Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

V obor působnosti ministerstva vnitra příslušejí věci vyživovacích příspěvků pro příslušníky osob povolaných k vojenské službě, a příspěvkův osobám mužstva, příslušníkům jejich a pozůstalým, dále vydržovacích příspěvků příslušníkův osob, povolaných k výcviku ve zbrani, jakož i věci vojenské taxy a četnictva.

Ministerstvu národní obrany přísluší v dohodě s ministerstvem vnitra vyřizovati - bez újmy případné kompetence jiných ministerstev - politicko-administrativní věci týkajících se branné povinnosti, válečných úkonů, náhrady za plnění pro vojenské účely, ubytování vojska, odvodu koní a vozův a vojenské přípřeže v míru; věci povahy vojensko-administrativní vyřizuje ministerstvo národní obrany samostatně.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a vztahuje se též na rozhodnutí a opatření, učiněná po dni 28. října 1918. Provedení jeho ukládá se ministru vnitra v dohodě s ministrem národní obrany.

Když po vzniku republiky Československé byla zřizována jednotlivá ministerstva, byl obor jejich působnosti převzat celkem z bývalého Rakouska, pouze v některých případech byla kompetence poněkud přesunuta. Příčinou toho byla snaha, by rozdělení jednotlivých centrálních úřadů vyhovovalo co nejvíce skutečné potřebě. Takovým způsobem přešly též v obor působnosti ministerstva vnitra věci vyživovacích a vydržovacích příspěvků, jakož i příspěvků osobám mužstva, jejich příslušníkům a osobám pozůstalým, pak věci vojenské taxy a četnictva. V jiných věcech nastalo zase spolupůsobení ministerstva vnitra s ministerstvem národní obrany; jsou to politicko-administrativní věci týkající se branné povinnosti, válečných úkonů, náhrady za plnění pro vojenské účely, ubytování vojska, odvodu koní a vozů, jakož i vojenské přípřeže v míru. V Rakousku všechny tyto věci příslušely ministerstvu zeměbrany.

Tento přesun kompetence odpovídá celkem vůdčí myšlence, by ministerstvo národní obrany bylo sproštěno pokud možno agendy politicko-administrativní, takže by se stalo v prvé řadě jen institucí, zabývající se věcmi vojensko-organisačními, tak jako bývalo v Rakousko-Uhersku ministerstvo války. V zájmu řádné správy jest nezbytně nutno, aby tato změna kompetence byla postavena na dostatečný zákonný podklad a to nejen tam, kde některé věci přecházejí zcela na ministerstvo vnitra, nýbrž i tam, kde má býti zavedeno společné rozhodování obou ministerstev, neboť i v těchto případech nejde zajisté o nějaké interní opatření, nýbrž o změnu v organisaci, která může míti v konkrétních případech vliv na právo stran. Poněvadž pak věc tato jest značně naléhavá, nemohla být odložena až do té doby, kdy bude jediným zákonem snad vymezena působnost všech ministerstev, nýbrž nutno řešiti ji samostatným zákonem.

V § 1 jsou vyjmenovány ony agendy, které přecházejí zcela na ministerstvo vnitra, vyjmenování jejich stalo se způsobem co nejstručnějším, avšak tak, aby o rozsahu agend těchto nemohlo býti sporu. Pokud se týče zvláště věcí četnických, dostává se tím zákonná sankce stavu, který fakticky již přes rok trvá, totiž že četnictvo jako orgán služby bezpečnostní je podřízeno ministerstvu vnitra, jež jest ode dávna nejvyšším úřadem bezpečnostním ve státě.

K § 2 se podotýká, že jsou v něm vyjmenovány ony věci, které mají býti vyřizovány ministerstvem národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra. Příslušné zákony nejsou zde úmyslně vytčeny podle data a čísel zákoníků, poněvadž by se stal § tento nepřehledným. Pojmenování jednotlivých materií bylo voleno nejstručnější, ale takové, by po stránce právní zcela vyhovovalo. Tak na př. nemůže býti sporu o tom, že pod názvem "branná povinnost" rozumí se nejen služba ve vojsku řadovém, nýbrž i služba v zeměbraně a domobraně (§§ 1 a 2 zákona ze dne 5. července 1912, č. 168 ř. z.) a že sem spadají věci mobilisace a demobilisace. Hranice působnosti obou ministerstev stanoveny tak, že věci ryze vojensko-administrativní, tedy týkající se poměru státu ku příslušníkům branné moci a vůbec poměrů uvnitř branné moci, vyřizuje ministerstvo národní obrany samostatně, kdežto věci politicko-administrativní, tedy týkající se poměru státu k občanstvu ve věcech vojenských mimo příslušníky branné moci, jakož i týkající se poměru branné moci na venek, vyřizuje ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra.

Veškeré v § 1 a 2 vládního návrhu výše uvedeného jmenovitě vytčené záležitosti spadaly dne 28. října 1918 do kompetence ministerstva národní obrany, které v naší organisaci zaujímá právní místo býv. rakouského ministerstva pro zeměbranu. Bylo proto nutno v § 3 výslovně vytknouti, že zákon dotčený vztahuje se též na rozhodnutí a opatření, učiněná po dni 28. října 1918 a před novou zákonnou úpravou dotčené kompetence; neboť by jinak veškerá v právě uvedené době vydaná rozhodnutí a opatření ministerstva vnitra, a již byla samostatně nebo v dohodě s ministerstvem národní obrany učiněna, postrádala právního podkladu.

Ústavní výbor navrhuje, aby Národní shromáždění přijalo shora uvedený zákon.