Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Blažek.

Posl. Blažek: Vážená sněmovno! Projednávaná otázka nouzové výpomoci pro státní zaměstnance je staršího data, je nedokončeným dílem z minulého roku, je dílem, jak jsme již tehdá uvedli, pro široké vrstvy státních zaměstnanců nedostatečným. Jde o jednoměsíční částku říjnovou, kterou slíbila tehdá vláda do poloviny již minulého roku vyplatiti. Do května t. r., kdy vyplacena byla polovina této částky, čekali železniční zřízenci a státní zaměstnanci marně na splnění vládního slibu.

Považuji za nutno upozorniti, že projednávaná předloha má jednu závažnou vadu, a to tu, že nestanoví dobu, kdy druhá polovina této částky vyplacena bude. Považuji za nutné upozorniti vládu, aby výplata projednávané nouzové výpomoci resp. výplata druhé částky této dosud nevyplacené výpomoci byla urychlena, neboť každý další odklad působí velké roztrpčení v řadách státních zaměstnanců, zejména v řadách zaměstnanců nejnižší kategorie, jejíž životní úroveň jest beztak již nízká a ohrožena bude připravovaným zdražením chleba, mouky atd., což bude míti v zápětí zdražení jiných životních výrobků, konečně i zdražení výrobků průmyslových.

Při této příležitosti dovoluji si upozorňovati důrazně na požadavek pensistů, kteří dosud marně volají a protestují proti zdlouhavému provádění zákona z 31. března 1921, č. 99 Sb. z. a n., jímž se upravují odpočivné požitky staropensistů. Je nutno, aby zákon tento byl urychleně prováděn a aby případně ihned započato bylo s vyplácením záloh na požitky z uvedeného zákona vyplývající, a to proto, aby zabráněno bylo dalšímu živoření a bídačení rodin pensistů.

Je dále nutno, aby měsíční nouzové výpomoci a jednorázové měsíční přídavky zvýšeny byly pensistům na touž výši jako zaměstnancům aktivním a aby pense bez ohledu na přiznanou úrazovou rentu byly vyměřovány v plném rozsahu t. j. aby nebyly zkracovány. Pensisté, rentisté a vdovy po železničních zaměstnancích také dosud marně domáhají se bezplatného ošetřování lékařského, lékařské pomoci a léků a mají řadu jiných požadavků. Pensisté vyslovují dále požadavek, aby se stabilisací platů a mezd byly stabilisovány i pense a aby započítávání válečných let bylo jim propočítáno tak, jako aktivním zaměstnancům.

Za požadavky pensistů, rentistů a vdov stojí veškeří státní zaměstnanci. Požadavky pensistů, kteří konali produktivní zaměstnání - to považuji za nutno říci - jsou úplně oprávněny. A má-li stát peníze na vysoké pense bývalých rakouských generálů a vysokých důstojníků, kteří ve svém povolání pro společnost lidskou nic produktivního vlastně nevykonali, musí stát nalézti prostředky k záchraně pensistů, vdov a sirotků před naprostým jich zbídačením a těžkým životem. Chci říci, že nebude to milost, nýbrž povinnost k těm, kteří těžkou prací svou budovali blahobyt vládnoucích v dnešní kapitalistické společnosti.

Při této příležitosti chci poukázati na zjevy posledních dob, které přesvědčují státní zaměstnance, že období, jemuž jdeme vstříc, nebude pro státní zaměstnance obdobím klidného zápasu a vývoje za zlepšení životní úrovně a existence, jako tomu bylo dosud. Vidíme, že zápas státních zaměstnanců má býti kombinován, že totiž vedle odbourávání, či jak zní odborný termín naši byrokracie "stabilisování" platů a mezd v době připravovaného nového zdražení životních potřeb a průmyslových výrobků v důsledku právě odhlasovaného 100%ního zvýšení daně z obratu začíná se urychleně s odbouráváním dosud získaných práv státních zaměstnanců. Je to zejména byrokracie v ministerstvu železnic a v jeho podřízených ředitelstvích, ve správách dílen, výtopnách a ve státních úřadech, kde poslední dobou počíná se vůči státním zaměstnancům jednati naprosto bezohledně.

