Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Záhy po revolučním převratu, jenž vytvořil nám samostatný stát, objevila se potřeba stanoviti pro stát tento i zevní odznaky jeho důstojnosti, totiž státní vlajku a státní znak. Otázkou touto zabýval se ještě původní Národní výbor, po němž přejalo další její řešení presidium ministerské rady. Poněvadž se záhy ukázalo, že jedná se tu o otázku značně komplikovanou a choulostivou, kterou lze řešiti pouze po všestranných úvahách, zřídilo presidium ministerské rady za tou příčinou zvláštní poradní sbor, nazvaný znaková komise, v níž byli kromě zástupců zúčastněných ministerstev zastoupeni odborníci z oboru historie, heraldiky a později též umění. V dubnu minulého roku přejalo agendu tuto ministerstvo vnitra, do jehož kompetence podle povahy své jakožto věc v prvé řadě státoprávní patřila, a snažilo se za vydatné pomoci zmíněné znakové komise otázku tuto co nejdříve přivésti k definitivnímu zakončení, poněvadž z mnohých stran bylo právem poukazováno na to, že jest nezbytně třeba pro republiku Československou stanoviti již definitivně zevní odznaky její důstojnosti, státní vlajku a státní znak. Ježto prvý výsledek prací této komise byl vládním nařízením ze dne 19. května 1919, č. 300 sb. z. a n., prohlášen dosavadní znak království Českého za provisorní státní znak republiky Československé. Teprve po uplynutí devíti měsíců lze Národnímu shromáždění předložiti návrh zákona, kterým se otázka státní vlajky a státního znaku upravuje definitivně. Na vysvětlení průtahu tohoto budiž poukázáno v prvé řadě na to, že nebylo lze přikročiti k definitivnímu řešení otázky zmíněné, dokud národ československý nedal si svoji prvou ústavu; další obtíže, které se kupily v cestu uspokojivému řešení otázky naší, vysvitnou nejlépe z dalších vývodů.

Zákon, který se tímto předkládá Národnímu shromáždění, skládá se z částí čtyř, část prvá (§ 1 - 3) obsahuje ustanovení o vlajkách a praporech, část druhá (§ 4 - 7) o státních znacích, část třetí (§ 8 a 9) o státní pečeti, část čtvrtá (§ 10 - 12) obsahuje pak ustanovení o právní ochraně těchto státních insignií.

Pokud se týče státní vlajky, podotýká se na vysvětlenou toto: Státní vlajka má obsahovati ony barvy, které jsou oficielně uznány za barvy státní, tudíž barvy ony, které přicházejí v (malém) znaku státním. Poněvadž pak naše ústavní listina v § 5 prohlásila za barvy republiky bílou, červenou a modrou, bylo tím již dáno základní složení vlajky státní. Značné obtíže se však vyskytly při konkretním řešení problému, jak barvy tyto seskupiti. Bylo tu nutno řešiti otázku zmíněnou se zřetelem na stanovisko historicko-politické, na stanovisko praktické a mezinárodní, a konečně na hledisko estetické. Pokud se týče stanoviska prvého, bylo třeba hledati řešení takové, aby zmíněné tři barvy, z nichž barva modrá pokládá se obecně za representanta Slovenska, byly spojeny v nedílný celek, aby dohromady splývaly, a aby tudíž již v ustrojení státní vlajky nebylo ničeho, co by jakýmkoli způsobem mohlo poukazovati na nějaký dualismus. Stanovisko praktické kázalo zvoliti takovou konstrukci vlajky, aby byla pokud možno jednoduchá, snadno zhotovitelná a dostatečně se lišila od jiných vlajek, které používají stejných základních barev. S tím úzce splývají požadavky, které nutno na vlajku klásti se stanoviska mezinárodního, totiž aby byla již na prvý pohled snadno rozeznatelná od jiných vlajek státních. Jakousi sankci mělo podati vlajce podle předešlých zásad vytvořené stanovisko estetické; jest zajisté nejen žádoucno, nýbrž takřka nezbytno, aby navržená vlajka byla se stanoviska estetického přijatelna, aby vyhovovala zásadám estetickým. Zásady tyto stran vlajky lze pak stručně shrnouti ve větu, že konstrukce vlajky má vyhovovati principu vlání a směru.

