Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Lékařstvo tohoto státu právem očekávalo, že vláda podá ještě v tomto Nár. shrom. osnovu zákona, kterým by se právní stav léčebných a humanitních ústavů v naší republice jednotně upravoval. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy skutečně vypracovalo o této věci organisační a jednotící zákon, který byl také státní zdravotní radou projednán a schválen. Podle tohoto zákona měla býti po celé republice racionálně upravena síť nemocniční, tak aby žádný okres, ani sebe chudší nebyl bez dobrodiní větší nemocnice. Obsazování nemocnic se mělo díti přísně podle odborné kvalifikace a v poslední instanci mělo tu rozhodovati ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jakožto strážce záruk, že váha odborné kvalifikace nebude zlehčována nepříslušnými a mnohdy i nekalými vlivy místními. Zamýšlený zákon rozděloval náklady plynoucí ze zřizování a udržování ústavů léčebných a humanitních na stát a na župy. Ale v ministerské radě se podle důvodové zprávy připojené k dnešní osnově zákon původní setkal s odporem ministerstva financí jednak pro nynější finanční nesnáze státní, jednak pro to, že otázka financí příštích správních jednotek, žup, není dosud rozřešena. Proto ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v poslední chvíli vypracovalo osnovu prozatímního zákona, jejž vláda předkládá dnes Nár. shrom. ke schválení.

Předložená osnova má nejen podle nadpisu, nýbrž i podle obsahu ráz prozatímnosti. Stanovíť nejmenší míru toho, co zákonodárná moc musí moci výkonné poskytnouti, aby odborné ministerstvo mohlo konati řádně úkoly, které do jeho oboru příslušejí. V osnově jsou vytčeny dva požadavky ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a to: 1. vrchní dozor nad ústavy léčebnými a humanitními, uvedenými v paragrafu prvém a 2. možnost prohlásiti za státní ústavy a převzíti do správy odborného ministerstva ty ústavy léčebné a humanitní, u nichž toho vyžadují naléhavé zájmy státní.

V prvém požadavku jde ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o vrchní dozor nad ústavy léčebnými a humanitními nejen po stránce lékařské, nýbrž i po stránce správní a hospodářské. Až dosud podle obvyklého výkladu zákona ze dne 30. dubna 1870, čís. 68 ř. z., vrchní dozor státní správy u ústavů léčebných a humanitních byl v Čechách, na Moravě a ve Slezsku omezen toliko na stránku lékařskou, kdežto na stránku správní a hospodářskou měly podstatnou ingerenci zemské správy autonomní. Ale s rozvojem věd lékařských se zájem činitelů pečujících o veřejné zdravotnictví - a prvým z nich je přece ministerstvo veřejného zdravotnictví - značně rozšířil. Dnes ministerstvo veřejného zdravotnictví je přímo povinno se zajímati nejen o to, jak jest v léčebných a humanitních ústavech v republice obstaráváno vlastní léčení a ošetřování nemocných, nýbrž také zda ústav jest dokonale vypraven moderními prostředky diagnostickými a therapeutickými, zda má stanici bakteriologickou a serologickou, zda má kabinet röntgenový a fysikálně léčebný i pořádné lázně, zda dietetická úprava jídla v nemocničních kuchyních je v souhlase s požadavky dnešního lékařského vědění, jaká jest úroveň, výchova i sociální opatření ošetřovatelského personálu atd., zkrátka o věci, které po starém názoru namnoze již zasahují ve správní a hospodářskou sféru ústavu. Již tedy s hlediska odborně vědeckého je třeba, aby ministerstvo veřejného zdravotnictví mělo vrchní dozor nad ústavy léčebnými a humanitními uvedenými v paragrafu prvém předložené osnovy nejen po stránce čistě lékařské, nýbrž i správní a hospodářské. Je toho však také třeba s hlediska státního. Na Slovensku a v Karpatské Rusi je totiž dalekosáhlý vliv státní správy na administrativu ústavů léčebných a humanitních již dávno zákonem uplatněn a právnímu stavu v těchto oblastech naší republiky třeba přizpůsobiti právní stav řečených ústavů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Při tom ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, vyhrazujíc si vrchní dozor nad ústavy léčebnými a humanitními v celé republice po stránce nejen lékařské, nýbrž i správní a hospodářské, nechce podle výslovného znění důvodové zprávy kompetenci zemských autonomních institucí prostě zničiti, nýbrž chce ji tam, kde již trvá, pouze přesně vymeziti.

