Posl. dr. Rašín: Slavná sněmovno! Drazí přátelé! Při této debatě o rozpočtu, který jsem měl příležitost kritisovati již častěji v našem rozpočtovém výboru, dovolte mně, abych řekl k tomuto oddělení jen hlavní zásady a nezabýval se podrobnostmi. Do tohoto oddělení náleží jedna věc, která poprvé objevuje se v našem rozpočtu, totiž sem náleží Pozemkový úřad, pověřený největším dílem, které náš stát čekalo, největším dílem, kterým jsme měli napraviti všechno to, co udělali Habsburkové po bitvě na Bílé Hoře, kterým jsme měli vrátiti zase půdu národu svému. (Tak jest!) Když Habsburkové chtěli vládnouti českému národu, poraženému na Bílé Hoře, udělali jednu věc, že mu vzali půdu, (Tak jest!) že ho udělali déraciné ve vlastní zemi. Maďaři na Slovensku jednali stejně. (Tak jest!) To zemanstvo slovenské stalo se suchou ratolestí. To byl ten veliký, úžasný úkol, na který jsme mysleli v těch dobách, kdy jsme mysleli na svou samostatnost. Cekali jsme, chceme-li vrátiti vládu věcí svých do rukou českého národa, že nejdříve musíme vrátiti mu půdu. A podívejte se, co jsme udělali za ta dvě léta v této ohromné otázce, která se jmenuje pozemková reforma? (Posl. Dyk: Nic. Chyby, bohužel!) To, co mělo býti úkolem této reformy, vrátiti půdu českému a slovenskému národu, to jsme neudělali. Ale my jsme udělali něco jiného. Tu půdu, která kdysi byla česká, dávali jsme těm, kteří nebudou nositeli státní myšlenky české, jako jimi nebyli po tu dobu, co existuje tato země, Jen prohlédněte si všecko to, co bylo vykonáno. To nebyla žádná velká reforma a veliká politika. To, vzácní pánové, zvrhlo se na licitaci stran a takto pozemková reforma neměla býti ničím jiným, než pouze kupováním duší a voličů. To jest na této věci to nejstrašnější.
A když jsme tento Pozemkový úřad instalovali, čím jsme začali? Tím, že jsme udělali z toho politické sinekury. (Tak jest! Výborně!) Jednou, až bude o tom historie mluviti, musí říci, že to, jak bylo sestaveno předsednictvo tohoto úřadu, byla hanba, poněvadž tam nebyli postaveni lidé proto, že něčemu rozuměli, že tam chtěli sloužiti té velké myšlence, nýbrž proto, aby byli zaopatřeni, aby mlčeli, a jednali tam v zájmu těch stran, které je tam poslaly a ne v zájmu národa a velikého principu, kterému měl úřad sloužiti. (Výborně!) A výsledky nemohly býti jiné. Vidíme právě tam úžasnou krisi, která jistě neslouží ke cti českému národu. Vidíme, že za tu chvíli, pokud tento sinekurismus trvá, objevily se tam věci, které vlastně stranu dotyčného pána donutily k tomu, aby ho postavila mimo svou stranu. (Slyšte!) My tedy vidíme, že této největší myšlence jsme sloužili velmi špatně. A co se stalo za ta dvě léta? Vy víte, že jsme do 14 dnů měli býti hotovi s pozemkovou reformou. Diktátem byly všecky tyto zákony přímo vynucovány. Pánové, dnes kde kdo musí říci, že tento způsob provádění reformy nesmírně ohrožuje pro budoucnost naši veškerou výživu a veškeré zásobování (Tak jest!), že tento způsob provádění reformy znamená, že se naše půda stává méně plodnou, poněvadž nikdo nechce ničeho investovati do půdy, poněvadž neví, co se s touto půdou stane.
