To je to ohromné násilí, jež se na nás páchalo v každém směru myšlenkami obsaženými v pověstném třetím memoiru.
Velevážení pánové! Tento memoir III. je nyní v odpovědi dané ministrem zahraničí na příslušnou interpelaci německých poslanců vyložen. Musím však říci: Jestliže tuto odpověď třeba jen zběžně probíráme, pak přišel mi sotva kdy do rukou spis tak nestoudný - abych se mírně vyjádřil - jako tato odpověď na interpelaci. Nejprve pan ministr zahraničí přiznává, že znění, jak svého času bylo uveřejněno v pražské "Bohemii", je správné. Je tedy skutečně správné, a proto jsou všechny důsledky, jež s přirozenou nutností z tohoto znění vycházejí, rovněž správny. Pak z toho následuje předně jedno: nebyla to naprosto věc ujednaná, žádná věc již rozsouzená, že my sudetští Němci byli jsme již předem k tomuto státu přiřčeni. Ne, věc musila být vlastně velmi kritickou, jinak není možno vůbec pochopiti, že memoir III. byl podán. Pak však byl podán, pak byly dány sliby ve prospěch německého národa a teprve pod tlakem slibů Němcům byli jsme k tomuto státu přičleněni. S Uhry bylo to právě tak a konečně to již vrabci na střechách cvrlikají, že jako pro Němce memoir III., tak také musily býti pro Uhry a Slovensko sepsány podobné memoiry.
Velevážení pánové! Nezapomeneme toho nikdy, jak jsme tu byli znásilněni, jak jsme přišli o jedno ze svých nejpřirozenějších práv, jehož se nikdy nemůžeme vzdáti, o pravo sebeurčení. Mám-li ještě nějaké slovo říci k této odpovědi, řekl bych, že je to přec nejhorší sofistikou, co se v této odpovědi provádí.
Praví se tam, že tento stát je jen povinen dodržovati vůči ostatním národnostem to, co z vlastních mírových podmínek v tom bylo obsaženo a podepsáno. Memoir III. však prý měl pouze povahu informativní a o tom, co bylo sdělováno, prý měly mocnosti, které zasedaly u jednacího stolu, příležitost se jinak přesvědčiti. Toto rozlišování pravdy, tato chytristika vrhá tak ubohé světlo na cit pro pravdu u odpovídajícího, že to sotva možno vylíčiti. Ať však se staví do jakéhokoliv světla, hrozné při té věci jest právě to, že jsme padli za oběť takové sofistice. Velevážení pánové! Tento memoir III. nevymizí nikdy z našich úvah. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
Zmínil bych se rád však ještě o druhé věci, v souvislosti s jednáním o státní smlouvu s jednou zahraniční mocností, a to o principu nevměšovati se do poměrů druhého státu. To je tu obzvláště zdůrazněno v interpelaci, o které zde bylo po dva dny mluveno, že prý byla ta přátelská výtka vměšováním Německa do vnitřních záležitostí Československého státu. Tu se myslí obzvláště na to, čeho se dopustil ministr dr. Beneš svou zahraniční politikou proti ostatním nástupnickým státům starého Rakouska. Myslím obzvláště, co učinil proti Uhrám a německému Rakousku. Mezi jiným vyslovil jako základ své zahraniční politiky, že spatřuje v povolání zpět jednoho z Habsburků na tamní historicky zděděný královský trůn casus belli. Velevážení! Podíváme-li se jen tak povrchně na pana ministra věcí zahraničních, je nám na něm dvojí nápadno: pan ministr věcí zahraničních rozvíjí neobyčejnou pohyblivost a činnost. Je brzy na jednom konci světa, brzy na druhém. Za druhé myslí si člověk podle jeho nepatrného zevnějšku, že by nemohl ani vody zkaliti, ani mouchy zabíti. A tento pán vysloví tak krutou hrozbu, jako casus belli. Avšak nyní docela vážně: vždyť on je přece ministrem věcí zahraničních ne bezvýznamného státu. Nuže, lidstvo má světovou válku za sebou. Tato světová válka pohltila 20 milionů lidí, nadělala miliony invalidů mezi všemi národy Evropy a dokonce i Ameriky. Tato světová válka nadělala miliony a miliony sirotků, zničila miliardy hodnot, nemluve ani o ostatním. A pod dojmem těchto strašných následků světové války řekne zahraniční ministr, že nějaká okolnost, jež se týká jen druhého státu, je casus belli. Nevím, co má člověk na to říci. Buď že to je jen pouhé řinčení šavlí, to by bylo však velmi komické a tak ubohé, že to člověk může sotva říci... (Posl. Hillebrand [německy]: Tak ubohé, jako "Reichspost" v roce 1914!) nebo jako "Arbeiterzeitung", jenž nebyl příliš odlišný. Nezatahujte sem raději, co sem nepatří. Chcete-li však, pak můžeme se jednou v tom ohledu měřiti. Mám k použití velmi veliký materiál, dávám vám tyto věci k disposici.
