Předseda: Tomášek.
Místopředseda: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.
Zapisovatelé: Anděl, dr. Spina.
218 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministerský předseda Černý; ministři: dr. Burger, dr. Fajnor, dr. Fatka, dr. Kovařík, dr. Mičura, dr. Popelka, Průša, dr. Šusta, správce ministerstva financí dr. Engliš; za ministerstvo financí odb. přednosta Groš.
Z kanceláře sněmovní: sněmovní
tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška a dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 42. schůzi poslanecké sněmovny.
Posl. dr. Klimo žádá za udělení dovolené pro neodkladné zaměstnání na 3 týdny, posl. Sopko z důvodů rodinných do 1. února t. r., oba zítřkem počínaje.
Hlasování musím odročiti, poněvadž ještě není dostatečná presence k usnášení.
Dovolenou na dnešek pro neodkladné záležitosti vyžádali si posl. Fischer, Lehocký a Dérer.
Churavostí omlouvá se pro dnešní schůzi posl. Landová-Štychová.
Došel návrh. Žádám o jeho
sdělení.
Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):
Návrh posl. Schäfra, Roschera,
Hausmanna, Pohla, Hirsche, Kaufmanna a druhů, aby vydán byl zákon
o zřízení závodních rad.
Předseda: Dále
došly dotazy. Žádám o jich sdělení.
Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):
Dotaz posl. Knirsche, Junga a druhů vládě o předložení návrhu zákona na zavedení závodních rad v průmyslových a obchodních podnicích v Československé republice.
Dotaz posl. J. Marka ministru financí o zatěžování berních úřadů zbytečnými, z dosavadních berních předpisů vyplývajícími výkony.
Dotaz posl. Trnobranského a Špatného ministru obchodu ve věci rozhodnutí okresní politické správy v Kolíně o jmenování způsobilého zástupce ve smyslu § 55 živn. řádu konsumním družstvem v Plaňanech.
Dotaz posl. Mlčocha a soudr. vládě o zadržení některých legionářů a zajatců, příslušníků Československé republiky, v Rusku.
Dotaz posl. Myslivce a soudr.
ministrům vnitra, spravedlnosti a národní obrany, jak členové
důstojnického sboru čsl. armády znemožňují platné právo a zákony.
Předseda: Došly
dále tyto interpelace. Prosím, aby byly přečteny.
Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):
Naléhavá interpelace posl. Čermaka, Deutschové, Hirsche a. druhů ministerskému předsedovi o krvavých událostech v Mostě.
Interpelace posl. Hudce a soudr. ministru pro zásobování lidu o dobrozdání nejvyššího účetního kontrolního úřadu, vyžádaného soudem jako znalecký posudek v určité trestní při, které však se odpírá soudu s odkazováním na úřední tajemství.
Interpelace poslance Šamalíka, Bezděka a spol. ministru vnitra o zneužití úřední moci obecních a četnických orgánů oproti členům spořitelního a záloženského spolku v Opatovicích, okres Hustopeč na Moravě.
Interpelace posl. Čuříka a spol.
ministru národní obrany o trestuhodném skladování tuků v zásobovacích
skladištích vojenských.
Předseda (zvoní):
Měli bychom nyní přistoupiti
k 1. odstavci denního pořadu, t. j. k druhému čtení osnovy
zákona o dani z obchodu cennými papíry (tisk 1026), poněvadž
však není ještě dostatečné presence, přistoupíme - nebude-li proti
tomu námitek - k
2. pokračování v rozpravě o vládním návrhu zákona, kterým se stanoví dodatek ke státnímu rozpočtu na rok 1920 (tisk 1191). (Námitek nebylo.)
Námitek není. Přistoupíme tedy
k projednávání dodatku ke státnímu rozpočtu a uděluji slovo dalšímu
řečníku, jímž jest pan posl. Sopko.
