Pořad

zasedání Národního výboru československého dne 13. listopadu 1918.

I. Zprávy praesidiální

II. Návrhy zákonů a sice:

1.) zákon na změnu zřízení obce pražské

2.) zákon na změnu zemského zřízení

3.) zákon o národním shromáždění

4.) návrh na změnu zákona o okresních hejtmanstvích

5.) návrh na změnu tiskového zákona

6.) návrh na změnu zákona spolčovacího

7.) návrh zákona na zrušení vyjimečních opatření

III. Zpráva politická z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska

IV. Ustavení zatímní národní vlajky

Začátek schůze ve 3. hod. 22 min.

U předsednického stolku dr Soukup a dr Šrobár.

Dr. Soukup:

Zahajuji schůzi. Vážení pánové! Já zahajuji poslední schůzi Národního výboru v jeho dnešním složení a sděluji, že zítřejšího dne bude zahájena prvá schůze Národního shromáždění bude čítati dle dohody mezi stranami ujednané 254 osob a bude nutno, abychom dnes ješte vyřídili řadu drobností, které spěchají a abychom také stanovili denní pořádek zítřejší schůze Národního shromáždění.

Před zahájením jednání prosím, aby pan kolega Šrámek podal nám zprávu o situaci moravské.

Člen N. V. výboru Msgr. dr Šrámek:

Vážení pánové. Na Moravě není zvláštních událostí až na ty, že převzala správa správní komise všem také s vládním komisařem správu města Olomouce, druhého to hlavního města Moravy. Národní Výbor Moravský, jak jsme uvykli ho zde jmenovati, jednomyslně se usnesl navrhnouti plenu zítřejšímu, aby byla schválena osmihodinová doba pracovní v průmyslu a živnostech. (Výborně. Potlesk.)

Jinak otázky vyživovací na Moravě jsou velmi těžké a čím dále nesnadnější je vyživování zvláště v uhelné pánvi moravskoostravské a karvínské, kde bohužel dosud válečný obilní ústav zdejší ani v nejmenším nepomohl nám, ačkoli v to bylo slíbeno a téměř zaručováno že také svoji kvotou přispěje k zásobování, které je také politicky v tom směru důležito, poněvadž jenom tím vedle těch malých posádek můžeme se zmocniti velké části Těšínska.

To bych znovu prosil válečný obilní ústav zdejší, aby alespoň těch slíbených 40 vagonů tam ihned poslal, poněvadž my na Moravě již jsme musili sáhnouti k poslední reservě, kterou tam máme, to jest k našemu hanáckému seťovému ječmeni. (Hlasy. Slyšte.) Bylo nutno vůči vyživovacím otázkám na Slovensku zříditi exposituru obilního ústavu zemského na Moravě, v Holiči. Ještě nemáme ovšem zmocnění a prosím, aby toto zmocnění pro obilní ústav zemský a jeho presidenta pana přísedícího Sontága co nejdříve odtud dáno bylo.

Ovšem také ani pro české části Slezska nemám dosud tohoto zmocnění. Tam bude nutno, aby všechno se dávalo jako filiálkou zemského obilního ústavu slovenského.

Vyjednává se tedy o převzetí obchodních komor a celkem bezpochyby v neobyčejně krátké lhůtě bude lze oznámiti, že i správu obchodních komor na Moravě přebírají Češi do svých rukou.

Ovšem, tedy my máme poslední schůzi Národního výboru v tomto složení. A tu zároveň namanuje se přirozeně otázka, co bude dále s Národním Výborem moravským? Národní Výbor moravský, to jest členové Národního výboru československeho, pokud jsou na Moravě, vedli vrchní správu jako delegovaní zde odtud na Moravě ve všech těch věcech, které bylo lze odtud možno zasáhnouti a to bylo v ohromné většině případech. Dosud bez Národního výboru moravského by nebylo bývalo možno Moravu ovládnouti. My víme velmi dobře, že se zřídí teď nejvyšší úřady státní, že se zřídí vláda, i když ne s tím jménem, ale nevidíme možnost, že by na Moravě někdo tento Národní Výbor ihned mohl nahraditi. Národní Výbor moravský o tom pojednal a myslí, dokavad něco jiného se neustanoví. Zde odtud na jeho místo, že nezbude než aby nadále všechnu tu pravomoc vykonával, ovšem jako delegovaný sbor zdejší vlády v Praze. Já bych prosil, aby tou otázkou se také presidium Národního výboru po případě vladařská rada co nejdříve obírala. Vakuum nesmí nastat. Proto v Brně bude se zatím pracovati dále.