Je-li toto slovo o casus belli míněno vážně, pak musíme přímo pochybovati o lidském cítění takového řečníka.
Velevážení pánové! Nechci tu věc dále rozváděti, ač bylo by možno mnoho říci. Béřu však okolnost, že jedná se o smlouvu s cizinou, a to s naším německým národem, za podnět, abych zde znovu řekl, co jsme již tak často řekli:
Nevzdáme se na žádný způsob toho,
co je naším prvním a nejdůležitějším právem, svého práva sebeurčení.
Budeme je stále a stále znovu požadovati a nikterak nepřipustíme,
abychom tím, že se nám v tomto státě berou naše nejzákladnější
práva, přišli o to, co jmenujeme právem sebeurčení. V tomto stísněném
postavení, ve kterém se nacházíme, volám odtud ke všem našim bratřím,
ať jsou kdekoliv, ať v německém Rakousku, ať ve velikém Německu,
v jehož budoucnost doufáme: Buďte pozdraveni! Sláva celému německému
národu! (Potlesk na levici).
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo udeľujem ďalšiemu rečníkovi pánu posl. Kaiserovi.
Poslanec Kaiser (německy): Slavná sněmovno! Chápu-li se dnes slova k tomuto odstavci denního pořadu, činím tak z prostého důvodu, poněvadž chci podniknouti pokus a dokázati, že státní smlouvy a také jiné smlouvy, ať je uzavře kdokoli, mohou míti jen tehdy plnou cenu, uzavrou-li je dvě smluvní strany, o nichž lze z obou stran za to míti, že mají dobrou vůli také skutečně poctivě dodržeti tyto smlouvy, jež spolu uzavřeli nebo uzavříti zamýšlejí. Je to předpoklad, jejž nutno míti, chceme-li z nich něco vyvozovati.
Prvním předpokladem je, aby tu byla dobrá vůle splniti také oboustranně a loyálně to, co je ve smlouvě obsaženo. Tato dobrá vůle, která tu musí býti na obou stranách, musí však býti také vybudována na vzájemné důvěře, musí býti vybudována na zásadě, že dané nebo napsané slovo je něco svatého, co splniti je povinností toho, kdo je dal nebo podepsal. Nyní je otázka, zdali pak u těchto stran smlouvu uzavírajících, to jest Československa na straně jedné a Německé říše na straně druhé, byla nebo jest skutečně dobrá vůle také splniti to, co je v této smlouvě obsaženo, a zda-li ti, kdož tuto vůli ve smlouvě projevují, mají moc a národ, jejž mají zastupovati, také tak dalece ovládají, aby tuto vůli, kterou smluvní strany projevily, také respektoval.