A jediný větší projekt se objevil a ten je, vzácné shromáždění, nesmírně charakteristický pro smýšlení těch, kteří v tomto Pozemkovém úřadu vládnou. Víte všichni, že za dob naší poroby v Rakousku jsme přímo prosili a animovali kde koho, aby kupoval velkostatky a vyrval je z těch rukou, do kterých se dostaly pod vlivem bělohorské naší porážky. My jsme kde koho u nás prosili, aby koupí velkostatků pomáhal k tomu, aby ta velkostatkářská kurie, kterou jsme měli na našich sněmech se zmodernisovala, abychom odstranili vliv té pobělohorské šlechty, která zde vládla. A víte, co se v tomto Pozemkovém úřadě stalo nejdříve? Tam se usnesli na tom, že nebudou parcelovati velkostatky pobělohorské šlechty, nýbrž že nejdříve vezmou do ruky ty velkostatky, které byly koupeny po r. 1900, těm našim občanským vrstvám, které v tom, že chtěly národu prospěti, tyto velkostatky koupily. (Hanba!) Tyto velkostatky měly býti vyvlastněny způsobem přímo bolševickým, mělo býti k tomu použito paragrafu, pro který pan president republiky nechtěl poslední zákon náhradový vůbec potvrditi. Tedy, slavné Národní shromáždění, historie jednou bude souditi všecky ty, kteří použili veliké myšlenky, velikého úkolu jen ke stranické agitaci. Historie bude souditi všechny ty, kteří z těch míst, že kterých se měla dělati ohromná náprava všeho, co český národ utrpěl po bitvě na Bílé Hoře, udělali politické sinekury. Jednou historie si řekne, zdali v této době, kdy byla podle proroctví Komenského vrácena vláda věcí národu českému, také jsme to dovedli, abychom také tomu národu českému vrátili tu půdu, která byla skropena krví našich lidí a za kterou ten český národ tisíce a tisíce let zápasil a bojoval. A tu jsem přesvědčen, že historie bude souditi přísně, na české straně a řekne si, že v této době jsme nestáli na výši doby, že jsme byli malicherní, závistiví, že jsme se chtěli mstíti, ale že jsme nechtěli pracovati ve velkém pro svůj národ a pro jeho osamostatnění na jeho vlastní pudě a v jeho vlasti. (Výborně!) A podíváte-li se, jak jsme odměňovali ty velkostatkáře, kteří kupovali velkostatky, abychom zvýšili svůj vliv na velkostatkářské kurii?
Podívejte se, jak naše politika se odměňuje jinému druhu našich českých občanů, jak odměňuje se naším českým menšinám. Moji drazí! Ty menšiny, které zápasily léta proti německému teroru a násilí, které jsme pokládali za první své bašty, pro které celý náš národ sbíral po krejcárku, jen aby je udržel a ukládal si i svoje daně, jak ty se, prosím, měly za ta minulá dvě léta v samostatné československé republice? Mohlo by se říci nyní, když máme svůj stát, že budou předmětem největší ochrany, přímo řeknu, největšího hýčkáni se strany našich vlád. A zatím vidíme, že se mohou vytloukati české školy beztrestně, vidíme, že co sami si zřídíme, může nám býti ničeno. Jestliže všecko v nás se vzepře tomu, tu dostáváme jako odpověď kázání o tom, že musíme býti povzneseni a že musíme čekati, až se vůbec najde v tomto státě vláda, která dovede zkrotiti německé násilníky. (Výborně!) To jest tedy odměna našim menšinám! My trpíme na jednu strašnou věc, že všecko to, co děláme, neděláme podle jasného promyšleného plánu, že dovedeme něco načíti, ale dovedeme od toho utéci. My si stále nejsme vědomi toho, že jest to těžká, odpovědná práce, kterou děláme, že zde přestává stranická agitace a že jen tenkráte zachováme stát a vybudujeme ho řádně, když v prvé řadě a ve všech svých skutcích budeme mysleti na národ. (Výborně!) Já výslovně říkám na národ, poněvadž, budeme-li mysleti na národ, sloužíme také státu, neboť musíme si býti vědomi, že ať věci jsou, jaké chtějí, státnost, udržení státu, vybudování jeho, bude ležeti vždycky na našich českých a slovenských bedrech. (Výborně!) Naše chyba - a rozpočet to také dokazuje - jest také ta, že my pomocí státu a pomocí jeho financí chceme dělati všechno. My se vzdáváme toho, v čem jsme se tolik osvědčili před válkou, totiž jakékoliv svépomoci. My zanedbáváme všechny ty instituce, které jsme měli před válkou, které nás utužovaly, které nám působily radost, že si to děláme sami. To