Víme, že svoboda se ukazuje a představována je všemi umělci jako nádherná, krásně tvořená mladá žena, tak čistá, jak vyšla z ruky Boží. Zde v tomto státě vtáhli sem otrhanou svobodu a posadili ji prý jako bohyni na trůn. Ale jak? Se spodničkou (Veselost na levici) a ta spodnička není ani docela v pořádku. (Veselost na levici.) Je to skutečně svoboda se všemi omezeními. Máte už v ústavě tuto obojetnost. Obojetnost zavedena jest jako příklad pro nevěrnou osobu, plnou odporu, nehodnou důvěry a tato obojetnost ukazuje se nyní v ústavě vytvořené předchůdkyní tohoto slavného shromáždění tím, že se říká v § 108, že každý státní občan může se kdekoli usaditi; omeziti toto právo je možno jen ve veřejném zájmu na základě zákona. Tu hned máme příklad, jaké povahy je ústava. Máme svobodu, úplnou svobodu kamkoli se přestěhovati a se usaditi. Jen utvoří-li se proti tomu zákon, změní se tato svoboda. Ovšem je ustanoveno v § 33 ústavního zákona, že ke změně usnesení této ústavní listiny je potřebí třípětinové většiny všech členů každé sněmovny. Dle našeho názoru jest tedy potřebí ke změně tohoto základního práva státních občanů o volnosti stěhovací změny ústavy, již by bylo nutno usnésti většinou třípětinovou. Jakým způsobem se dnes toho používá, o tom se docela klameme. Nejsme ani interesováni na tom. Mluvíme pro to jen, poněvadž myslíme, že potrvá-li dále tento pořádek, toto hospodářství ve státě, nastane dříve katastrofa a konečný oddech po všech těchto utrpeních.
Jaký pak účel sleduje tento zákon, chceme-li si vůbec při něm mysliti rozumný účel? Tento zákon chce učiniti přítrž bytové nouzi. Bytová nouze byla tu již široce a dlouze probrána oběma pány řečníky přede mnou a celá otázka byla rozvinuta v celé své šíři. Takovýmto zákonem jistě se nerozřeší problém, jehož velikosti chci se dnes jen dotknouti. Jak zamýšlí se řešiti bytová otázka omezením stěhovací svobody? Vznikla nouze bytová tím, že příliš mnoho lidi se stěhovalo s místa na místo? Nebo nevznikla všude? Dle mého mínění je bytová nouze všude, v městě i na venkove, v Praze, Brně, Liberci, všude. Nezmírní se zajisté tím a nesprovodí se světa, že se lidem zabrání přestěhovati se z Liberce do Prahy nebo z Prahy do Teplic. To zůstalo vyhrazeno zákonodárcům československé republiky, a podivuji se moudrosti, s jakou tito zákonodárci postupují. Pro to přece mluvím pro tento zákon.
Jest to důkazem nejkřiklavějšího diletantismu, vzorným příkladem diletant ismu a doktrinářské zarytosti, díváme-li se na tento zákon, a čím více proniká v lidu poznání, jakým způsobem se zde pracuje, tím rychleji nastane to, co si přejeme a v co doufáme a proto pravím: Ať se většina, jež tu jistě pro tento zákon jest, nedá v posledním okamžiku uvésti v omyl a nedá místa úvahám rozumovým, nýbrž ať se rychle věc většinou vyřídí. Jsme tomu zvyklí. Naše moc nesahá dále než náš počet. Argumenty rozumu zde neplatí. Víme, že dnes poskytuje se velká svoboda v slově, poněvadž se to hodí pánům v předsednictvu, budu proto také z laskavosti té trochu rozvláčnější; kdežto jinak máme jen 10 minut svobody slova, dává se nám dnes půl hodiny, a myslím dokonce, že činím předsednictvu laskavost, mluvím-li trochu déle, aby zatím zase uplynula lhůta, jíž je potřebí, aby se umožnilo druhé čtení jistých osnov zákonů, aniž by došlo k přerušení. Je to konečně stejné, zdali tam přejdeme, nebo zdali si o tom mezi sebou pohovoříme.