Předsedající dr Soukup:

Doktor Ivanka má zprávu ze Slovenska.

Dr. Ivanka:

Na Slovensku je dnes jediná otázka,která hýbe myslemi a dušemi celého národa a to jest otázka co bude s námi? Naši vojáci vracejí se z fronty tak jako v celém Uhersku i na Slovensku zakusili jedno: Nepokoje jsou namířeny hlavně proti židům a proti maďarským vojákům. Ovšem tyto nepokoje jsou rozhodně přeneseny z Ruska a konají se celkem na bolševický způsob. Tyto nepokoje nezastavují se pouze u židů a maďarských úředníků. Ale týkají se i lepších a lépe situovaných slovenských hospodářů. Chudoba zcela bolševickým způsobem vrhá se i na vlastní lidi. Chudí lidé rabují, podpalují, devastují. Již z této příčiny a pak i proto, aby zachránili majetku těch, kdo jsou na Slovensku, které jsou i pro Vás v ohledu vyživovacím velevýznamné, je velice důležito, aby československé vojsko co nejrychlejším postupem přišlo na Slovensko, neboť tyto bolševické pohyby ohrožují náš národní majetek, ale i maďarská vláda, která vidouc, že československý stát má pevný úmysl zabrati celé Slovensko, má v úmyslu rekvirovati všechno, co se rekvirovati dá a odváží do bezpečí v maďarských krajích. Mám určité zprávy o tom, že na příklad v městě Prešpurku vláda již nařídila evakuovati a hodlá vyvážeti všechno nejen erární, ale i soukromé zboží, a odváží vše za Dunaj. Mám vědomí o tom, že vláda ještě před třemi dny byla na tom stanovisku, aby maďarské vojsko a četnictvo všude pod českým vojskem skládalo zbraně a ustupovalo na Komárno a Ostřihom. Já sám tuto zprávu obdržel od vládního komisaře prešpurského. A ten právě mně požádal, aby intervenoval u československé vlády, aby ještě na jistý čas upustila od obsazování města Prešpurku. Jak z dalších událostí vyplývá, stalo se tak proto, aby madarská vláda umožnila úplně vyplenění a vyrekvirování Slovenska a aby se všechno zboží, jenž tak je nashromážděno, odvezlo do bezpečí ve prospěch maďarské vlády. Jak jsme se ze včerejších časopisů dočetli, směřují hrozby maďarské vlády hlavně k tomu, aby odstrašily československou vládu od dalšího postupu na Slovensku, aby si mohla zavčas zabezpečiti celý národní majetek.

Oznamujeme Vám, že bez jakéhokoliv odporu tohoto měsíce obsadilo 250 československých četníků město Trnavu. Druhý den přišli zástupcové slovenské vlády a s jich pověřením převzal se v Trnavě vládní komisariát. Všechno se oznámilo úřadům, že od této doby na tomto území rozkazuje československá vláda. Vyzval jsem úředníky, aby své úřady plnili a na dále jako dosud na základě uherských zákonů a respektováním národnostního zákona t. j. 44 článek zákonníku z r. 1868. Přísahu věrnosti jsem od nich nežádal.

Ale již přišly zprávy, že v Prešpurku a Galantě, jakož i v okolí sbírají Maďaři vojsko s horkokrevných důstojníků, universitních posluchačů a některých domů se vrátivších vojáků, a že na jich vlastní zodpovědnost začíná se franktirérským způsobem útočiti na československé vojsko. A skutečně druhého dne okolo 6. hod. večerní přišli k osobnímu vlaku s bílou vlajkou dva parlamentáři z Prešpurku, jeden plukovník a jeden nadporučík a oznámili s protokolem v ruce, že žádají, aby československé vojsko bezodkladně opustilo město Trnavu, jinak že brachiální mocí odzbrojí československé vojsko.

