Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Pokud není již zvláštními zákony tak stanoveno, přísluší od doby účinnosti tohoto zákona státní správě vrchní dozor na všechny veřejné ústavy léčebné a humanitní a soukromé ústavy s právem veřejností, k jejichž řízení je třeba lékařského vedení nebo spolupůsobení, a to po stránce lékařské, správní i hospodářské.

Sem patří nemocnice, ústavy pro choromyslné, porodnice a nalezince.

Nařízením vlády bude určeno, které další ústavy léčebné a humanitní, zvláště pak takové, jež mají doplniti všeobecnou péči zdravotně-sociální, mají sem podle povahy věci a účelu ústavu náležeti.

Nařízením vlády bude dále stanoveno, jakým způsobem a kterými úřady má býti dohled tento vykonáván.

V poslední instanci příslušno jest ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastněnými ministerstvy.

Dokud nebudou právní poměry ústavů léčebných a humanitních (§ 1) upraveny jednotně zvláštním zákonem, mohou býti, vyžadují-li toho svrchovaně důležité zájmy státní, vládním nařízením některé veřejné ústavy léčebné a humanitní, nebo soukromé ústavy se svolením vlastníka, prohlášeny za ústavy státní a převzaty do správy ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Nabytých práv zaměstnanců ústavů, jež budou převzaty do správy státní, bude podle obdoby §u 10 zákona o župních úřadech šetřeno, pokud tato práva se zakládají na úpravách provedených a schválených podle platných právních ustanovení.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení a pověřuje se provedením jeho ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastěnými ministry.

Snahy unifikovati právní poměry ústavů léčebných a humanitních v republice Československé na jednotném a pevném základě organisačním, přiměly ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, že vypracovalo a předložilo ministerské radě ke schválení osnovu zákona, jež vyhovovala výše zmíněným intencím, a ve 40 paragrafech řešila jednotným směrem právní poměry ústavů léčebných a humanitních v souhlasu se zákonem o zřízení župních a okresních úřadů. Zákon tento dělil břemena související se zřizováním a udržováním ústavů léčebných a humanitních na dva činitele a to stát a župy, ponechávaje jinak volné a obsáhlé pole dobročinností soukromé.

Vzhledem k dalekosáhlým důsledkům, které podle mínění ministerské rady tento zákon by měl v oboru správy veřejné, a zvláště vzhledem k úzké spojitosti zákona tohoto jakožto zákona organisačního se zřízením župním a s úpravou finančních poměrů žup nemohla se ministerská rada rozhodnouti, aby tento zákon již v přítomné době předložila k ústavnímu projednávání a odložila jednání o něm na dobu pozdější.

Přes to však vláda uznávajíc nynější poměry v ústavním zdravotnictví za nejvýš komplikované, rozhodla se, aby Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání předložen byl aspoň zákon, jímž by se poměry ústavů léčebných a humanitních upravily provisorně.

Zákon, jehož osnova jest předložena, neodstraňuje prozatím různý právní stav v jednotlivých součástech republiky Československé, pokud jde o ústavy léčebné a humanitní.

K tomu dlužno uvésti, že pokud se týče všeobecných veřejných nemocnic, platí dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku všeobecně staré normativní výnosy býv. ministerstva vnitra z 6. března 1855, č. 6382 (v Čechách vyhlášen v zemském zákoníku 1857 IL odd. č. 5) o vymáhání výloh léčebných pro všeobecné nemocnice a dále výnos min. ze dne 4. prosince 1856, č. 26641 o podmínkách udělení práva veřejností.

V Čechách mimo to byl vydán zemský zákon ze dne 5. března 1888, č. 19 z. z. o úpravě veřejnoprávních poměrů všeob. veř. nemocnic v Čechách, jenž v zásadě převzal jednotlivá ustanovení min. nařízení z r. 1856.

Na Moravě a ve Slezsku nedošlo k vydání zvláštních zákonů o úpravě právních poměrů všeob. veř. nemocnic a až na málo významná ustanovení zákona moravského ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z. (§ 30) a slezského zákona z 26. června 1914, č. 26 z. z. (§ 65) - dosud nenabyl účinnosti - není v tom směru jiných předpisů než zmíněné již normativní výnosy ministerské resp. ustanovení jednotlivých stanov všeobecných veř. nemocnic.

Za to na Slovensku a samozřejmě i v Karpatské Rusi jsou již poměry upraveny jednotně a se stanoviska rozhodující státní správy.

Poměry ústavů léčebných upravuje zákon čl. XIV. z r. 1876 a norm. výnosy byv. uh. ministerstva vnitra z r. 1902 (č. 35.000) a 1907 (č. 140.000) velice podrobně, při čemž jest vyhrazen na správu nemocnic a ústavů humanitních vůbec značný vliv centrálnímu úřadu státnímu, jenž také hradí značnou měrou výdaje těchto ústavů (zákon čl. XXI. z r. 1898 o úhradě léčebných výloh veřejným ústavům).

Mimo to jsou na Slovensku 3 velké státní nemocnice (Bratislava, Košice, Žilina), jež samozřejmě jsou v neobmezené. správě státní.

