Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Než budou pro celé území Československé republiky sjednocena ustanovení o ukládání a výkonu trestů soudních, budiž postupováno podle těchto pravidel:

Je-li v některém zákoně nebo nařízení, platném také pro oblast trestního práva uherského, stanoven jen některý z trestův uvedených v trestním zákoně ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., nebo, má-li trest podle tohoto trestního zákona býti vykonán na území kdysi uherském, buď při ukládání a vykonávání trestů užito zásad:

1.Uzavření na odděleném místě rovná se vězení mladistvých osob podle § 27 zák. čl. XXXVI. z roku 1908.

2. Na místě vězení ne delšího dvou měsíců nastupuje uzamčení podle § 18, odst. 2. čl. zák. XL. z roku 1879; jinak rovná se vězení trestu vězení podle III. hlavy čl. zák. V. z roku 1878 s tou odchylkou, že při trestu vězení, uloženém podle zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., může se vězeň na vlastní náklad stravovati.

3. Tuhé vězení rovná se vězení podle III. hlavy čl. zák. V. z roku 1878, není však možno je přeměniti v trest peněžitý.

4. Trest uzamčení a vězení podle bodů č. 2 a 3 vykoná se ve věznicích okresních soudů.

5. Žalář, není-li delší dvou let, rovná se žaláři podle III. hlavy čl. zák. V. z roku 1878 a vykoná se v obvodovém žaláři nebo věznici soudu sborového, určené pro výkon žaláře, jinak rovná se káznici podle III. hlavy čl. zák. V. z roku 1878 s tou změnou, že neplatí zde obmezení časové, vytčené tam, a vykoná se v zemské trestnici.

6. O těžkém žaláři platí ustanovení bodu 5.

7. Zostření uložená rozsudkem zůstávají v platnosti právě tak, jako výhody plynoucí z počítání samovazby podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. 8. Na vězních, odsouzených podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. pro takové trestné činy, za něž uložený trest dovoleno jest odpykati s úlevami, stanovenými ve zvláštních nařízeních a výnosech (t. zv. politické trestné činy), vykoná se trest jako státní vězení se zachováním uvedených úlev.

Má-li trest podle práva uherského býti vykonán mimo oblast tohoto práva, vykoná se:

1 vězení osob mladistvých podle §u 27 zák. čl. XXXVI. z roku 1908 jako uzavření na odděleném místě podle § 270 rak. tr. zákona;

2. uzamčení jako vězení podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.;

3. vězení ne delší jednoho roku, sprostil-li soud v rozsudku podle § 41 čl. zák. V. z roku 1878 odsouzeného práce a svolil-li k tomu, aby se stravoval na vlastní náklad, jako vězení podle trestního zákona rakouského ve věznicích určených k tomu, při čemž budiž sproštění práce rozsudkem vyřčené zachováno;

4. vězení bez těchto úlev uložené na dobu ne delší jednoho roku jako tuhé vězení podle rakouského trestního zákona v těchto věznicích;

5. vězení delší jednoho roku jako žalář podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. ve státní trestnici;

6. žalář, není-li delší jednoho roku, jako žalář podle téhož trestního zákona ve věznici sborového soudu I. stolice;

7. žalář delší dvou let jako těžký žalář podle téhož trestního zákona ve státní trestnici;

8. státní vězení v trestnicích určených k tomu (odst. 3. nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. ledna 1920, č. 38 sb. z. a n.), a to se všemi ulehčeními, která jsou podle platných ustanovení poskytována těm trestancům, kteří byli odsouzeni pro delikty politické;

9. kázníce jako těžký žalář podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. ve státní trestnici.

Ministerstvo spravedlnosti jest oprávněno z vážných důvodů (přeplnění ústavu, ohledy zdravotní a bezpečnostní) pro čas nezbytné potřeby určiti na místě věznice sborového soudu k výkonu trestu trestanci a naopak.

Tento zákon nabývá účinnosti osmého dne po vyhlášení a výkon jeho ukládá s. ministru spravedlnosti.

Pohyb obyvatelstva v celém území naší republiky má v zápětí, že začasté je nutno, soud nad osobou, která se provinila v oblastí jednoho z obou trestních zákoníků, platných v Československé republice, provésti na území, kde platí druhý trestní zákoník, a také tresty uložené soudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vykonati na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusí a zase naopak.