všechno nyní přehlížíme, od toho všeho utíkáme. Všechen náš život má býti, abych tak řekl, oficielním. Náš celý národní život má býti něčím, co je řízeno jen několika mozky, které jsou zrovna při vládě. To pokládám za jednu z největších chyb našeho národního a politického života. V tomto rozpočtu se to jeví velice jasně a nejvíce na tom, čemu se říká propagace, oficielní žurnalistika atd. Mně to připadá tak, že si skutečně myslíme, že docílíme takové centralisace všeho veřejného mínění, že ostatní lidé nebudou museti mysleti a že za ně bude všechno dělati určitý počet byrokratů žurnalistů nebo žurnalisujících byrokratů. Tento stav pokládám já pro věc samu za svrchovaně nebezpečný proto, poněvadž neodvislá žurnalistika jest něčím, co každý stát si má pečlivě chrániti. My budeme pomalu takovými, že všude a všechno bude míti u nás ráz buďto oficielní anebo oficiosní. Vynakládáme na to velmi mnoho peněz, ale všechno to ve skutečnosti nedosáhne toho účelu, kterého chceme dosáhnouti, poněvadž je známo na celém světě, že se oficielním zprávám, oficielnímu ubezpečování nejméně věří. To nepředěláme. Celé naše zpravodajství, je jenom oficielní: máme tiskovou kancelář máme ohromné propagační oddělení v ministerském presidiu, máme podobné oddělení v ministerstvu zahraničních záležitostí, zkrátka a dobře my propagujeme a propagujeme.
Je jisto, že my tady máme i cizí žurnalisty, kteří stojí v jistém poměru k našemu zahraničnímu ministerstvu a my skutečně se žalem musíme konstatovati, že tito žurnalisté nemají toho, co by potřebovali, totiž smysl pro to, že pohostinnost naše a jistý vztah ke vládě jich neopravňuje k tomu, aby v zahraničních listech se pletli do našich stranických a do našich úplně vnitřních a domácích záležitostí. (Tak jest! Výborně! - Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
To je způsob - já to adresuji v první řadě také na ty pány - který si musí odvyknouti. My si můžeme velmi vážiti jejich služeb, které prokazují státu ale kdyby chtěli informovati cizinu jednostranně pro vládu a proti jednotlivým stranám, nemůže se státi nic jiného, nežli že tyto strany se v zahraničním tisku dovedou také brániti, čili nemůže se státi nic jiného, nežli, že naše stranické spory přeneseme do zahraniční, světové žurnalistiky. (Tak jest!) To myslím, že nemůže býti účelem propagace, ani té, která jest u ministerského presidia, ani té, která je u ministerstva zahraničí, poněvadž jisto je, že každý člověk a každá strana má právo se brániti, jestliže si to sama zaplatí, ale má právo se brániti ještě tím spíše, jestliže ji někdo napadá, ačkoliv je placen z peněz státu tedy i z peněz té strany, které ona také na daních odevzdá. (Výborně!)
Tento způsob, který bohužel u nás se zahnizďuje, jednou nám snad dokonce zabrání, abychom pro položky, které znamenají vysokou důvěru, mohli položiti svůj hlas. My pro tentokráte, a já pro tentokráte jenom varuji před tímto způsobem traktování našich záležitostí v zahraničí. Já jsem měl příležitost už jednou říci, že pokládám náš rozpočet za svrchovaně neúměrný. Kdybychom rozpočet náš rozdělili ne tak, jak jej máme, podle ressortů, nýbrž podle jednotlivých účelů, ke kterým dotyčné položky mají sloužiti, tedy bychom viděli nesmírnou neúměrnost jednotlivých vydání, které ze státního rozpočtu jsou prováděny, a tu ovšem pro příští rozpočet musíme se vyvarovati takové neúměrnosti, poněvadž, velectěné shromáždění, přes to přese všechno, že tento rozpočet jest v rovnováze, tedy jest to pouze a jedině rovnováha ciferná. V tomto rozpočtu není všecko to, co musí stát dopláceti na učitelské platy, to jest na nějakých 600 milionů, v tomto rozpočtu není všechno to, co znamená nynější zvýšení položek. V tomto rozpočtu na druhé straně v příjmu jest řada položek, které spočívají ve skutečnosti na spekulaci v určitém zboží. Tedy tato rovnováha jest, jak jsem řekl, jenom ciferní. Nám nezbývá nic jiného, nežli hleděti snížiti výdajové položky našeho rozpočtu. Náš stát při svých necelých 14 mil. obyvatelích nemůže trvalé snésti takovéto ohromné zatížení. Toho si všichni musíme býti vědomi.
