Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události, ohrožující zvýšenou měrou republikánskou formu státní, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, mohou býti podle tohoto zákona učiněna mimořádná opatření, obmezující nebo rušící dočasně svobody zaručené ústavní listinou v §§ 107, 112, 113 a 116 a zákonem o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního a v souvislosti s nimi i jinaká opatření.

Mimořádná opatření tímto zákonem připuštěná mohou býti nařízena pouze potud, pokud jsou nezbytně nutná k ochraně republikánské formy státu a k obnovení veřejného klidu a pořádku.

K mimořádným opatřením jest třeba usnesení vlády schváleného presidentem republiky.

Usnesení vlády, ve kterém dlužno přesně uvésti, které odchylky od pravidelných předpisů a ve kterých místních a časových mezích se nařizují, vyhlašuje se ve formě vládního nařízení za spolupodpisu presidenta republiky ve Sbírce zákonů a nařízení, v ústředním úředním listě a v úředním listě území, jehož se týče.

Pokud se týče zákona o ochraně osobní svobody, jsou přípustné tyto výjimky:

lhůta § 3 může býti prodloužena na osm dní;

státní úřad policejní může činiti opatření uvedené v § 4 i mimo případy v zákoně předepsané;

propuštění na svobodu po složení jistoty podle § 5 může býti vyloučeno, pokud jde o trestné činy jmenované v § 12.

Státní úřad policejní může za účelem trestního řízení pro trestné činy jmenované v § 12 kdykoli i bez soudního rozkazu konati domovní prohlídky.

Státní úřad policejní může naříditi zabavování a otevírání dopisů bez soudcovského rozkazu.

Spolky a odbočky spolků - mimo spolky výdělečné - mohou býti podrobeny zvláštnímu dozoru úřednímu nebo zvláštním podmínkám; činnost jejich může býti zastavena a zřizování nových spolků a odboček učiněno závislým na povolení příslušného úřadu.

Státní úřad policejní může zakázati konání schůzí pod širým nebem vůbec a učiniti konání schůzí jiných odvislým na úředním povolení.

Vydávání a rozšiřování časopisů může býti zastaveno, omezeno nebo podrobeno zvláštním podmínkám, a provozování živností, jež vyrábějí a rozšiřují tiskopisy, může býti podrobeno zvláštnímu dozoru neb i zastaveno.

Časopisům periodickým může býti uložena povinnost předkládati povinné výtisky ve lhůtě nejvýše tří hodin před vydáním; pro jiné tiskopisy může tato lhůta býti stanovena až na osm dní.

Vládou, po případě orgánem od vlády k tomu zmocněným mohou býti vydány výjimečné předpisy o výrobě, prodeji, chování a nošení zbraní a střeliva, o pasech a hlášení, o chování na veřejných místech a o shromážděních, jakož i o demonstrativních jednáních a používání odznaků.

Trestné činy uvedené v §§ 5 a 6 jsou jednak skutky proti tomuto zákonu, jednak skutky proti státu, proti veřejnému řádu a pokoji, nebezpečné násilí, vražda, žhářství a loupež, jakož i napomáhání k těmto zločinům, a to, dokud nebude budoucím sjednoceným zákonem trestním upravena skutková podstata těchto činů, podle §§ 58 až 62, 65, 68 až 75, 76 až 94, 98, 99, 134 až 138, 166 až 169, 190 až 196 rakouského trestního zákona a podle §§ 127 až 138, 142 až 151, 152 až 162, 172, 173, 175, 176, 278 až 281, 288, 323 až 325, 330, 331, 344 až 350, 353, 422 až 424, 428, 429 až 431, 434 až 436, 439, 444 uherského trestního zákona, § 41 uherského trest. zákona přestupkového a §§ 2 až 13 uherského čl. zák. XL z r. 1914.

Kdo poruší nařízení vydaná na základě tohoto zákona, může býti politickým úřadem I. stolice (státním úřadem policejním, na území dříve uherském policejní administrativní vrchností) trestán - nelze-li užíti přísnějších ustanovení trestního zákona pokutou do Kč 100.000 nebo vězením do šesti měsíců, nebo obojím.

Jakmile pomine nezbytná nutnost mimořádných opatření podle tohoto zákona přípustných, buďtež vládou ihned omezena neb úplně odvolána způsobem ustanoveným v § 4.