Podle §. 63 rakouského trestního řádu a § 29 uherského trestního řádu ve znění novely z 18. prosince 1919, č. 1 sb. zák. a nař. z roku 1920, je možnou delegace v celém území republiky Československé a má býti v případě takovém podle § 51 rakouského trestního řádu a § 16 uherského trestního řádu užito trestních zákonů, platných na místě spáchaného činu.

Oba však trestní zákony, rakouský i uherský, mají vlastní systém trestů.

Při navržení shora uvedené novely z 18. prosince 1919 a prováděcího nařízení ze 17. ledna 1920, č. 38 sb. z. a n., bylo ministerstvo spravedlnosti té doměnky, že otázka výkonu trestů na území druhého práva bude mocí dojíti rozřešení, až bude dosaženo částečné unifikace zákonů trestních v příčině ukládání trestů vůbec, a ustanoveno proto v § 2 prováděcího nařízení k právě citované novele, že výkon trestův, uložených podle uherského trestního zákona v té části republiky Československé, kde platí dosud rakouský trestní zákon a řád, má se díti s přiměřeným zřetelem na příslušná ustanovení uherského trestního řádu, a to trest státního vězení v trestnici pro muže v Plzni a v trestnici pro ženy v Řepích, trest káznice v každé trestnici a trest uzamčení v každé věznici okresního soudu.

Ale v praxi ukázalo se nadmíru ob tížným chtít vykonávati tresty v ústavech, ať věznicích okresních anebo sborových soudů nebo trestnicích, podle pravidel ustanovených právem jiným. Nehledíc k tomu, že osvojení si těch pravidel personálem naráží na obtíže, nedá se dobře zameziti porušování domácího pořádku v ústavech výkony trestů podle různých ustanovení.

Mimo to ukázalo se při pracích zákonodárných nezbytným k usnadnění postupu práce jednou pro vždy stanoviti poměr trestů podle rakouského trestního práva k trestům podle uherského trestního práva, poněvadž jinak je nutno v každém zákoně a nařízení, stanovícím tresty soudní, a při každém jednotlivém ustanovení trestním určovati zvláštní tresty pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Přání po ustanovení poměru toho vyslovil příležitostně také ústavní výbor Národního shromáždění a ministerstvo spravedlnosti vyhovujíc jemu, předkládá tuto osnovu zákona.

V podrobnostech podotýká se toto:

V § 1 je myšleno na případ posléze zmíněný, že totiž má býti poskytnuta zákonodárné technice pomůcka unifikační. Když bude některý soud užívati zákona nebo nařízení, platného také pro oblast trestního práva uherského, a nebude tam zvláštního ustanovení o trestu pro oblast trestního práva uherského, bude ukládati trest podle uherského trestního zákona podle měřítka § 2 osnovy.

To bude platit i tehdy, kdyby některý soud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jednající jako soud delegovaný na místě příslušného soudu Slovenska nebo Podkarpatské Rusi, měl uložiti trest podle trestního zákona uherského.

Uzavření na odděleném místě podle § 270 rakouského trestního zákona je spíše vychovávacím prostředkem, nežli represivním zlem, a má obdobu v § 27 zák. čl. XXXVI. z roku 1908 o výkonu trestu vězení na osobách mladistvých.

Na malé přestupky je v uherském trestním zákoně (čl. zák. XL. z roku 1879) stanoven trest uzamčení, nejvyšší hranice jeho pak činí dva měsíce. Má-li tedy trest vězení do této výše býti vykonán v oblasti trestního práva uherského, nebo má-li býti stanoven trest soudem, užívajícím jinak trestního práva uherského (delegace), je vhodno užíti trestu uzamčení. Ovšem ale nezdá se vhodným, aby trest tento byl vykonáván u úřadu veřejné správy, poněvadž soudní tresty vězení, ať stanovené již v rakouském trestním právu nebo v zákonech republiky Československé, neukládají se pro takové delikty s rázem přestupků správních, pro jaké je namnoze v uherském trestním právu stanoven trest uzamčení.