Poslanec Sopko: Vysokoctený snem! U nás na Slovensku sa mnoho hovorí o autonómii, najviac so strany ľudovej. Aby sme si v tejto veci dobre rozumeli, treba jasne vysloviť, že veľká väčšina na Slovensku nenie pre autonómiu, lebo my Slováci nechceme ničoho, čo by bolo na škodu štátnej jednote. Aj toho sme si povedomí, že by autonómia uvalila na nás také hrozné bremená, ktorý by sme neuniesli, poneváč naša zem je dlhou maďarskou vládou vykoristená. Autonómia by znamenala dať Slovensko na pospas starým maďarským úradníkom, poneváč nemáme dosť slovenskej inteligencie. Ani neverím, že by autonómia opravdu mohla byť politikou ľudovej strany. Autonómiu pýta každý starý maďarský úradník, ktorý nechce jednotnú silnú republiku a ktorý vie, že nevydrží konkurenciu s lepšími ľudmi slovenskými a českými.
Preto my, veľká väčšina slovenského ľudu, nie sme za autonómiu. U nás len treba odstrániť z úradníctva neslušné a nespôsobné živly, které podkopávajú republiku a sú na hanbu poctivým, statočným Čechom, bez ktorých by sme sa ani pohnuť nemohli. K týmto českým úradníkom, ktorí nás neprišli obťažovať, ale nám pomáhať, prechovává slovenský ľud lásku a úctu a je im vďačný za ich namáhavú prácu. Čo však na každý pád potrebujeme, to je rozšírenie moci našemu ministrovi s plnou mocou a našim županom.
Keď my chceme prospeť najširším vrstvám našeho národa, musíme mať predovšetkým poriadok v našom zásobovaní. Toho ale nedocielime, kým obilné ústavy a ich úradníci nebudú podliehať dozoru našich politických úradov. Každý župan zná pomery vo svojej župe o mnoho lepšie ako ten správca obilného ústavu, ktorý len nedávno prišiel na Slovensko. U nás to každý vidí, že najviac nespokojnosti medzi roľnickým ľudom narobili nesvedomití obilní komisári. V mojom volebnom kraji sa ustavične stáva, že obilní komisári berú od maloroľníkov aj dvakráť toľko obilia ako od veľkých majiteľov. Ani nebude poriadku s dodávaním obilia do tých čias, kým na obilných komisárov nebude prísny dozor a kým obilné ústavy nebudú podriadené županom a ministrovi s plnou mocou. Tým by sme najskôr prišli k voľnému obchodu. Keď zásobovanie bude takto znovu zriadené, nemáme sa pre budúcnosť čoho báť, lebo na Slovensku je zbožia dosť. Jedno nám ešte chybovalo a to sú umelé hnojivá. Pán minister orby mal pravdu, keď tu hovoril, že nám zásobovanie zaistí zákon o umelých hnojivách. Nebudeme museť chodiť žobrať o pár tisíc vagónov múky do Ameriky. Len kto zná naše hornaté kraje na Slovensku, vie, akú biedu zapríčinil u nás dosiaľ nedostatok hnojiva. V našich horských krajov zaostala úroda tak, že tam dnes aj dvadsaťjutrový roľník trpí núdzu a čaká od štátu pridel. A všeobecne sa roľníci žalujú, že niekedy predávali obilie a dnes ho musia kupovať. Chlieb bol a bude prvým produktom sveta. Preto je nesmierna škoda, že sme zákon o umelých hnojivách nemali už vlani.
Sú meštianske triedy, ktoré sa boja o zásobovanie, jestliže vykonáme pozemkovú reformu. To je už dokázané, že u nás v dobytkárstve vykoná maloroľník dvaraz toľko ako veľkostatok. Ale my nezaostaneme ani v obilí, ani v zeleninách. Aj maloroľník sa postará o zásobovanie, len nech ho štát netlačí protiroľníckou správou a protiroľníckym zákonodarstvom. My slovenskí roľníci sme maloroľníci a nemôžeme trpeť, aby sa pozemková reforma odkládala.
