Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
K boji proti nakažlivým nemocem povoluje se ze státních
prostředků na rok 1920 částka 5 mil.
Kč.
Peněz těch užije ministerstvo veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy, aby
opatřilo, čeho třeba k profylaksi a tlumení
nakažlivých nemocí v celé oblasti republiky.
Vláda se zmocňuje, aby částku v §
1 uvedenou si opatřila úvěrními operacemi.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.
Provedením jeho pověřuje se ministr veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy v
dohodě s ministrem financí.
Dějinná zkušenost učí, že
nerozlučnými průvodci válek jsou epidemie.
Zkušenost tu potvrzuje i válka světová.
Kulturní státy střední a západní
Evropy, jejichž veřejné zdravotnictví
stojí na vysokém stupni, dovedly se ovšem jak
za války, tak i nyní ubrániti hrůzám
epidemií, jež kosívaly ještě v
minulem století hekatomby obětí. Tím
hrůznější jest a byl osud oblastí
kulturně zaostalých, k nimž bohužel dlužno
čítati skoro celou Východní Evropu.
Zprávy, docházející odtud, jsou truchlivé,
ano zoufalé. Obrovské oblasti Ruska, Ukrajiny a
Polska zamořeny jsou skvrnivkou, tyfem břišním
a zvratným, úplavicí a neštovicemi.
Také cholera a mor se již ukázaly. V Haliči
zjištěno bylo pouze v říjnu 1919 (podle
oficielního výkazu, zaslaného vládou
varšavskou) 6731 případů skvrnivky se
616 úmrtími a 2122 onemocnění úplavicí
s 691 úmrtím.
Tyto poměry v bezprostředním sousedství
vrhají svoje stíny také již na zdravotní
poměry v naší republice. Stačí
ve směru tom ukázati na nebývalé rozšíření
neštovic ve všech součástech našeho
státu, hlavně na Těšínsku, Slovensku
a v Podkarpatské Rusi, jakož i na početné
epidemie skvrnivky a tyfu střevního, jež se
poslední dobou, hlavně v pohraničních
krajích Slovenska a Podkarpatské Rusi vyskytují
a sotva byvše utlumeny, na jiných místech propukají.
Nebezpečí, jež z tohoto stavu naší
republice hrozí, vyžaduje mimořádných
opatření a to tím spíše, poněvadž
kulturní poměry a zdravotnická zaostalost
některých oblastí našeho státu
jsou takové, že se jest obávati, aby nepropadly
osudu zemí sousedních a nestaly se semeništěm
zdravotní pohromy pro ostatní části
republiky.
Opatření, jichž se nutno k odvrácení
tohoto nebezpečí uchopiti, budou přirozeně
vyžadovati značného nákladu. Vláda
nemůže na ten čas podati přesný
jeho rozpočet, aniž se tají tím, že
bude snad nucena obrátiti se k Národnímu
shromáždění s návrhem na povolení
dalších mimořádných úvěrů.
Že však požadovaný peníz není
přemrštěný, vysvítá ze
zkušeností, nabytých při potírání
neštoviční epidemie na Těšínsku,
kteroužto bohudíky úspěchem provázenou
akcí půlmilionový řádný
úvěr rozpočtový na potírání
nakažlivých nemocí v celé republice
(mimo Podkarpatskou Rus) v několika nedělích
úplně byl vyčerpán, aniž lze
vzhledem k nynějším poměrům v
plebiscitním území okamžitě říci,
jakých dalších nákladů akce tato
bude ještě vyžadovati.
K zamezení zavlečení epidemických
nemocí z východu a k jejich účinnému
tlumení ve vnitrozemí bude ovšem potřebí
učinit opatření v měřítku
daleko rozsáhlejším. Budiž v té
příčině poukázáno jen
k nutnosti zřizovati a vydržovati revisní a
karantenní stanice, epidemijní výpomocné
nemocnice stabilní i mobilní, epidemijní
baráky, stanice odvšivovací a bakteriologicko-diagnostické,
desinfekční kolony, dopravní prostředky
(zdravotní i osobní automobily), prostorná
skladiště ku přechovávání
rozmanitých předmětův epidemijní
pohotovosti, a získat i vydržovati dostatečný
personál lékařský a pomocný.
Samozřejmě dlužno také počítati
se značnými náklady, které při
větších epidemiích vznikají podporou
obcí na základě §u 36 epid. zákona
ze dne 14. dubna 1913, ř. z. č. 67.
Pořízení shora zmíněné
výzbroje k potírání epidemických
nemocí je dnes velice nákladné. Tak na př.
stojí obyčejný přenosný barák
(5 metrů široký, 15 m dlouhý, o čtyřech
nevelkých místnostech) bez zařízení
a bez dovozu 16 až 22.500 korun, zařízená
mobilní epidemijní nemocnice o 40 lůžkách
kolem půl milionu, pojezdný desinfekční
aparát (bez dovozu) 17.000 K, nehledíc k obtížím,
s nimiž získání těchto předmětů
namnoze bývá spojeno.
Neméně značné náklady vzniknou
osobními požitky personálu lékařského
a pomocného. Tak činí základní
plat epidemijních lékařů, jež
Československý Červený Kříž
vyslal na Slovensko, 24.000 K ročně, k čemuž
jim státní správa zdravotní vyplácí
denní dietu 40 K. (Mimochodem se podotýká,
že ani za těchto podmínek nepodařilo
se žádoucí počet lékařů
pro tuto svrchovaně namáhavou a nebezpečnou
službu získati.) Medikům zaměstnaným
při očkování na Těšínsku
platí se mimo honorář za očkování
(á 1 K) 40 K denně. Cvičených desinfektorů
nebylo lze za nabízených 900 K měsíčné
(a 30korunové relutum za stravu) ke službě
na Těšínsku pohnouti atd.
Není třeba zajisté podotýkati, že
státní správa zdravotní vynasnaží
se, aby s povoleným úvěrem co nejúčelněji
a nejúsporněji hospodařila a že většiny
zařízení, jež zaň budou pořízena,
bude možno užívat i když nastanou zase normální
poměry a to pro zdravotní péči vůbec
a pro udržení náležité pohotovosti
při epidemiích a živelních pohromách
zvláště. Není tajemstvím, že
naše zdravotnictví, zvláště na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi, po této stránce
jest velmi zaostalé, poněvadž místní
(samosprávní) činitelé, jímž
v prvé řadě náleželo pečovati
o pohotovost epidemijní a hraditi náklady s tím
spojené, pro tuto svou povinnost jevili celkem malé
porozumění. Vláda je si dobře vědoma,
že by náklady na valnou část opatření,
která mají povolením požadované
částky být umožněna, podle platných
zákonných ustanovení, hraditi měli
jiní činitelé nežli stát. Poněvadž
však nebezpečí je hrozivé a musí
se mu bezodkladně čeliti, nezbývá,
než, aby státní správa vlastními
prostředky zakročila všude tam, kde by liknavostí,
nebo nemohoucností jednotlivcův ohroženo bylo
blaho všech.
Po formální stránce se navrhuje přikázání
osnovy výboru sociálně-politickému
a rozpočtovému ku podání zprávy
ve lhůtě třídenní.