Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

V době od 1. ledna 1914 až do 31. prosince 1919 staví se běh lhůt, jež jsou stanoveny v § 3 zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z., pro promlčení práva pojišťoven úrazových, okresních nemocenských pokladen a společenstevních nemocenských pokladen, předepsati pojišťovací příspěvky a vymáhati je.

Totéž platí o lhůtách, jež jsou stanoveny v § 46, odst. 3. zák., čl. XIX. z r. 1907.

Nařízení ministerstva vnitra ze 17. dubna 1917, č. 173 ř. z., se zrušuje.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Ministru sociální péče se ukládá, aby zákon tento provedl.

Zákonem ze dne 24. července 1919, čís. 446 sb. z. a n., bylo stanoveno, že do promlčecích lhůt zákona ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř. z., a § 284. zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z., nevpočítávají se roky 1914 až včetně 1919.

Podle výslovného ustanovení odstavce druhého § 1. citovaného zákona platí však zákon tento pouze pro ony přímé daně a jiné dávky, jejichž promlčení posuzovati jest podle zákona z 18. března 1878, č. 31 ř. z.

Nevztahuje se tedy shora cit. zákon na příspěvky úrazové a nemocenské, jež zákonu z 18. března 1878 nepodléhaly, poněvadž podle původního úrazového a nemocenského zákona byly nepromlčitelny; promlčení jejich bylo zavedeno teprve zákonem ze dne 8. února 1909, č. 29. ř. z. Následkem toho platí pro vyměřování a vymáhání zmíněných pojistných příspěvkův i ohledně válečných let krátké promlčecí lhůty 3-, resp. 6leté, kdežto pro ostatní veřejné dávky se válečná léta do promlčecích lhůt nezapočítávají.

Není však důvodu, proč stejné dobrodiní nemohlo býti přiznáno též sociálně pojišťovacím ústavům. Neboť pokud se týče na příklad úrazových pojišťoven, celá řada úředníků, zabývajících se kontrolou mzdovou podle § 23. ú. z. a vyměřováním příspěvků, musila nastoupiti vojenskou službu; revise mezd následkem činné služby vojenské podnikatelů byly znemožněny; doručování předpisných výměrů bylo velmi znesnadněno, jelikož nebylo tu zpravidla zmocněnců ku přijetí předpisného výměru; za války vznikla celá řada přechodných podniků válečného průmyslu, které nebyly ústavu hlášeny; správní úřady přetíženy byly spoustou nových válečných úkolů, takže nemohly se věnovati včasnému vyřizování rekursů, podaných do zařadění nebo předpisů pojistných příspěvků a vymáhání příspěvků politickou exekucí z valné části zanedbávaly; poněvadž až do judikátu čís. 251 z 16. října 1917, č. j. 196-17, nebylo možno vymáhati soudní exekucí ony příspěvky, proti nimž podány námitky, hrozí celé řadě předpisů i z let předválečných, které pravoplatně vyřízeny nebyly, a kde politické úřady příspěvky nevymáhaly, promlčení podle § 3. zák. z 8. února 1909; úřady musily napnouti všechny síly, aby obstaraly včas celou agendu odškodňovací a v pozdější době i péči o invalidy, jež jim byla uložena.

Měla-li by se za takových poměrů čítati válečná léta do promlčených lhůt - což de lege lata skutečně platí - bylo by to nejen těžkým poškozením ústavů, nýbrž přímo premií pro ty, kdo své podniky včas nepřihlásili a řádně nepřiznávali. A byly to právě podniky, které z válečných poměrů nejvíce těžily.

Odpomoc lze zjednati jedině vydáním analogického zákona o stavení promlčení úrazových a nemocenských příspěvků po dobu války.

Vydání zákona by se nesetkalo se žádnými potížemi, poněvadž i v jiných případech nakládá se s příspěvky pojistnými jako s dávkami veřejnými podle analogie ustanovení vydaných pro ně (tak § 76. zák. o dani výdělkové platí podle judikátu č. 150 i pro pojistné příspěvky; vedení soudní exekuce pro příspěvky řídí se podle ustanovení platných pro daně a veřejné dávky; srov. judikát č. 144 resp. 251).