Přihlížejíc k úvahám těmto snažila se znaková komise vytvořiti vlajku pokud možno jednoduchou, a prohlásila se proti řešení takovému, kde by se některá základní barva opakovala. Též nemohla odporučiti řešení takové, aby tři základní barvy byly na praporu seřazeny v pruzích k žerdi kolmých (jako na př. na praporu ruském), nebo s žerdí souběžných (na př. na praporu francouzském). Proti řešení prvému bylo hlavně namítáno, že trikoloru tuto má již několik států (Rusko, Srbsko, Holandsko), dále že trikolora tato tvoří též t. zv. prapor slovanský, a že v praxi by tím, hlavně pak záměnou jednotlivých barev, vznikaly rozličné zmatky, jak lze nejlépe poznati pohledem na prapory na pražských ulicích ve slavnostní dny. Zavésti na vlajce pruhy se žerdí souběžné nedoporučovalo se hlavně s hlediska estetického.

Zbývalo tudíž podle náhledu znakové komise řešení jediné, totiž na červenobílém praporu umístiti barvu modrou v podobě nějaké heraldické figury. Figurami takovými mohou býti hlavně kříž, kůl (modrý pruh při žerdi), krokev a klín. Po četných pokusech odporučila znaková komise ve své schůzi konané dne 24. ledna jednomyslně, aby modrá barva byla na vlajce umístěna v podobě klínu, jehož základnu by tvořila celá šířka vlajky při žerdi, jehož výše by se pak rovnala polovině délky vlajky. Výhody řešení tohoto jsou tyto:

a) ono jediné ze všech zkoušených variant umožňuje, aby všechny barvy splývaly v organický celek, takže již vlajka znázorňuje nedílnost našeho státu;

b) vlajka tato vyhovuje zcela estetickému principu vlání a směru;

c) modrý klín vyznačuje ideové tři pahorky ve slovenském znaku;

d) klín jest jednou z nejstarších figur české heraldiky.

Konečně se podotýká na vysvětlenou, že stran výšky klínu byly konány rozličné pokusy, a že jedině konstruktivně vyhovuje a esteticky ladně působí klín, jehož výška rovná se polovině délky vlajky.

Při této příležitosti budiž upozorněno na zásadní rozdíl, který jest mezi vlajkou a praporem. Vlajkou zove se pouze takový praporový odznak, jenž jest připevněn k žerdi lanem a při němž poměr délky k šířce jest přesně stanoven. Pouze vlajka jest oficielním odznakem státní svrchovanosti, a hraje obzvláště v právu mezinárodním velikou roli. Jinak jest tomu při praporu, jímž lze zváti kus látky libovolných rozměrů, jenž jest k žerdi pevně přibit. Prapor není oficielním odznakem státní svrchovanosti a nevztahují se též na něj mezinárodní pravidla o vlajkách. Na základě praktických pokusů navrhuje se pro poměr délky a šířky naší vlajky poměr 3 : 2, tudíž takový, jaký přichází u většiny států světových.

Netřeba zvlášť podotýkati, že v republice Československé bude vlajka státní jakožto oficielní vlajka totožná s vlajkou národní.

Hlavy států používají všeobecně vlajky zvláštní a to podoby čtvercovité, je to tak zvaná standarta. Poněvadž vlajka tato má též značný význam mezinárodní, bylo třeba ji též stanoviti zákonem, což se děje v § 2 připojené osnovy. Podotýká se ještě, že podle všeobecného zvyku nese standarta na obou stranách vždy odznaky stejné, tudíž podle připojeného návrhu veliký znak státní.

Paragraf 3 dává vládě potřebné zmocnění, aby stanovila ještě jiné státní vlajky a prapory, kdyby se toho objevila potřeba, tak na př. prapory vojenské, vlajku pro lodě finanční atd.