Poznamenávám ještě, že v prvém bodě se odvolávali na to, že Uhersko je neutrální stát. V druhém bode oznamují, že v Prešpurku není nepokojů a že není zapotřebí, aby československé vojsko do Prešpurku táhlo a že jestli by Češi od tohoto svého postupu neustoupili, Maďaři tomu mocí zabrání. A v třetím bodu tohoto protokolu žádají, aby podplukovník Hanáček, velitel trnavské posádky dal to na vědomí československé vládě v Praze. Podplukovník ho odkázal na mně, ale on nechtěl se mnou mluviti.

V protokole jest dále poznamenáno, že má se to sděliti a dáti na vědomí československé vládě v Praze. Proto jsem si zavolal vládního komisaře a usnesli jsme se na tom, že s vládním komisařem Prešpurským resp. jeho výrokem nedá se tento krok maďarského vojska srovnávati. S tím slovem, které mi dal osobně, že má od národní vlády nařízeno, aby všude československé vojsko ustoupilo a skládalo zbraně leda že by se pohybovalo na československé půdě. Komisař pravil, že nemá proti tomu nic, jestli českoslovenští vojáci zaberou tyto kraje, pokud sahá řeč československá. Ale protestuje proti tomu, aby vkročili nohou na území maďarské. Vládní komisař Janko na druhé straně pohádal se s okresním komisařem prešpurským a sdělil mu pak jeho vzkaz, že z této strany nebude podniknut žádný agresivní krok do té doby, dokud náš velitel nedostane zprávu z Prahy o tom, zda má ve svém postupu pokračovati. Na vysvětlenou poznamenávám, že já sám jsem vyzval vládního komisaře, aby v tomto smyslu intervenoval u okresního velitele, neboť jinak půjdeme dále s brannou mocí a že z toho nastane casus belli, a také komplikace mezi ententou a maďarským státem, který by jinak maďarskému státu nemohl býti příznivý, a že na žádný pád neustoupíme. K tomu musíme přiznati, že s těmi 250 četníky, které máme v Trnavě by to bylo nemožnou věcí a proto považuji za svou povinnost, velectění pánové, toto vám sděliti, abyste bezodkladně ráčili působiti k tomu, abychom obsadili Trnavu a okolí nejméně 3000 vojska, neboť s těmi 250 četníky bychom nemohli ani malému fraktirérskému útoku vzdorovati.

Já si myslím, že uherská vláda své hrozby posílá jen proto, aby nás zastrašila, k ústupu přinutila, abychom tam odkryli všechny jejich sklady a bohatství, které právě v prešpurské stolici Maďaři nahromadili, aby oni je bez překážky mohli zrekvirovati a na své území dovážeti. Vyslati 3000 mužů vojska jest zájem nejen náš, ale i váš pánové. Proto je žádoucí, abyste těchto nejméně 3000 mužů vyslali na obranu naší posádky. My jsme se tam zařídili, jako československý stát o tento československý stát se všechno obyvatelstvo a velkým oduševněním zaujalo, abych mu to jiným výrazem vyslovil - kompromitovalo. V případě našeho ústupu vystavíme celé slovenské kraje nepříjemné persekuci, násilnostem nebo ještě něčemu horšímu.

Proto pánové s největším důrazem vás prosím, abyste bezodkladně zakročili, aby se jest-li již máme úmysl s brannou mocí pokračovati na Slovensku, to probilo sem plnou silou.

Sdělujeme dále i to, že z celého Slovenska přicházejí zprávy, že Národní Výbory se organisují a že lze všude s upřímným jásotem vítati myšlenku československého státu. (Výborně. Hlučný potlesk.)

Předsedající dr Soukup:

Pan kolega Zika.

Člen N. V. Zika:

Velevážené shromáždění! Dovoluji si s Vámi sděliti, že v poslední den, kdy prohlášena byla republika v Německu, vojsko, které bylo soustředěno v pruském Slezsku pod Opavicí podél naší hranice, bylo ponejvíce rozpuštěno a přicházejí starostové velkých obcí k našemu N. V. do Opavy, kde slibují věrnost československému státu, prohlašují mnozí z nich, o kterých jsme měli to přesvědčení, že svým přesvědčením jsou Prušáci, že oni se těší na to, až budou osvobozeni, že jsou upřímnými Slovany a že prosí jenom, abychom se jich co nejdřívě rázně ujali.

Člen N. V. Bechyně:

To je z Ratibořska.