Také v tomto rozpočtu a ve všem tom nepostupovalo se plánovitě. Také tady jsme platili agitaci. Také tady jsme dělali výdaje, které bychom za normálnějších dob a při klidné úvaze neudělali. A dělali jsme je proto, poněvadž jsme si chtěli jednou získati tu vrstvu a podruhé jinou vrstvu. To ovšem nepatří také k té státnosti, o které se u nás a velmi mnoho mluví. Byly to zvláště ty strany, které na svoje bedra si vzaly odpovědnost za tento stát, které dělaly tyto největší agitační výlohy, které vidíme v našem rozpočtu.
A proto, velectěné shromáždění, myslím, že jest nejvyšší čas, abychom obrátili, abychom se konečně rozpomenuli na to, že nám nebyla naše samostatnost svěřena proto, abychom dělali nějakou agitaci, nýbrž proto, abychom ve střední Evropě vybudovali stát pevný, bezpečný, který by byl ochranou pro budoucnost proti vší té rozpínavosti, jež byla příčinou světové války. Jestliže tomuto svému úkolu máme dostáti, pak nic jiného nezbývá, nežli abychom se odvrátili od té politiky, kterou až dosud jsme dělali, totiž politiky, která se dělá teď bez jakéhokoliv plánu, politiky čistě jenom agitační, při které se musí mluviti jenom pravda, resp. nepravda, podle toho, jak se líbí, ale ne pravda, která by byla proti srsti těm, kterých jest moc a kteří následkem toho při našem všeobecném hlasovacím právu mají největší vliv.
Na pozemkové reformě můžeme pozorovati jednu věc, můžeme pozorovati vystřízlivění z této agitační politiky. My je můžeme pozorovati také jinde, také na volebním řádu, také v našich komunách a také v naší celé taktice, kterou jsme dělali. My také tím dojdeme pomalu k názoru, zdali bylo rozumné, abychom místo toho, co se až dosud osvědčilo, dávali něco, co se dosud neosvědčilo, abychom v této zemi tvořili čistě německé župy a kraje. My po této stránce přijdeme během doby ke klidnějšímu uvažování, my dojdeme také k tomu, že to, čemu se říká nacionalismus, neumřelo, to že je v nás a to že je i v těch, kteří ustavičně říkají: ne, ne, my nejsme nacionální.
My všichni uvidíme, že tento stát
můžeme uchrániti, a vybudovati skutečně jenom my, že jenom
my sami máme ten velký zájem, aby tento stát byl a zůstal
silným. A tu ovšem je potřebí, abychom se vrátili zpátky
ve svých myšlenkách do těch dob, když jsme po tomto státě toužili,
když jsme říkali, že chceme svobodu svého národa. V našich srdcích
neozvalo se tehdá nic takového, čemu se říká stranictví. Z našich
srdcích šlo jen jediné, že jsem Čech, že jsem Slovák. (Výborně!)
K tomu vzácní pánové, se musíme vrátiti, musíme se vrátiti
proto, poněvadž provisorium, za které pokládám tuto vládu, nemůže
býti trvalé. Máme-li však zbudovati něco jiného, než bylo to,
co předcházelo tuto vládu, co rozrušovalo veškeré právní řády
v tomto státě a veškerou administrativu zanechalo v desolátním
stavu, máme-li udělati něco lepšího, důkladnějšího, můžeme to
vybudovati ne na zájmech jednotlivých stran, nýbrž na té velké
myšlence, na té idei našeho národního osvobození, na té idei našeho
skutečně českého a slovenského nacionalismu. (Výborně!)
A já doufám, že se všecky strany české bez rozdílu na této
platformě najdou, když ne teď, tedy za několik měsíců, když ne
za několik měsíců, tedy za rok, za dvě léta, ale najíti se na
ní musí, jestliže chtějí docíliti jednoho, totiž zachovati, upevniti,
zbudovati tento stát a udržeti svobodu svému vlastnímu národu.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Udílím slovo dalšímu řečníku kol. Zierhutovi.