Jedna z ožehavých otázek pro státní zaměstnance je otázka propouštění dlouholetých železničních zaměstnanců. Poslední dobou proskakují zprávy, že se chystá propuštění téměř 22 tisíc státních zaměstnanců, tedy řemeslníků a dělníků z dílen, vrchní stavby a odjinud. Zdá se že železniční správa staví se vůči dělnickému hnutí do jedné fronty s nejbrutálnějšími kapitalisty, že chce výrobní krisi o které však na železnicích není možno vůbec mluviti, řešiti způsobem kapitalistickým tak, jak se to řešilo v kovoprůmyslu, v bankách a pod., totiž na účet nejširších vrstev, na účet dělnických existencí. Toto řešení hospodářské krise, které provádí soukromý kapitál, který, jak vidíme den ode dne zřetelněji, poutá stát do svých služeb a uvaluje propouštěním dělnictva na stát břemena, kterých se sám lehko ve formě nepatrných daní, jež státu poskytuje, zbavuje, a tím stát zotročuje, toto řešení nesmí býti směrodatné pro železniční podniky státní.

Mám názor, že rychlým prováděním investičních prací, rozmnožením dopravy, vozového parku a důkladnou opravou stávajícího bude spíše nutné rozmnožení personálu a nebude možno o propouštění anebo o nadbytku personálu u státních podniků mluviti.

Je zde jedna otázka: kde vzíti peněz k nákupu surovin atd. Bylo zde poukazováno na špatnou finanční situaci státu. Tu se táži, kde se vezme dostatek peněz k úhradě podpor nezaměstnaných, jejichž počet vinou ziskuchtivosti kapitalistů roste, a kde vezmeme peněz k úhradě úbytků hodnot, který tím stát utrpí? Železniční podnik propouští již dnes pěti, šesti a sedmileté zaměstnance, a to je důležito vyzvednouti a na to upozorniti, po jejich návratu od vojenského výcviku z československé armády, což překvapuje tím více, neboť za bývalé správy rakouských drah se něco podobného vůbec nestávalo. U nás se propouštějí zaměstnanci 5ti a 7letí, kteří jsou 4, 5 a 6 roků členy provisijních fondů a mají tedy, řekl bych, určitá nabytá práva. Dále se propouštějí lidé, bývalí železniční zaměstnanci, kteří se vracejí ze zajetí z Ruska, a propouštějí se vůbec staří zkušení železniční zaměstnanci a na jejich místa někdo by myslil, že se snad omezuje počet - přibírají se lidé mladí, noví, protekční, pro podnik nezkušení, kteří se budou musiti pro podnik ještě delší dobu zapracovati.

Při této příležitosti si dovoluji upozorniti na jeden, řekl bych, případ specielní, který jsem podal v interpelaci a který se týče lounských dílen, kde byli propouštěni železniční zaměstnanci, kteří pracují v dílnách od roku 1915, tedy 5 roků, a na jejich místa byli přijati roku 1 920 a 1919 lidé noví a mladší. Dotaz tento mně dosud nebyl zodpověděn. Při této příležitosti upozorňuji také, že propouštění toto odporuje také slavnostnímu prohlášení naší první vlády v Československé republice, neboť se tehdy prohlašovalo, že práva, kterých železniční zaměstnanci získali za správy rakouské, budou i v naší republice zachována.

S otázkou propouštění dělnictva v železničních podnicích souvisí také - a já to jen tak mimochodem nadhazuji propouštění válečných invalidů v resortu ministerstva národní obrany a konstatuji, že je to prostě hrozný zjev dnešní doby. V republice jsou lidé, kteří chtějí pracovat. U nás je potřebí práce k nahražení válkou zničených hodnot a jednotlivá ministerstva docela klidně a - já bych řekl - brutálně propouštějí a vyhazují živitele četných rodin na dlažbu a pomáhají tak tvořiti velkou armádu nezaměstnaných ve prospěch udržování kapitalistických zisků a zase na účet těch nejmenších a nejslabších existencí v naší republice.

