Časopis "Hlas Lidu" v č. 49. přináší
tuto zprávu:
Dne 22. března přišla rekvisiční
komise za asistence četníků z Písku
a Vodňan a několika vojínů do Zaboří,
vesnice v okrese vodňanském. Šlo to způsobem
bolševickým - a tím pobouřena byla celá
ves. Komise v usedlosti č. 16. dopustila se činu,
který by pěkně slušel rakušáckým
dobám a ne naší svobodě republikánské.
Vešla do stavení s otázkou, zda dodá
předepsaný kontingent 30 metráků.
"Nedám", odpověděl syn-hospodář,
"protože není všeho tolik". "Budeme
tedy hledat", zněla odpověď. "Můžete,
vše je otevřeno". Hledali všude, ve světnicích,
prohledali skříně, postele, ba ani lůžka
těžce nemocné matky úplně neušetřili.
Při tom nádoby zpřevrhali a rozbili. Obíhali
stavení a měřili - nalezli totiž venku
malé okénko - úplně tmavé -
a tam tušili velké zásoby. Ale okénko
to nemohli nikde v místnosti najíti - tu přišel
jeden pán z komise do světnice, kde seděl
syn hospodářův - a praví: "Už
jsme na stopě, dobrovolně tedy obilí vydejte!"
Syn krátce odpověděl: "Není nic
uzamčeno, ani zazděno a co máme, je sotva
pro nás". "Tak kopat !" zazněl rozkaz.
Šli do sklepa - tam nalezli obilí ve spižírnách,
jež bylo přihlášeno, zpřevraceli
vše, ale ničeho více nenalezli. Pojednou ozvaly
se rány - motykou bourali zeď. Syn upozorněn
služkou vešel do sklepa. "Pro Krista, lidičky,
což jste se zbláznili, že bouráte zeď,
což nevidíte, že je prastará, stoletá?
A říkám, že nic není zazděno".
Zatím jiný voják v komůrce trhal kamennou
podlahu - jiný běžel na půdu a tam stropem
chtěl vypátrati skrýš.
Když syn resolutně prohlásil, že si stavení
rozkopat nedá, vyšla komise ze sklepa. Syn dvéře
zamkl. Nezdarem, že ničeho nenalezli, pobouřeni,
žádali, aby jim dal klíč zpět.
- "Nedám - už jste tam byli desetkrát;
co tam je, to jste viděli a zeď rozkopat nedám!"
"Nesmíte zabraňovat nám v práci!
"Nebráním, avšak stavení bourat
nedovolím - vždyť ničeho zazděno
nemám". "Ve jménu zákona rep. vás
zatýkám!" a již četník vynímal
želízka, aby jej spoutal. "To se spoutat nedám,
protože nejsem žádný zločinec,
ani jsem ničeho neukrad" a odcházel ze dvora
do světnice; v předsíni doběhli jej
četníci a uchopili se ho. Povstal boj. Syn přitiskl
ruce k tělu a nemohli mu je dva četníci odtrhnouti.
- Jediný proti šesti! Ničím jim nehrozil,
nijak proti nim nepřeřekl, jen to, že nechtěl
dovolit kopat zeď, měl býti sevřen do
želez. - Byl to děsný výjev! Dva drželi
jej za ruce, jeden ze zadu za krk - dva podtrhli mu nohy a podrazili
jej na dlažbu předsíně. Aby nikdo jim
nemohl zabránit, zastrčili vrata, zamkli dvéře.
Poražený syn volal o pomoc. Ze světnice vyskočila
sestra, která tam matku těžce nemocnou těšila.
Ale vojáci ji hned uchopili a hodili do jiné světnice
a dvéře drželi. Spoutaný z rozbitých
loktů krvácel a při pádu udeřil
se do hlavy. A hned jej odváděli ze stavení
- dva vojáci po stranách - a četník
do něho ze zadu strkal.
Vyvedli jej z rodného stavení jako mnohonásobného
vraha - jej pokojného občana, který po celý
život poctivě v potu tváře dřel
se na zděděné půdě. Zatím
ve vesnici sběhl se zástup lidí, zvon na
kapličce svolával na poplach - a nyní bylo
divadlo, jakého vesnice nebyla svědkem celá
století, leda za dob, kdy od Švédů byly
naše vesnice drancovány.
Lid pobouřen takovýmto zacházením
s křikem vrhnul se proti stráži, že to
být nesmí, aby nevinný, pokojný občan
jako vrah v poutech byl odváděn. - Z vřavy
křiku zazníval pláč mnohých
žen! Lid byl tolik pobouřen, ze by to bylo krvavě
skončilo, kdyby ho byla stráž nepropustila.
Byl odveden do hostince - dvéře zamčeny a
u dveří stála vojenská stráž.
Zatím komise dál pilně hledala. Kopal voják
zase v jiné místnosti do zdi i do stropu. Jeden
četník křičel: "Kdybych měl
granátem barák vyhodit, najít to musím!"
Konečně žádali, aby zase jim otevřena
byla světnice (pokoj), vrazili a v rohu nalezli staré
dvéře otevřené. Nad nimi byl věšák
s několika kusy ženského oděvu. Nejméně
třikráte prohledávali tam a dveří
nenašli až teď. Našli tam jen čtyři
metráky. Nebylo to schováno, neboť tam uschovává
se obilí vždy, neboť jest to komora klenutá,
bezpečná proti ohni i zlodějům. Řada
mužů i žen měla býti pozatýkána
- jsou však zapsáni a budou voláni k zodpovídání.
Podotýkáme, že dán byl zákaz
píti lihoviny - ale jeden četník přece
vypil pět skleniček rumu a jak vidno, měl
"kuráž" velikou. - Želíme toho,
ze starosta nebyl doma, neboť jistě by nedovolil,
aby vážený rolník byl spoután;
jeho zástupce stál na dvoře a škodolibě
se celému výjevu usmíval. Druhého
dne byl k nemocnému synu též volán lékař.
Zášť a msta lidí jest veliká. Škoda,
že mužstvo z protivínské četnické
stanice nebylo k rekvisici vysláno, to by se ten výjev
jistě nestal.
Tak se rekviruje na venkově v době naší
samostatnosti. Voláme k poslancům: "Zastaňte
se nás!" Takto je v tom rolník hůře
než za roboty, dře se, mozolí - a pak za vše
nenechají mu ani na výživu a ještě
jej ztýrají. Jednomu hospodáři vzali
tolik, že nemá ovsa k setí. "
Poněvadž nás došly i soukromé zprávy
o této rekvisici, které se úplně se
shora uvedeným článkem shodují, jsme
nuceni v zájmu ochrany majetku i života zemědělců
klásti dotazy:
1. Jsou Vám páni ministři známy zjevy
tvrdé zaujatosti proti venkovským zemědělcům
při prováděních rekvisicích?
2. Jest Vám znám zejména případ
zlovolné rekvisice v Záboří, při
níž rozkopáváno stavení rolníka
a s rolníkem jednáno se strany četnictva
jako se zločincem?
3. Jste páni ministři ochotni shora vylíčený
případ dáti vyšetřiti a zjistí-li
se pravda - v článku »Hlasu Lidu« dáti
vinníky přísně potrestati?