Člen N. V. Zika:

Ano, z Ratibořska.

V Opavsku je každá naše obec v plném držení jako tam. Bylo by zapotřebí, abychom my také v této otázce zaujali co nejdříve stanovisko ohledně té části pruského Slezska, kterou rozhodně při definitivní úpravě politických poměrů a říšské hranice musíme požadovati.

Ale mám ještě jednu prosbu. Na Ostravsku jsou poměry v poslední době velice neutěšené. Tam máme k vyživování, jak jsem již pravil onehdy, asi 100.000 dělníků a pro tyto dělníky nemáme nejen dost mouky, která nám byla nyní dodávána ponejvíce z Moravy, ale naprosto nám scházejí zemáky. Velké množství zemáků bylo zajištěno v Haliči, odkud bychom je také dostali za kompensanci za uhlí. Přes to, že na haldách leží velké množství uhlí v pánvi ostravské, které se odhaduje na půl druhého milionu centů, takže je nebezpečí, že v nejbližší době začnou haldy hořet, nebude-1i uhlí rychle odbíráno a že bude se muset přerušit těžba - nebylo možno dostati Národnímu Výboru a hospodářské radě v Mor. Ostravě dosud na četné urgence od Národního Výboru schválení, aby tato kompensace s Haličí co nejrychleji byla provedena.

Já důrazně prosím, aby této otázce byla věnována co největší péče, aby se takové záležitosti, kdy skutečně každý den rozhoduje, vyřizovaly rychle, aby věc vzali do rukou osoby, které skutečně mají plné porozumění pro důležitost této záležitosti tak, abychom skutečně, dokud to počasí dovoluje, tuto palčivou otázku mohli vyřešiti.

Pokud se poměrů ve Slezsku týče, jak je vám velevážení pánové známo, ústřední úřady dosud v rukou nemáme a také sotva je dostaneme, neboť dokud nebudeme moci míti náležitou brannou moc, abychom obsadili Opavu a centrální úřady dostali do svých rukou, musíme se snažiti, abychom přes veškeré instance úřadů jak politických, tak hlavně berních, železničních a poštovních, oddělili věci pro české kraje a přidělili je k zemským úřadům moravským. To jest jiná věc, která se zde provésti dá a já prosím, abychom byli splnomocněni, aby Národní Výbor slezský byl splnomocněn, aby vše, co k tomu je zapotřebí, v nejbližší době vyřídil. My máme skoro všechna okresní hejtmanství jsou tam dvě v českých krajích, která jsou rozdělena jakousi dchodou, mezi českým výborem a vládou německou pro sudetské země - to jest provisorium bez každé prejudice, provedení, přirozeně bez souhlasu Národního výboru jenom za účelem luštění okamžitých lokálních místností, takže tyto politické úřady máme po tom rozdělení již ve svých rukou. Ale nemáme ve svých rukou veškeré stanice drah, na př. v Opavě, kde je toho zapotřebí a pak přirozeně pošty. Hlavně pokud se týče poštovního ředitelství, bude ještě třeba věc rozděliti a tu prosím, abychom k tomu byli splnomocněni, by v nejbližší době se vyjednávalo se zemskými úřady v Brně, abychom tyto úřady naše pro české kraje provisorně, než tato záležitost v ohledu německých krajů bude definitivně vyřízena, mohli provésti.

Za tím účelem bude zapotřebí ovšem, aby náš Národní Výbor ve Slezsku také jako zástupce vlády československého státu prozatím zůstal ve své činnosti, ale do té doby, dokud nebudou definitivně tyto lokální záležitosti vyřízeny, aby byl splnomocněn k těmto funkcím. Bude snad nejlépe, když se mu dá plná moc k tomuto potřebnému jednání a proto, co z Moravy bylo prohlášeno, prosím i já, aby Národní výbor slezský i nadále byl uznáván.

Předsedající dr Soukup:

Pan kolega Udržal.