Vláda jest povinna nařízení vydaná na základě tohoto zákona oznámiti bez odkladu Národnímu shromáždění, a není-li shromážděno, výboru podle §u 54 ústavní listiny.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej vláda.

Zákonem ze dne 5. května 1869, č. 66 ř. z. byly vydány podrobné předpisy, za kterých podmínek a jakým způsobem může vláda naříditi t. zv. výjimečný stav. Zákon tento byl vydán na základě čl. 20 státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. o všeobecných právech státních občanů; poněvadž pak čl. IX. zákona ze dne 29. února 1920, čl. 121 sbírky zákonů a nařízení, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, byly výslovně všechny dřívější ústavní zákony zrušeny, bylo by lze z toho vyvozovati, že i zákon o výjimečném stavu ztratil vlastně svůj právní základ.

Poněvadž pak výminečné poměry, v nichž nejen republika naše, nýbrž takřka celý svět žije, vyžadují kategoricky toho, aby vládě byla dána možnost v mimořádných okolnostech (za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou měrou republikánskou formu státní, ústavu nebo veřejný klid a pořádek) v zájmu bezpečnosti státní mimořádnými prostředky zakročiti, jest nutno vydati nový zákon o mimořádných opatřeních. Právním základem pro zákon tento jest třetí odstavec § 113 ústavní listiny, jakož i § 12 ústavního zákona o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního.

Pokud se týče obsahu tohoto zákona, bylo v něm přihlíženo v podstatě k předpisům nové ústavy, v podrobnostech pak k bývalým zákonům rakouským a uherským, které po té stránce dosti vyhovovaly.

Navrhuje se, aby zákon tento byl dán výboru ústavnímu k vyjádření do tří dnů.

Od doby francouzské revoluce a proklamace "práv člověka" tvoří podstatnou část moderních ústav oddíl o svobodách státoobčanských. Jsouce v jednotlivostech velmi rozmanité právní povahy, znamenají všechny tyto svobody obsáhlejší či méně obsáhlé omezení moci zákonodárné nebo výkonné, s nímž státní moc za normálních poměrů se bez obtíží vypořádává.

V složitém životě moderních států však naskytují se dosti zhusta období tak značného ohrození vnějšího či vnitřního, že státní moc k jeho odvrácení je nucena užíti všech vůbec dosažitelných prostředků a pociťovala by pak ona zmíněná omezení jako nesnesitelná. Na tyto případy nouze pomýšlejí mnohé ústavy nebo zákony k nim vydané už předem a udělují státní moci mimořádná zmocnění. Tak vznikl institut známý pod názvem stavu obležení (état de siége), jindy označovaný také jako stav výjimečný.

Níže děje se pokus podati stručný přehled příslušných ustanovení oněch ústav, které mají pro příbuznost základu k našim vlastním poměrům nejbližší vztah.

Předem jest zdůrazniti, že hořejší pravidlo o přímé ústavní úpravě státního práva nouze není bez výjimky; ze států, které nás zde zajímají, neznají ku př. Spojené státy americké a Belgie vůbec podobného institutu. Právní kruhy Unie jej přímo potírají jako neslučitelný se základní ideou ústavy (ku př. rozhodnutí vrchního soudu spolkového, uvedené ve 4. svazku sbírky Wallaceovy a citované ve Freundově "Das öffentl. Recht der Vereinigten Staaten von Amerika") a belgická ústava ze dne 7. února 1831 jej výslovně v čl. 130 vylučuje ("Ústava nesmí býti suspendována v celku ani z části"); však i zde uznává literatura (Errera, Traité de droit public belge, citující Tielmanse, Thonissena a Girona), že bezprostřední ohrožení nepřítelem ku příkl. v obleženém městě (état de siége effectif) může vytvořiti nezbytnost mimořádných opatření. Podobně dějiny občanské války v Unii (1862 a násl.) ukazují, že president v čase skutečného nebezpečí dovede ve své ruce soustřediti mimořádnou moc a prosaditi také výjimečná opatření (Bryce). Na jedno z těchto opatření suspensi - Habeas Corpus Acty, zaručující rychlé slyšení před řádným soudem - pomýšlí již ústava Unie, vyhražujíc je však dle panujícího názoru kongresu, tedy opět moci zákonodárné.

