Nutnou a samozřejmou podmínkou, aby železniční
provoz mohl býti udržen bez ohledu na to, zda určité
množství uhlí pravidelně dojde, jest
přiměřená zásoba uhlí
ve stanicích strojních a výtopnách.
V normálních dobách byly tyto zásady
také udržovány a doplňovány.
Za všeobecné nouze o uhlí v uplynulých
měsících zimních neměly však
dráhy takových zásob vůbec, ano často
nedošlo ani uhlí k provozu toho dne potřebné.
V takových případech hrozili nebezpečí
okamžitého obmezení, ano i zastavení
dopravy se všemi hospodářskými důsledky,
takže by ani uhlí pro průmyslovou a soukromou
potřebu nebývalo možno přepraviti na
místa určení. Železniční
správa byla tudíž nucena, aby zabránila
tomuto zlu, v některých zvlášť
svízelných případech vypomoci si zabavováním
uhlí soukromého, které se nalézalo
právě ve stanicích, v nichž okamžitá
tíseň uhelná nastala.
Vylíčení svrchovaně nepříznivé
poměry byly i na Denisově nádraží
v Praze v prosinci 1919 a začátkem ledna 1920.
Zabavování soukromého uhlí pro účele
železniční bylo však, jakmile situace
se zlepšila, zastaveno.
Výměrem ministerstva železnic ze dne 23. ledna
t. r. byly železniční úřady poznovu
upozorněny, aby zákaz o zabavování
uhlí dodržovaly co nejpřísněji.
Aby ministerstvo veřejných prací dodržování
tohoto zákazu umožnilo, zvýšilo počínajíc
dnem 1. března 1920 kontingent železničního
uhlí měsíčně o 37.000 tun a
vypomáhá mimo to každé pondělí
mimořádným přídělem
500 tun.