Konečně jest mi také nutno poukázati na oklešťování pravomoci důvěrnických sborů. Při propouštění a přijímání zaměstnanců jsou důsledně tyto důvěrnické sbory opomíjeny, vůbec se s nimi ani nejedná. Upozorňuji, že státní zaměstnanci, v tomto případě personál železniční, si podobnou byrokratickou zvůli líbiti nedá. Chtějí-li pánové vyvolati konflikty, chtějí-li vyvolati zápasy a boje, tedy prostě ať vezmou na vědomí, že železniční personál jest připraven.

Ještě chci se zmíniti o tom, že po prosincovém hnutí prováděna byla na drahách persekuce. Poukazuji tu na to, že bylo propuštěno na dráze 240 železničních zaměstnanců, kteří byli dříve propuštěni, nežli s nimi bylo zavedeno nebo skončeno trestní řízení. Tedy u nás v republice se trestá dvakráte: napřed trestá správa železniční a potom teprve trestají soudy.

Já bych měl celou řadu takových případů a dokonce v ředitelství královéhradeckém mám jeden případ, kde po 20tileté službě byl propuštěn dělník, který byl 15 roků členem provisního fondu a který byl osvobozen před trestním soudem, avšak přes to byl trestán správou železniční propuštěním. Tedy soud neshledal na něm žádné viny, ale správa železnic trestá, provokuje prostě a persekvuje.

Já přes popírání pana ministra železnic pravím, že persekuce dělnického hnutí na železnicích trvá a že jsou to najmě příslušníci komunistické strany, kteří jsou persekvováni a proti nimž je vedena persekuce s plnou bezohledností, a připomínám, že zapomíná se, že jsou to právě zřízenci, kteří v dobách převratu našeho a v dobách výstavby našeho státu vykonali mnoho pro náš stát a kteří svoje existence přímo pro tento stát obětovali, a to nejenom sami, nýbrž i své rodiny.

Železniční zaměstnanci praví, že tuto persekuci vydrží, že neklesnou, naopak, veškeré snahy nepřátel naléhavých úprav a oklešťování dosud nabytých práv jsou pro státní zaměstnance velkým názorným poučením k dalším zápasům, k nalezení správných method k bojům, které dnešní kapitalistické společnosti čekají. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. W. Feierfeil. (Hlasy: Není přítomen!)

Není zde, ztrácí slovo.

Nikdo dále není k slovu přihlášen. Debata je skončena. Žádám, aby byl především přečten návrh podaný p. posl. dr. Keiblem.

Zástupce sněmovního tajemníka Nebuška (čte):

Návrh posl. dr. Keibla a druhů:

V § 4 budiž vložena druhá věta: "Výplata buď provedena nejpozději do 15. září 1921."

Předseda: Návrh tento nese dostatečný počet podpisů a je předmětem jednání.

Uděluji závěrečné slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj posl. Buříval: Pouze několik slov, vážená poslanecká sněmovno. Bylo zde poukázáno na určité předpoklady, které určují výplatu těchto nouzových výpomocí; a já, abych nemusel přespříliš dlouho tuto otázku rozváděti, poukazuji na důvodovou zprávu, kde tato otázka je podrobně vysvětlena, že totiž platí předpoklady dne 1. října 1920 a 1. července 1921, a tím také je vyvráceno všechno to, co uváděl kol. Grünzner o nějakém poškození domnělém, které by se mohlo státi, kdyby i také v jiném ohledu nebyl stanoven termín. Rovněž kol. Blažek poukázal na obavu, že totiž není vůbec v zákoně učiněno opatření, aby stanoven byl den, kdy má se dostati té druhé poloviny státním zaměstnancům. Toho není třeba proto, poněvadž § 4 jasně a určitě praví: "Provedením tohoto zákona, jenž nabývá účinnosti dnem vyhlášení, pověřují se všichni ministři." Situace je taková, že dnes jednotlivé resorty již čekají, až zákon nabude platnosti, a budou moci ihned v důsledcích tohoto zákona poukázati příslušné kvoty k výplatě.

