Během celé debaty ukázalo se to při dvou episodách kol. Skaláka a kol. Jurigy, kterým Němci i Maďaři tleskali. Budiž mne dovoleno zde konstatovat, že já jsem byl z těch, kteří nikdy nevěřili v možnost koalice třídní na počátku Československé republiky. Vášnivost na straně německé mne překvapit nemůže, ale co mne překvapilo během debaty, byla vášnivost na stranách českých vůči sobě. Myslím, že je ještě něco horšího nežli buditi nenávist, a to je buditi posměch a lituji, že i dnes jsme se dožili toho, že jsme viděli v řadách německých a maďarských smích, smích, který připomínal onen smích Geronův Svatopluka Čecha. Bylo to právě při řeči kol. Jurigy. Nemluvím, je to zbytečné, k Němcům. Těžiště problému československého státu není v národnostních menšinách, těžiště jeho je v nás. Nebylo a priori pochyby, že není dnes možná spolupráce s Němci. Běda však, dospěli-li bychom tam, že by bylo možno pochybovat o možné spolupráci ať Čecha s Čechy, ať Slováka s Čechy. Chci mluviti pouze do českých řad, a mluvím-li do nich, lituji, že patrně je strana, u níž má slova úplně vyslechnuta nebudou - jsou to komunisté. Tato zvláštní politická sekta žije v určité chiliastické víře, anebo se tváří tak, jako by v ní žila. Připomíná to, když již jsem se zmínil o Geronově smíchu Čechove onoho Dubomíra, knížete Stodorana, který z bludu pohanského přijal spásu kříže a jemuž je stydno Bodrce a Ratary zvát bratry, nýbrž jde raději k tomu markraběti Geronovi, aby mu podal ruku.
Všechny zkušenosti politické jinde, v Rusku i Maďarsku, dosud se minuly účinky. Jsou slepí a hluší a myslím, že jen zkušenost je může vyléčiti, ne slova, a přál bych si, aby stačila zkušenost na půdě cizí, aby nebyla krutá a nebezpečná zkouška prováděna na půdě domácí. Ale upokojuje mne při tom prohlášení posl. Skaláka, o němž jsem nepochyboval, že on revoluci dělat nebude, a upokojuje mne moje stará zkušenost, že odvaha či pokleslost v řadách těchto měří se podle toho, jak se obrací vítr v Rusku a jinde. Myslím, že není možno se také touto stranou u nás příliš mnoho zabývati. Ale za vážnou povinnost bych měl, promluviti ke všem ostatním, kteří během debaty prohlásili, ať těmi či oněmi slovy, že stojí na půdě republiky. A především budiž mi dovoleno, abych se obrátil k Slovákům. Velice lituji případu Jurigova a lituji ho právě proto, že sám osobně jsem byl z těch, kteří ve své řeči v debatě ústavní netajili se tím, že principielně uznávají snažení Slováků po určitém stupni autonomie, ovšem s tou výhradou, že dnešní situace není dle toho, aby tato autonomie mohla býti zemím a tudíž i Slovákům popřána. Já vím, že má autonomistické hnutí kdekoliv potud pravdu, že přílišný každý centralismus skrývá v sobě určité nebezpečí, a viděli jsme to ve státech jiných a je tomu tak konečně také u nás. Ukáži to na případu jiném. Zdá se mi, že u nás skutečně v mnohém směru mají pravdu ti, kteří říkají, že naše politika je příliš pražská a méně československá.
Tedy já bych určité psychologické předpoklady, které hnaly snad autonomisty strany ľudové k prohlášení, jež učinila, chápal. Ale bohužel, že v těchto prohlášeních zašel kol. Juriga příliš daleko, snad také sveden ozvěnou, kterou vyvolala jeho slova, která nebyla po mém soudu ani nutna ani šťastna. Já myslím, že když my Češi jsme projevili tolik sebekázně, že jsme dovedli vyslechnouti klidně řeči všech německých řečníků všech kulérů, že bylo naší povinností, abychom klidně také vyslechli prohlášení autonomisty Slováka, byť bychom s ním sebe důrazněji nesouhlasili. Zdá se mi, že máme vyslechnouti, jestliže jsme ovšem tolerantní k Němcům a Maďarům, také řečníky ze svých vlastních řad. Já myslím, že by snad postačila ona lekce pro kol. Jurigu, která ho donutila ohražovati se proti přílišnému souhlasu na levici, že by byl stačil onen nadšený souhlas, aby ukázal, že nebyla správnou ona taktika, která ho hnala dále, než bylo v zájmu naší věci. Proto myslím, že tento spor mezi námi není nevyléčitelný a že při chladnější rozvaze možno hledati nějaké dorozumění. Já myslím, že na Slovensku jistě, ať již je podrážděno vinou těch, či oněch případů, rozvaha také nabude průchodu.
