Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Na starých zvyklostech založené povinnosti přifařených a přiškolených osadníků řeckokatolické církve v Podkarpatské Rusi a na Slovensku:

a) odváděti farářům, kantorům a učitelům určitou dávku z vlastní sklizně roční t. zv. koblinu neb rokovinu;

b) konati jim t. zv. robotní dny či denníky, buďsi potahem anebo ruční prací na pozemcích farních i školských;

c) přivážeti jim potřebné dříví k otopu;

d) v náhradu za povinnosti uvedené pod písm. a) - c) odváděti roční peněžitou dávku

se zrušují za přispění státu.

Sněmu Podkarpatské Rusi vyhražuje se určiti způsob tohoto zrušení a stanoviti míru přiměřené náhrady pro oprávněné, jakož i upraviti řízení pro slyšení příslušných úřadů církevních a školských.

Pro území Slovenska budou způsob zrušení, míra přiměřené náhrady pro oprávněné i řízení upraveny vládním nařízením po slyšení příslušných úřadů církevních a školských.

Dokud zrušení podle § 2. nebude pravoplatně provedeno, ponechává se na vůli obou stran, t. j. oprávněných farářů, kantorů i učitelů a povinných osadníků, aby se dohodli o způsobu, jakosti a míře zatímného vybývání.

Podrobnější ustanovení o tom, jak se dohoda tato má uzavírati, vydána budou vládním nařízením.

V případech, kde nedocílí se dohody, jsou povinni osadníci, jichž se týče, platiti oprávněným farářům, kantorům i učitelům náhradu za dosavadní naturální dávky a práce potažní i ruční podle stanovené peněžní hodnoty.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem, kdy bude vyhlášen; ministrům vnitra, pro sjednocení zákonodárství a veřejné správy, financí, zemědělství a spravedlnosti se ukládá, aby zákon tento provedli.

V Podkarpatské Rusi a i v sousedních částech Slovenska osadníci farních obcí (sel) odvádějí určité dávky plodinové z každoroční sklizně buď odsypem anebo v hodnotě peněžní, dále vykonávají každého roku práce potahem nebo práce ruční na pozemcích farářům, kantorům i učitelům k užívání přidělených a konečně dovážejí farářům, tu i tam též kantorům i dříví na otop zimní.

Odsyp děje se podle určité míry (kobel - korec) podle výměry vlastních oreků (příděl orné půdy) a vybývá se z roční sklizně (rokovina), práce potahové i ruční vyměřeny jsou podle dní (denníky).

Původ těchto povinností sáhá do pradávných dob, kdy zřizovány byly v jednotlivých obvodech správy farní a školní; má se za to - ač o tom chybí doklady - že koblina neb rokovina i povinné dny stanoveny byly již králem Štěpánem a mluví se o nich jako o desátcích kněžím.

Za vlády Marie Terezie (1740-80) přidělena byla kněžím a ďákům půda v užívání, kterou pomáhali obdělávati přifařenci, a postupem času ustálil se způsob i míra těchto povinností tak, že

1. každý gazda (hospodář), jenž má více než ¹/₈ oreku (nad 4 jitra) vlastní orné půdy, odváděl z roční sklizně:

a) faráři (plebánovi) 2 korce a témuž obdělával potahem 1 den nebo ruční prací 2 dny,

b) kantoru pak odváděl 1 korec osypů.

2. Chalupník (židlář), jenž má pod ¹/₈ oreku, odváděl:

a) faráři 1 korec,

b) kantoru ¹/₂ korce

a prací ruční obdělával faráři 1 den.

3. Domkář pak obdělával pouze faráři 1 den.

Odvádělo se a dosud se odvádí, podle poměrů místních: žito, pšenice, ječmen, oves, kukuřice, místy i seno, zelí zimní (kapusta) a j. v.

Kde pak od starodávna povinni byli přifařenci dovážeti dříví k otopu, i tato povinnost trvale se ustálila.

Tato plnění tvořila od vzniku svého jistou část příjmů farářových, kantorů i učitelů.

V souboru uherského církevního práva od Caselliho uvádí se v § 342:

"Důchody farářů jsou v různých zemích rozdílné.

V naší vlasti jsou obvyklé tyto důchody:

a) Jistá výměra rolí, vinic anebo luk a někde jest povinna také obdělávání polí vykonávati náboženská obec. (§ 3. článku zák. z roku 1836.)

b) Tak zvaný plat z lože (párbér ágybér, lectica) jest důchod, který jest povinen odváděti faráři každý manželský pár anebo vdovec nebo vdova ročně jistým množstvím obilí (někde také vína) anebo v hotových penězích.

Toto ložné jsou povinni platiti také ženatí, na dovolené jsoucí vojíni, jsou-li puštěni na delší dovolenou domů, ale dokud jsou v činné vojenské službě, platí jejich manželky jen polovinu jejich společného poplatku (nařízení ministerstva kultu ze dne 2. června 1870).

Poplatek ložného budiž, byť se i míry změnily, vyplácen stále v původně vyměřeném množství.

c) Na některých místech jsou věřící povinni vykonávati pro faráře jisté služebnosti, které - poněvadž se nezakládají ani na desátkovém právu ani na urbárních povinnostech - jsou až do dnes v platnosti.

d) Někteří faráři užívají též práva výseku dříví (Abholzungsrecht, Waldgerechte). Ale ve smyslu nejnovějších nařízení se faráři na místě práva výseku vyhradila část lesa - a to, pokud by nebylo jiného ujednání - jedna celá parcela nebo se mu dává ročně jisté množství dřeva".

