Odpověď na tento dotaz poskytuje mi vhodnou příležitost,
abych na konkrétním případě
ukázal, jak obtížnou je úloha ústředního
úřadu při sprošťování.
František Stárek, rozený 1898, tesař
a syn rolníka v Březí na okrese Žižkovském,
vojín dělostřeleckého pluku, žádal
16. října 1919 o další sproštění
k vedení usedlosti 68 měr polí a tesařské
živnosti svého nemocného otce, který
utržil si ve vojenské službě v Albansku
malarii.
Takto odůvodněná žádost, potvrzená
dne 20. října 1919 obecním úřadem
v Březí a doporučená okresní
sprošťovací komisí v Žižkově
dne 22. října 1919 byla ministerstvem národní
obrany příznivě pod č. j. 169329 dne
31. října 1919 vyřízena a žadatel
byl sproštěn do 31. března 1920.
Ihned dne 29. října 1919 oznámil však
starostenský úřad obce Březí
podáním s podpisy starosty a dvou členů
obecní rady okresní správě politické
v Žižkově, že podle přesné
informace jest žadatelův otec držitelem pouze
19 měr orné půdy, zcela zdráv a práce
schopen, stejně jako jeho manželka a mladší,
silný syn 16 let starý, že tudíž
jeho hospodářství není vojenskou službou
syna nijak ohroženo.
Hlášení okresního četnického
inspektorátu vysvětluje případ takto:
Když Stárek podal žádost obecnímu
starostovi k potvrzení pravdivosti jeho údajů,
potvrdil mu ji zmíněný starost z toho ohledu,
aby měl od něho pokoj, neb by jej jinak neustále
obtěžoval. V krátkém čase, asi
v měsíci listopadu 1919, dostal se Stárek
s obecním starostou do slovní potyčky, ve
které starostovi Josefu Čermákovi vytkl,
že neplní své povinnosti správně
a že to dokáže tím, že svého
času potvrdil žádost o osvobození jeho
syna Františka, ačkoliv důvody byly uvedeny
nesprávně. Na tuto výtku učinil obecní
starosta dodatečné oznámení okresní
politické správě v Žižkově,
která nařídila četnické stanici
v Radešovicích vyšetřiti přesně
rodinné a majetkové poměry žadatelovy.
Výsledek tohoto pátrání jest:
Josef Stárek, otec dělostřelce Františka
Stárka z Březí č. 44, okr. Žižkov,
jest 46 roků stár, jeho manželka je 45 roků
stará, oba jsou silné konstrukce, zdrávi
a ku každé hospodářské práci
schopni.
Mimo syna Františka, který t. č. činně
slouží u čsl. dělostř. pl. č.
105 v Jindř. Hradci, nachází se doma ještě
15letý syn Jaroslav, který na své stáří
jest neobyčejně silně vyvinutý.
Josef Stárek je majitelem 4 korců vlastního
pole, dále má 10 korců najatého pole
a mimo toho obdělává svým rodičům
3 korce pole, které jest vlastnictvím posléze
zmíněných. Stárek drží
sobě 3 kusy hovězího dobytka, s kterým
tyto polnosti obdělává. Podle nynějších
cen obnáší majetek Stárka okolo 25 až
30 tisíc korun, nemá Stárek na své
nemovitosti dluhů a má míti spíše
nějaké peníze ušetřené.
Syn František jest vyučený tesařsky
pomocník a pracoval před svým povoláním
k vojsku neustále u svého řemesla; pouze
tu a tam v případu velmi pilných prací
doma vypomáhal. Druhý syn Jaroslav pomáhá
stále svým rodičům u vykonávání
polních prací.
Okresní správa politická předložila
tento dokument sprošťovacímu oddělení
ministerstva národní obrany, které podle
své povinnosti hned dne 18. listopadu 1919 výnosem
č. j. 175497 sproštění to zrušilo,
jelikož provedeno bylo jen na základě nesprávných
údajů, a dalo vyrozuměti žadatele lístkem
zrušovacím.