Na konec poznamenávám, že i této debaty bylo použito ne k věcnému rozboru té otázky, o kterou jde, nýbrž, že při této příležitosti byly přednášeny i věci, které, myslím, s osnovou zákona nemají nic společného a přímo slouží k jinému účelu. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Míním dáti hlasovati tímto způsobem: O §§ 1 až 4 dám hlasovati ve znění zprávy výborové, poněvadž k nim není podáno pozměňovacích návrhů. Dále bude hlasováno o dodatečné druhé větě k § 4, jak ji navrhl pan kol. dr. Keibl, aby se výplata děla nejpozději do 15. září. Na to bude hlasováno o nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové.

Je snad námitka proti tomu způsobu hlasování? (Nebyla.)

Není jí, budeme tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.

Kdo souhlasí tedy s §§ 1 až 4 incl. ve znění zprávy výborové, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. §§ 1 až 4 jsou schváleny ve znění zprávy výborové.

Teď jest nám rozhodnouti o dodatečné druhé větě k § 4, jak ji navrhuje p. kol. dr. Keibl a soudr. Kdo s touto dodatečnou druhou větou k § 4, jak ji navrhuje pan kol. dr. Keibl a soudr., souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je menšina. Návrh je zamítnut.

Kdo souhlasí s nadpisem a úvodní formulí zákona, jak jsou obsaženy ve zprávě výborové, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Nadpis a úvodní formule jsou schváleny.

Tím osnova tato přijata jest ve čtení prvém.

Druhé čtení dám na denní pořad schůze příští.

Tím jest vyřízen odstavec 17 dnešního denního pořadu.

Přikročíme k 18. odstavci, jímž je

18. zpráva výboru státně-zřízeneckého a rozpočtového o návrhu posl. Brodeckého a soudr. (tisk 120), jímž se mění zákon ze dne 18. února 1919, č. 89 Sb. z. a n., o zařadění oficiantů do úřednických tříd hodnostních a platových (tisk 2648).

Zpravodajem je posl. Pechmanová a posl. Rudolf Chalupa. Uděluji prvnímu referentu posl. Pechmanové slovo.

Zpravodaj posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Zákon, který právě projednáváme, má svoji historii, která je dosti zajímavá. Všechny kategorie státních zaměstnanců bez rozdílu, ať to jsou zaměstnanci smluvní nebo zaměstnanci ve skutečné vlastnosti zaměstnanců státních, úředníků a zřízenců z dob bývalých vlád, z dob bývalého útvaru říše Rakousko-Uherské, netěšily se právě nejkrásnějšímu a nejlepšímu postavení sociálnímu.

Důvody ležely nejenom ve všeobecném útvaru společenském, v útvaru poměrů hospodářských a finančních, nýbrž zejména také v tom, že státní zaměstnanci jako kategorie zaměstnanců veřejných nejvíce a do všech důsledků nejcitlivěji odvislých nejenom od toho, jaká byla do určité míry konjunktura politická, nýbrž zároveň také od toho, jak se pohlíželo na tento kádr zaměstnanců, že také tito zaměstnanci svázáni a spoutáni byli celou řadou ohledů, kterými se nemusili dáti poutati a vázati jiní zaměstnanci veřejní a ještě spíše soukromí, že právě z těchto všech důvodů měli postavení ne právě závidění hodné.

Teprve revoluční Národní shromáždění po našem převratu politickém a státním začalo se poněkud intensivněji zabývati těmito kategoriemi veřejných zaměstnanců a začalo se v naší československé veřejnosti chápati, že je třeba, aby se stát staral nejenom určitým způsobem, třeba dříve ad hoc, ale přece jen do určité míry soustavně o zaměstnance privátní, nýbrž aby tuto péči věnoval také státním zaměstnancům. Národní shromáždění revoluční vykonalo v tomto směru čin dosti veliký. Kategorie státních zaměstnanců, které nejvíce volaly po zlepšení a po úpravách, byly vzaty v úvahu a stalo se v několika případech a několikerým směrem, že byla zjednána náprava. Bohužel zůstalo v mnohých případech ještě při pokusech a my vidíme, že téměř tvrdošijne vracejí se nám některé věci stále a stále, že se s nimi stále znovu setkáváme v životě praktickém a že se také jednotlivá ustanovení, jednotlivé změny a doplňky vracejí téměř s určitou pravidelností na stoly sborů zákonodárných.