Tento zákon o zákazu stěhování jest, jak jsem již řekl, zasáhnutím do svobody státních občanů. Náš president Masaryk, který byl zvolen všemi hlasy Čechů, bral tak svobodu v ochranu, že jednou řekl dokonce, když se mu namítlo, že svobody možno zneužíti: "Nejlepší ochranou proti zneužití svobody jest ještě více svobody". Tato slova jsou vždy krásná, slova, jež mluví náš předseda ministerstva a také naše osvícená, vznešená hlava státu, jsou vždy velkolepá. Možno je vytisknouti a poslati do světa, pak bude se celý svět diviti, jak skvěle, jak filosoficky jest náš stát řízen osvícenými a vznešenými silami duševními, totiž když se tato slova čtou. Jak je však ve skutečnosti postaráno o svobodu? Vidíme, že nejprimitivnější práva státních občanů se pošlapou nohama, když tento zákon bude v nejbližších hodinách přijat.
Není však jen výronem diletantismu, nýbrž i, jak jsem dříve řekl, doktrinářské zarytosti. Jest článkem velkého řetězu vázaného hospodářství, toho hospodářství, jež od války s sebou vlečeme a jehož jsme se po dvou letech míru nejenom nezbavili, nýbrž jež jsme ještě více upevnili; massy to pocítily. Tento nucený systém, do něhož jest vtěsnán státní občan ve výživě, v bydlení, byl v ošacování a nyní dostal se do stěhování, bude-li zákon přijat. Všude dělá bankrot a všude se nucený systém hroutí a na poli, kde dosud nebyl zaveden, činí se pokus nyní jej zavésti, řekl bych, post festum, kdy už je bankrot celého systému zřejmý, nač by nikdo nepomyslil kromě zde v Praze. Nucený systém jest škodlivý celému hospodářskému životu. O tom jsou jednoho mínění všichni jasní duchové, ať patří kterékoli straně. Myslím, že to říkají i Moskvané; poněvadž nemohu s některým Moskvanem mluviti, domnívám se tak jen dle duševní nálady, jakou tu máme, že to jsou také takoví lidé jako my, kteří poznají-li škodlivost systému, musejí pak přijíti k rozhodnutí, aby od toho systému upustili. Tak se domnívám, že i Moskvané jsou dnes proti tomu systému - jenže tu nikdo není, nemohu se tedy ptáti.
Avšak při výživě zvláště máme úplnou nespokojenost v kruzích, jež mají co činiti s vázaným systémem. Jsou to nejprve výrobci, za druhé sprostředkovatelé mezi výrobci a spotřebiteli a za třetí spotřebitelé. Dnes jsou tyto tři kruhy, z nichž se skládá celé obyvatelstvo tohoto státu, nespokojeny se systémem vázaného hospodářství, poněvadž nechce uklidniti nervositu, kterou přinesla s sebou válka.
Neví-li dnes rolník, zda může prodati žeň svobodně a jak draho, pak si můžeme představiti, že se stává nervosním a nespokojeným, že méně osévá, než by jinak oséval. Neví-li kupec, smí-li něco prodati a jak draho, mohu si zcela dobře představiti, že stane se neklidným a nemá již radosti ze svého obchodu. Spotřebitel teprve nemůže býti spokojen, poněvadž je odsouzen k neustálému polovičnímu hladu, dostává po týdny dostatečný příděl, potom, nevím, z jaké příčiny - slavná vláda bude to věděti - vydává se příští týden jen polovička chleba a nejbližších šest týdnů zůstane to právě tak špatným. Jde-li to dobře, přiveze ministr Hotowetz mouku z Anglie, jde-li to špatně, nepřiveze nic. Každá hospodyně se táže: Co bude? Tato nervosita je nejlepší živnou půdou pro bolševictví, pro tyto zcela nemožné ideje, jež se zakotvují ve velkém množství lidí a konečně, převedou-li se v čin, musí vésti ke shroucení kultury. Takový systém, jenž se ukázal na poli vyživovacím úplně pochybným a kdy ve všech státech se pracuje o to, aby byl svržen a nahrazen opět systémem, s nímž máme zkušenosti dobré, takový systém chtějí nyní přesaditi na pole zcela nové. Nechtějí dovoliti lidem volného stěhování, nýbrž chtějí je učiniti usedlými, chtějí je nuceně učiniti usedlými, chtějí je nutiti, řekl bych, aby si opatřovali nejen pro zboží vývozní listy, nýbrž i pro svou osobu, jež má se dopravovati na československých drahách s místa na místo. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Takového systému bychom samozřejmě v jiném státě nepodporovali, poněvadž víme, že vede ke zkáze. V tomto státě, jenž není státem naším, poněvadž jsme jen heloty, poněvadž tu máme býti jen, abychom pro tento stát platili daně a pracovali, avšak neměli práv, v tomto státě je nám to vhod. Čím jsou občané nespokojenější, čím rozmrzelejší na tento stát a jeho zařízení, tím může nám to býti milejší a můžeme vždy jen dáti radu většině této sněmovny: Zůstanete-li na této cestě, jíž jste dosud šli, jste na nejlepší cestě, kde my vás chceme míti. Nemůžete dělati pro nás politiky obratnější a lepší, jako tu, již jste dosud dělali, radíme vám důrazně: zůstaňte při ní!
