Vyslovuje nejživější politování
a účast nešťastné oběti
interpelovaného případu, dovoluji si k jednotlivým
bodům dotazu odpověděti:
Proti pachateli, vojínu Ladislavu Češkovi,
strážního praporu Velké Prahy, č.
I. 4. setniny, bylo neodkladně zahájeno trestní
vyšetřování pro zločin dle §
431., 434 b, resp. pro přečin dle § 599 v.
tr. z., dále pro přečin dle § 15., 457.,
732. a kázeňský přestupek § 292.
v. tr. z. a řízení, jež není
dosud skončeno, provádí nyní funkcionář
vojenského zástupce v Praze, (značka spisu
B tr. 719/19).
Vinník, který se přiznal, omlouvá
se pouze, že poškozeného neviděl a viděti
nemohl, jelikož pracoval zakryt železničním
náspem, a že střílel nikoliv po zajíci,
nýbrž po rezavém, huňatém psu,
který zajíce pronásledoval, a kterého
pokládal za lišku.
Přitěžující okolností
je, že ve vojínovu kufříku bylo nalezeno
ještě 15 ostrých patron, jež dle svého
udání nalezl a zapomněl odvésti.
Nelze pochybovati, že Češka bude potrestán
plnou přísností zákona.
Četnické hlášení potvrzuje pohříchu
též, že zneužívání
střelné zbraně mužstvem k střelbě
po zvěři bylo dosti rozšířeno.
Rovněž není důvodu pochybovati o pravdivosti
tvrzení velitele zbroj nice p. majora Schreibera, že
již v květnu m. r. hleděl osobně intervencí
u majora Fialy, jakožto referenta v strážní
službě, u majora Kopala v inspektorátě
československých vojsk a později u majora
Stilipa dosíci výměnu mužstva za spolehlivější.
Jmenovaní důstojníci, meškajíce
nyní za hranicemi, nemohli býti vyslechnuti, proč
žádosti nevyhověli, avšak znalcům
poměrů jest jasno, že možno to nebylo,
jelikož bylo v té době nutno použíti
veškerých polní služby schopných
oddílů na Slovensku a v hraniční službě
a tak pro strážní službu v obvodů
velké Prahy zbývaly pouze strážní
prapory sestavené z mužstva k polní službě
neschopného, jež namnoze z existenčních
důvodů zůstávalo v činné
službě, většinou s klasifikací
»C« a nedostatečně vycvičené
i ukázněné.
Teprve nové písemné žádosti jmenovaného
velitele, podané 26. listopadu 1919, 3 dni před
neštěstím mohlo býti vyhověno.
Je tedy zřejmo, že majoru Schreiberovi nelze přičítati
ani zavinění, ani nedostatek povinné péče.
Druhý bod dotazu možno zodpověděti pouze
v rámci platných zákonů.
V tom směru podotýkám, že otázka
ručení státu za jeho zřízence
jest upravena dosud tak, že není všeobecné
normy, která by stát zavazovala k tomu, aby poskytoval
náhradu škody způsobené jeho orgány
ve výkonu veřejnoprávních funkcí.
Jen ve specielních zákonech jest povinnost taková
normována. Tak ustanovuje na př. dvorní dekret
ze dne 28. července 1843, sb. zákonů a nařízení,
č. 726 ručení vojenské správy
za poškození polí, luk a polních plodů
remontními transporty.
§ 35. voj. ubyt. zák. z roku 1879 o ručení
státu za zavinění ubytovaných oddílů,
§ 23. z. ze dne 25. května 1905 o poskytování
vojenské přípřcže v míru
náhradu škody, způsobené na povozech,
nářadích, zvířatech. Zákon
z 18. srpna 1918, číslo 317 ř. z. o odškodňující
povinnosti státu za bezsprávné poškození
civilních osob v této válce.
Toto zákonné stanovisko došlo výrazu
v nesčetných rozhodnutích soudních
i v právnické literatuře, z niž lze
zvláště poukázati na spis Randův
o povinnosti k náhradě škody.
Připouštím, že tento zákonný
stav jest oproti postiženým občanům
namnoze příkrý. Naše nová ústavní
listina stanoví v § 92., že zákon určuje,
pokud stát ručí za škodu, způsobenou
nezákonným výkonem veřejné
moci. (Obdobné ustanovení měl čl.
12. rak. stát. zákl. zák. o moci vládní
a výkonné ze dne 21. prosince 1867, č. 145
ř. z.). Dokud nebude vydán všeobecný
zákon, který by povinnost státu k náhradě
škody způsobené nezákonným výkonem
veřejné moci normoval, nezbude nic jiného,
než pokračovati podle svrchu vytčených
zásad a uznávati ručební povinnost
státu jen tehdy, je-li specielním zákonem
zvlášť stanovena.
Pokud se pak týče všeobecného zákona
normujícího zásadní ručení
státu za škody, způsobené jeho orgány
ve výkonu veřejnoprávních funkcí,
poznamenávám, že otázka ručení
státu za jeho orgány jest tak složitá
a stanovení všeobecné ručební
povinnosti ve svých důsledcích pro stát
tak dalekosáhlé, že bude potřebí
důkladných úvah, než se přikročí
k vypracování potřebně osnovy. Resortně
by spadalo vypracování osnovy do oboru působnosti
ministerstva spravedlnosti.
Mám-li se však vrátiti k nešťastnému
případu pana Chlupatého, musím konstatovati,
že není tu důvodného nároku dle
práva dosud platného.
Podotýkám jen, že zákona ze dne 18.
srpna 1918 č. 117 ř. z., který pojednává
o případech, kdy civilní osoba byla příslušníkem
ozbrojené moci usmrcena nebo těžce na těle
poškozena, nelze na tento případ použíti,
ježto tu neběží o usmrcení nebo
těžké poškození na těle
v »nynější válce«, což
patrně dlužno posuzovati ze stanoviska, kdy zákon
byl vydán, jakožto válku centrálních
mocností s mocnostmi dohodovými. Kromě toho
není tu ani souvislosti mezi zraněním a výkonem
služební moci (§ 1., lit. c.), neboť jde
o zřejmě svévolný čin vojína,
který nebyl v žádné souvislosti s jeho
povinnostmi a právy, příslušejícími
mu jako strážci.
Ministerstvo národní obrany nemůže proto,
než odmítnouti povinnost státu ručiti
za škodu, způsobenou vojínem Češkou.
K poslednímu bodu dotazu dovoluji si sděliti, že
nařídil jsem již dříve politicko-právnímu
odboru ministerstva mnou řízeného, aby vypracoval
osnovu zákona, který by vyplnil aspoň v oboru
vojenském mezeru, která v státním
ručení se nalézá a může
býti, jako v případě přítomném,
přímo tragickou pro poškozeného.
Při ústavním projednávání
této osnovy, jež v dohledné době bude
předložena, bude lze pamatovati vhodným textováním
i na případy dřívější
a tak nabyl by pan Chlupatý dodatečně právního
podkladu pro svoje nároky, morálně jistě
odůvodněné.