Již ve volbách samotných se to ukázalo ve značné míře a myslím, že při rozumném chování s naší strany se to ukáže v míře ještě větší v dalším vývoji našich věcí. Ohražoval bych se proti jedné věci, aby se snad hledaly u nás Čechů nějaké úmysly poškozovati Slováky, křivditi Slovákům, aby se hledala u nás snad nějaká touha Slováky znásilňovati, je vykořisťovati, myslím, že každý Slovák, který by upadl v tento blud a generalisoval některý případ, který se mu naskytl ve skutečnosti, který se bohužel vyskytl i v Čechách, aniž bychom měli právo odsuzovati náš národ, že by chyboval a hnal vodu na mlýn těch, kteří podporují hnutí autonomistické, ale nikoliv za účelem, aby se dostalo Slovákům autonomie, nýbrž aby uspíšili krisi Československé republiky a ohrozili samo jejich bytí a bytí Slováků. Já považuji za svou povinnost zde, ne pouze jako český poslanec, nýbrž i jako český spisovatel prohlásiti, že po mém soudu není náhodou, mluví-li páni v řadách levice tak vytrvale - a bohužel, že se také připojili i jiní z autonomistů slovenských, - jakoby zde běželo o dva národy, že není náhodou, že v popředí českého probuzení stojí právě jména Kollár a Šafařík. Už to jest důkazem toho, že neběží o národy různé, poněvadž není možno, aby skutečně tak vlastenečtí lidé, jako Kollár a Šafařík, byli zároveň tak přesvědčenými a záslužnými Čechy. A jestliže my nezapomeneme jistě Slovensku, že nám Čechům tyto dva muže dalo, přáli bychom si také, aby autonomisté na Slovensku na tyto dva muže nezapomínali. Jsem přesvědčen, že kdyby tu snad dnes byly určité rozpory, i kdyby dnes nebylo ještě možno vlivem určité výchovy, vlivem určité diferenciace po staletí a tisíciletí překlenout různost v individualitách obou ratolestí stejného kmene, že aspoň musí býti všech opravdových státníků povinností k tomu pracovati, hledat všechno to, co by urovnalo cestu k dohodě, a postupem společným zameziti veškerá rozvášnění na stranách českých i slovenských. Jestliže se již tak někteří z našich českých řad rozčilovali nad projevem kol. Jurigy, já bych řekl, že my máme povinnost býti v tomto směru klidni a shovívaví, a že na slovenské straně se může spíše chybovati, než v našich českých řadách. (Hlas: Na slovenské ľudové straně!) Ano, jestliže jsem toto adresoval do řad ľudové strany, musím konstatovati i všeobecně, že celý průběh dnešního jednání vykazoval momenty, kde se mi nezdálo, že tato debata se odehrává v den, kdy nastalo rozhodnutí o arbitráži na Těšínsku, a kladu na uváženou všem těm, kteří byli přítomni mnohým těm neutěšeným scénám, kteří byli svědky jakési frivolnosti, se kterou odehrávalo se dnešní jednání, kladu na uváženou, našel-li by se parlament nějakého státu jiného, který ve chvíli tak neutěšené, kdy byl zasažen jeho životní nerv, dal by na jevo něco, co nechci takovým příkrým termínem nazvat, ale co se otrlosti povážlivě přibližuje.