Dosť sme sa pre veľkostatok natrpeli, my i naši otcovia, keď si grófi a zemani sobrali úrodné roviny a nám nechali skalnaté kopce. Aspoň pre naše deti si musíme zabezpečiť roľnícky blahobyt. Dnešný veľkostatok u nás na východe nepomahá zásobovaniu. Až tretina veľkých majetkov je u nás neobrobená a leží ladom. My roľníci milujeme svoju pôdu a s radosťou chceme konať svoje úlohy k štátu. Dnes má na Slovensku len polovicu pôdy roľník; druhú polovicu má veľkostatkár. Len 25% pôdy obrábame my roľníci sami, a len 15% obrábajú roľníci s malou pomocou. Vyše 50% je viazaný a alebo veľký statok a 34% sú maďarskí grófi. Je ich len 1% a majú vyše 1/3 slovenskej pôdy. Či toto rozdelenie nemusí búriť slovenského roľníka, ktorého poškodila komasácia a od ktorého žiada štát najviac obetí.
Našou povinnosťou je, abysme sa starali o čím skoršie uskutočnenie pozemkovej reformy. Že sa nekoná, toho následkom je i vysťahovalectvo. Keď sa z Ameriky Slovák vráti, vidí, že zem má ešte vždy nám neprajúci džentrík. My ale nechceme byť národom žobrákov a tulákov. My chceme byť na svojej pôde. Nás roľníctva je 65% na Slovensku. My nemôžeme a nesmieme zabudnúť, že nám maďarský pán bol do krvi nepriateľom. Nás ešte teraz bolia rany, ktoré nám hlboko zasadili maďarskí páni nespravedlivou komasáciou, katastrom a klasifikáciou. Na to máme svobodu a rovnoprávnosť, aby sme si tieto staré krivdy odčinili. Od novej Pozemkovej Úradovne na Slovensku žiadame dôkladnú a rychlú prácu. Menovite žiadame, aby jej do právomoci nezasahoval Pozemkový Úrad v Prahe. Od vykonávania pozemkovej reformy zavisí čiastočne i to, či budeme s to odpomôcť bytovej núdzi v dedinách. Vyvlastnenie stavebných pozemkov je pre naše slovenské dediny nesmierne dôležité. Dosiaľ ešte zemský pán pyšne odmieta našeho chudobného človeka, keď si chce od neho kúpiť pozemok na stavbu. Túto panskú pýchu treba zlomiť. Viem, že je bytová núdza hrozná v mestách, ale nie je menej hrozná v niektorých našich dedinách, kde je aj 12 ľudí ubytovaných v jednej izbe, kdežto velkostatkár má paláce aj pre dobytok.