Stárek však nenastoupil vojenské služby
a dne 8. prosince podal novou žádost o sproštění,
tentokráte však nikoliv pro otcovu živnost, nýbrž
pro tesařský závod Josefa Koreše v Říčanech
s odůvodněním, že je nepostradatelný
v tomto podniku, jakožto zapracovaná tesařská
síla. V žádosti bylo uvedeno staré sproštění
do 31. října 1919, bylo však zamlčeno,
že nově povolené sproštění
do dne 31. března 1920 bylo zrušeno.
Obecní úřad v Říčanech
žádost potvrdil 11. prosince 1919 s poznámkou,
že Stárek již více let pracuje v závodě
Korešově a také okresní komise sprošťovací
na Žižkově opětně uznala důvody
v žádosti uvedené správnými a
osvobození doporučila.
Ministerstvo národní obrany při tomto zřejmém
rozporu ovšem nemohlo, než žádost zamítnouti,
což se stalo rozhodnutím ze dne 24. prosince 1919,
č. j. 1999944.
Tu do třetice podal Stárek žádost novou
dne 23. ledna 1920, tentokráte jako syn rolníka
pro hospodářství Václava Baka v Pacově
čp. 42, s odůvodněním, že tento
má 27 korců polí, je sám, s prací
nemůže býti hotov a potřebuje proto
Stárka k vedení hospodářství
a k provedení přístavby hospodářského
stavení.
V žádosti této uváděl sproštění
do 31. března 1920 a zamlčel, že sproštění
to bylo již 13. listopadu zrušeno.
Žádost byla potvrzena obecním úřadem
v Pacově a okresní komise žižkovská
rovněž tentokráte uznala uvedené důvody
za správné a doporučila »další«
osvobození.
Ministerstvo národní obrany zamítlo také
tuto žádost rozhodnutím č. j. 232422
z 3. února t. r.
Příznivé návrhy okresní sprošťovací
komise v Žižkově nemohly býti vzaty v
úvahu, jelikož komise ta, jak jsem vylíčil,
uznávala napořád veškeré důvody
Stárkovy v žádostech za sproštění
za správné a vesměs je potvrzovala, ať
šlo o živnost otcovu v Březí nebo o tesařsky
závod v Říčanech, či dokonce
o hospodářství v Pacově, ačkoliv
tato obec nespadá ani vůbec do kompetence její,
nýbrž do kompetence okresní komise pelhřimovské
a neměla býti proto na Žižkově
vůbec projednávána.
Okresní komise na Žižkově přestoupila
tím meze své pravomoci a jednala výslovně
proti předpisu bodu 6. reformy sprošťovacího
výnosu M. N. O., oddělení III., doplň.
č. j. 4600 ze dne 20. února 1919. který ukládá
okresní sprošťovací komisi za povinnost,
aby podrobila každý případ zralé
úvaze, rozhodovala věcně, přísně
nestranně, nepodléhala vnějším
vlivům a řídila se pouze hlasem spravedlnosti;
zanedbala i pokyn sprošťovací reformy, že
nárok na sproštění mají pouze
osoby skutečně nenahraditelné, jejich povolání
k činné službě by uškodilo veřejným
zájmům, nejpřísněji však
že mají býti posuzovány případy
nejmladších ročníků.
V daném případě nešlo o veřejný
zájem, nýbrž o to, aby František Stárek
byl stůj co stůj sproštěn vojenské
služby, ač náleží ročníku
1898, který v prvé řadě je povinen
sloužiti činně.
Trestní oznámení, jež bude odtud učiněno,
prokáže to docela nesporně.
Bylo-li nyní okresní komisí sprošťovací
v Žižkově vydáno Stárkovi k nové
žádosti z 3. února 1920 vyčkávací
osvědčení, ač dosud veškeré
sprošťovací žádosti byly zamítány,
stalo se tak zřejmě proti ustanovení o sprošťovací
reformě bod 5. výnos M. N. O. - III. doplň.
č. j. 4600/1919, které praví, že se
nesmí vydati vyčkávací osvědčení
osobám v činné službě vojenské
nebo na dočasné dovolené.
Vysvědčení takové je samozřejmě
neplatno, nemůže býti uznáno vojenskými
orgány a nucené jeho narukování bylo
pouze logickým důsledkem.