Pozorujeme-li trochu blíže vývoj Československé republiky a to nikoli s jednostranného stanoviska, nýbrž zcela objektivně, musí se nám zcela bezděčně vnutiti otázka, je-li Československá republika skutečně tak důvěryhodná, aby se s ní mohly uzavírati smlouvy. Já se svého stanoviska a na základě zkušeností, jež jsem učinil od 28. října 1918, musím říci, i když to nezní příjemně a mnohé pohledy budou chtíti mne provrtati, že právě zkušenosti, jež my Němci jsme tu za tuto dobu udělali, nemohou nám přinésti přesvědčení, že je náš stát - k svému vlastnímu politování musím říci náš stát - tak důvěryhodný, aby se s ním mohly uzavírati smlouvy. Neboť řekl jsem na začátku: uzavírají-li se smlouvy, musí tu býti dobrá vůle dodržeti to, co je ve smlouvě řečeno nebo napsáno. Avšak naše úřady - nechci vám velectění to klásti za vinu, také vládě jako takové nechci dávati vinu - avšak naše úřady, ať samosprávné, ať politické podávají den po dni důkaz, že na slově naší republiky stavěti nelze. Proč nelze stavěti? Poněvadž to, co dnes slibuje, co dnes, řekl bych, písemně a pečetí zajišťuje, toho zítra již prostě nedodržuje.
Nyní chci přejíti k podrobnostem. Uvědomíme-li si, jaké sekatury německý národ v těchto 2 1/2 letech prodělal, jakých nemorálních prostředků se používalo, aby vůbec byla tato republika zřízena, jakého množství porušení práva se použilo od 28. října 1918, aby se vůči tuzemsku i vůči cizině dokázalo oprávnění tohoto státu k existenci; všimneme-li si dále, že znásilňování německého národa v tomto státě, vysmívající se všelikému právnímu citu, je na denním pořádku, a jestliže to všechno shrneme do slova: "důvěra ke státu", pak již musíme říci: na základě těchto zkušeností právě nemůžeme míti důvěry. Snad řeknete, prvý či druhý, že to jsou hesla, jež přináším; mohu podati důkazy, že nelze míti ke státu důvěry, poněvadž nedodržuje daného slova. Jsem ze staré rakouské školy a poznal jsem rakouský cit pro právo. Byl jsem rakouským vojákem a znal jsem rakouskou disciplinu. Vyrostl jsem v této atmosféře práva a následkem toho v atmosféře důvěry; neboť tam, kde víme, že vládne právo, můžeme také předpokládati, že ti, kdož mají právo zastávati, jsou hodni důvěry. I když jsme se smávali starému rakouskému byrokratismu, přece bych dnes řekl, že byl aspoň poctivý, byl vybudován na podkladě právním a pečoval o to, aby právo zůstalo právem, kdežto dnešní konstelace práva v tomto státě je zcela jiná. Žádáte od nás Němců, abychom ctili vaše zákony, abychom vaše zákony respektovali. Máte ovšem právo to žádati, avšak my na druhé straně máme zase právo žádati od vás a zvláště od vašich úřadů, abyste nám předcházeli dobrým příkladem a ukázali, jak ctíte zákony a jak se zjednává důvěra k tomuto státu a úcta k zákonu.