Kým si takto neobnovíme Slovensko,
reformami v prospech ľudu, do tých čias bude nás stále trápiť
hanba vysťahovalectva. U nás je vysťahovalectvo hlavne preto,
lebo sme ešte neuviedli do života všetky tie reformy, ktoré sú
k živobytiu chudobného ľudu nevyhnutne potrebné, lebo tri čiastky
drobného zemedelstva na Slovensku nemajú ešte s krku sňaté to,
čo je mu krivdou už dávno. Ľud ide do Ameriky za lepším kusom
chleba. Dajme mu ho doma a stvorme si novú Ameriku na našom panenskom
Slovensku, kde je miesta dosť pre každého Slováka, ktorý vie a
chce pracovať. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Uděluji slovo dále
p. posl. dr. Czechovi.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Nebudu se zabývati číslicemi rozpočtu, to obstará druhý řečník naší frakce. Chci se obrátiti k jinému předmětu, k rozboru nařízení, jímž byla zrušena činnost porotních soudů pro obvod některých území tohoto státu. Lituji velice, že nutno o tomto nařízení mluviti jen oklikou. Zelím hluboce, že musí býti přivoděno hlasování o tomto předmětě nikoli při jeho projednávání, nýbrž rovněž oklikami. Avšak to už je tak v tomto státě a v této sněmovně. Také v parlamentním hospodářství jsme odkázáni na postranní cesty a musíme jich používati, chceme li si zajistiti na půdě parlamentní možnost žíti. (Souhlas na levici.) Podali jsme tudíž k rozpočtu resoluci, v níž žádáme, aby byly porotní soudy ihned znovu zavedeny v celé oblasti československého státu. Hlasování o tomto našem resolučním návrhu bude aktem symbolickým, bude zkouškou moci parlamentu, co se týče jeho smýšlení demokratického. Ukáže se, má-li sněmovna potřebnou důstojnost, zdali jsou si poslanci této své důstojnosti vědomi, má-li sněmovna pevnou vůli k demokracii, zda-li je s to jednou zvolati na vládu mocné "nikoli", čehož dosud nikdy nedovedla. Chceme nyní nechati dojíti k této zkoušce moci.
A nyní k nařízení samému. Jsem dalek toho, abych označoval porotní soudy po způsobu liberálního doktrinářství za palladium nalézání práva, dalek toho, abych porotní soudy přeceňoval. Dle nynější třídní organisace nejsou porotní soudy právě ničím jiným, než soudy třídními. Slouží jedině třídní justici. (Souhlas na levici.) To říká přece nepřímo i vláda, odůvodňujíc své nařízení. Jak dlouho, tážeme se, bude trvati, než se porotní soudy stanou soudy lidovými v pravém slova smyslu? Trváme-li přes to na soudech porotních, pak proto, že jsou počátkem soudnictví lidem a pro lid, že jsou prvním rozběhem k demokratisaci soudnictví, že jsou pokusem, aby přivoděno bylo splynutí lidu s úkoly státu a jeho právní organisací. Proto každý z nás musí spatřovati v každém útoku na soudnictví lidové i znásilnění sebe sama. Proto musí každý demokraticky smýšlející člověk toto lidové soudnictví neoblomně hájiti. To jest důvod, proč spatřujeme v zastavení porotních soudů současně zastavení části nynějšího řádu právního. Co je účelem soudů porotních? Není každý rozsudek, odporující písmenu zákona, také současně protiprávní a protizákonný. (Souhlas na levici.) To je hluboký smysl lidového soudnictví. Soudy porotní jsou prvním pokusem, aby byla zcela beznadějná ztrnulost zákona přivedena v souhlas se živou vůlí lidu a živým cítěním lidu. Soudy porotní mají umožniti, aby tam, kde lidový cit je v odporu se ztrnulým právem zákonným a kde lidový cit spatřuje ve ztrnulém zákonném právu nanejvýše jen bezpráví, nepřipustily prostě tohoto bezpráví. Porotní soudy mají způsobiti, aby soudy staly se výrazem veřejného vědomí, mají umožniti, aby před soudem platilo to, co v duši každého člověka, každého svobodného člověka, každého řádného člověka je považováno za právo a za dobré. Proto také přísaha porotců: nejen dbáti zákona, nýbrž souditi i s nestranností a pevností svobodného člověka. Této svobody potřebujeme nutně. Tato svoboda má probuditi náš politický život k novému vědomí, ona má obnoviti důvěru lidu k soudnictví.