Zákon má ovšem ve svých paragrafech několik přídavků. Je jich v celku 13, ne patnáct. Avšak §§ 14 a 15 vylučuji, ty určují pouze účinnost zákona atd., takzvané floskule. Avšak jediný důležitý paragraf, jenž mi osvětluje, proč byl zákon dělán, je § 13. Všeobecně jsou ustanoveny nejdříve výjimky; vyslanci cizích mocí vpouštějí se sem bez povolení dovozního, ti směji se v Praze usaditi; vpouštějí se sem lidé mající službu nebo kteří jdou do úřadu, vpouštějí se služebníci, potom i dělníci, ovšem volně, opatří-li jim továrníci byt, dále studenti atd. Pak přijdou lhůty různé, jež nutno dodržeti. Neboť nebude tak jednoduché dle tohoto zákona, stane-li se zákonem, přijíti do Prahy, rozšíří-li vláda skutečně platnost tohoto zákona na Prahu, a to je pravděpodobné. Nutno podati žádost v Praze - u obce, do níž se chce přijíti - a obec pražská, kruhy, jež tu rozhodují, samozřejmě dobře si prohlédne osoby, musí při tom býti popis; podobizna není předepsána. Pak nutno tři týdny čekati, potom může býti člověk odmítnut; rekurs jde dále k druhé instanci, konečně přijde celá věc až k správnímu soudnímu dvoru, jenž rozhoduje v tajném zasedání - překládám-li správně. Ano, vymudrovati takovou komplikovanost cestování, k tomu patří zajisté umění. To není tak jednoduché; proto již nutno obdivovati, s jakou virtuositou se tu diletantismus vybíjí.
Avšak § 13 je čertovým kopýtkem, pro něž snad zákon sám byl utvořen. Jedná o tom, že ministr pro Slovensko může vykázati dle tohoto zákona ve všech oněch obcích, na něž se tento zákon vztahuje, různé lidi, kteří tam nepatří, nemají existenčního oprávnění, bydlí-li v jiných obcích nebo tam byt dostanou. Co se tam na Slovensku děje, o tom víme velmi málo. Nedávno slyšeli jsme od kolegy Baerana věci, že nám vstávaly vlasy na hlavě. Nevím, bylo-li zavedeno vyšetřování, proti Baeranovi snad, avšak nikoli proti těm, kdož házeli bomby do místnosti se zatčenými. Avšak co se zde nyní na Slovensku bude díti na základě tohoto paragrafu, můžeme si představiti. Jsou tu Slováci bez područí, pak Maďaři, Němci a komunisti. Proti všem těmto živlům, jimž vláda nemůže přijíti na chuť, použije se ustanovení tohoto zákona, a státní občan nemůže si ani stěžovati, nemůže se odvolati na § 108, neboť ten je již změněn zákonem z tolikátého a z tolikátého. Všichni tito lidé nemají rádi republiku, avšak uskuteční-li se nyní ten zákon, jistě se jejich láska probudí.
Tu můžeme si živě představiti, jaké to bude míti účinky, začne-li zplnomocněný ministr pro Slovensko vymetati s tímto klackem v ruce. Jest to holá policejní moc., jež se staví na místo svobody, je to holá policejní moc a poněvadž je to tato holá policejní moc, kterou tu vidíme prosvítati zákonem, je nám to mnohem milejší, než kdyby byla obklopena různými floskulemi. Z politiků české strany mohu vždy snésti spíše dr. Kramáře, než ty ze středu, kteří vždy překypují slovy lidskosti, humanity a smíření národů, ve skutečnosti jsou však právě takovými šovinisty jako on.