Posl. Zierhut (německy): Velevážené dámy a pánové! Kdyby státní rozpočet pro rok 1921 nebyl zavdal k tomu podnět, abychom zaujali stanovisko k otázce pozemkové reformy, byla by to učinila beze vší pochyby řeč mého pana předřečníka.
Chci dotknouti se nejprve státního rozpočtu samého a sice kapitoly o pozemkovém úřadě a pozemkové reformy. Skoupě vyměřený čas k řeči nedovoluje mi ovšem blíže rozhovořiti se o pozemkové otázce, jež je tak základního významu, a tak musím se tedy omeziti pouze na něco málo slov.
Stránka státně-finanční, jež v rozpočtu vyjádřena je několika málo holými číslicemi, jest vlastně velmi jednoduchá, ač i za těmito holými číslicemi skryta jsou veledůležitá a dalekosáhlá opatření. V rozpočtu je stanoveno pro Pozemkový úřad, a sice pro ústřední správu na výdajích okrouhle 6 1/4 milionu, pro venkovské úřadovny okrouhle 2 1/2 milionu, to jest okrouhle 8 1/2 mil. korun. Naproti tomu na příjmech jest vytčena pouze třetina milionu. Provedení pozemkové reformy samé předpokládá na výlohách 125 3/4 milionu, na příjmech naproti tomu asi 135 1/2 milionu, tudíž výtěžek asi 10 milionů korun, z kterého mohou tedy býti hraženy náklady pozemkového úřadu a ještě může býti získán malý přebytek pro státní pokladnu. Z vysvětlivek, které se k tomu rozpočtu podávaj vychází na jevo, že pozemkový úřad vychází od toho, že v roce 1921 má býti převzata půda za přejímací cenu 200 milionů korun, a sice postupně za sebou. Tuto převzatou půdu zamýšlí pozemkový úřad přiděliti z 1/3 proti hotovému zaplacení, druhá třetina má býti přidělena na úvěr, zbytek pak má býti dán do nájmu. Cena přidělovací bude o 33%, t. j. o 1/3 vyšší než cena přejímací. Ti, kdož se o půdu ucházejí, musí tedy půdu jim přidělenou zaplatiti o 1/3 výše, než ji přejímá pozemkový úřad.
Tak mnoho stojí tedy pozemková reforma lid, jenž má býti půdou podělen, a poukazuji-li na to, že provedení zákona o drobných pachtýřích vyžádalo by si pouze nákladu několika procent, nejvýše 5%, čímž převedena byla plocha asi 160.000 ha půdy do vlastnictví nájemců, tu máme měřítko pro to, jak pozemková reforma, jež prováděna je pozemkovým úřadem, se prodražuje a že nesmírně vysoká přirážka 33% sotva může býti ospravedlněná. A na čí útraty jde tato přirážka? Jsou to opět ty nejubožejší široké vrstvy venkovského lidu, mnohdy chudí váleční poškozenci a vdovy po vojínech, kteří budou musiti zaplatiti tento účet pozemkového úřadu. Více nedá se z rozpočtu a z vysvětlivek k němu daných vyzvěděti. Pro státní finance samy o sobě může to býti ovšem velmi uspokojujícím, že pozemkový úřad a provedení pozemkové reformy nevyžaduje žádného nákladu, že z toho dokonce zbude pro státní finance malý přebytek. S hlediska národohospodářského a zvláště soukromého hospodaření nemohou nám tyto holé, mnohoznačné číslice a krátké vysvětlivky naprosto stačiti.
Československá pozemková reforma spočívá na 7 zákonech. První zákon byl zákon o zabrání velkého majetku pozemkového. Podle tohoto zákona podléhají tomuto zabrání všechny velkostatky, mající rozlohu nad 150 ha půdy hospodářské, pokud se tyče 250 ha půdy vůbec. Nebyl vzat žádný zřetel na polohu, nečinilo se také rozdílu mezi pozemkovým majetkem věnovaným hospodářství a majetkem lesním. Účelem tohoto zabrání bylo na oko provedení pozemkové reformy. Snahou však bylo, dostati do rukou moc, spočívající ve velikém majetku pozemkovém pro politiku státní. Vychází to na jevo zvláště ze zákona o přidělování půdy, kde výslovně je řečeno, že přiděluje se jenom ta převzatá půda, které stát sám pro sebe nepodrží. Jediné dosaváde rozumné opatření k provedení časové pozemkové reformy jest beze vší pochyby zákon o drobných pachtýřích.