Státní smlouva s Německem nám praví na př. v jednom svém bodě, že se také upravuje domovská příslušnost říšskoněmeckých příslušníků v Československu na jedné straně a Čechoslováků v německé říši na druhé straně, a včera zpravodaj poukázal již na to, že tato smlouva je skoro stejného znění se státní smlouvou, kterou jsme uzavřeli s republikou německorakouskou. Pročteme-li si ji, zvláště bod "domovská příslušnost" nebo "nabývání státní příslušnosti", musili bychom se domnívati, že taková záležitost musí býti vyřízena v jedné hodině. Dejte si však vypravovati, jaké cesty do Kanossy musí takový chudák prodělati, který je svými hospodářskými poměry nucen ucházeti se o státní příslušnost v této republice. Mám na mysli případ nikoli jedné, nýbrž mnoha vdov po důstojnících. Ironické na věci jest, že jedna ze vdov po důstojnících je pražským dítětem, rodilá Pražka, Češka, jejíž rodiče sice již zemřeli, avšak její sourozenci zde v Praze dnes ještě žijí a jsou puncovanými, snad dvojnásobně puncovanými Čechy. Avšak tato paní měla neštěstí, že se vdala v roce 1897 za důstojníka, který tehdy konal službu v Inšpruku. Následkem toho stala se sňatkem příslušnicí inšpruckou. Důstojník však zemřel již tři měsíce po svatbě. Dotyčná paní do dnes ještě Inšpruku vůbec nepoznala, nýbrž žije od podzimu 1897 v C. Budějovicích, po celá léta Budějovice neopustila, následkem toho si tam domovskou příslušnost vydržela a muselo by se míti za to, že na základě vydržení domovské příslušnosti obdrží krátkou cestou příslušnost státní. Hleďme, co se jednoho dne stalo? Skrovná pense důstojnické vdovy po bývalém c. a k. hejtmanovi byla jí asi před 5 měsíci - nemýlím-li se, bylo to v únoru - zastavena vojenskou likvidaturou v Praze s odůvodněním: Nejsi státní občankou československou, neboť tvůj muž byl v roce 1897 důstojníkem v Inšpruku, a ty musíš teprve nabýti československého státního občanství, pak ti můžeme pensi vypláceti dále. Nuže, této paní bylo, jako kdyby spadla s nebe, neměla přece o tom ani zdání, že proto, že její muž, s nímž byla v manželství tři měsíce, byl dislokován tehdy v Inšpruku, že proto přísluší do Inšpruku a dnes není státní občankou československou. A od nynějška počíná cesta do Kanossy. Nejprve se obrátila na vojenskou likvidaturu na Malé Straně. Ta jí odepsala: Opatři si československé státní občanství a my ti budeme bez dalšího vypláceti pensi. Nyní šla k obci do Budějovic. Slavný purkmistrovský úřad, který totiž velmi mnoho politisuje, avšak za to tím méně pracuje, který má tajemníka, jenž místo aby konal své úřední povinnosti, jež má purkmistrovský tajemník plniti, zabývá se politickými věcmi jako osobní adjutant pana purkmistra, avšak nikoli v této vlastnosti, nýbrž musí fungovati jako předseda a starosta české národně socialistické strany. Tento slavný sekretariát v Budějovicích potřeboval měsíce, aby vystavil ubohé vdově, která už neměla k jídlu ani kousek chleba, osvědčení, že má skutečně nárok na státní občanství, poněvadž má v Budějovicích domovské právo. Tu teprve jsem musil intervenovati, jíti k panu sekretáři Kačerovi a vyzvati jej nejprve zdvořile a pak trochu hruběji, aby konal svoji povinnost. Toto potvrzení bylo dáno, bylo posláno politické zemské správě do Prahy a, hleďme, politická zemská správa v Praze se hnula a po čtyřech týdnech vyrozuměla tu dobrou paní, že jí není možno poskytnouti státní příslušnost. Proč, to vědí bozi, pánové. Byla tedy ta ubohá žena nucena podati rekurs na ministerstvo. Z čeho má zatím žíti, o to se Československá republika nestará, o to se její úředníci nestarají; o to se nestará nikdo, že je chudou vdovou, která na tom všem nemá viny, co se tu stalo. Republika jde svou přímou cestou a nechá při tom lidi umírati hladem.
Druhý případ: Pachtýř dvora, který byl v ryze české krajině, a to v krajině benešovské po léta správcem, tam si vybral Češku, čistokrevnou Češku, za ženu a nyní je 18 let samostatným pachtýřem dvora v C. Budějovicích, avšak jehož kolébka stála venku v Rakousích a dosud není s to dosíci státní příslušnosti v Československé republice. Proč, nevím, avšak politická zemská správa nevidí se nucena přiznati mu státní příslušnost.