Také ve Velké Britanii není positivního ustanovení o výjimečném stavu. Uznává se však (ku příkl. Hatschek: Das Staatsrecht des Vereinigten Königreiches Großbritannien und Irland, str. 194), že v případě války v územích ohrožených nepřítelem moc vojenská může doplniti nebo zcela nahraditi moc civilní co do obstarávání veřejné správy a soudnictví; tu pak vojenský velitel vydává volně nové normy, zvláště trestní, dosazuje mimořádné soudy, provádí prohlídky atd. Vše to však je - postrádajíc jakéhokoliv právního podkladu - vlastně aktem bezpráví, který podléhá po návratu normálních poměrů přezkoumání řádnými soudy a musí býti dodatečně schválen parlamentně (Indemnity Act).

Proto novější ústavy snaží se už předem opatřiti moci výkonné pro případ potřeby mimořádná zmocnění.

Dosti zastřeně činí tak spolková ústava švýcarská ze dne 29. května 1874, pojednávajíc v čl. 16, o tak zv. spolkové intervenci (eidgenössische Intervention). Když totiž je porušen vnitřní pořádek nebo hrozí nebezpečí od jiného kantonu, má spolková rada na žádost postiženého kantonu, po př. z vlastního popudu zakročiti. O účincích tohoto zakročení praví čl. 16. pouze, že spolková rada "učiní v mezích své kompetence nutná opatření". Z účelu intervence, zjednati opět pořádek, je patrno a také se v literatuře (kupř. Burckhardt "Kommentar der schweizerischen Bundesverfassung") uznává, že intervenující komisař může po př. i suspendovati jakékoliv ustanovení kantonální, ano i spolkové ústavy. Této možnosti komisaři v jednotlivých konkrétních případech už použili; tak došlo ku suspensi telegrafního tajemství, zásahům do soudní kompetence a p. (Burckhardt 1. c., str. 164 n.).

Podrobněji upravilo otázku právo francouzské. Zákon ze dne 9. srpna 1849 a zákon z 3. dubna 1878 ustanovují o stavu obležení v podstatě toto:

1. Stav obležení může se vyhlásiti jen, když hrozí bezprostřední nebezpečí plynoucí z války nebo z ozbrojené vzpoury.

2. Vyhlašuje se pravidelně zákonem. Jen výjimečně může uvaliti stav obležení:

a) president republiky, když sněmovny jsou odročeny nebo poslanecká sněmovna rozpuštěna; i tu však jen provisorně do konečného schválení parlamentem, který se v prvém případě shromažďuje automaticky během dvou dnů, v druhém pak ihned po skončení urychlených voleb;

b) v koloniích gouverneur, mimo v Alžíru, kde mu toto právo přísluší jen, když spojení s Francii je přerušeno;

c) vojenský velitel na místech válkou ohrožených nebo obležených (état de siége effectif, zákon z 10. července 1791 a dekret z 24. prosince 1811).

3. Byl-li stav obležení vyhlášen, nastávají v území, pro které, a do lhůty, do níž platí tyto účinky:

a) právomoc, která přísluší civilním orgánům k udržení pořádku a v oboru policie, přechází na orgány vojenské;

b) o zločinech a přečinech směřujících proti bezpečnosti republiky, proti ústavě, pořádku a klidu veřejnému nalézají soudy vojenské;

c) vojenské úřady mohou konati prohlídky, vykazovati osoby trestané a nepříslušné, naříditi odevzdání zbraní a střeliva, zakázati tiskopisy a shromáždění nebezpečná.

Zmínky snad zasluhuje podrobnost, že příslušnost vojenských soudů trvá i po zrušení stavu obležení pro delikty, spáchané za jeho platnosti.

Ještě obsáhlejší zmocnění exekutivy stanovila i dřívější ústava německá. Úprava byla zde komplikována spolkovou povahou státu, dále tím, že říšská ústava z 16. dubna 1871 nevydala mimo rámcový předpis vlastních podrobných ustanovení, nýbrž recipovala pouze zákon pruský ze 4. června 1851, a konečně tím, že v Bavorsku toto ustanovení ústavy vůbec neplatilo a zůstaly tam v účinnosti staré předpisy.

