Návrh byl podán dne 10. července 1919. Ku
projednání zákona ve výboru dříve
nemohlo dojíti, jelikož na denním pořádku
nalézaly se otázky neobyčejné důležitosti,
jako byla úprava mzdových a platových poměrů
státních zaměstnancův a jiných
více.
Při závěrečném jednání
dne 22. ledna 1920 vysloveny byly určité pochybnosti
o tom, bylo-li by správné, aby všichni sluhové,
kteří dovršili 12 let služebních,
generelně jmenováni byli podúředníky,
aniž se béře zřetel na jeho schopnost,
ať již získanou předběžným
vzděláním aneb skutečnou prací
v úřadě. Tato pochybnost byla rozptýlena
poukazem na to, že se jedná o úřední
sluhy, kteří po delší dobu konají
práce kancelářské aneb dozorčí
s určitou odpovědností. Tak na příklad
úřední sluhové finanční
správy.
Práce kancelářské ukládané
sluhům u úřadů berních záleží
ve vyhotovení denníků sirotčích,
denníků soudních deposit, běžného
účtu a finančního i soudního
depositu. Dále zakládání všech
denníků na každý měsíc
a rozličné opisování, jakož vedení
obsáhlé expedice.
U berních správ vykonávají sluhové
mimo různé opisování, vyhotovení
rejstříkův ukládacích a platebních
rozkazů, zaměstnávání jsou
při službě doručovatelské obsahující
v sobě mimo doručování různé
vyšetřování poměrů majetkových,
dále vyšetřování při výmazech
daně výdělkové a při převzetí
nových živností, jakož i při změnách
a přesídleních, podle stavu jimi provedených
vyšetření sepisují relace mající
vliv na další úřední řízení
stran poplatníků.
Úřední sluhové správy politické
a školské zaměstnávají se převzetím
a vypravením úřední pošty, doručováním
úředních spisův a peněz. Vyhledáváním
spisů k úřední potřebě.
V nutných případech vypomáhají
při všech kancelářských pracích,
ručí za celý inventář (majetek
státní) a za vše, co do oddělení
po příp. do celé budovy náleží,
konají pochůzky ve věcech úředních
a udržují stálý styk se stranami.
Úřední sluhové v ministerstvu školství
jsou vesměs bývalý poddůstojníci.
Ti, kteří zaměstnáni jsou na vysokých
školách středních museli před
přijetím do služeb státních prokázati
svou způsobilost. O tom za jakých podmínek
se přijímali na základě konkursu sluhové
do státních služeb, vysvítá z
konkursu o místo sluhy v universitní knihovně.
Konkurs zněl takto:
"Při universitní knihovně v Praze obsadí
se místo definitivního sluhy se zákonitými
požitky.
Uchazeči o toto místo musí se prokázati
svou dosavadní bezúhonností, musí
býti silné tělesné konstrukce a ve
svých vlastnoručně psaných žádostech
nechť udají stáří, stav (svobodný
a ženatý), příslušnost, jakož
i znalost obou zemských jazyků. Znalost písma
ruského a řeckého, nebo průkaz částečné
znalosti některého starého a nového
jazyka jest žádoucí.
Žadatelé ve státní službě
nebo v činné službě vojenské
ustanovení, podejtež své žádosti
doložené křestním listem, lékařským
vysvědčením event. vysvědčením
jazykové znalosti, cestou služební, ostatní
žadatelé přímo správě
universitní knihovny v Praze a to do čtrnácti
dnův od vyhlášení konkursu.
Veřejná a universitní knihovna v Praze dne
25. června 1919 11405."
Ostatně prakse při jmenování úředních
sluhů, podúředníky nebyla jednotná
ani u státních podniků jako jest železnice
a pošty.
U státních drah bylo jmenování závislé
na dosažení určité stupnice platové
a absolvování určitých zkoušek
t. zv. inteligentky. Žel, že jmenování
toto dále bylo závislé na počtu normovaných
míst. Byl-li stav plný pak neznamenalo splnění
všech podmínek pranic a čeští zřízenci
třeba sebe více schopni nemohli se jmenování
podúředníky dočkati.
Z předem uvedeného je prokázáno, že
ve službách státních není negramotných
úředních sluhů ba naopak, že
všichni ti, kteří po delší dobu
jsou zaměstnáni, plně se osvědčili
a jen z té příčiny nemohli zabezpečiti
si lepší existenci, poněvadž jednak zákon
o certifikatistech zatarasil jim cestu aneb nešťastné
systemisování míst úředních,
zabránilo jim dosíci toho, co právem jim
náleží. Jde tedy v prvé řadě
o odstranění staré křivdy způsobené
ve starém Rakousku na těchto nejubožších
z ubohých.
Zákon navrhovaný neodstranil zcela bezpráví
o němž nahoře se činí zmínka,
poněvadž nařízení ze dne 22.
listopadu 1908 neruší a dále platí zásada,
podle které do podúřednické kategorie
mohou býti zařaděna jen služební
místa, která nejsou spojena s převážně
ručními výkony a k jichž dosažení
se žádá, aby byla vykonána odborná
zkouška pro ně předepsaná, neb, aby
byl podán jinaký průkaz věcných
vědomostí, kterých nelze dosáhnouti
bez zvláštního předběžného
vzdělání.
Služební místa, která mají býti
zařaděna do podúřednické kategorie,
budou ustanovena ve shodě s finančním ministrem.
Pro ty, kteří nepřízní dřívějších
dob nebyli jmenováni sluhy dříve až
tehdy, kdy vydán byl zákon ze dne 23. července
1919, dostává se § 3. tohoto zákona
možnost, aby jmenováni byli dříve podúředníky,
než podle § 1. je stanoveno. Jedná se o ty, kteří
již 20 i více roků slouží, jimž
však tato doba celá do skutečné doby
služební se nezapočítala.
Státně-zřízenecký výbor
přes to, že nebylo lze zplna volání
po automatickém jmenování sluhů podúředníky
po 12 leté době skutečné služby
vyhověti, očekává, že správa
státní nebude ztrnule lpěti na systemisování
míst podúřednických a bude ve všech
případech, kde zákonité podmínky
jsou splněny, jmenovati je "ad personam".
Proto doporučuje státně-zřízenecký
výbor:
Slavné Národní shromáždění
račiž se usnésti na zákonu tohoto znění:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Všichni státní zaměstnanci úřadů,
ústavův a podniků, kteří náležejí
do kategorie úředních sluhův a dovršili
12 let ve vlastnosti definitivního úředního
sluhy, jmenují se podúředníky, konají-li
práce výše kvalifikované a prokáží
způsobilost zvláštní zkouškou a
zařadí se do platových stupňů
podúřednických podle ustanovení zákona
ze dne 20. července 1919 č. 456 sb. zák.
a nař.
Nařízením určeny budou práce,
které jest pokládati za výše kvalifikované,
a bližší ustanovení o zkoušce.
Zaměstnanci v § 1. uvedení, kteří
mají 20 let služby započítatelné
do platové stupnice sluhovské mohou býti
ustanoveni podúředníky ad personam, i když
jejich služba ztrávená ve vlastnosti definitivního
úředního sluhy nedosahuje 12 let.
Zákonem tímto nemění se dosud platná
ustanovení nařízení veškerého
ministerstva ze dne 23. listopadu 1908 č. 234 ř.
z.
Zákon nabývá účinnosti dnem
vyhlášení.
Provedením zákona pověřují
se veškeří ministři.