Zákon z 18. února 1919, č. 89 Sb. z. a n., upravil poměry smluvního úřednictva kancelářského tím způsobem, že této kategorii úřednictva smluvního dal určité předpoklady existenční a právní, upravené však jinou formou, než jak tomu bylo dříve. Zároveň však zákon z 18. února opomenul náležitým způsobem zdůraznit a do všech důsledků opříti také celý systém náležitým způsobem zákonitým a ponechal nejenom na jedné straně velké části úpravy vnitřních i povšechných poměrů nařízením, nýbrž učinil také to, že určité mezery tohoto zákona nebylo možno ani náležitými nařízeními, náležitou úpravou cest administrativy vyplniti a že se velmi brzy ukázalo, že zákon, ačkoliv byl myšlen snad dobře, ve svých praktických důsledcích neměl těch výsledků, jaké se všeobecně od něho očekávaly. Zejména bylo toto úřednictvo velmi citelně poškozeno tím, že při provádění zákona opřelo se jeho provádění o den, kdy byla k zákonu prováděcí nařízení vydána, a že ti úředníci, kteří tohoto dne, kdy zákon byl vydán a prováděcí nařízení vstoupilo v platnost, neměli 4 resp. 7 služebních let jako kvalifikovaní úředníci ku kvalifikované práci, všichni vypadli téměř z účinnosti zákona, a tak zákon učinil na jedné straně určité části tohoto úřednictva po právu, na druhé straně však velkou část úřednictva postavil mimo dosah tohoto zákona a vyvolal tím určité rozdvojení, které mělo smutné následky jak po stránce úřední, tak i po stránce hmotné, poněvadž ti, kteří v den účinnosti tohoto zákona nedokonali tolik služebních let, kolik zákon předpokládá, nemohli býti zahrnuti do statusu úřednictva, zůstali mimo, a tím se neblahé důsledky těchto nedostatečných opatření jeví na nich po celou jejich služební dobu stále a systematicky. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) Ukázalo se, že již tenkráte, když se podobné obavy vyslovily před takovými následky tohoto zákona, že byly tyto obavy správné, poněvadž se stále znovu a znovu, a to, jak postupně se snažilo Národní shromáždění upraviti poměry státních zaměstnanců a napraviti křivdy dříve spáchané, ukazovalo, že tyto chyby, které se staly zákonem ze dne 18. února, znovu a znovu příliš markantně vystupovaly a že dokazují, že v tomto směru právě pro toto úřednictvo musí velmi záhy nastati náprava, nemají-li se citelné následky a nedostatky z 18. února vléci do nekonečna a státi se přímo osudnými pro tento stav. Při provádění zákona o propočítání celkové doby služební ukázaly se tyto výsledky nejjasněji a nejostřeji pro skupinu kancelářského úřednictva, zejména pro ty, kteří v důsledcích ustanovení zákona nebyli ve status tohoto úřednictva zahrnuti.

Při provádění zákona č. 222 Sb. z. a n. se ukázalo, že mezi kancelářským úřednictvem bude celá řada těch, kteří proto, že zákon z 18. února je vyňal z toho velkého souhrnu tohoto úřednictva, dostanou se zpět i při provádění zákona 222, tudíž že důsledky tohoto zákona nebude lze na toto úřednictvo uplatniti tak, jak to spravedlivá věc jeho vyžaduje.

Vláda Československé republiky, pokud přináleží jí úprava v cestě administrativní, sama doznávala, že při sdělávání rámcových nařízení u zákona 222 bylo nutno počítati s tímto zvláštním postavením úřednictva kancelářského a ze musila učiniti opatření, aby i zákon čís. 222 respektoval to, co zavedl zákon z 18. února.