Udržal: Vážené shromáždění. Co povím, má býti jen částečnou odpovědí příteli Ivankovi na jeho prosbu, abychom pokud možno nejdříve poslali aspoň 3000 bojovníků na Slovač. My jsme sháněli brannou moc dle možnosti a činíme tak doposud. Ale jest důležito zde připomenouti, že od té doby, co připojili naši delegáti z Paříže resp. ze Ženevy a co nám tady referovali velice pěkně a k velké radosti, že jest všechno zajištěno, že dostaneme takřka víc, než jsme čekali, od té doby, kdy to bylo publikováno a vešlo to ve známost, nastala změna jmenovitě u těch, od kterých jsme mnoho mohli očekávati, na které jsme se mohli spolehnouti, nastal jistý obrat. To jest zcela přirozeno. Každý si řekne: Pro boha, když máme všechno zajištěno, máme dokonce zajištěno ještě více než jsme čekali, bylo by naprosto nerozumné, abychom se vydávali do nebezpečí, abychom po případě jen kapku krve pro věc, která jest bez toho zajištěna, prolévali. A na tomto stanovisku snad následkem celého referátu a zvláštního jeho pojetí jest presidium N. V., které dalo přímo pokyn, aby se na Slovači nesledoval žádný směr agresivní, abychom naopak, pokud naše síly nejsou dostatečnými, spíše ustoupili. Já sám souhlasil v mnohém s přítelem Ivankem. Ale když my opustíme kraje dnes námi obsazené, jest veliké nebezpečí, že se stanou veliké a hrozné věci. Nejsem přítelem nějakého polovičatého opatření, buďto se postavíme na stanovisko Tolstojovo a dám ruce do kapes a řeknu, dělejte se mnou co chcete. Snězte mně. Nebo se postavím na stanovisko, které přiznává nebezpečí, postavím se proti němu, bráním se. Nějaké rozhodnutí se zde musí státi.

V jaké jsme situaci? Nemáme hlavní základnu, abychom mohli postupovati a tou jest potřebné dělostřelectvo. Nicméně jest tu přece něco a s tím, kdybychom se hned byli postavili, mohli jsme míti veliké výsledky a mohli jsme míti, co potřebujeme, zajištěno. Ještě považuji za svou povinnost něco říci. To jsou ovšem předpoklady, možná, že se mýlím. Bojím se, že to není pravda, že ententa obsadí natě území, že máme všechno zabezpečeno atd. Bojím se, že ententa prostě to nebude moci udělat. I tam jsou rušivé síly při práci a zdá se, že jest to velice pravděpodobné, že nastane okamžik, že zůstane naposledy každému tolik, nač stačí jeho vlastní ruka. Já jdu ještě dále. Jest to sice nepopulární, když to řeknu, ale bojím se, že nemáme nic k čekání v ohledu vojenském od našich jistě slávou ověnčených a pokrytých legií. Vmyslete se do psychy trochu! Oni bojovníci po 4 leta konali bezpříkladné světodějné věci. Ale po 4 letech přijdou sem, a dejme tomu, že by měli možnost přijíti v masse, kterou representují. Jestli zde se ihned pustí do boje, nevím a nemohu si to nijak propočítati. Mně se zdá, že vykonali veliké věci, ale budou-li zde moci něco vykonati, nevím. (Hlasy: Vykonají.)

Dej pán bůh, abych se v tom mýlil, aby měli tolik síly, aby nás mohli všechny organizovat a mohli provésti čeho je třeba.

Já bych se nespoléhal na nikoho a jak dnes věci jsou, ani ne na ententu, třeba uznávám její dobrou vůli. Ale konečně můžeme býti vděčni tomu, že nic nečiní. Myslím, kdyby trupy ententy obsadily naše území, musily by nastati třenice. Poukazují na podobné nejnovější události v Ukrajině, kde se přátelili s Němci, ale za týden se s nimi stříleli. Nechci říkat, že něco podobného a v té míře by se stalo. Ale zde se neklame. To jsou třecí plochy, ty zde budou. My potřebujeme Francii, Anglii, Ameriku na světové konferenci a proto nutno, aby poměr mezi nimi a námi byl naprosto nezkalen. Kdybychom mohli obstarati své věci sami, zajistili bychom se nejbezpečněji. Spoléháním se na kohokoli se děje těžká, velká chyba.

Dr. Soukup:

Kolega Šrobár.

Dr. Šrobár:

Pánové! K těmto zprávám, co jste slyšeli, doplním ještě obsah telegramu, který jsme dostali od Karolyiho. Praví se v něm, že se obrací na vládu Československého státu a vyzývá nás, abychom uznali integritu státu uherského - ne maďarského. Za druhé žádá, abychom všechna vojska, která tam máme, stáhli zpět. Za třetí, že jest ochoten uznati slovenskou národní radu aneb jejího zástupce jako splnomocněného zástupce slovenské vlády na Slovensku.