Též stanovení státního znaku bylo předmětem obsáhlých úvah; na vysvětlenou podotýká se toto:

Státy vytvořené historickým vývojem naznačují ve svém státním znaku, ze kterých území vznikly, seřaděním znaků může tu býti vyjádřen historický vzrůst státu i důležitost jednotlivých území. Ale součástky znaku mohou také vyjadřovati nároky státu na území, která kdysi ke státu patřila, avšak za určitých podmínek na čas vyšla z jeho držení.

U většiny států rozeznává se:

1. malý znak,

2. střední znak,

3. velký znak.

Poněvadž republika Československá vznikla nejenom na základě sebeurčení národů, nýbrž i na historických základech státu českého, jest přirozeno, že při stanovení státního znaku bylo třeba přihlížeti i k těmto všeobecným historickým požadavkům.

Původně se uvažovalo o tom, zdali by tak zvaný odznak legionářský nemohl býti prohlášen za střední znak státní. Ačkoliv se odznaku tohoto užívá dosti často k označení majetku státního a vyskytuje se dokonce na některých druzích státních bankovek, nelze jej prohlásiti za znak státní proto, poněvadž uspořádání jeho příčí se všem pravidlům heraldickým obecně platným. Již na prvý pohled jest zajisté každému patrno, že seskupení čtyř znaků na čtyřech štítech není výrazem úzké pospolitosti a organického splynutí jednotlivých území v jediné státní těleso. Z příčiny této nemohl býti odznak legionářský přijat za znak státní, bylo však použito jeho ideových prvků při sestavování středního znaku.

Nejvíce užívá se malého znaku, a proto jest výhodno, je-li znak tento pokud možno jednoduchý, poněvadž pak zůstává zřetelným, i když je umístěn na drobných předmětech, jako jsou na př. úřední razítka.

Za malý znak státní byl původně navrhován znak království Českého, jenž byl současně symbolem celého státu českého. Podle toho byl též vytvořen provisorní znak republiky Československé vládním nařízením ze dne 19. května 1919, č. 300 sb. z. a n. Později se však objevily proti řešení tomuto určité pochybnosti rázu politického. Zdálo se totiž záhodným i v malém znaku symbolicky naznačiti, že základ republiky Československé tvoří organické splynutí historických zemí českého státu a Slovenska, a sloučiti tudíž i v malém znaku státním znak český a znak slovenský. Vhodné rozřešení otázky této bylo velice obtížné, neboť bylo nebezpečenství, aby znak tento nestal se jakousi obdobou dualistického znaku Rakousko-Uherska. Konečně našlo se rozřešení velice vhodné: Znak tento má tvořiti český lev, tudíž znak historického státu českého, jenž na srdci svém, tudíž na místě nejčestnějším, chová znak slovenský. Proti řešení tomuto není zajisté námitek státoprávních, a po stránce ideové lze je vřele vítati, poněvadž jím způsobem slavnostním a trvalým má býti manifestován onen vřelý poměr Slovenska k celému našemu státu, po němž všichni z té duše toužíme.