Avšak ještě něco zajímavějšího. Další případ o člověku, který si zde chtěl zajistiti státní příslušnost. Tomu člověku se prostě řeklo: Ano, dostaneš ji, avšak musíš se zříci výplaty válečné půjčky, kterou jsi upsal, nesmíš žádati, aby se ti válečná půjčka vyplatila, pak můžeš se státi československým státním občanem. To jsou práva, to jest důvěra, to je stát, k němuž máme míti důvěru.
Avšak ještě o něčem dalším, a to je specificky budějovický kousek, chtěl bych se zmíniti. V našem jazykovém zákoně se praví v § 7 - přečtu jej zde k snadnějšímu porozumění pravice česky (čte): "Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, v podnicích a v orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ze které vzešly."
To jest pánové, že státní úřady upraví jazykovou otázku. Co však dělá pan purkmistr Svoboda v Budějovicích se svými přívrženci? Na 2. července 1921 svolává historické zasedání obecního výboru, aby tomu dal potřebný rozmach, vezme ještě svůj tělesný list "Stráž lidu" a práší v "Stráži lidu" silně do toho, aby obyvatelstvo budějovické, pokud se týče jeho přívrženci v Budějovicích byli upozorněni, jakým historickým dnem bude pro Budějovice 2. červenec 1921. A když jsme se my nešťastní členové obecní rady shromáždili v sále obecní rady, viděli jsme již na tak zvané galerii a na místech, jež byla vyhražena pro p. t. publikum, výkvět naší budějovické inteligence, sestávající z užšího kroužku "Stráže lidu", národně-socialistické strany, ty, kteří se v prosinci minulého roku účastnili plenění, vloupání do domů, ohrožování soukromého majetku a tak dále. To byl výkvět inteligence, přívrženci budějovického starosty, a za této asistence povstal on slavnostně a prohlásil:
Poněvadž sčítání lidu ukázalo, že Č. Budějovice mají jen 16·8% Němců, jsou Budějovice na základě jazykového zákona jednojazyčnými. Bylo mu poukázáno na to, že nemůže dokonce ještě ani věděti, mají-li Budějovice 16·8% Němců, neboť podle zákona o sčítání lidu nesmí starosta Budějovic dnes ještě ani věděti, kolik procent Němců tam vlastně jest, neboť on přece nesměl nahlédnouti do aktů, neboť akty musejí přijíti nejprve k politickému úřadu a nikoli k sekretáři Kačerovi do tajné kanceláře. Avšak přes to tvrdí, že to ví, a na základě toho, poněvadž to ví a poněvadž je neomylný jako papež, musí býti Budějovice jednojazyčnými. Je zajímavé, že dokonce Čech, a to národní demokrat, tedy zajisté také plnokrevný Čech, dr. Bendík, styděl se za tento čin budějovického starosty, že se pro toto zasedání omluvil, poněvadž jako advokát, jako právník věděl zcela dobře, že se starosta dopustil porušení práva a on nemohl srovnati se svým svědomím advokáta, aby se tohoto porušení práva účastnil, na druhé straně však proti tomu nebyl by směl hlasovati, poněvadž by byl samozřejmě postaven na pranýř jako národní zrádce. Volil tedy cestu rozumnější, šel k soudu a dal se zastupovati. To byl jeden z mnohých budějovických Čechů, který rozuměl a vyhnul se morálnímu políčku, který totiž budějovický starosta zasadil českému právnímu vědomí. Pan kolega Kříž měl odvahu upozorniti purkmistrovský úřad nebo kliku, která starostu obklopuje, na to, že když už se tento návrh přijímá, má býti Němcům přiznáno aspoň právo, aby směli své návrhy podávati u obecního výboru německy, analogicky, jak tomu je na př. zde ve sněmovně, a aby mohli německy mluviti, ovšem s českým překladem při tom. Také to bylo odmítnuto. Tak respektují zákon vaše úřady a purkmistrovský úřad je úřadem, samosprávným úřadem. Učiní se prostě přes zákon usnesení, i když jsou uváděny rozumové