Přejděme nyní k důvodům vládního nařízení. Je to kabinetní kousek jemně vymudrovaného jesuitismu (Souhlas na levici.) a dělá vládě všechnu čest. "V republice", praví se v odůvodnění, "jest každému zaručen spravedlivý rozsudek", a přece viděli jsme již tak často, že spravedlnost přes pásku, jež má na očích, vždycky dosti viděla, aby rozeznala, čí osud vlastně leží na jejích vážkách, a že vždycky dovedla vésti svůj meč dle lidského osudu, jenž před ní ležel, brzy jím ostře svištíc, brzy jemně hladíc. (Souhlas na levici.) Co se praví dále v nařízení? "Přesvědčení o škodlivosti tak zvaného komunismu", říká se v důvodnění dále, "jest tak hluboce zakořeněno v srdcích porotců, že zodpovědí snad bona fide otázku viny i v těch případech kladně, v nichž soudce z povolání, jenž je zvyklý svůj sociální a politický názor abstrahovati, zůstane objektivním a nestranným. Soudce z povolání", končí vláda, "bude jistě v mezích zákona přihlížeti k obětem nesvědomitých vůdců, kteří množství poštvali, sami však dovedli se vyhnouti trestnímu stíhání." To dobré srdce vlády Černého Jak je starostlivé o osud zatčených komunistů, nebohé krvácející srdce ministerstva (Veselost na levici.) bojí se, má starost zcela vážně, že budou komunisté příliš přísně potrestáni. A co dělá vláda ve svém hoři a zoufalství? Má zajisté v moci naříditi svým okresním hejtmanům, svým publicistům, svým četníkům "stůj" a učiniti konec hromadnému zatýkání. Může zajisté ubohé oběti nesvědomitých vůdců abolovati, amnestovati, pustiti na svobodu, skončiti jejich útrapy v žalářích, zkrátka nechati hráti celou klaviaturu humanity a filantropie. A co dělá? Klidně přihlíží, jak dál stále a stále provádějí se opět nová hromadná zatýkání, jak zatčení, jako se stalo na příklad v Mostě, jsou po týdny drženi bez výslechu v žalářích. Klidně přihlíží, jak političtí zločinci, abychom zůstali při této erární terminologii, jsou drženi ve vazbě společně s těžkými zločinci, dělnice s prostitutkami. (Německé výkřiky.)
Pánové a dámy, Pankrác a Špilberky mají zase své vzkříšení v československém státě. A jak to všechno vládu trápí! Se zlomeným srdcem vidí všecky tyto věci před sebou a s krvácejícím srdcem vydává ubohé oběti nesvědomitých náčelníků nikoli snad lidovým soudcům, nýbrž soudu výjimečnému a soudcům výjimečným, o nichž ví, že jsou zvyklí abstrahovati od svého politického a sociálního názoru. Slavná sněmovno! Zlomené srdce vlády Černého a výjimečný soud kdo si tu bezděky nevzpomene slov onoho bankéře, jenž vida roztrhaného a odřeného žebráka, vyzval svého sluhu: "Jene, vyhoď ho, rozdírá mi srdce". (Veselost na levici.) opravdu, vláda může býti hrda na důvody, jež přidala svému výjimečnému opatření. Bylo dokonce satansky vymudrováno. Nikdo to však pánům nevěřil a konečně nezbylo jiného, než obyčejný šprým, zcela sprostý masopustní žert. (Souhlas na levici.)