Slavná sněmovno! Nebudu zde rekapitulovati co bylo nutno prodělati, co bylo nutno všechno změniti, abychom přesvědčili směrodatné činitele, že není možno pokračovati v duchu zákona z 18. února se všemi jeho ostrými a neblahými důsledky, nýbrž že je třeba, aby náprava, jejíž potřeba cítila se velmi záhy po vstupu v platnost tohoto zákona, konečně jednou byla učiněna. To byl také první popud k tomu, že i toto úřednictvo přihlásilo se velmi důrazně se svými požadavky po novelisaci zákona z 18. února, a vláda, když jí byly tyto požadavky známy, sama přistoupila na stanovisko, že bude nutno do určité míry alespoň učiniti zadost těm správným požadavkům, zejména proto, aby platnost zákona číslo 222 nebyla na tento stav přílišně omezena ke škodě tohoto zaměstnanectva, tohoto úřednictva.

Slavná sněmovno! Ukázalo se také, že i oni úředníci, zejména ve stavu úředníků kancelářských, kteří byli převzati z dobrovolné služby vojenské, z vojenské služby prodloužené - jsou to úředníci, označení ve starém rakouském zaměstnanectvu jako certifikatisté že byli postiženi důsledky tohoto zákona tím, že jim vláda započítávala jejich vojenskou výslužnou dobu, byla-li to doba 12letá nebo delší, pouze 7 lety, tedy onou hranicí, onou dobou, kterou stanovil zákon jako dobu opravňující dotyčnou osobu provésti a úplně uplatniti nárok podle zákona z 18. února.

Další věcí a dalším důsledkem z toho plynoucím bylo, že výbor státně zřízenecký a výbor rozpočtový nejenom že pochopil důležitost a nutnost opravy zákona z 18. února, nýbrž že se přiklonil k tomu výkladu zákona, že je nutno novelisovati zákon z 18. února zejména proto, aby zákon číslo 222 o propočítání celkové doby služební mohl býti aplikován na toto úřednictvo v plném znění a v plném rozsahu a také v plných účincích, které byly přiznány ostatním státním zaměstnancům.

A proto, slavná sněmovno, přijal výbor státně-zřízenecký zásadu, aby zákon, který dnes projednáváme, měl platnost od 1. ledna 1921, aby tak ona úzká spojitost a ona příčinná souvislost této novelisace vynikala právě v tomto detailu a aby toto úřednictvo, které spadalo pod zákon z 18. února, dostalo také v plné míře svůj spravedlivý nárok, aby mohl býti zákon číslo 222 do všech důsledků na ně uplatněn.

To byly motivy, které vedly státně-zřízenecký výbor a později i výbor rozpočtový k usnesení, které je dnes slavné sněmovně předloženo.

Pokud se týká jednotlivých paragrafů tohoto zákona, upozorňuji pouze na to, že zejména § 1 tohoto zákona má velikou důležitost nejen pro státní zaměstnance, nýbrž i pro sbor zákonodárný. V tomto § 1 uplatňuje se docela zvláštní hledisko a zcela zvláštní moment a mohu přiznati, že jsem s povděkem kvitovala právě to, co vyjadřuje tento § 1 zákona, poněvadž je zde vyjádřena stěžejní zásada a poněvadž bylo přiznáno, že tato stěžejní zásada má býti směrodatnou při příští úpravě a reorganisaci nejenom jednotlivých kategorií státních zaměstnanců a jejich výkonů, nýbrž že má býti zásadním vodítkem při příští reorganisaci státní správy a při příští reorganisaci administrativy. To, slavná sněmovno, je pro nás náramně důležitou věcí. Nechtěla bych způsobiti průtah dnešního jednání, ale dovoluji si upozorniti pouze na to, že nám všem záleží na tom, aby duch, který bude příště ovládati naši státní správu a který se bude jeviti v jednotlivých odvětvích úřednických skupin - pokud se týká oné určité linie, která je zde vyznačena státní správou - aby byl naprosto jiný nežli dosud, aby to byl duch zdravé demokracie, aby to byl duch republikánský ve skutečnosti, abychom konečně mohli jednou konstatovati, že se nám podařilo sice úsilovnou, ale cílevědomou systematickou prací přivésti do naší státní správy ve všech jejích složkách, ať ve složkách skutečně správních, ať ve složkách výkonného aparátu to, co si přejeme aby ovládalo tuto správu. To je právě ten duch demokracie, duch, který bude míti zřetel nejen k určitým paragrafům, k určitým ustanovením, k určitým předpokladům, které se s celou pietou přenesly z toho starého systému, nýbrž duch, který bude ukazovati cestu do budoucna, do zdravé lepší budoucnosti, a musí to také býti příprava k tomu, aby i pokud se tyče výkonů našeho státního zaměstnance, oceňovaly se poněkud jinak, nežli jak tomu bylo doposud.