Dovolíte mi, abych trochu polemisoval se ctěným panem dřívějším řečníkem Hausmannem. Na můj výkřik odpověděl kolega Hausmann, že úlevy při stavbách jsou vždy jejích zhoršením, to jest, že byty se úlevami při stavbách zhoršují. Jsem zajisté s kolegou Hausmannem toho mínění, že mnohé úlevy stavební mají v zápětí zhoršení bytů. Avšak všeobecně nemohu s jeho názorem souhlasiti. Jestliže jsme starý stavební zákon měli takový, že pro malé byty na vesnici platily přesně tytéž předpisy jako pro tříposchoďové činžáky v městě, pak si můžeme představiti, že tu docházelo k nespravedlivostem, jež způsobovaly zbytečné zdražení staveb. Jsou na př. schodiště dřevěná aspoň právě tak dobrá jako schodiště kamenná, a mohu si docela dobře představiti, že nejsou horší byty, které mají schody dřevěné, než ony se schody kamennými. Nemohu si představiti, že byt v podstřeší jest vždycky bytem nejhorším. Vím z vlastní zkušenosti, že velmi zdravě bydlím v bytě podkrovním.
Byly ještě načaty některé otázky kolegou Hausmannem; neomezil se, jak řečeno, na zákon, pojal do svých výkladů celou otázku bytovou a reformu bytovou, a tu přišel v řeči i k problemu organisace stavebních dělníků. Pozdravuji tuto myšlenku organisace stavebních dělníků co nejvřeleji. Mohu si představiti, že se v budoucnosti, snad jako ve středověku, spojí jednotlivé stavy a odbory v cechy, nebo nechceme-li je nazývati cechy, jmenujme je družstvy, že budou družstevně stavěti, pracovati, také snad družstevně půdu vzdělávati v mnohých krajinách. I když vím, že záleží vždycky na vedoucích osobnostech a že schází snad ještě disciplina a ujasnění mass, že tato myšlenka nestane se životnou v nejbližší budoucnosti, přece myslím, že bude tato myšlenka asi plodně působiti pro nedalekou budoucnost.
Mohu si představiti, že tato stavební družstva, jak začala již před válkou, zřídí bez přílišného zisku byty na prodej jednotlivcům nebo i k společné správě a pronajímání, že by mohla tato stavební družstva přispěti k zlevnění bytů. Avšak nesouhlasím rozhodně s jeho vývody, že může býti vyřazena soukromá podnikavost při stavbě domů, že by mohlo býti všechno stavěno buď jen družstvy nebo obcemi na základě komunálním nebo jinými veřejnými korporacemi. S tím nesouhlasím. Myslím naopak, že se dříve nebo později musíme vrátiti k systému, jejž jsme poznali před válkou jako praktický. Dnes způsobena je bytová nouze rozhodně tím, že se již nestaví. A proč se již nestaví, je snadno srozumitelno, vidíme-li, že následkem znehodnoceni peněz všecko ostatní snad desetkráte v ceně stouplo, kdežto zákonem o ochraně nájemníků je cena za byty uměle udržována na staré výši z r. 1914. To neznačí nic jiného, než že se platí za byt desetina toho, co by se jinak musilo platiti. Bylo pro nás velkým štěstím, že jsme za války v starém Rakousku měli zákon o ochraně nájemníků. Tehdy bylo pro nás také štěstím, že jsme měli ústředny. Ale od té doby, co máme mír, co máme svobodu, jest neštěstím lpěti na těchto předpisech válečné doby, a čím déle na nich lpíme proti přirozenému proudu hospodářských sil, tím těžší bude katastrofa, bude-li jednou hráz prolomena násilím. Věčně nedají se tyto závory udržovati a bylo by nejvýš na čase - možno-li tu vůbec dáti vládě rozumnou radu, je-li většina této sněmovny přístupna rozumné radě - mysliti na to, jak by se ponenáhle tato ochrana ve formě, jak je nyní, odbourávala. Jen touto cestou by bylo možno přijíti přibližně k poměrům, jaké byly před válkou. Čím méně se dům zúrokuje, čím méně je jist domácí pán nebo nabyvatel domu, že nebude v majetku rušen, že mu dům, vystavěl-li jej, nebude prostě odeskamotován, čím déle trvá tento stav, tím méně bude někdo ochoten stavěti - a musí tu přec někdo býti, kdo dům staví. Čím méně domů se staví, tím více roste bytová nouze.