Vážení pánové a dámy! Já bych kladl i další otázku. Stále ještě my všichni se pohybujeme v představě, že žijeme v jakémsi zákoutí nikým nepozorováni, kde můžeme si dělati, co nám libo, že naše činy nejsou kontrolovány, že nejsme před zraky Evropy, že se o tom, co mluvíme a činíme, nepřemýšlí, že to jest zkrátka něco, co snad pro plaisir našich voličů si můžeme popřát, abychom si získali na okamžik popularitu, byť bychom své rodné zemi na věky škodu způsobili. A tu konstatuji, že dnes jsem si představoval, že pod dojmem té zprávy tak povážlivé, která přináší ohrození české věci, se bude méně mluviti o zájmech stranických, že se bude více mluviti o státu tak, aby bylo celému světu jasno, že republika Československá jest činitelem, pres který se nedá přejíti tak lehko, činitelem, který v této kritické chvíli jest konsolidován, který má hlavně porozumění pro tragedii těšínskou a pro všechno, co Těšínsko znamená. Nevím, zdali naši krajané na Těšínsku, kteří prožívají tak kruté dny, budou s velkým nadšením čísti všechno, co se dnes událo. Najdou v referátě o dnešní schůzi věci, které nebylo nutno přednášeti, a nenajdou tam slova, která by byli čekali. Přáli bychom si, abychom zřetel na naše Těšínsko a na mínění světové při dnešní debatě měli na očích. Není to lhostejno, buď jak buď, i kdyby rozhodnutí bylo nám dnes nepříznivo, jestli-že naši krajané na Těšínsku mohou říci: "Ve zlé chvíli našeho osudu stáli v Praze naši krajané při nás, měli porozumění pro křivdu, projevili tak hluboké soucítění, že skutečně přesvědčili svět", a nebo mohou si říci, přes tu těžkou ránu, kterou dostala naše věc státní a specielně naše věc na Těšínsku, přes tuto věc se přešlo s nepozorností nebo ne s takovou pozorností, jakou by tato věc zasluhovala. Nechci zde pro pokročilou dobu zacházeti do delší debaty, jen opakuji, že bych si představoval alespoň dnes, že bychom měli býti méně stranickými a více občany Československé republiky. Veliký básník latinsky řekl: "Discite iustitiam moniti." A to, co dnes zasáhlo Těšínsko, co zasáhlo Oravu, Spiš, to jest věc, která jest vážným napomenutím, poněvadž si musíme říci, zda skutečně všechny tyto věci se musily státi, kdybychom u nás byli měli státnickou rozvahu od počátku vzniku naší republiky. Ale řekne se: "Nelze dnes odstraniti to, co se stalo." Připouštím. Přál bych si, opakuji, abychom z tohoto napomenutí, tak krutého, čerpali naučení do budoucnosti, abychom naši věc nepokládali za ztracenu, poněvadž utrpěla ránu, abychom alespoň dnes se hleděli zkonsolidovati jako opravdu československý stát. Jestliže budeme vnitřně zkonsolidováni, a já myslím, že buď jak buď musíme se zkonsolidovati, poněvadž není jiné cesty, než hospodářské konsolidace, jestliže zkonsolidujeme národ, jestliže druh druhu přijdeme tak vstříc, aby společná věc mohla se zdárně vyvíjeti, jestliže nebudeme pro spory o budoucí vývoj společnosti zanedbávati potřeby dneška a zítřka, jestliže budeme míti porozumění pro to, že určité ideje, které se mezi námi šíří pod rouškou ohromných reform a revolucí sociálních, mnohdy jsou jen maskou, kterou na se bere záludný nepřítel, který byl poražen, když této masky neměl. Jestli toho všeho si budeme vědomi, můžeme klidně přejíti fakt, že se budou na německých lavicích ozývati slova nenávistná. Neboť myslím, že po tom všem, co se událo, jest nám počítati s tím, že dlouho ještě bude tato nenávist na stranách německých, přes všechny ústupky, které jsme jim v ústavě poskytli, přes všechna krásná slova, která se jim z vládních lavic řekla, přes všechny nabízené ruce, které se s tak velikým gestem odmítly, ale pro to všechno, vážení pánové, nás hlava bolet nebude.
Jenom - a zde se obracím zase
do lavic českých - jestliže ti pánové nás budou dlouho ještě nenávidět,
nedopustíme již, aby se opakoval případ, že by se nám opětně v tomto
parlamentě právem smáli. Konstatuji, že jsme a zůstaneme, že každý
z nás - a je to smutné, jestliže my snad bychom se tím chtěli
honosit - každý z nás je dosti stranicky silný, aby udělal díru
do lodi, na které plujeme. Pouze společnou prací všech může se
tato loď dostati do přístavu. (Potlesk. Výborně!)