Druhý požadavek, který má býti předloženou osnovou uzákoněn, podle paragrafu čtvrtého jest, aby, vyžadují-li toho svrchovaně důležité zájmy státní, mohly býti některé veřejné ústavy léčebné a humanitní, nebo ústavy soukromé se svolením vlastníkovým, prohlášeny za ústavy státní a převzaty do správy ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Důvodová zpráva poukazuje zejména na potřebu zestátnění existujících nemocnic nebo vybudování nových státních nemocnic ve Velké Praze, na Ostravsku, na Slovensku (v Lučenci) a v Karpatské Rusi (v Munkáči). Potřeba tato je vskutku nezbytnou a naléhavou. V době, kdy od Východu našemu státu stále hrozí epidemie rozmanitých infekčních nemocí, je nutno, abychom při východních hranicích republiky měli několik řádných veřejných nemocnic. Je zde nebezpečí z prodlení a kdož jiný se má starati, aby mu bylo zabráněno a aby příslušníci republiky byli před hrozícími epidemiemi ochráněni, než stát sám? Ve Velké Praze naléhavým důvodem pro zestátnění existujících nemocnic a vybudování nových nemocnic státních je dosavadní nedostatek lůžek pro nemocné. Všeobecná nemocnice pražská je přeplněna a všechny kliniky a oddělení, jmenovitě však kliniky a oddělení pro choroby vnitřní, trpí tím, že značný počet lůžek zaberou osoby nevyléčitelné a nezlepšitelné: z nemocnice se tím stává z valné části chorobinec. Zestátněním nemocnic Velké Prahy by byl umožněn odliv takovýchto osob do nemocnic umístěných na periferii velkoměsta nebo na blízkém venkově, kde by jim bylo rozhodně lépe než ve středu velkoměsta, a na klinikách by se uvolnilo místo a získala lůžka pro čerstvé nemocné. Tím by se usnadnilo střídání v přílivu a odlivu nemocných - věc důležitá jak pro potřebu a pohodlí onemocnělého obyvatelstva pražského, zvláště v měsících s větší morbilitou (na př. za nynějších opakujících se epidemií chřipkových), tak pro řádnou výchovu lékařského dorostu, který odchází do prakse lékařské tím připravenější, čím více chorob a nemocných za doby studií vidí.

Paragraf pátý osnovy souhlasí se zásadou vytčenou v paragrafu desátém zákona z 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n. Zaměstnancům ústavů převzatých do státní správy se zaručuje, že právní i hmotný poměr získaný dosavadními právními ujednáními nebude zkrácen a že nebude na něm ve smyslu nepříznivém ničeho měněno.

Předložená osnova se nedotýká a nepraejudikuje způsobu, jak vzhledem k ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy je třeba upraviti postavení klinik jakožto ústavů ode vždy příslušných k fakultě lékařské a tím v obor kompetence ministerstva školství a národní osvěty. Úprava této otázky je věcí pro sebe a vyhrazena budoucnosti.

Po stránce textové výbor sociálně politický navrhuje, aby v paragrafu prvém, odstavci prvém na řádce třetí bylo škrtnuto slovo "vrchní". Dále, aby odstavec druhý paragrafu prvého zněl: "Sem patří nemocnice, ústavy pro léčení skrofulosy, tuberkulosy a jiné odborné ústavy léčebné, ústavy pro choromyslné, porodnice a ústavy s nimi souvislé (nalezince)".

Jakož i aby po odstavci druhém paragrafu prvého následoval odstavec třetí ve znění: "Totéž platí pro ústavy výše vyznačené, jež jsou ve správě veřejnoprávních korporací, třeba neměly práva veřejnosti."

V paragrafu druhém řádce druhé, aby za slovo "humanitní" v závorce bylo uvedeno: (§ 1).

Potom aby v odstavci druhém paragrafu třetího na prvé řádce stála místo slov "V poslední instanci příslušno jest ministerstvo..." slova "Vrchní dozor přísluší ministerstvu..."

Dále aby tečka na konci § 5. byla škrtnuta a následovalo toto zakončení § 5:

"nejpozději dnem 28. února r. 1920. Úpravy provedené později vyžadují k své platnosti schválení ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastněnými ministerstvy."