Jinak podstatného rozdílu ve výkonu trestu vězení podle rakouského trestního práva a podle uherského trestního práva není.

Tuhé vězení jest uherskému trestnímu zákonu neznámo. I podle rakouského trestního práva rozdíl ve výkonu trestu toho od vězení jednoduchého téměř úplně zmizel. Při jednoduchém vězení mohou se věznění sami stravovati, což je při trestu tuhého vězení vyloučeno. Podle § 41 zák. čl. V. z roku 1878 může soud odsouzeného k trestu vězení sprostiti práce a svoliti k tomu, aby se stravoval na vlastní náklady. Je tedy vhodno trest vězení s tímto ulehčením postaviti na roveň vězení podle rakouského trestního zákona, při čemž zachovává se i sproštění od práce, kdežto vězení bez úlev postaviti na roveň vězení tuhému.

Větší praktický význam rozdílu toho spočívá v tom, že nelze trest tuhého vězení zaměniti za trest peněžitý, kdežto podle uherského trestního práva mohlo by na místě trestu vězení za podmínek § 92 uherského trestního zákona býti nalezeno na trest peněžitý. Proto je při výkonu trestu tuhého vězení v oblastí trestního práva uherského možnost přeměny takové vyloučena.

Trest žaláře podle rakouského trestního práva odpovídá celkem trestu žaláře podle trestního práva uherského. Uherský trestní zákon je v tom směru jen potud mírnějším, že tomu, kdo jest odsouzen k trestu žaláře, ponechává se možnost výběru práce a nemusí pracovati mimo budovu. Rozdíl mezi těžkým žalářem a jednoduchým žalářem podle rakouského trestního práva je redukován od vydání zákona z 15. listopadu 1867, na minimum: při těžkém musí být uloženo zostření a styk s osobami cizími je značně omezen.

Ale uherské trestní právo ukládá trest vězení i na takové delikty, kde by podle rakouského trestního zákona bylo uložiti žalář, ovšem vězení ne jen do doby jednoho roku, jako podle rakouského trestního zákona, nýbrž až do pěti let. Lze tedy právem trest vězení více než jednoletého srovnati s trestem žaláře, jenž téměř se neliší od vězení tuhého podle rakouského práva. Je-li pak žalář podle rakouského trestního práva uložen na dobu delší dvou let, jedná se jistě o tak těžký trest, že má nastoupiti podle uherského práva nejpřísnější druh trestu, a to jest trest káznice. Trest tento byl v trestním zákoně uherském stanoven nejen na delikty obecně nebezpečné, nýbrž i na mnohé delikty politické, jak je na př. vidno z ustanovení o trestání velezrady, vzpoury a pod.

Na některé delikty rázu politického lehčího druhu je stanoven v uherském trestním právu trest vězení státního. Pro výkon tohoto trestu jsou na území mimoslovenském podle prováděcího nařízení ze dne 17. ledna 1920, č. 38 sb. z. a n. určeny trestnice pro muže v Plzni a trestnice pro ženy v Řepích a má býti trest tento vykonán právě tak jako u soudů, působících v oblasti trestního práva uherského. Dokonce jde se ještě dále, že všechna jiná ulehčení platná podle ustanovení pro soudy mimo oblast trestního práva uherského pro výkon trestů na delikventech politických mají platit i při výkonu trestů státního vězení.

Zostření, uložená podle rakouského trestního zákona, je nezbytno nechati platit i při výkonu trestu v oblasti trestního práva uherského, poněvadž nehledíc k tomu, že někde je zákon výslovně nařizuje, mnohdy se jimi nahrazuje větší délka trestu (§ 55 a 260 b) tr. z. rak.).

Na druhé straně zase mají ovšem zůstati ty výhody, jež se pojí k výkonu trestů v samovazbě podle rakouského práva, zvláště pokud jde o zkrácení doby trestu. Bližší obsah těch ustanovení jak pro výkon, zostření tak pro započítávání samovazby uvésti ve známost i pro oblast trestního práva uherského je zajisté lépe ponechati do prováděcího nařízení, nežli pojímati je do zákona.

Formální návrh: Osnova tato budiž přikázána výboru právnímu a dána mu lhůta vzhledem na pilnost věci do 48 hodin k vyjádření se.