V říši mimo Bavory spravoval se "válečný stav" (jak jej nazývala říšská ústava) resp. "stav obležení" (jak zovou jej starší předpisy) těmito pravidly:

1. Předpokladem jest válka nebo povstání spojené s bezprostředním nebezpečím.

2. Válečný stav prohlašoval před republikánským převratem císař se spolupodpisem říšského kancléře; k platnosti bylo třeba veřejného vyhlášení, sdělení obecním úřadům, oznámení vývěsky a novinami a zařazení do říšského zákoníka.

3. Vyhlášení válečného stavu mělo tyto účinky:

a) výkonná moc civilních úřadů přechází na vojenského velitele, který je také oprávněn v zájmu veřejné bezpečnosti vydávati zákazy a ustanoviti na jejich nedodržení tresty do jednoho roku;

b) trest za určité delikty (velezráda, zemězráda, žhářství, sabotáž, roztrušování nepravdivých pověstí o úspěších nepřítele a pod.) se zostřuje;

c) může býti suspendována svoboda osobní, projevu, spolková a shromažďovací, neporušitelnost obydlí, listovní tajemství; stejně mohou býti suspendována pravidla o užití zbraně v případě nepokojů, jakož i zákaz výjimečných soudů. S tímto posledním bodem souvisí (vzhledem k pozdějšímu zákonodárství sporné) právo císařovo (před převratem), dosaditi válečné soudy se zákonně vymezenou kompetencí (velezráda, zemězráda, vražda, vzbouření) a složením většinou vojenským (3 : 2);

d) specielní zákony pomýšlejí v souvislosti se stavem oblezení na zavedení pasovní povinnosti císařem (paragr. 9. zák. z 12. října 1867) a povolání zálohy a zemské obrany velícím generálem (paragr. 8. zákona z 9. listopadu 1867).

Účinky pod c) a d) byly fakultativní.

Vedle tohoto říšského stavu obležení zachovaly si jednotlivé dílčí státy omezenou pravomoc k vlastním mimořádným opatřením dle svých starých předpisů. V Prusku na př. byl tak zv. malý stav obležení, který se omezoval na účinky vytčené shora sub c) první věta.

Na Bavory se říšský stav obležení vůbec nevztahoval a platilo tam jen stanné právo, shodující se v podstatě s obdobným institutem bývalého Předlitavska. V Rýnské Falci dokonce platily ještě staré francouzské předpisy o état de siége.

Podle nové říšské ústavy německé z 11. srpna 1919 (článek 48.) říšský president může, když v Německé říši jest veřejná bezpečnost a pořádek značně porušen nebo ohrožen, učiniti potřebná opatření k obnovení veřejné bezpečnosti a pořádku, v případě potřeby zakročiti ozbrojenou mocí. Za tím účelem může přechodně suspendovati úplně nebo z části základní práva stanovená v článcích 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153 nové ústavy.

Říšský president má neprodleně zpraviti říšský sněm o všech opatřeních, která byla učiněna podle odstavce předchozího. Opatření tato buďtež zrušena na žádost říšského sněmu.

Je-li nebezpečenství v prodlení, může i zemská vláda učiniti pro své území prozatímní opatření způsobu označeného. Opatření tato buďtež zrušena na žádost říšského presidenta nebo říšského sněmu.

Podrobnosti má stanoviti říšský zákon.

Citovanými články upravena jsou tato základní práva:

čl. 114 ochrana svobody osobní,

čl. 115 ochrana práva domácího,

čl. 117 ochrana tajemství listovního,

čl. 118 ochrana svobody projevu mínění,

čl. 123 ochrana svobody shromažďovací,

čl. 124 ochrana svobody spolčovací,

čl. 153 nedotknutelnost majetku.

K vůli úplnosti buďtež zde ještě stručně uvedeny příslušné předpisy rakouské, které až do vydání nové ústavy formálně platily pro stát československý. Rozhodující prameny byly čl. 20 státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., a předpisy zákona ze dne 5. května 1869, č. 66 ř. z., o výjimečném stavu.

1. Předpokladem výjimečného stavu je válka nebo vnitřní nepokoje, resp. velezrádná či jinaká hnutí, ohrožující ústavu nebo osobní bezpečnost.