důvody nebo vůbec nějaké důvody. Je to jednou české šovinistické usnesení, a to nutno k zachování a ke zvláštnímu lesku republiky skutečně také provésti. Sčítání lidu samo nám podalo také nejlepší důkaz, jaké je ve skutečnosti právní vědomí v tomto státě. Poukázal jsem již na to, že náš starosta v Budějovicích dokázal zcela přesně, že je nás Němců v Budějovicích 16.8%. Jak přišel k tomuto výsledku? Prostě tím, že s obejitím zákona dal si přinésti sčítací archy do kanceláře proslulého, pokud se týče pověstného sekretáře Kačera a že tam byly sčítací archy při zavřených dveřích a spuštěných záclonách korigovány. Tím způsobem bylo možno, že v Budějovicích, kde v době obecních voleb bylo odevzdáno 19·2% německých hlasů, kde v době voleb do Národního shromáždění bylo odevzdáno 18% a tolik a tolik desetin procenta německých hlasů, při sčítání lidu zůstalo jen 16·8% Němců. Je zřejmo, že bylo švindlováno, a to od samosprávného úřadu města Budějovic. A slavné úřady, jež jsou nad těmito samosprávnými úřady, ty mají zalepeny oči i uši, neboť nechtějí ani viděti ani slyšeti. Tato okolnost, jež jsem tu uvedl, a ještě tisíce a tisíce jiných, vedou nás k přesvědčení, že nejsme ve státě právním, nýbrž ve státě, kde vyrůstá, kvete a daří se korupce počínaje od metaře ulic až do nejvyšších úřadů, že nemůžeme přinésti vstříc důvěru žádné smlouvě, kterou ratifikuje a podpíše taková vláda, která nemůže pomoci zákonům ve vlastním státě k právu.
Z tohoto důvodu pochopíte, nemáme-li již vůbec žádné důvěry k celému zákonodárství. Chcete-li, aby německý národ měl důvěru ke státu, záleží-li vám na tom, aby se cítil německý národ zde ve státě dobře, pak vezměte koště, ctění pánové, a vymeťte nejprve smetí, v němž se nyní ve svých úřadech brodíte. Vezměte koště a vymeťte vše, co ve vašich úřadech připomíná korupci, podplatitelnost atd. atd. Člověk potřebuje jen dělati spolu ty cesty do Kanossy, jež spolu dělati musí, chce-li obdržeti nějaké povolení k dovozu nebo vývozu. Od prostého vrátného v úřadě pro zahraniční obchod závisí, může-li býti nakládáno s povolením k vývozu jako s nutným čili nic. A nemá-li člověk potřebnou peněženku v ruce a nezaplatí-li, pak nemůže dále. To je váš právní stát, a vy žádáte, abychom měli k takovému státu důvěru. My k němu důvěry míti nemůžeme a vy sami pocítíte na vlastním těle tyto škody z rakoviny, jež jste vyvolali svou šovinistickou politikou, že totiž ztratíte autoritu nejen u Němců, nýbrž i u vlastního národa.
Právě jsem byl upozorněn, že jsem
mluvil trochu dlouho, chci se tedy vyjádřiti zkrátka a chci jen
ještě několika slovy načrtnouti své stanovisko k této státní smlouvě.
Státní smlouvou jako takovou, její obsah uznávám až na několik
maličkostí za dobrou a správnou. Avšak nemám důvěry k vládě, nemám
důvěry k lidem, kteří tuto státní smlouvu spolupodepsali jménem
naší republiky, a poněvadž nemám k těmto lidem důvěry, nemohu
také hlasovati pro její uznání. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Bola mi podaná rezolúcia pána posl. dr. Czecha,
dr. Haase a súdr. Žiadam, aby bola prečítaná.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Návrh posl. dr. Czecha, dr. Haase a druhů:
"Vláda se vyzývá, aby co nejdříve předložila poslanecké sněmovně návrh zákona, jímž mění se zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., a to podle těchto zásad:
1. K vojenským úmluvám všeho druhu jest třeba souhlasu Národního shromáždění.
2. Souhlasu Národního shromáždění
ke všem mezinárodním smlouvám nutno si vyžádati před jich ratifikací
a dlužno jej uděliti ve formě zákona."