My, slavná sněmovno, musíme prohlásiti, že není možno, aby jakýmkoliv způsobem u nás tato snaha po demokracii a po demokratisaci zvrhla se v nějakou snahu nivelisační tak, aby to škodilo vývoji těchto poměrů, nýbrž že si musíme přáti, aby tato snaha po demokracii vystižena byla tím nejlepším způsobem, aby nám otvírala cestu k individuální snaze náležitým způsobem uplatniti schopnosti třeba v rámci zákonů a předpisů, avšak aby vždy ta individuální snaha byla náležitým způsobem respektována a také odměňována. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)

Toužíme po tom, abychom i po této hmotné stránce zaváděli úspory do státní správy, ale musíme zaváděti úspory zdravé a úsporný systém zdravého jádra, avšak to dokážeme jen tenkráte, když budeme povzbuzovati chuť u jednotlivců a celých stavů uplatniti se a když jim ukážeme, že právě tato individuální snaha u jednotlivce, ať kterékoliv určité skupiny státních zaměstnanců, najde otevřené dvéře do budoucna, když dokážeme, že v této budoucnosti budou se modifikovati a utvářeti ty sliby ne jako určitá kariéra, opřená o staré nezdravé předpoklady, nýbrž jako koruna a výsledek dobré snahy, píle a houževnaté práce. Po té stránce, slavná sněmovno, upozorňuji proto také na první paragraf, protože to byli samotní zástupci státní správy a vlády, kteří prohlásili, že zásadu vytýčenou v tomto paragrafu, totiž zásadu kvalifikace práce hodlají uplatňovati v této snaze po reorganisaci státní správy jako reorganisaci onoho ducha, který ovládá jednotlivé skupiny státních zaměstnanců, pokud se týče opírá je o určité předpoklady a předpisy ať zákonité nebo jiného ustanovení.

Pokud se týče ostatních paragrafů, je v nich obsazeno vše, co potřebují tito zaměstnanci, aby nároky jejich z tohoto zákona vyplývající a přizpůsobené tomu, co jim zaručoval zákon z 18. února, mohly býti nyní do všech důsledků nezkráceně aplikovány nejen k účelnému propočítání celkové doby služební, nýbrž aby se jim otvíraly také lepší vyhlídky do celé budoucnosti, než tomu bylo dosud.

K tomuto zákonu je připojena resoluce, která sleduje ten cíl, aby státní správa již dnes, kdy vstoupí tento zákon v platnost, provedla náležité šetření o tom, bude-li také zde náležitý předpoklad, aby duch, který byl označen v tomto zákoně jako duch, který má příště ovládati všechny počiny státní správy i po stránce administrativní, nalezl zde skutečně určité předpoklady a tam, kde toho vyžaduje resoluce, aby vláda tyto předpoklady způsobila a provedla způsobem takovým, aby se na nich dalo dále budovati a aby se tím vytvořily pro státní zaměstnance nejenom hmotné předpoklady, které sledují tímto zákonem, nýbrž také ten předpoklad mravní, aby zde byla nejen chuť a síla, nýbrž aby zde byla i ochota vypracovati se pro nové základy na těch předpokladech, které my dnes stanovíme. Z těchto všech důvodů doporučuji slavné sněmovně, aby dnešní hlasování vyznělo ve prospěch tohoto návrhu tak, jak jej přijal státně-zřízenecký výbor a jak jej slavné sněmovně co nejvřeleji doporučuji! (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji za výbor rozpočtový, jímž jest pan posl. Rudolf Chalupa.