Toto všechno jest vlastně přímý úklad, který prováděli Maďaři také při vyjednávání s generálem Franchetem. A sice, oni si pořáde zahrávají na slova "maďarský" a "uherský". V 17. bodu podmínek příměří žádal původně generál, aby vypustili všechna území, která nepatří státu maďarskému. Oni si to změnili tak, že místo "maďarského" dali "uherského" státu. Buď z nedopatření nebo nedorozumění generálova 17. bod podle výkladu maďarského zní pozměněn tak, že veškerá práva a politická správy a tedy vůbec řízení všeliké na Slovensku, úřadování atd. ponechává se v rukách v celém Uhersku maďarské vládě. Na toto my právě chceme upozorniti.

Co se týče toho třetího bodu našeho, že ochotni jsou předati vládu dočasně slovenskému národu, běda, to jest zase takový zákeřný tah proti nám. Oni totiž dělají to na východě, kde jest asi 1 mil. Slováků. Zakládají slovenské národní rady pod protektorátem maďarských vojáků, žandárů, notářů, jenže přísahají všichni, kteří přistupují k národní radě slovenské na ústavu a na maďarskou národní radu v Pešti jako nynější hlavu tohoto východnějšího Slovenska.

Totéž chtějí asi ve středním Slovensku a západním Slovensku. Nechávají podpisovati listiny, že Slováci proklamují se jako samostatný národ, který s československým státem nemá nic společného. To nám donesli z Košic. Ve spišské stolici a po celém Slovensku se to vykonává a s tím chtějí na mírovou konferenci.

Druhá věc jest, co říkal Ivanka, že na Slovensku jest všeho značný přebytek. Obilí jest veliké množství. Toto oni rabují a odvážejí vše, co se odvésti dá. Válečný materiál, erární zboží, obiliny. Toto protahování věcí jest pro to, aby nám vykoupeným Slovákům co nejméně náleželo. Pánové! Nám zůstane na krku 6 mil. lidí. Představte si, co to bude za hroznou věc, takovéto území převzíti do své správy.

Radili jsme se o odpovědi na tento telegram. Poslali jsme našeho plnomocníka dr Dérera s podrobnými informacemi do Vídně a odtud má se dostati buď on nebo nikdo jiný, aby informoval francouzského generála ústně, aby mu vysvětlil, co jest za hříčku ve slově "maďarský" a "uherský", aby nám nebrali, co nám patří. Československý stát uznán již dávno Maďary, v našem státě nemají zde co hrabati. Na ten telegram dáme odpověď takovou, že my suverenitu Maďarů nemůžeme uznávati ani v maďarském státě, poněvadž v třetím bodě příměří stojí, že vojsko ententy a jeho spojenci mají právo obsaditi místa, která uznávají zapotřebí, aby je drželi. Následkem toho,jestli se považujeme za společníky ententy - a musíme se za ně považovati - máme právo podle toho obsaditi i Galantu a Miškovec, vůbec všechna města, které za nutné uznáváme. O tomto vám ještě večer nebo zítra bližší zprávu podám.

Dr. Soukup:

Kol. Modráček.

Modráček:

Pánové, myslím, že jest v zájmu věci, abychom byli informováni o tom, jak to s naší brannou mocí vypadá. Kol. Udržal již to trochu naznačil a já k jeho řeči dodám některé detaily, které jsou pro vás, doufám, novinkou. Hned v prvé schůzi našeho částečného Národního shromáždění jsem na to upozornil, že provádíme revoluci a že revoluce bez ozbrojené moci se prováděti nedá, že hudbou a zpěvem nic nesvedeme. Nejedná se o žádné krveprolití, nýbrž aby revoluční vláda měla nějakou autoritu a moc nejen uvnitř, nýbrž i na venek. Doufám,že události ukázaly, že moje slova byla pravdivá a dnes se na všech stranách objevuje, že se všude jeví naše malomoc, která pro nás může býti snad katastrofální.