Tento zákon o drobných pachtýřích jest veden však v příliš úzkých mezích, provádění svěřeno je soudům, jež bez toho již prací jsou přetíženy, takže tento zákon nemohl ještě po dvou létech dojíti k úplnému provedení. Veliká chyba stala se také tím, že v zákoně o malých nájemcích projednává se zároveň také otázka dědičných nájemců pozemků, to jest, že dědiční nájemci pozemků podřizují se týmž podmínkám jako dlouhodobí drobní pachtýři. Béře-li se však zřetel na to, že dědiční nájemci pozemků půdu tu obdělávají a na ní hospodaří ne po desetiletí, nýbrž že ji obdělávali a na ní hospodařili již po staletí, že tuto půdu učinili ornou, výnosnou, tu je jasno, že tito dědiční nájemci nemají býti stavěni na roveň třeba s dlouhodobými nájemci drobnými. Také však ohledne výměru má tento zákon o drobných nájemcích vady. Byl tam docela libovolně stanoven poměr 8 ha, aniž byl vzat ohled na polohu a vlastnost půdy a jsou to obzvláště naše německé okrsky okrajové, je to Šumava, kde tato výměra je rozhodně příliš nepatrná, a skutečně ukázalo se při provádění, že dědiční pachtýři nemohou snad dostati ani celou svou půdu přikázánu. Ve skutečnosti je to i v německých okrscích pohraničních, že do zákona o drobných pachtýřích pojímají se netoliko plochy čistě hospodářské, nýbrž také pastviny. Zákonem o drobných pachtýřích bylo odevzdáno asi 160.000 ha půdy do vlastnictví jejích obdělávatelů.
Zákonem o rozdělování půdy je nyní stanoveno, jakým způsobem má býti zabraná a státem převzatá půda přidělována. A tu je zvláště uvedeno, v jakém pořadí se toto přidělování má díti. Podle těchto zákonných ustanovení mají přední nárok v prvé řadě legionáři, pak přicházejí příslušníci československé moci, dále pozůstalí po legionářích a po těchto příslušnících, dále váleční invalidé a pozůstalí po padlých ve válce, pak družstva, skládající se z těchto osob a skupin, dále družstva hospodářská a spotřebitelská. Obce, veřejné svazy a konečně vědecké, humanní a všeobecně užitečné ústavy. Ohledně jednotlivých osob podle skupin povolání jest v přídělovém zákoně uvedeno, že v prvé řadě přiděluje se převzatá půda malým rolníkům na doplnění jejich majetku, dále domkářům, maloživnostníkům, zemědělským a lesním zaměstnancům a konečně bezzemkům. Již tento pořad, jak tato půda se přiděluje, dává nám cítiti, jak a v jakém smyslu má býti pozemková reforma provedena. Musíme trvati na tom, že uchazeči o půdu musí míti v prvé řadě odbornou způsobilost, totiž schopnost odbornicky hospodařiti, musíme však také žádati, aby tito uchazeči o půdu byli způsobilí a měli vůli vlastní spoluprací odevzdaný jim pozemek samostatně obdělávati, aby s láskou a chutí lnuli k zemědělské práci, a aby měli poctivou snahu i za těžkých poměrů na přidělené jim brázdě setrvati. Musíme také požadovati, aby, pokud obce ještě nevládnou dostatečnou rozlohou pozemků, bylo při přidělování přiznáno těmto obcím přednostní právo. Nesmí býti zapomenuto, že pro zemědělské školy jsou uváděna v život vzorná a příkladná hospodářství. Žádáme, aby v souvislosti s pozemkovou reformou zřízeny byly jmenovitě vlastní komise pro obchod pozemkový, pro kontrolu veškerého obchodu pozemkového a nejenom nad obchodem pozemky, nýbrž také vůbec pro omezení zadlužení majetku zemědělského. Je velmi důležito, aby zároveň během pozemkové reformy provedeno bylo sloučení pozemků v zájmu techniky, zemědělství a povznesení výroby. Ohledně majetku lesního stavíme se zásadně proti sestátnění. Průběhem pozemkové reformy má býti ukojena potřeba obcí, pokud se týče lesního majetku. Kde potřeba lesa se jeví, má býti ve prospěch obyvatel o to postaráno, ale celkem jsme bezpodmínečně proti postátnění již s hlediska národohospodářského, pak také se stanoviska finančního.