Střední znak republiky Československé navrhuje se utvořiti způsobem takovým, aby v něm byly zastoupeny hlavní znaky všech zemí, které tvoří náš stát, jest to zemí pět: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. Za znaky jednotlivých těchto území bylo použito jejich historických znaků, pokud existovaly, pokud tomu tak nebylo, bylo třeba znaky tyto vytvořiti. Na štítě středním, tak zvaném srdečním, nalézá se znak bývalého království Českého, jenž zajisté nepotřebuje bližších vysvětlivek. V horním pravém poli (na vysvětlenou se uvádí, že heraldicky čtou se pole tak, jako by pozorovatel stál za štítem), tudíž na prvém čestném místě štítu hlavního, nalézá se znak Slovenska. K tomuto znaku sluší poznamenati, že Slovensko, jež nikdy nebylo samostatným státem, nikdy též nemělo samostatného znaku, a že to, co se za znak Slovenska obecně pokládá, jest podle běžného učení heraldického vlastně znak starých Uher, vyňatý z někdejšího znaku uherského a teprve v poslední době pozměněný tím, že tři vrchy původně zelené, dostaly barvu modrou. Když však nyní zákonem znak takto upravený prohlášen bude za znak Slovenska, není překážek, aby za znak takový byl obecně uznáván. Znak moravský a slezský nepotřebuje zvláštního vysvětlení, pouze se poznamenává, že šachování moravské orlice bylo voleno červené a stříbrné, nikoliv červené a zlaté, jaké někdy hlavně v době Habsburské bylo užíváno. Nově musel býti utvořen znak Podkarpatské Rusi, který byl položen na místo druhé, aby tím jaksi bylo na jevo dáno význačné státoprávní postavení země této. Podkarpatská Rus znaku svého nikdy neměla, poněvadž pak jednání s tamními zástupci nevedlo k definitivnímu výsledku, bylo nutno znak tento stanoviti samostatně, při čemž ovšem pokud možno bylo přihlíženo k přáním lokálních činitelů. Za znak tento navrhuje se po zralé úvaze: štít rozpůlený, v jehož pravé polovici jsou v modrém poli tři zlatá břevna, v levé polovici pak v bílém poli červený medvěd ve skoku v pravo hledící. Barvy zvoleny podle místních přání, neboť v Podkarpatské Rusi přidržuje se nyní část obyvatelstva barev ukrajinských modré a žluté, kdežto druhá část rozhodla se pro prapory červenobílé. Medvěd byl zvolen proto, poněvadž přichází v místních městských znacích a poněvadž lze jej pokládati i z jiných příčin za vhodný symbol znakový.

Veliký státní znak musí obsahovati znaky všech politicky významných součástí státu. Podle předloženého návrhu jest v jeho středu na srdečním štítě opět umístěn v červeném poli stříbrný český lev. Po stranách jeho jsou znaky Moravy a Slezska, tudíž znaky zemí oněch, které vždy byly úzkými svazky poutány ke království Českému. Nahoře na místech čestných jest opět znak Slovenska a Podkarpatské Rusi. Spodní třetina hlavního štítu dělí se na tři pole: v prvém jest znak Těšínska, v prostředním znak Opavska, v levém znak Ratibořska, jehož území aspoň z části k republice naší přibylo. Po obou stranách drží hlavní štít jakožto strážci znaku dva zlatí lvové stojící na arabeskách. Pod štítem vine se stuha, na níž jakožto heslo čtou se slova: Pravda vítězí. Jest to heslo, pod nímž poselství husitské táhlo k sněmu basilejskému, jest to heslo, kterého užíval národní král slavné paměti Jiří z Poděbrad.

O tom, kdy se má kterého znaku užívati, bude ovšem nutno vydati ještě podrobná ustanovení. Tato však bude nejlépe zůstaviti zvláštnímu nařízení vládnímu, pročež obsahuje § 7 předložené osnovy příslušné zmocnění.

Dalším atributem státní svrchovanosti jest též státní pečeť, o níž příslušná ustanovení obsahuje § 8 a 9. Z praktických příčin zavádí se pečeť dvojí, a jest zcela přirozeno, bude-li na pečeti malé nalézati se znak malý, na veliké pak znak veliký. Uschování státní pečeti svěřuje se předsedovi vlády, který vzhledem k povaze svého úřadu zdá se býti k tomu nejspíše povolán. I zde bylo třeba ponechati cestě nařizovací, kdy kterou pečetí má se pečetiti, jakož i jakých razítek, jež v obyčejném životě zastupují pečeť, mají úřady užívati.

Poslední část předložené osnovy obsahuje ustanovení stran právní ochrany státní vlajky a státních znaků. Pokud jde o užívání jejich, dlužno trvati zásadně na tom, že k jakémukoliv jejich veřejnému užívání, jakož i k jejich užívání na tiskopisech vůbec (tudíž i užívání na tiskopisech soukromých) jest třeba vždy úředního povolení, neboť jen tak lze předejíti sevšednění a zneužívání znaku státní svrchovanosti; poněvadž pak zneužití tohoto bylo by lze se nejčastěji obávati při podnicích výdělečných, jsou podniky tyto vytčeny v zákoně ještě zvláště, čímž vylučuje se též pochybnost, zda se tu jedná o užívání znaku v životě veřejném čili nic. Dosaváde byla otázka užívání těchto znaků v životě veřejném velmi neúplně upravena rozličnými ustanoveními, hlavně pak ministerským nařízením ze dne 24. dubna 1858, č. 61 ř. z., a § 58 živn. řádu. Předložená osnova vyhražuje kompetenci nyní onomu ministerstvu, jehož tato věc v prvé řadě se bude týkati (na př. ministerstvu obchodu nebo zemědělství), vždy však v dohodě s ministerstvem vnitra, neboť jde tu vždy o otázku zasahující v obor všeobecného státního práva. Stanovení bližších modalit, za kterých lze povolení zmíněné dávati a je odnímati, lze zajisté přenechati vládnímu nařízení.