Zpravodaj posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Předloha o přeřadění oficiantů do kategorie státních úředníků je typickým dokladem koncentrovaného, soustavného boje vědomého, organisovaného zřízenectva za jeho práva s mocí a názory státu.

Bylo možno věc oddalovati, bylo možno krok za krokem ustupovati, ale nebylo možno věc umlčeti, poněvadž nemohla zmizeti z myslí a srdcí všech těch, kteří těmito křivdami trpěli. Vidíme, že touto předlohou poprvé se nezabýváme. Již staré Rakousko muselo se zabývati otázkou pomocného úřednictva a vytvořilo t. zv. kategorii oficiantů, kteří byli přiděleni jako pomocní úředníci ke všem úřadům státním. Tato kategorie státního zaměstnanectva měla předepsáno jen nejnutnější vzdělání. Ten, kdo měl školu obecnou, měl již přístup do této kategorie. Ve skutečnosti však poměry vypadaly docela jinak. Stát prostě kořistil z trhu práce zrovna tak jako soukromý zaměstnavatel. Tak v této kategorii shledáváme se s úředníky, kteří mají vzdělání nejenom pro kategorii D, nýbrž namnoze mají vzdělání středoškolské, jsou kvalifikováni pro kategorii C, namnoze mají částečně vzdělání i vysokoškolské.

Bylo tedy jenom otázkou času, kdy tito lidé přihlásí se o svá práva, a to tím spíše, když náležitým způsobem ve státní správě bylo sil jejich využíváno. Této kategorie naprosto dobře bylo použito ve státě, ale na druhé straně byla odměna naprosto hubená. Tak se stalo, že přichází se ke druhému řešení otázky již v naší republice, v revolučním Národním shromáždění. Toto řešení bylo uspíšeno nejenom důvody, které jsem naznačil, nýbrž zejména také nezměrnou bídou, kterou tato kategorie státního zřízenectva obzvláště trpěla. Zákon, který v této věci Národní shromáždění vydalo 18. února 1919, č. 89 Sb. z. a n., byl sice dobře míněn, ale ve své praxi měl velmi škodlivé důsledky. Když i pomíjíme dlouholetou čekací lhůtu, tedy to, co zde bylo zdůrazněno již kol. paní Pechmanovou, že měl zde široké ustanovení, že teprve určitým dnem výhody se nabývalo, kdo toho dne neměl určitého stáří, výhody pozbýval, celou tuto reformu dobře míněnou naprosto znehodnotilo. Bylo jisto, že se s tím naprosto nevystačí, tím spíše, že tato křivda při propočítání let se stala evidentní a akutní.

Dnes po třetí se zabýváme tímto zákonem. Původní návrh tisk 1240 doznal velmi citelné změny. Je to výsledek kompromisu mezi názory státní správy a výborem státně-zřízeneckým. Celkem bylo dosaženo dohody. Nejkřiklavější křivdy byly odstraněny, a až na platnost zákona úplně jsme se shodli. V platnosti zákona jsme se rozešli.

Jest úkolem rozpočtového výboru, aby posoudil tuto předlohu, pokud se týče účelnosti, nákladu a úhrady, a tu je třeba konstatovati, že naprosto musíme odčiniti křivdu, která se stala zákonem z roku 1919, neboť jestliže stát potřebuje práci, musí také tuto práci řádným způsobem platiti. To platí pro soukromé zaměstnance zrovna tak jako pro stát. Náklad pravděpodobně, poněvadž přesných údajů nám nebylo možno dáti, nepřevyšuje 10 mil. korun. Úhrada na tento náklad bude obstarána z oněch úvěrů, které jsou povoleny pro všeobecné zlepšení poměrů státních zřízenců, a z většího výnosu očekávatelného ze zavedených daní.

Z důvodů uvedených dovoluje si rozpočtový výbor předlohu zákona tak, jak vyšla ze státně-zřízeneckého výboru a s účinností od prvního ledna 1921, Národnímu shromáždění odporučiti ke schválení. (Výborně!)