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Udeľujem ešte slovo k doslovu pánu zpravodajovi.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Jako zpravodaj ústavního a zahraničního výboru měl bych se vlastně omeziti jenom na věcné poznámky, které byly učiněny k předložené právě předloze ratifikační. Ale vývody některých pánů řečníků přede mnou zbavují mne této povinnosti a proto dovolte mně, velectění pánové a dámy, abych se jenom několika slovy zmínil o vývodech svých pánů před. řečníků.
Především všeobecně. Páni se strany německé nedají si ani nejmenší příležitost ujíti, aby nečinili výpadů proti nenáviděnému míru versailleskému a st. germainskému. U nich jest to stále a stále mír násilí, zášti, nenávisti a snahy po potlačení německého národa. Tu se ptám, slavná sněmovno, je-li aktem zášti, násilí a nenávisti, jestliže Ententa těmito míry chce, aby to, co brutálním vedením války v Belgii a ve Francii bylo zničeno, bylo reparováno? Je to žádost nespravedlivá, chce-li Ententa, aby ti, kteří páchali za války v Belgii a ve Francii pravé zločiny, byli náležitě potrestáni? Je to násilí, je to nespravedlivé, žádá-li Ententa, aby to věčné nebezpečí války, ve kterém Evropa stále tonula následkem nemírného zbrojení Německa a Rakouska, bylo potlačeno a zničeno? Je na tom snad něco nespravedlivého, je to snad něco záštiplného? Oh, ne. Právě naopak!
Chci však poukázati na to, jak by mír bez zášti asi vypadal, kdyby bylo vyhrálo Německo. Sám pan kol. dr. Baeran to zde naznačil slovy: "Přijde ještě třetí Versailles" Co to znamená "Přijde ještě třetí Versailles"? To znamená: Přijde mír a to bude mír pomsty. Tedy "my se pomstíme!" Tím sami dávají na jevo, jak by ten mír byl vypadal a jak by se bylo vedlo Evropě, kdyby byla bývala jimi poražena.
Páni se rozčilovali také nad tím, že byla vydána někde nějaká mapa o říši Vendů, kde prý tato republika Vendů má sahat až k Berlínu. Poukazuji na mapy, které byly za války rozšířeny, jak mělo vypadati Velké Německo, kdyby bylo vyhrálo. Ale dovolte mně, abych při této příležitosti se zmínil o poměrech v říši Německé, totiž že v říši Německé jsou ještě slovanští národové - jsou tam Lužičtí Srbové - a zda-li se s Lužickými Srby nakládá tak, jako s Němci u nás? Přál bych si, aby tam bylo s nimi také tak nakládáno. K všeobecným ještě poznámkám dovoluji si připomenouti k vývodům p. posl. dr. Feierfeila, že je to charakteristické a že snad v nestřeženém okamžiku tu německou myšlenku prozradil, jestliže řekl, že Němci zase domohou se té pyšné výše, na které bývali. Ano, zde je ta věc! Pánové s německé strany nikdy si nemohou zvyknouti, že mají býti rovnocenni s ostatními národy. Jakmile mají býti rovnnocenni a nemají vládnouti, tedy jsou "potlačováni"! Ovšem, že se jim nelíbí naše stanovisko k návratu Habsburků, jest samozřejmá věc.
Panu kol. Kaiserovi bych jen připomenul, aby příliš nemluvil o poměrech budějovických. My všichni víme ze své zkušenosti, jak to vypadalo v Budějovicích v dřívějších letech za starého Rakouska, že to byly poměry přímo nesnesitelné a jakého násilí se tu užívalo. To jen všeobecně poznamenávám, abych příliš neztrácel času.
