Věc, která je předmětem svrchu uvedeného
dotazu, učinil již dříve předmětem
rozpravy člen Národního shromáždění
kol. Špatný ve schůzi branného výboru
dne 22. ledna 1920, ve které pan ministr národní
obrany hned mu odpověděl a vysvětlil, jaké
stanovisko zaujalo ministerstvo národní obrany k
případu, a co vůbec jest zde o této
věci známo.
Pokud se týče kritiky činnosti našeho
politického a vojenského velení v Sibiři,
bylo již několikráte panem ministrem zahraničních
věcí oficielně dáno prohlášení
v tom smyslu, že veškerá působnost naší
politické správy v Sibiři byla diktována
od počátku jednak nutností, jednak snahou
zachovati vojsko jako organisovaný pevný celek,
schopný sebeochrany, neboť pouze tímto způsobem
bylo možno zajistiti postupnou evakuaci našich částí
a návrat jejich do vlasti bez velkých obětí
na životech.
Jedinou směrnicí při všem tom byla snaha
zachovati pokud možno absolutní neutralitu vůči
Rusku a do vnitřních sporů jejich se nevměšovati.
Bylo-li snad proti tomuto principu v některých řídkých
případech prohřešeno, stalo se tak,
pokud ministerstvo zahraničních věcí
je zpraveno se strany nezodpovědných živlů,
jejichž jednání naše velení v Sibiři
nikdy neschválilo.
Tyto případy mohou však býti pouhými
episodami proti celé akci naší armády
v Sibiři, proti všem těm skutkům a činům,
které nesou pečeť absolutní loyálnosti
vůči demokratickému Rusku a byly inspirovány
pouze láskou k němu a k těm principům,
jež naše revoluce si vepsala ve štít.
Výsledek této rozvážné politiky
našeho velení v Sibiři dnes se jeví.
Naše armáda, která je stále v nejlepším
poměru s místním obyvatelstvem, opouští
ve vzorném pořádku a v nejlepším
morálním stavu Sibiř a podle disposic, daných
spojenci, můžeme počítati s brzkým
návratem do vlasti.
Když došly první zprávy o internování
delegátů druhého vojenského sjezdu,
jakož i protesty proti tomuto postupu, nebylo možno
učiniti si přesný úsudek, jelikož
veškeré tyto zprávy trpěly jednak neúplností,
jednak i jednostranností.
Přes to však, když připravena byla amnestie
k 28. říjnu, publikovaná dne 5. listopadu,
sdělil pan ministr národní obrany telegraficky
její rozsah vůdci vládní misse u sibiřské
armády členu národního shromáždění
kol. Krejčímu, a vyzval ho, aby s povolanými
místními činiteli - to jest na prvém
místě Dr. Girsa, který se těší
neomezené důvěře všech - zařídil
potřebné, aby amnestie byla v plném rozsahu
uplatněna.
Major Kopal, když se zvláštním posláním
odjížděl k sibiřské armádě
počátkem prosince minulého roku, rovněž
obdržel instrukce v tomto směru.
Amnestie, pokud se vztahovala na jmenované, byla provedena.
Podle rozhodnutí poselstva vlády republiky Československé
k sibiřské armádě, daného v
Irkutsku dne 6. prosince 1919, č. 195, zůstávají
však tito vojíni důvodně podezřelými
z dalších trestních činů, jež
nebyly amnestovány a byli proto odesláni do vlasti
s příslušnými spisy, aby zde byli podrobeni
řádnému soudu.
Dne 19. února t. r. ohlásil se u zástupce
pana ministra národní obrany plukovníka Chalupy
vojenský prokurátor naší sibiřské
armády se sdělením, že všichni
kdysi na ruském ostrově u Vladivostoku internovaní
delegáti přijeli do vlasti.
Z Vladivostoku odjeli dne 24. prosince m. r., tedy o měsíc
dříve, než je datován přítomný
dotaz. Osobní svoboda jejich nebyla cestou a není
ani zde nijak omezena.
Je tedy zřejmo, že novinářské
zprávy a informace, na základě jichž
byl podán dotaz, jsou zastaralé a s přítomným
stavem se nekryjí.
Nevidím proto důvodů k zasahovaní
na úpravu poměrů, nehledě ani k tomu,
že zasahování takové je prakticky takřka
nemožné.