Vláda dělá si to velmi lehkým. Opírá se prostě o zákon z 15. dubna a tím hájí zákonnost nařízení. My však popíráme tuto zákonnost, poněvadž tu není předpokladů, na něž je vázáno použití tohoto nařízení. Daleko široko nevidíme žádných jakkoli utvářených událostí, jež by "vzbuzoval obavu před stranickým soudnictvím". Jaké jsou to události? Jsou to snad jen československé události, pražské události, brněnské události, nebo nevidíme těchto událostí v celém světě? Žijeme v normální době a v normálních poměrech? Nebo nesvíjí se celý svět dnes v těžkých křečích? (Souhlas na levici.) Nevidíme na celé čáře, že žijeme v abnormálních poměrech? Stejným právem musil by býti celý civilisovaný svět oprávněn činiti výjimečná opatření. Pravda je, že tu nebylo předpokladů pro výjimečné opatření a že tedy zavedení jich je protizákonné. Avšak to není ve věci rozhodné. Rozhodné je, že takový zákon stal se vůbec možným v našem státě. (Souhlas na levici.) V jiných státech je parlament ochráncem základních práv státu a lidu. Také v jiných státech mohou býti za jistých okolností ústavní práva suspendována. Také v Anglii mohou býti dočasně suspendována jistá ustanovení Magny Charty. Avšak nikoli rozhodnutím vlády, nýbrž jen parlamentem, a nikoli za všech podmínek, nýbrž pouze v jistých případech přesně stanovených v ústavě. Ostatně ani ve starém reakcionářském Rakousku nebyly porotní soudy vydány libovůli vlády. Jestliže přes to stalo se jinak, pak byl to právě veliký zločin starého rakouského státu, jenž se na něm tak trpce vymstil. A co udělali pánové československé vlády? Zapomněli prostě zkušeností, jaké učinili právě jejich lidé ve starém Rakousku s výjimečnými zákony, se zastavením porotních soudů. Nenaučili se ničemu z dějin starého Rakouska. V ústavě vydali právo na zrušení porotních soudů vládě. Tím nakapali do těla své tak zvané demokratické ústavy jedu reakce již v kolébce.
Vůbec, co se stalo všechno z tohoto státu a z lidí v tomto státě! Jaký zvuk mívalo kdysi slovo "velezrada" u českého lidu! Jak bývalo kdysi jedním z největších vyznamenání u českého lidu, jež si mučedníci své věci pyšně přikládali! (Souhlas na levici.) V této sněmovně je mnoho pánů z tehdejška, kteří byli apoštoly velezrady, kteří se stali svatými velezrady. Vůbec, kdo nebyl už někdy ve svém žití v tomto státě velezrádcem? "Každý slušný člověk" - bylo jednou řečeno, -"musil býti jednou ve svém životě velezrádcem." (Souhlas na levici.) A na to všecko pánové zapomněli. Co se z nich dnes stalo? Strašně se rozčilují nad tím, že okresní hejtmani byli na mnoha místech zahnáni od dělníků, že obecní úřady byly zastaveny, že obecní funkcionáři byli zbaveni úřadu. Ale což to tu již všechno nebylo? (Veselost na levici.) To všechno přihodilo se již v nejlepších československých rodinách. Vzpomeňme jen 28. října roku 1918. Proti tomu, co se tehdy stalo, jsou události při generální stávce čistě dětskou hrou. (Souhlas na levici.) Proti pánům z 28. října jsou účastníci generální stávky pravými sirotečky. Bylo to snad všechno zapomenuto a vymazáno z paměti pánů na vždycky? A nyní nemohou se pánové z tehdejška dost nabažiti pronásledování. Vzpomínám tu výroku vysokého funkcionáře této sněmovny. Bylo to v době obstrukce německého parlamentního svazu; tu český pán, jenž patříval k nejdivočejším obstrukčníkům starého rakouského parlamentu, nemohl se dosti vyžíti ve své potřebě pomsty a žádati dosti přísné potrestání obstrukčníků. Tehdy řekl vysoký funkcionář této sněmovny. "To je už nejhorší, stane-li se najednou z pytláka hajný."
Nuže, pánové, budiž ještě toto řečeno: Děláte se svého stanoviska při všem nejšpatnější, myslitelně nejšpatnější politiku, přepočítáte se při všem přímo ostudně. To uznáte pak již příliš pozdě. Persekuce z ledna 1921 oživují vzpomínku na pronásledování vídeňského dělnictva v roce 1885, oživují vzpomínku na jména Holzinger ve Vídni a Roztočil v Praze. Pánové se domnívají, že takovými persekucemi udusí v zárodku hnutí, jež tu již jednou jest, ve skutečnosti však toto hnutí zúrodňují, ve skutečnosti dělají z každého pronásledovaného jednotlivce mučedníka, nenávistníka a mstitele. Pánové, kdo se tu ještě diví? Pozorujte jednou poslední události v jejich souvislosti a podívejte se na protivy, jež tu jednou již jsou, v jejich nejostřejším světle.