Dále se podotýká, že při znacích veřejných (jde tu takřka výhradně o znaky městské), jež jakožto svědky historie národa našeho dlužno zajisté i nadále zachovati, vyskytují se někdy součástky upomínající příliš na porobu doby Habsburské, jako na př. ve znaku pražském a kutnohorském iniciálky Ferdinanda III. a domácí barvy habsburské. Bude zajisté vhodno je odstraniti, a tu třeba poskytnouti ministerstvu vnitra právní podklad k tomuto zakročení. Z důvodů na snadě jsoucích doporučuje se zmocniti ministerstvo vnitra způsobem takovým, aby mohlo případně zakročiti i bez žádosti interesentů. Právo stanoviti nové veřejné znaky ovšem se ministerstvu vnitra nedává vzhledem k demokratickým principům naší ústavy.

Užívání národních praporů vůbec, dále soukromé užívání znaků státních a jejich částek, konečně veškeré užívání jiných znaků veřejných jest zásadně volné, pro správu státní stačí zajisté, bude-li moci zakročiti proti případnému nepřiměřenému používání emblemů těchto. Vzhledem k tomu prohlašuje se v zákoně povšechně každé nepřiměřené používání odznaků těchto za zapovězené.

Poněvadž dosavadní právní pravidla neposkytují dostatečné ochrany před zneužitím znakův a vlajek, navrhuje se na veškeré přestupky ustanovení těchto bez újmy případného stíhání trestními soudy, jde-li o čin podléhající zákonům trestním, byly stanoveny policejní tresty peněžité, nynějším hospodářským poměrům přiměřené, případně tresty na svobodě.

K poslednímu paragrafu osnovy podotýká se, že provedením zákona jest pověřen ministr vnitra v dohodě s ministry (podle § 3, 7, 9 a 10) zúčastněnými.

Pro technické překážky nebylo lze k výtiskům důvodové zprávy připojiti barevná vyobrazení vlajky, standarty a státních znaků, příslušná veliká barevná vyobrazení budou vystavena ve schůzi Národního shromáždění, v níž zákon tento bude na pořadu denního jednání.

Až bude zákon uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení, budou k němu připojena barevná vyobrazení, na něž jest poukázáno v marginálních rubrikách.

Podepsaný zpravodaj pokládá za milou povinnost poděkovati na tomto místě všem členům poradního sboru, který zabýval se předmětem tímto. Každý, kdo nahlédne do obsáhlého písemného i obrazového materiálu sebraného při projednávání otázky této, přesvědčí se, že řešena byla s pílí a opatrností největší a že přední naši odborníci věnovali jí své síly poctivě. - Jmenuji hlavně univ. prof. dr. Friedricha, prof. Kyselu mimo jiné odborníky, jimž patří náš srdečný dík.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Vlajka státní (národní) skládá se ze spodního pole červeného a vrchního bílého, mezi něž jest vsunut modrý klín od žerdi do středu vlajky.

Poměr jednotlivých částí vlajky jest patrný z připojeného obrazce.

Standarta presidentova jest bílá s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole vetkán velký státní znak.

Vláda se zmocňuje stanoviti pro rozličné obory správy státní příslušné vlajky a prapory a vydati ustanovení o užívání barev státních v životě veřejném.

Malý znak republiky Československé jest: Na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou vše zlaté barvy, nesoucí na svých prsou červený štítek s třemi modrými vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztýčen jest stříbrný kříž patriarší.