Na druhé straně však zase není dovoleno užíti formální analogie zákona ze 24. července 1919, č. 446 sb. z. a n., i pro pojistné příspěvky bez vydání zvláštního zákona, jelikož v odst. 2. § 1. cit. zák. se výslovně praví: "že zákon tento vztahuje se pouze na přímé daně a jiné dávky, jejichž promlčení posuzovati jest podle zákona z 18. března 1878, č. 31 ř. z." (a nikoli "na jiné veřejné dávky").

A na zákon z 18. března 1878, č. 31 ř. z., se nyní úrazové pojišťovny dělnické odvolávati nemohou, poněvadž před vydáním zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z., trvaly vzhledem k ustanovení § 1456. obč. zák. zásadně na stanovisku, že ustanovení o promlčování dani a veřejných dávek podle zákona z roku 1878 se na úrazové příspěvky nevztahují, kterýžto právní náhled byl také správním soudem bezvýminečně sdílen. (Srov. rozhodnutí správního soudu z 24. října 1895, č. 4994. ze 4. dubna 1903, č. 4118, ze 7. listopadu 1905. č. 11901. a celou řadu jiných.)

Je tu sice nařízení rak. ministerstva vnitra ze 17. dubna 1917, č. 173 ř. z., jež stanoví, že "doba od prvního srpna 1914 až do provedené demobilisace nezapočte se do lhůt, jež jsou stanoveny § 3. zák. ze dne 8. února 1909, čís. 29 ř. z., pro promlčení práva na určení pojišťovacích příspěvků teritoriálním úrazovým pojišťováním dělnickým a práva žádati je, může-li pojišťovna dokázati, že důsledkem válečných událostí bylo jí zabráněno, své právo na pojišťovací příspěvky ku platnosti přivésti."

Domnělé výhody, poskytnuté nařízením tímto úrazovým pojišťovnám, jsou však illusorní a to z toho důvodu, že by ústav v každém jednotlivém případě musel dokázati okolnosti, které v konkretním případě znemožnily předpis nebo vymáhání příspěvků, což, jak hned na první pohled je patrno, je věcí velmi obtížnou, ne-li nemožnou.

Mimo to je lhůta "do provedení demobilisace" příliš neurčitá, než aby mohla býti pevnou hranicí promlčecí doby.

Na Slovensku platí § 46. zák. čl. XIX. z roku 1907, jenž stanoví pro promlčení nemocenských a úrazových příspěvků lhůty pětileté i pokud se týče tříleté. Bylo by proto pro Zemskou úřadovnu pro dělnické pojištění na Slovensku těžkým poškozením, kdyby se válečná léta měla započítávati do promlčecích lhůt, a to tím spíše, že na Slovensku následkem politického převratu revise započitatelné mzdy po dlouhou dobu vůbec nemohla býti prováděna a že také ku předpisu pojistných příspěvků úrazových za léta 1918 - 1919 dlouho po době splatnosti bude lze přikročiti. Je tedy nutno i pro Slovensko ustanoviti, že se válečná léta 1914 až včetně 1919 do promlčecích lhůt, § 46. zák. čl. XIX. z r. 1907 stanovených, nezapočítávají.

Jelikož pro pojišťovací příspěvky jakožto dávky veřejné platí podle ustanovení §§ 120. č. 1, 124. č. 3 a 216. č. 2 ex. ř. bezvýminečně stejné zásady jako pro státní daně, není důvodu, proč by v tomto případě měla být u promlčecí lhůty stanovena úchylka.

Když zákon z 24. července 2919, č. 446 sb. z. a n., zahrnuje do stavěcí lhůty celý rok 1914, doporučuje se, podržeti tuto zásadu i pro pojistné příspěvky.

Po stránce formální se navrhuje, aby tento návrh přikázán byl ku projednání sociálně politickému výboru s tím, aby do tří dnů podal zprávu.