A aby jako § 6. byl vsunut tento paragraf:

Vláda se zmocňuje, aby pro finanční a hospodářské záležitosti ústavů léčebných a humanitních (§ 1 a § 4 t. z.) zřídila při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy poradní sbor, složený z odborníkův a zástupců korporací, jež mají zájem na hospodářství těchto ústavů (výší ošetřovacích sazeb atd.).

Podrobná ustanovení o složení tohoto poradního sboru a jeho působnosti budou vydána nařízením.

Konečně aby dosavadní § 6. byl označen jako § 7.

Po této úpravě textové výbor sociálně politický navrhuje:

Slavné Národní shromáždění račiž dáti zákonnou sankci předložené vládní osnově zákona o prozatímní úpravě právních poměrův ústavů léčebných a humanitních v republice Československé ve znění schváleném výborem sociálně politickým a račiž schváliti resoluci, jíž se má doplniti ustanovení paragrafu šestého předložené osnovy.

Ústavní výbor uváživ důvody vládní osnovy o nutnosti prozatímní úpravy schválil osnovu zákona ve znění přijatém výborem sociálně politickým, jakož i připojenou resoluci a doporučuje obé k schválení.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Pokud není již zvláštními zákony tak stanoveno, přísluší od doby účinnosti tohoto zákona státní správě dozor na všechny veřejné ústavy léčebné a humanitní a soukromé ústavy s právem veřejnosti, k jejichž řízení je třeba lékařského vedení nebo spolupůsobení, a to po stránce lékařské, správní i hospodářské.

Sem patří nemocnice, ústavy pro léčení skrofulosy, tuberkulosy a jiné odborné ústavy léčebné, ústavy pro choromyslné, porodnice a ústavy s nimi souvislé (nalezince).

Totéž platí pro ústavy výše vyznačené, jež jsou ve správě veřejnoprávních korporací, třeba neměly práva veřejnosti.

Nařízením vlády bude určeno, které další ústavy léčebné a humanitní (§ 1), zvláště pak takové, jež mají doplniti všeobecnou péči zdravotně-sociální, mají sem podle povahy věci a účelu ústavu náležeti.

Nařízením vlády bude dále stanoveno, jakým způsobem a kterými úřady má býti dohled tento vykonáván.

Vrchní dozor přísluší ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastněnými ministerstvy.

Dokud nebudou právní poměry ústavů léčebných a humanitních (§ 1) upraveny jednotně zvláštním zákonem, mohou býti, vyžadují-li toho svrchovaně důležité zákony státní, vládním nařízením některé veřejné ústavy léčebné a humanitní, nebo soukromé ústavy se svolením vlastníka, prohlášeny za ústavy státní a převzaty do správy ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Nabytých práv zaměstnanců ústavů, jež budou převzaty do správy státní, bude podle obdoby §u 10 zákona o župních úřadech šetřeno, pokud tato práva se zakládají na úpravách provedených a schválených podle platných právních ustanovení nejpozději dnem 28. února r. 1920. Úpravy provedené později vyžadují k své platnosti schválení ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastněnými ministerstvy.

Vláda se zmocňuje, aby pro finanční a hospodářské záležitosti ústavů léčebných a humanitních (§ 1 a § 4 t. z.) zřídila při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy poradní sbor, složený z odborníkův a zástupců korporací, jež mají zájem na hospodářství těchto ústavů (výši ošetřovacích sazeb atd.).

Podrobná ustanovení o složení tohoto poradního sboru a jeho působnosti budou vydána nařízením.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení a pověřuje se provedením jeho ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastěnými ministry.

V souvislosti s paragrafem šestým předložené osnovy zákona o prozatímní úpravě právních poměrů ústavů léčebných a humanitních v republice Československé výbor sociálně politický přijal tuto resoluci:

Vládě se ukládá, aby při sestavení poradního sboru (§ 6 tohoto zák.) učinila opatření, aby ve sboru byli zastoupeni mimo jiné zástupcové nemocenských pokladen, resp. svazu nemocenských pokladen, jež jsou interesovány na výši ošetřovacích sazeb vyměřovaných pro v. v. nemocnice a jiné ústavy léčebné a humanitní v §u 1 a 4 zákona uvedené.