Měl jsem příležitost, abych se přesvědčil o tom, jak to dopadá s naší brannou mocí, když jsem byl branným výborem vyslán na Moravu, abych se tam jednak informoval o poměrech, jak to tam dopadá, ale organisování naří armády, jednak abych zařídil potřebné. Mohu dáti vám následující informace. Na celé Moravě jsem nenašel více než pět - šest tisíc mužů, kteří jsou jakž takž vyzbrojeni, totiž mají repetýrku nebo nějakou starší zbraň. Ale pánové, jediná Moravská Ostrava vyžaduje, aby měla alespoň 5000 mužů pro dvě hejtmanství, aby mohla zaručiti, že se tam udrží v pořádku doly, hutě, a aby nebylo obsazeno nic, co jest pro nás důležito. Němci nebo Poláky. Představte si, že na celé Moravě máme 5000 mužů a že tolik mužů vyžaduje jeden obvod, aby mohly býti obsazeny: nádraží, doly, erární a hospodářské objekty, důležité pro zásobování uhlím a jinými důležitými předměty ostatního obyvatelstva.

A jak to dopadá v Čechách? Tu bude asi sotva více než 10-15.000 mužů, jakž takž vyzbrojených. Oficírů jest ovšem nadbytek. Těch se koukáme již zbavovati. Pravím tedy: Jestli nás dohromady 15-20.000 mužů i s tím, co bylo na Slovensku, myslím, že odhadují dosti vysoko. Ti mají jednoduché zbraně. Máme dostati několik set strojních pušek, máme již 16, snad asi 20. A to jest pojmenováno všechno, co máme. Jen si přece představte, jak naše situace vypadá. Nyní se jedná o okupování Slovenska. Dáti 1800 mužů nemá tak ohromného významu na ohromné oblasti. A nyní uvažte, když tam přijde několik kompanií maďarských dobře ozbrojených, co z toho bude? Bude z toho přirozeně řádná ostuda. Já sám nebyl zvláště nadšen, když jsem slyšel, jaké tam posílá množství a jak slabé. Jedná se o to: Jsme schopni vytvořit takovou moc, která by dovedla udržeti a zajistiti naši republiku a jednak také to, co jest nutné? Nemluvím o celém území německém ani slovenském, ale aspoň to, co jest naprosto nezbytné, jako uhelné oblasti české, moravsko-ostravské. Bez toho nemůžeme existovat. To si musíme prostě říci. Mezi námi musí býti jasno, zda-li jsme ochotni a schopni vytvořiti republikánskou armádu, nebo prostě nechati věci jíti jak dopadnou a nechat prostě vše mírové konferenci. Ta nám to však nevybojuje, ale řeknou: Co jste si obsadili, to máte. Naši vojáci již nechtějí do války, zrovna jako vaši. Takto se věc pánové má. Včera jsem byl frapován v branném výboru, když pánové z vojenské správy přímo zoufale se vyslovovali o desorganisaci vojska, která se v Praze jeví a kterou jsem - jak s potěšením říkám - na Moravě nezpozoroval. Jaké budou následky? Co jsme slyšeli zde, to jest přímo úžasné, když z vojenské správy se prosím navrhuje, aby se mužstvo pustilo domů a brali se ti, kdo buďto se přihlásí dobrovolně, nebo nejmladší dva - čtyři ročníky, aby bylo možno učiniti základ pro vojsko. To jsou, pánové, poměry pro nás přímo zoufalé. Vyslovil jsem svůj názor, že nevěřím, že by nebylo možno postaviti republikánskou armádu tak silnou, jak potřebujeme a že by vojíni nebyli ochotni vykonati svou povinnost vůči Československé republice, jen kdyby se prostě neříkalo, jděte domů, vy jste zbyteční! Když se sděluje N. V., že předsednictvo N. V. prostě prohlásí, že snad není toho ani potřeba, abychom se angažovali pro nějakou větší brannou moc, přirozené pak zde vůbec není možno, aby zde něco vytvořilo.

Jest pravda, že mezi vojskem jest velká chuť jíti domů, to jest zcela pochopitelné. Ale jest také pravda, když se jim věc vysvětlí, že jsou ochotni vytrvati a vykonati svou povinnost. To jest pro mne beze sporu. Ale nadto, velectění pánové, musí se jíti jinak. Musí se zavésti řádná vojenská organisace, musí se odstraniti co vojáky odraďuje, vše musí býti postaveno na demokratičtější zásady a věc co možná urychliti, poněvadž jinak jest naprosto nemožné, aby se tvořila armáda, kterou nutně potřebujeme, ne k tomu, abychom dobývali, nýbrž abychom udrželi co máme a dosáhli toho, co nám patří.