Co se věcných poznámek týče, tu mám za povinnost jedině panu posl. dr. Haasovi odpověděti, poněvadž jedině ten držel se věci. Pan poslanec Haas velice se rozčiloval pro tuto smlouvu, jako kdyby byla Německé říši vnucena. Ne, pánové, tato smlouva byla uzavírána s kompaciscenty německými docela svobodně, docela loyálně, takže mohli ji přijmouti, a nemuseli ji přijmouti. A oni ji přece přijali. Není možno mluvit o násilí a vnucování této smlouvy, nýbrž je to smlouva oboustranná, oběma stranami přijatá. Zde se mi zdá, že páni s německé strany byli němečtější, než jsou v říši Němci sami.
Co se týče výkladu § 84 mírové smlouvy, tu řekl pan posl. dr. Haas, že jest výklad nesprávný, že si hrajeme na velikány a že chceme vykládati mír, který uzavřela Ententa a západní mocnosti.
Dovoluji si říci, že jsme ji nevykládali sami, nýbrž že byla to sama mírová konference, která tento pasus vyložila v srpnu 1919, kdy při vyjednávání míru bylo použito slova "bydliště", jakožto podkladu pro domáhání se státní příslušnosti. Tehdy bylo naší delegací v Paříži připomenuto mírové konferenci, že by se mohl státi případ, že by občané němečtí bydlící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ipso facto stali se občany Československa, ač by sami nechtěli, a tu mírová konference, aby se tak nestalo, užila slov vedle "bydliště" ještě "práva domovského". V západních zemích tohoto pojmu "právo domovské" naší republice vyhrazeného neznají, nýbrž tam znají jen terminus technicus "bydliště"˝. Ale poněvadž to mírová konference sama ve smlouvě mezi Ententou a naší republikou uzavřené uznala a opravila a dala sama výklad tomuto článku 84, jest jasno, že rozporu mezi zákonem o státním občanství a mezi ústavním zákonem z 9. dubna naprosto není. Tato smlouva jest s naším zákonem v úplném souhlase a také se podle tohoto zákona jedná.
Totéž platí o ostatních námitkách, které byly zde předhozeny.
Co se týče resoluce samé, tedy
vyslovuji se proti přijetí této resoluce a doporučuji, aby slavná
sněmovna schválila smlouvu mezi říší Německou a republikou Československou
a aby zároveň schválila resoluci navrženou zahraničním výborem
a výborem ústavním. (Výborně!)
Místopřed. inž. Botto (zvoní): Prosím o zaujatie miest. (Děje se.)
Pristúpime k hlasovaniu. Budeme hlasovať o všetkých odstavcoch schvalovacieho usnesenia na raz. Je proti tomu námietka? (Nebyla.)
Nenie. Pristúpime k hlasovaniu.
Kdo súhlasí so znením usnesenia tak, jak je navrhnuté výborom a jak je v tlačenej zpráve, prosím, aby zdvihol ruku. (Děje se.)
To je väčšina. Tým je smluva schválená v čítaní prvom.
Druhé čítanie bude v budúcej schôdzi.
Zbýva nám ešte hlasovať o rezolúciach, predovšetkým o rezolúcii
navrhnutej výborom zahraničným a pripojenej k zpráve výborovej.
(Posl. dr: Haas hlásí se o slovo.) Pan kol. dr. Haas
má slovo.
Posl. dr. Haas (německy):
Pardon, resoluce, kterou my jsme podali, je širší. Prosím
tudíž, aby nejprve bylo hlasováno o ní.
Místopředseda inž. Botto: Výborová zpráva je všeobecnejšia a preto budeme hlasovať najskôr o tejto rezolúcii. Tedy kdo súhlasí s rezolúciou navrhnutou výborom zahraničným a pripojenou k zpráve výborovej, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je väčšina. Rezolúcia je schválená.
Kto súhlasí s rezolúciou pána posl. dr. Czecha, Haasa a súdr. o podaní osnove zákona o zmene ústavnej listiny, prosím, aby zdvihol ruku. (Děje se).
To je menšina, návrh je zamietnuty.
Pristupujeme k 3. odstavcu dnešného
denného poriadku t. j. ke