Vzpomeňme na události pražské,
na teplické. Tehdy dav ovládal ulici, zabral klidně cizí majetek,
obsadil lehce bez odporu státu divadlo, obsadil Studentenheim,
obsadil chudobinec zde v naší blízkosti, obklíčil parlament, vnikl
do schůze, pustošil co mu přišlo do cesty, policejní strážník
byl davem napaden a sražen, a byl to nejsměšnější obrázek, jaký
jsme kdy viděli, když před oknem našeho klubu byl jízdní strážník
zástupem opravdově zbit. Policista jeden přišel tehdy o život.
Vojáci odepřeli vládě poslušnost a jejím rozkazům prostě vzdorovali.
Co se stalo potom? Zdlouhavé řízení, hlemýždí tempo justice s
tisícerými možnostmi zatemniti skutkovou podstatu. (Souhlas
na levici.) Srovnejte s tím, co se tady stalo, ostrost, drakonickou
přísnost, s níž se zde postupovalo. Tam sametová pacička, jež
hladí, a zde násilná železná pěst, jež ostře zasahuje. Takovou
justici rozhodně odmítáme, o takové justici nechceme ničeho věděti,
tomuto řádu věcí ohlašujeme boj, budeme jej potírati všemi prostředky,
jez jsou nám k disposici. Jsme pevně rozhodnuti věci změniti a
tato naše vůle je silná a zvítězí, musí zvítěziti. Proti třídní
justici tohoto státu stavíme své požadavky na odstranění výjimečné
justice, na zřízení řádných soudů a na obsazení těchto soudů soudci
volenými z lidu. (Souhlas na levici.) Těmto požadavkům
dají němečtí dělníci mocný důraz, povedou boj s největší vytrvalostí,
s největším vzdorem jak vždy byli zvyklí svůj boj vésti. Český
stát musí se rozhodnouti, chce-li býti státem policejním nebo
demokratickým, státem třídním nebo právním. Chce-li býti státem
policejním a třídním, pak má ve svém těle zárodek smrti, pak nestojí
za to, aby dále existoval. (Souhlas a potlesk německých poslanců.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. Matoušek.
Posl. dr. Matoušek: Slavné Národní shromáždění! Při projednávání dodatečného rozpočtu naskytá se nám v prvé řadě otázka, jestli to je v souhlasu s řádným hospodařením státním, když po rádném rozpočtu a po vypršení rozpočtového roku předkládá se nám rozpočet dodatečný, který vypočítává dnes vydání, jež činí skoro 4 miliardy.
Pan referent rozpočtového výboru snažil se nám dokázati, že to není úhonou pro státní hospodaření a poukazoval hlavně na jiné země, kde se děje podobně. Doznám, že pro mne tyto omluvy nestačí. Kdyby se jinde hospodařilo zle, není to pro náš stát důvodem, aby hospodařil také zle. Jedno ovšem musíme si přiznati: Dobyli jsme si sice svobody, ale stát si teprve tvoříme a tvoříme ho za poměrů velmi obtížných. Při této stavbě státní budovy naskytne se přirozeně více nutných nepředvídaných prácí, které musíme vykonávati bez ohledu na to, jestli rozpočtové položky stačí čili nic. Dodatečný rozpočet pro takové nepředvídané práce předložený je docela odůvodněn. Sem spadají z předloženého rozpočtu položky, připadající na úřad pro zahraniční obchod, některé položky také národní obrany a jiné.