Jsem přesvědčen, že kdybychom měli dostatek mužstva, že bychom nepotřebovali nikam posílat, nýbrž že by stačila autorita. Chci prostě, co nám patří právem, aby nám nikdo nebral. Máme na Moravě poměry takové, že na české severní dráze jest stanice Suchdol v moci Němců. Tam zamezili vyvěšení českých nápisů a dali na nádraží hlídku německou. Bylo telefonováno do Příbora, aby tam byl ihned poslán český oddíl, který by nádraží obsadil, poněvadž jest nemožno, aby dráha, která má takový význam, byla přerušena nějakou jinou mocí. Z Příbora byl oddíl vyslán, ale byla podána zpráva, že bylo docíleno dohody takové, že tam budou obě dvě posádky, česká i německá.To by se prozatím dalo snésti, když se udrží. Ale nevím, zda to udrží na nádraží, které dělá německo nacionální politiku a kde se zamezují české nápisy.

Na toto vás pánové upozorňuji, že mezi námi musí býti ve všech směrech jasno. Jestli cítíme, že je všechno zaručeno a nepotřebujeme vojsko k tomu, pošleme je domů, ať jdou vojáci do dílen, ale když uznáme, že jest naprosto nutno, abychom měli nějakou vojenskou moc k zabezpečení naší státní existeuce, pak musí se podle toho také jednati a tisk podle toho nesmí vyháněti lidi od praporů a N. V. musí se podle toho zaříditi a musí učiniti kroky, aby mužstvo, které přichází z fronty a odchází domů, opět bylo vráceno válečné službě aspoň potud, dokud ho potřebujeme. Věřím, že stačí mladší ročníky. Kdybychom měli vojáky jen do 30 let, máme dosti silnou armádu, že stačí na všechny úkoly, ale pravím: My nemáme ani mladší, ani staré ročníky. Všecko se rozběhlo. Když se přijde s návrhem, že snad by stačilo, kdyby se udělala dobrovolnická jedna armáda, najatá za mzdu jako v jiných státech, pak řeknu podle svého názoru, že dobrovolnická armáda že by byla veliká část lidí ideálních, kteří z přesvědčení by se do ní dali, aby bránili vlast svou, ale že vedle toho by se tam nahnala spousta lidí všelijakých, kteří půjdou do armády jen proto, aby poněvadž se jim nechce pracovat a poněvadž to považují za lehčí zaměstnání. Jsem toho mínění, pánové, že musíme trvati na branné povinnosti a že má každý povinnost, kdo jest schopen ji vykonati, že jedině na Národním shromáždění záleží, aby jisté ročníky buď definitivně propustilo nebo jim dalo dovolenou, pokud připouští služba vojenská, ale ty, jež pod prapory zůstati musejí, aby zůstali a kterých není potřeba, aby se vrátili. To musí být přikázáno hejtmanstvím a obcím, nemáme-li jednoho krásného dne přijití k tomu poznání, že se část naší země i s našimi menšinami zabírá pro Deutschösterreich. To nám také může hroziti. Tato okolnost není nic fantastického. Zde se opakuje v dějinách, kdo má převahu, že má i moc, když nedochází k žádné válce. V dějinách neplatí žádné heslo sebeurčení. I kdyby nám mírová konference slavnostně zaručila jisté obvody, jest velice pochybno, že se bude vojensky angažovati a kdyby byly nějaké komplikace, půjde zpět a řekne, musíte býti spokojeni s menším a bude se nám ukrajovati.

Tak věci vypadají a já bych si přál, kdyby Národní shromáždění učinilo co jest v jeho moci, aby co nejdříve tato kalamita byla odstraněna, abychom mohli říci: Tak jsme silni, to můžeme dělati a ne abychom dělali obrovské přípravy a pak to skončili obrovským fiaskem. Na to upozorňuji a myslím, že bude nejprvnějším našim úkolem, aby v této věci byla učiněna náprava. (Výborně. Potlesk.)