Střední znak republiky Československé má dva štíty, přední a zadní.

Na předním (srdečním) jest znak český: na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou vše zlaté barvy.

Zadní štít jest čtvrcený. V jeho horním pravém poli jest znak slovenský: na červeném štítě tři modré vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztýčen jest stříbrný kříž patriarší. V levém horním poli znak Podkarpatské Rusi: štít na zdél rozdělený; v pravém, modrém poli tři zlatá břevna, v levém, stříbrném poli stojící červený medvěd v pravo hledící. V pravém spodním poli znak moravský, na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně šachovaná. V levém spodním poli znak slezský: na zlatém štítě v pravo hledící černá orlice s čelenkou o červené zbroji se stříbrnou pružinou na prsou, zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed zdobenou křížkem.

Veliký znak republiky Československé skládá se ze štítu předního a zadního.

Na předním jest znak český: na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou vše zlaté barvy.

Zadní štít jest rozdělen na sedm polí třemi vodorovnými pruhy tak, že vrchní dva jsou rozpůleny, třetí spodní třikráte dělen. V horním pravém poli jest znak slovenský: na červeném štítě tři modré vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztyčen jest stříbrný kříž patriarší. V levém horním poli jest znak Podkarpatské Rusi: štít na zdél rozdělený: v pravém, modrém poli tři zlatá břevna, v levém, stříbrném poli stojící červený medvěd v pravo hledící. V pravém středním poli znak moravský: na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou stříbrně a červeně šachovaná. V levém středním poli znak slezský: na zlatém štítě v pravo hledící černá orlice s čelenkou o červené zbroji se stříbrnou pružinou na prsou, zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed zdobenou křížkem. V pravém spodním poli znak Těšínska: na modrém štítě zlatá orlice v pravo hledící. Ve spodním středním poli znak Opavska: štít červeně a bíle rozpůlený. V levém spodním poli znak Ratibořska: štít rozpůlený; v pravém modrém poli zlatá orlice s čelenkou v pravo hledící, levé pole bílé a červeně rozpůlené.

Po pravé i levé straně štítu stojí zlatý lev dvouocasý s čelenkou jakožto strážce štítu. Pod štítem vine se stuha, na níž se čte heslo: "Pravda vítězí."

Podrobnosti jednotlivých znaků jsou patrny z připojených obrazců.

Vláda se zmocňuje stanoviti nařízením, kdy kterého znaku má býti užíváno.

Státní pečeť jest dvojí: malá a veliká.

Na malé státní pečeti jest vyobrazen malý státní znak, kolem něhož čte se v kruhu nápis: Republika Československá.

Na veliké státní pečeti umístěn jest veliký státní znak i se strážci štítu a heslem. Kolem něho v kruhu čte se nápis: Republika Československá.

Státní pečeti chová předseda vlády. Vláda se zmocňuje, aby zvláštním nařízením stanovila, kdy kterou pečetí státní pečetiti a jakých pečetí a razítek mají užívati veřejné úřady.

Užívání státní vlajky, státních znaků, jakož i jeho částí v životě veřejném, dále podniky výdělečnými a na tiskopisech vůbec, povoluje příslušné ministerstvo v dohodě s ministerstvem vnitra. Vláda se zmocňuje nařízením vydati podrobnější pravidla o podmínkách a způsobu, jak povolení toto se udílí nebo odnímá.

Ministerstvo vnitra má právo pozměňovati znaky veřejné kromě znaku státního. Každé nepřiměřené užívání praporův a vlajek státních, jakož i všech znaků veřejných, jest zapovězeno.

Přestupky tohoto zákona trestají se bez újmy stíhání trestními soudy, jde-li o čin podléhající zákonům trestním úřady politickými (na Slovensku policejní administrativní vrchností) a to pokutou až do Kč 20.000, nebo vězením (uzamčením) až do šesti měsíců; při nedobytnosti budiž pokuta peněžitá proměněna v přiměřený trest na svobodě v nejvyšší míře šesti měsíců.

Ministr vnitra se pověřuje, aby v dohodě se zúčastněnými ministry provedl tento zákon, jenž se stává ihned účinným.