Oprávněnými byli tedy a jsou dosud; kněží-faráři, pak pěvci-kantoři a učitelé církve řecko- i římsko-katolické, kalvínské i helvetské, ba i kláštery správu duchovní obstarávající a povinnými jsou i byli přifařenci gruntovní.

Tyto osoby zjišťovaly se při občasných kanonických visitacích, za přítomnosti zástupců světské vrchnosti, patrona pokud se týče správních úřadů a při tom zjišťovaly se též způsob a míra vybývání.

Přesné takovéto vyšetření svrchu uvedených povinností osadníků stalo se již v letech 1802 - 1806, jak uvádí se ve vládním dekretu z 21. dubna 1852, jenž stanoví, aby ložní poplatek farních důchodů, vykázaný v seznamech z let 1802 - 1806, pokud byl placen in natura - také budoucně podle míry tam stanovené odváděn byl v přírodninách (in natura), a byl-li placen v hotových penězích a to v množství v témže seznamu uvedeném ve stříbře.

Poslední soupis na základě kanonických visitací pochází z roku 1896.

Vzhledem k opětovně projeveným přáním obyvatelstva zahájil administrátor Podkarpatské Rusi šetření za účelem zrušení zmíněných povinností a na základě usnesení vlády vydal pak dne 4. března 1920 pod číslem 3892 vyhlášku tohoto znění:

K uctění jubilea 70tiletých narozenin p. presidenta Dra. T. G. Masaryka prohlašuje vláda Československé republiky slavnostním způsobem, že v nejbližší době zruší kobliny a rokoviny i povinné dny výkupem a upraví poměr mezi lidem a duchovními resp. učiteli po vyslechnutí přání lidu.

Ve dnech 9. a 10. března 1920 konala se pak na podnět ministrů vnitra a zemědělství zvláštní podrobná anketa o této věci v Užhorodě, kterou řídil vicepresident zemské správy politické v Čechách pan Karel Spora, osvědčený znalec otázek vyvazovacích, a které se zúčastnil též pan ministr pro sjednocení zákonodárství a správy Dr. Milan Hodža. Ankety zúčastnili se dále vedle členů direktoria a Národní rady Podkarpatské Rusi také zástupci oprávněných i povinných a to příslušníků všech zúčastněných církví, vyjma církev luteránskou, která odřekla z toho důvodu, že má v Podkarpatské Rusi pouze jednu faru a školu.

Zásadní odpor proti zrušení kobliny a rokoviny i denníků byl jen potud, že věčně projevena byla obava, bude-li lze na příště po zrušení dotčených povinností řádně obdělávati role farářů a kantorů, po stránce formální pak hájena byla církevní samospráva, které - podle náhledů projevených - jedině by příslušelo věc tu upraviti, poněvadž až dosud touto cestou bývala upravována.

Rozprava vyzněla celkem souhlasně v ten smysl, že jest nutno jednati o zrušení břemen, jimiž jednotliví osadníci jsou zatíženi, současně bylo však lze postřehnouti, že dosud není všem účastníkům zcela ujasněna cesta, kterou se má postupovati, to lze snadno vysvětliti u oprávněných obavou, dostane-li se jim přiměřené náhrady, aby neutrpěli úbytku na řádných příjmech, a u povinných hlavně tím, že nenalezlo u nich ohlasu navržené opatření, aby jistina výkupní k zajištění oprávněného vybavena byla právem zástavním. Přihlížejíc k výsledkům ankety právě zmíněné, předkládá vláda osnovu zákona o zrušení kobliny a rokoviny a ostatních povinností podobných, připomínajíc, že jde o zákon rámcový na způsob zákona o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919, č. 215 sb. z. a n.

Zásada, podle které zmíněné povinnosti za přispění státu se zrušují, vyslovena jest v § 1. a to prozatím pouze pro příslušníky církve řecko-katolické; úprava otázky této pro ostatní církev ponechává se po vyšetření poměrů době pozdější.

Podrobnější provedení zásady v § 1. vyslovené vyhrazeno jest podle § 2. další úpravě a to pro území Podkarpatské Rusi sněmu tohoto území ve smyslu § 3. odst. 4. ústavní listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n. a pro Slovensko, kdež těchto případů bude patrně méně, vládnímu nařízení, které samozřejmě bude se shodovati v podstatě s úpravou na Podkarpatské Rusi.

§ 3. stanoví zatímní opatření pro přechodnou dobu, aby nenastalo vakuum; aby dohoda obou stran zmíněná v odst. 1. uskutečnila se všude podle stejných zásad, vyhrazena jest v odst. 2. jednotná úprava vládním nařízením, jímž bude určeno, před kterým úřadem dohoda má se státi, resp. jemu oznámiti, co má býti podkladem dohody a pod.; k odst. 3. se poznamenává, že náhrada peněžní byla již dříve - jak shora uvedeno - všeobecně stanovena pro všecky druhy povinností zmíněných úřady církevními.

Ježto jde zatím o pouhý zákon rámcový, není zapotřebí již nyní obírati se podrobnostmi, zejména stanovením výše státního příspěvku a vláda vyhrazuje si v té věci podati podrobné návrhy sněmu Podkarpatské Rusi.

Návrh budiž přikázán výborům právnímu a rozpočtovému, každému se lhůtou třídenní.