2. Vyhlašuje se na základě usnesení veškerého ministerstva, k němuž před 28. říjnem 1918 přistupovalo schválení císařské. Nutna jest publikace v říšském zákoníku a v úředních listech postižené země. O vyhlášení výjimečného stavu a o opatřeních na jeho základě vydaných dlužno vydati počet zákonodárnému sboru a to, je-li shromážděn, ihned, není-li, tedy okamžitě po jeho shromáždění, jinak výjimečná opatření pozbývají účinnosti.

3. Řádně vyhlášený stav výjimečný má v zápětí:

a) Nutně suspensi některých všeobecných práv občanů státních (státní základní zákon ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z.). Maximální výměra této suspense - která však nastává vždy, když není výslovně něco jiného stanoveno - je vypočítána v §§ 3 a 8 zákona z 5. května 1869, č. 60 ř. z., a dotýká se osobní svobody, práva domovního (prohlídky), práva spolkového a shromažďovacího, tajemství listovního a svobody tiskové;

b) fakultativně mohou za platnosti výjimečného stavu býti vydána (a to v nutných případech také zemským chéfem s předpokladem dodatečného schválení ministerskou radou) omezující policejní opatření co do zbraní, střeliva, pasů, hlášení, vystupování a shlukování na veřejných místech, nošení odznaků a demonstrativního chování vůbec.

Chceme-li stručně shrnouti výsledky předcházejících úvah shledáváme:

1. Jsou státy, kde výjimečný stav v hořejším smyslu je vůbec neznám (Americká Unie, Belgie), jiné, kde je neznám právnímu řádu, v praxi však užíván v předpokladu dodatečné indemnity (Velká Britanie); konečně většina je takových, které státní právo nouze upravují resp. upravovaly předem zákonně (Švýcarsko, Francie, Německo, býv. Rakousko).

2. Ve všech zemích, kde je vůbec přípustný stav výjimečný, předpokládá, že nastalo mimořádné nebezpečí, které státní správa normálními prostředky nemůže zmoci, t. j. ohrožení buď válečné nebo plynoucí z vnitřních nepokojů; záleží pak na detailní úpravě, jaká míra vnitřního nebezpečí se požaduje (ozbrojená vzpoura - Francie, nepokoje a hnutí velezrádná nebo jinak ohrožující ústavu či osobní bezpečnost - Rakousko).

3. K vyhlášení výjimečného stavu je buď třeba zákona (pravidlo ve Francii) nebo stačí administrativní akt (Švýcarsko, výjimečně i ve Francii); v tomto druhém případě se pravidelně vyžaduje dodatečné schválení parlamentem.

4. Pro účinky řádně vyhlášeného stavu výjimečného je typické

a) zastavení účinnosti státoobčanských svobod; rozsah této suspense je v různých státech různý, pohybuje se však většinou na poli práva tiskového, shromažďovacího, spolkového, osobní svobody, práva domovního a listovního tajemství;

b) vydání přímých omezujících opatření policejních, jmenovitě ve příčině nuceného odevzdání zbraní a střeliva, povinnosti pasovní a pod.

Vedle těchto důsledků, které jsou pro výjimečný stav takřka essentielní, nastává ještě

c) v některých státech přechod určitých kompetencí výkonné moci policejní do rukou příslušného vojenského velitele, na př. Francie (fakticky také V. Britanie), jakož i

d) přenesení kompetence trestní pro určité delikty na soudy vojenské (obligatorně na př. Francie, fakultativně Německo, faktická praxe také ve V. Britanii).

Opatření pod c) a d) nebyla známa zákonným předpisům, které platily o výjimečném stavu v Rakousku. Praxe pomohla si tím způsobem, že po vypuknutí války byla v létě 1914, resp. na jaře 1915, císařským nařízením na základě § 14 ústavy přenesena politická správa v územích válkou ohrožených na příslušného vojenského velitele (cís. nař. ze dne 25. a 31. července 1914. č. 153 a 186 ř. z. a ze dne 23. května 1915, čís. 133 ř. z.) a stíhání určitých trestních činů proti státu svěřeno vojenským soudům (cís. nař. ze dne 25. července 1914, č. 156 ř. z.).