Jsou však některé položky dodatečného rozpočtu, které nevznikají touto přirozenou cestou. V tomto slavném sněmu přijímali jsme v předešlém roce zákony, odhlasovali jsme resoluce, které proti původnímu rozpočtu zatěžovaly státní kasu ne do milionů, ale vyžádaly si skoro až miliardy. My jsme přijali v ústavním zákonu v § 41 ustanovení, že každý iniciativní návrh, vyžadující určité úhrady, musí obsahovati rozpočet o finančním dosahu osnovy a návrh na úhrady. Při návrzích iniciativních bylo to dodržováno - ostatně nad tím bdí dnes iniciativní výbor. Ale my máme vedle pravidelných iniciativních návrhů též návrhy pozměňovací a resoluce, které zrovna jako návrhy iniciativní mohou zatěžovati kasu státní třeba do milionů. A při těchto návrzích a resolucích nedbá se ustanovení § 41 ústavní listiny a tak se stává, že touto cestou resolucí, že touto cestou návrhů pozměňovacích bez dodatečného rozpočtu a bez návrhu o úhradu zatěžován jest stát do milionů. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.) Bylo by si přáti a myslím, že nás k tomu pobádá právě tento dodatečný rozpočet, abychom si z tohoto vzali naučení a byli svědomitější při podávání takových pozměňovacích návrhů a resolucí. Ostatně jsem toho pevného přesvědčení, že při pozměňovacích návrzích, vyžadujících zvláštní úhrady, měl by předseda sněmovny, užívaje obdobného ustanovení § 41 ústavní listiny, odmítnouti všechny ty návrhy pozměňovací a resoluce, které by neměly ani rozpočtu, ani návrhu na úhradu.
To jsou příčiny toho dodatečně předkládaného rozpočtu, které leží v tomto slavném sněmu, a je tedy na nás, abychom hleděli důvody této nepravidelnosti účetní odstraniti.
Avšak nejen sněm, též správa státní sama způsobuje někdy potřebu dodatečného rozpočtu. Rozpočet nemůže býti sice hrází, přes níž by nemohla státní správa přejíti tenkrát, kdy je toho nutně třeba k další výstavbě státu, avšak musí býti přece základem a základnou, s níž nelze se uchýliti bez sněmovního usnesení. Ale jestliže čteme, že Tiskový odbor utratí místo 1 1/2 milionu korun pět milionů korun, jestli se na základě usnesení ministerské rady zařadí dodatečně do rozpočtu položka 1/2 milionu korun bez bližšího konkretního odůvodnění a určení s označením "pro veřejné a dobročinné účely dle uvážení předsedy vlády", pak myslím, že státní správa opouští tu původní základnu rozpočtovou a dostává se tam, kde přestává býti rozpočet zárukou řádného hospodaření. V těchto směrech dr. Rašín v rozpočtovém výboru konkretními důvody doložil, jak státní správa nesprávně v této věci si počíná. Ovšem třeba je nejenom ciferně kontrolovat státní správu, nýbrž je potřebí, abychom zkoumali, zdali položek v rozpočtu uvedených bylo také materielně k tomu použito, k čemu byly určeny.
My dnes slyšíme, že se kupují velkostatky, hotely, továrny, paláce, tiskárny za ohromné miliony. A tu, myslím, nesmí býti zůstaveno pouze administrativě, aby v těchto věcech sama bez kontroly pracovala, jest potřebí, aby také parlament mohl zde kontrolovat, zdali při těchto vážných, dalekosáhlých hospodářských akcích se užívá skutečně hospodárných zásad. My máme o tom v určitých případech pochybnosti. Zjistili jsme, že na př. 8. listopadu ve Vídni koupil jakýsi pan Sachs palác za 16 milionů Kč a 22. listopadu týž pan Sachs prodal půl toho paláce naší republice za 22 mil. Kč. (Slyšte!) To jsou přece jen takové zásady nehospodárnosti, na které by měl parlament dohlédnouti a dívati se na prsty těm, kteří takovýmto nehospodárným způsobem připravují republiku o miliony.