K provedení pozemkové reformy utvořen byl Pozemkový úřad jakožto úřad osídlovací. V čele Pozemkového úřadu stojí president, jemu po boku k vrchnímu dozoru jest správní výbor, volený na tři roky. Tento správní výbor byl ještě dosazen dřívějším revolučním shromážděním a toto revoluční shromáždění přežil. Pozemkový úřad podléhá jinak přímo ministerské radě, ač není ministerstvem. Není však také úřadem jednoduchým, sjednocuje v sobě správu a vydávání rozsudků ohledně zabrané půdy a má oprávnění, jež nebyla v tomto státě přiznána žádnému úřadu. Má největší moc, bez zákonodárného shromáždění, bez zástupců národa přímo býti odpovědným. Předně musíme žádati, aby sněmovna, volené zastupitelstvo národa, nabyla vlivu nejen na provádění pozemkové reformy, nýbrž aby také provádění její kontrolovala.
Dalším pozemkovým zákonem je zákon
o hospodaření na zabrané půdě. Tento zákon je přirozeným
důsledkem zbytečného zákona záborového, neboť je jasno, že onen
velkostatkář, kterému bylo odňato právo nakládati se svou půdou,
nebude již projevovati tolik snahy, které je třeba k správnému
hospodaření na jeho zabraném statku. Jako výplod tohoto zákona
byla vydána rozmanitá dozorčí, případně správní nařízení, jichž
konečným důsledkem je dosazení úřední nebo vnucené správy. Tyto
úřední správy jsou kapitolou pro sebe. Bohužel, není mně možno
blíže zabývati se touto kapitolou, jež by byla velmi vděčným thematem.
Tyto úřední správy nejsou tu, bohužel, k tomu, aby zabezpečily
řádné hospodaření na zabraném velkostatku, ony slouží zřejmě jiným
účelům. Vidíme, že na německých velkostatcích jsou němečtí úředníci
a zřízenci vyháněni, že na jejich místa dosazují se neschopní
úředníci, kteří nemají na zřeteli snad spořádanou správu těchto
velkostatků ve službách veřejnosti a ve službách státu, nýbrž
slouží docela jiným zřetelům. Kdežto dříve mohlo se mluviti u většiny
velkostatků o spořádaném hospodaření, nemůžeme tak učiniti
téměř bezvýjimečně při správách úředních nebo vnucených. Nejen
poklesl tím výnos, ba dokonce většina velkostatků vnucenou správou
na výtěžku ztratila, ba dokonce zničena byla bez možnosti záchrany.
V těchto vnucených správách zahnízdila se také úplatnost, a nesmíme
se diviti, když zde je k tomu půda jako stvořená. Je třeba,
aby Pozemkový úřad byl v nejbližší době podroben sám reformě,
a to reformě důkladné. My němečtí zástupcové národa musíme
zvláště žádati, aby na příště nebyl německý lid z provádění této
pozemkové reformy vylučován. Musíme žádati, aby do Pozemkového
úřadu dosazeno bylo přiměřené německé zastoupení a musíme
zvláště v zájmu řádné Pozemkové reformy požadovati, aby pozemkový
úřad byl rozdělen podle národností. Každá pozemková reforma musí
se omeziti na míru nutnosti a prospěšnosti, chce-li působiti
opravdu požehnaně. Nesmí zabíhati až do "bezzemí". Je
pozemková reforma s úmysly stavebními, je pozemková reforma ve
smyslu zemědělského a lesního hospodaření. Pro lid venkovský
je nejdůležitější zemědělské vnitřní osídlování. Má tím býti docíleno
posílení zdravého venkovského obyvatelstva a tím také povznesena
výroba hodnot. Musíme však zabrániti tomu, aby během pozemkové
reformy nenastalo nové stěhování národů, nýbrž musíme požadovati,
aby v našich krajích směla býti přidělována domácí půda jedině
našim domácím soukmenovcům, že však nikdo nesmí vyjíti na prázdno,
kdo má v sobě schopnost býti praktickým hospodářem nebo státi
se jím. Německý národ jako každý národ vůbec má svou sílu v domácí
půdě, kterou jeho předci vymýtili a zorali. Německý národ
miluje svou domovinu a svou půdu a byl by dohnán k zoufalství,
kdyby někdo učinil jen pokus vzíti mu jen kousek jeho milované
domácí půdy. Můžete snad nerušeně a beztrestně bořiti naše
pomníky, rdousiti naše školství, avšak všechen německý venkovský
lid a s ním celý německý národ by povstal jako jeden muž,
kdyby se někdo odvážil bráti našemu německému lidu naši německou
rodnou půdu. Rád bych proto s tohoto místa dnes upozornil vládu
a odpovědné strany v této sněmovně na to, že československé
zákony pozemkové v tomto ohledu nedávají nám ještě žádné jistoty,
nýbrž že přímo otvírají dokořán dvéře protisměrným snahám. V tom
ohledu musíme žádati jistoty, musíme požadovati, aby národní majetek
německých zemědělců nesměl býti nijakým způsobem zkrácen nebo
rušen. (Souhlas a potlesk německých poslanců.)