Ctěný řečník přede mnou poukázal zcela správně na to, že se nejen nestavějí nové domy, nýbrž že se i staré rozpadávají. Staré domy rozpadávají se proto, že majitel domu nemůže již z činže po odečtení daní výlohy na opravy zmoci. To je příčina, proč se domy rozpadávají, proč nemohou býti stavební dělníci zaměstnáni, a tak vleče jedno zlo druhé za sebou a z tohoto řetězu bez konce se nedostanou. Mělo-li by se s bytovou nouzí bojovati, bylo by nutno zcela jinak hospodařiti. Vidíme stále, že vznikají nové zábavní místnosti, nové banky se otvírají a nové místnosti se zabírají. Vidíme, že zde bylo neobyčejně mnoho úřadů a úředníků, většinou zbytečných, přeloženo do Prahy. Slyšel jsem - nemohu to kontrolovati, že jen v ústřednách a v ministerstvech klape prý 20.000 psacích strojů; nevím to, avšak již z toho, že je možno, aby tato pověst se rozšířila a aby se považovala za možnou - pokládám ji za možnou - již z toho možno viděti, v jakém velikém počtu se tu usadily a rozšířily úřady, ústředny a ministerstva. Že pak samozřejmě všechno zabírají a vytlačují lidi hledající byt, jest věc, jež nepotřebuje teprve vysvětlování.
Kromě toho je vojsko spoluvinno. Projdeme-li celé německé Čechy od Trutnova až k Aši, máme všude posádky. Prušáci jsou právě tak jako Sasové a Bavoři tak silni, že chtějí každým okamžikem přepadnouti republiku. (Posl. dr. E. Feyerfeil [německy]: Něm. Rakousko!) Na Něm. Rakousko ani nemyslím. Tato bázeň před velkým sousedem nevyjadřuje se tím, že by Čechové zmoudřeli a slušně jednali s Němci zde ve státě žijícími, nýbrž tím, že jsme škrceni, zotročováni a potlačování a hnáni v zoufalství, a že se posílají na hranice posádky. Velectění spoluobčané druhého jazyka! Myslíte-li, že tito vojáci vám jednou v našem území budou chrániti hranice, jste na omylu. Posádky v Aši, Chebu a Falknově jsou všechny pro kočku, kdyby skutečně došlo k opravdové válce mezi tímto státem - nikoli naším státem - a Německem. Bylo by prostě směšno chtíti s tak malým počtem vojáků chrániti hranice. Avšak jaký vliv má vojsko na bytovou nouzi! Tu se zabere velké množství budov, jež by mohly býti zařízeny jako byty pro civilní obyvatelstvo, tu je množství důstojníků, kteří bydlí soukromě atd. atd. Ano, kdyby města o to žádala, kdyby se toho domáhala, aby měla posádky, jak tomu bylo v starém Rakousku, kde se města snažila dostati posádku, nedivili bychom se, kdyby vláda bytovou nouziuměle podporovala; avšak tomu tak není. Města se brání a chtějí se posádek zbaviti, chtějí pokud možná posádkám ujíti. Avšak tu rozhodují důvody strategické a úvahy generálního štábu. Vzpomeňte jen na množství průsmyků, jež v Rudohoří, v Jizerských Horách a v Krkonoších vedou do této požehnané země; kdyby nebyly všecky hájeny, stála by tu naše republika bez ochrany, bez záštity.
Mohu z našeho stanoviska jen ještě
jednou zdůrazniti a blahopřáti většině, postupuje-li tak dále
ve výrobě zákonů. Čím více takových zákonů vyrobí, tím lépe pro
naše snahy. Výzvou k velectěné většině, aby se nedala mýliti mými
vývody, výzvou, aby jistě pro tento zákon hlasovala, aby dostavily
se účinky, jež od něho očekáváme, touto výzvou končím. (Potlesk
německých poslanců.)