Dne 13. ledna 1920 obdržela proto četn. stanice v
Radešovicích od čsl. dělostř.
pl. č. 105 v Jindř. Hradci pod č. j. 1122
ze dne 9. ledna 1920 písemný rozkaz, by dělostřelec
Frant. Stárek byl k narukování ku svému
pluku donucen, jelikož osvědčení, na
základě kterého byl od plnění
vojenské povinnosti sproštěn, jest zrušeno.
Od toho času byl Frant. Stárek četnictvem
v Radešovicích několikráte vyzván,
by narukoval, aneb sobě přinesl od svého
pluku potvrzení, že svolávacímu rozkazu
zadost učinil.
Dne 22. ledna 1920 tázal se opětně strážmistr
Jindřich Kindl s četníkem Ant. Kuprem matky
Frant. Stárka, zda-li její syn již narukoval,
při čemž jim tato odpověděla,
že již dne 21. ledna 1920 ku svému pluku narukoval,
což jmenovaná stanice pod č. j. 29 ze dne 21.
ledna 1920 velitelství dělostř. pl. č.
105 v Jindř. Hradci hlásila.
Na toto hlášení obdržela stanice v Radešovicích
od čsl. dělostř. pl. č. 105 znovu
pod č. j. 1168 ze dne 28. ledna 1920 písemný
rozkaz, aby dělostřelce Frant. Stárka pro
nenastoupení činné voj. služby zatkla.
I na tento rozkaz nezatklo četnictvo z Radešovic ihned
Frant. Stárka, poněvadž se jmenovaný
před příchodem četnické hlídky
ukrýval a byli tudíž touto hlídkou jakož
i při druhých obchůzkách jeho rodiče
četnictvem vyzváni, by jej k narukování
přiměli.
Teprve dne 9. února 1920 ráno, když četnictvo
z Radešovic se přesvědčilo, že
Stárek rozhodně rukovati nemíní, a
jeho rodiče podle doslechu na různý způsob
hledí sproštění svého syna od
plnění vojenské povinnosti sobě vyžádati,
zatklo jej a odevzdalo jej i s vyčkávacím
listem, vystaveným od osvobozovací komise u okr.
pol. správy v Žižkově, voj. policii v
Praze, která jej dále k pluku dopravila.
Že zatčení Stárkovo bylo oprávněné
a odůvodněné, jest vidno z toho, že
jmenovaný vzdor vyčkávacímu listu
a dalším žádostem o osvobození
od plnění vojenské povinnosti, které
zůstaly bez výsledku, jest dosud držen v činné
službě.
Jak v dotazu uvedeno, měl se vr. str. Martin Eichinger
podle udání otce zatčeného a jeho
manželky, jakož i Frant. Stárka vyjádřiti,
že musí zatčeného, který se zdráhal
jíti s četnickou hlídkou, na místo
dopraviti třeba i mrtvého.
Jak však stržm. Jindřich Kindl a četn.
na zk. Antonín Kupr, kteří byli zatčení
Frant. Stárka přítomni, hlásili, zatkl
vr. str. Eichinger Františka Stárka a vyzval jej,
aby s ním šel, načež jeho otec Josef Stárek
křikl na zatčeného syna: »Nikam nechoď,
já si to již zodpovím, kdyby to mělo
státi i život!«
Na to mu měl vr. str. Eichinger odpověděti:
»To je jedno, já rozkaz zatýkací vyplniti
musím, nechť to stojí život jeho aneb
můj,« načež Josef Stárek prý
odpověděl: »Vy jste rakušák, to
je rakušáctví.«
Je tedy zřejmo, že údaje dotazu podstatně
se odlišují od skutečného průběhu
této záležitosti a četníci v
Radešovicích konali v tomto případě
jen svou trpkou povinnost. Postup a chování četnictva
bylo úplně správné, odpovídalo
platným předpisům a nelze tu činiti
nižádné výtky. Totéž platí
i orgánech vojenských a jsem přesvědčen,
že také páni tazatelé po mém
vysvětlení sdíleti budou moje stanovisko.