Místopř. Buříval (zvoní):
K slovu přihlásil se dále ministr národní obrany generál Husák.
Ministr gen. Husák: Rád bych jen několika málo slovy reagoval na některé momenty, přednesené zde během specielní debaty o rozpočtu ministerstva národní obrany. Řadu bodů zde přednesených dovolil jsem si osvětliti již v rozpočtovém výboru; proto omezím se jen na několik poznámek nejdůležitějších.
Je to v první řadě francouzská vojenská misse. Jest mojí povinností konstatovati s tohoto místa, že význam francouzské vojenské misse pro republiku a armádu jest takový, že možno ho měřiti pouze výsledky existence a činnosti téže misse a nikoliv obnosy, jež jednotliví členové její dostávají. Ministři národní obrany a p. kol. Beneš měli již nejednou příležitost vyložiti důvody povolání a udržování francouzské vojenské misse v naší republice. Není mým úkolem opakovati tuto argumentaci z oboru politiky zahraniční, připojuji jen z oboru svého resortu, že Francouzové jsou mistry výcviku a výchovy vojska, systematičnosti organisace. Organisace jejich na rozdíl od bezduché a na drillu postavené organisace pruské jest oduševnělá vřelým pochopením pro vlastní národ, zde pak pro potřeby naší republiky. Ve shodě s řečníky, kteří se francouzské vojenské misse ujali, musím prohlásiti, že jsoucnosti misse té a zvláště vzácné osobnosti jejího šefa generála Pellé vděčíme za mnohé. Ceníme si zvláště jeho rozšafnosti, politického rozhledu a vřelého pochopení pro potřeby tohoto státu. Nepříznivé nám valutní poměry nemohou tu padati na váhu. Nemůžeme přece nutiti cizí důstojníky, vykonávající službu ve prospěch našeho státu, aby se zřekli požitků zaručených jim domácími řády a předpisy a aby se podrobili našim skromným poměrům gázovým. Při tom nesmí se zapomínati říci, že tři pětiny nákladů na francouzskou missi hradíme my a dvě pětiny hradí Francie. Nejlepším však dokladem, že generál Pellé jakožto šéf francouzské vojenské misse, nehodlá těchto valutních poměrů nijak nad potřebu využívati, jest stálé a soustavné restringování francouzské misse. Stejným tempem, jak jednotliví vyšší důstojníci legionářští i domácí formují se pro vyšší velitele a službu generálního štábu, odcházejí důstojníci francouzští. Není také možno mluviti o diktátu francouzských vojenských kruhů, neboť francouzská vojenská misse pracuje ve shodě s ministerstvem národní obrany a všecky důležité záležitosti podléhají rozhodnutí ministra národní obrany. Dle nové organisace ministerstva národní obrany uvažuje pak o všech důležitých opatřeních také gremiální porada sekčních šéfů. Každý počin vychází z konfrontace nejrůznějších názorů a zájmů uvnitř armády i ve státní správě. Jak patrno, je celá organisační práce daleko složitější, než si představují ti, kteří se domnívají, že se tak děje jednoduchým škrtnutím péra generála Pellé.