Pokud jde o ústavy pro choromyslné, porodnice a nalezince, jde v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vesměs o ústavy zemské, a mají tudíž zemské autonomní správy vesměs ingerenci na správu těchto ústavů.

Právní poměry těchto ústavů byly upraveny v dřívějším Rakousku minist. nařízením ze 14. května 1874, čís. 71 ř. z. a z 4. července 1878, čís. 87 ř. z., dále řadou normativních předpisů zemských správ resp. usnesení sněmovních.

Říšským zákonodárstvím v býv. Rakousku upravena byla při všech těchto ústavech toliko otázka náhrady výloh léčebných, a to pokud se týče ústavů pro choromyslné a porodnic zákonem z 17. února 1864, č. 22 ř. z., a pokud se týče nalezinců zákonem z 29. února 1868, č. 15 ř. z. ve smyslu povinnosti zemských fondů k úhradě nedobytných výloh ošetřovacích.

Dále dlužno se zmíniti o čís. nař. z 28. června 1916, čís. 20 ř. z. o zbavení svéprávnosti.

Mimo to zákon z 1. května 1869, čís. 56 ř. z. stanoví tříletou lhůtu veřejným ústavům léčebným pro naúčtování nedobytného léčebného zemským fondům.

Ohledně Slovenska dlužno poukázati na zákon čl. XIV. z r. 1876 a zák. čl. XXI. z r. 1898.

Tento separatismus v správních normách upravujících poměry ústavů léčebných a humanitních není ovšem v zákoně, jehož osnova se předkládá, obsažen, a ponechána jest tato úloha pracím pozdějším. Přes to však zákon již vyhrazuje státní správě vrchní dozor nade všemi ústavy léčebnými a humanitními, jež jsou v §u 1 vypočteny, a to nejen po stránce lékařské, nýbrž i správní a hospodářské.

Textaci tohoto paragrafu dlužno vysvětliti vývojem historickým a výkladem zákona z 30. dubna 1870, čís. 68 ř. z., jenž vyhrazuje nejvyšší dohled k veškerému zdravotnictví správě státní (§ 1) a v §u 2 vrchní dozor správě státní nad nemocnicemi, ústavy pro choromyslné atd., kteréžto ustanovení vykládáno bylo v omezeném směru, totiž jako právo dohledu na lékařskou činnost ústavů. Avšak v tomto omezeném smyslu jest výkon práva státní správě příslušejícího již dávno ilusorním, neboť lékařská činnost ústavu souvisí tak těsně s činností správní a zasahuje tak závažně do sféry hospodářské, že nelze tu činiti rozdílu.

Pro Slovensko a Karpatskou Rus není třeba stanoviti zvláštních opatření, naproti tomu pro Čechy, Moravu a Slezsko dlužno zákonem pojem vrchního dozoru přesně vymeziti a to zvláště vzhledem k §u 14 zákona českého ze dne 5. března 1888, čís. 19 z. z.

Samozřejmě vrchní tento dozor bude vykonáván za šetření dosavadní sféry autonomní, při čemž však dlužno uvésti, že vzhledem k údělům, jež stát poskytuje jednotlivým zemským fondům, jimž dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku s největší části přísluší hraditi výlohy související s režií ústavů léčebných a humanitních, musí také státní správa míti vliv, aby aspoň nepřímo vrchním dozorem a kontrolou mohla se přesvědčiti o způsobu hospodaření ústavního.

Mimo to poukazuje se na návrh člena Národního shromáždění Václava Johanise a. soudruhů na úpravu finančních poměrů všeob. veř. nemocnic, jenž přijat a upraven byl se souhlasem zástupců ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministerstva financí ve výboru rozpočtovém a v sociálně politickém výboru v následujícím smyslu: »Vládě se ukládá, by podle vzoru sanace pražské všeob. nemocnice (cís. nař. z 1. března 1917, č. 14 ř. z. a nař. min. vnitra a financí z 30. března 1918, čís. 124 ř. z.) předložila co nejdříve osnovu zákona, jímž se zavádí pro celé území Československé republiky zdravotní přirážka k určitým přímým daním v přiměřené výši. Výnos této dávky tvořiti má zvláštní dotaci, spravovanou ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy spolu s ministerstvem financí, jež rozdělena bude po slyšení příslušných zemských správních výborů mezi všechny veřejné nemocnice Československé republiky podle počtu ošetřovacích dnů.

V osnově zákona budiž vytčena povinnost státního fondu na vrub této dotace poskytovati zálohy jednotlivým všeobecným nemocnicím podle poměru, jaké části na ně připadají.«

I z toho důvodu tudíž - neboť není pochyby, že zákon dotčený, bude-li návrh, o nějž jde, v Národním shromáždění přijat, bude co nejdříve předložen - dlužno státní správě, jež bude částečně dotovati fondy ústavní, vyhraditi aspoň vrchní dohled na hospodářství těchto ústavů.

Dále poukazuje se na resoluci přijatou v 112. schůzi Národního shromáždění dne 29. ledna 1920, v níž se ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ukládá, aby výstavbě nových nemocnic a zařízení vnitřnímu nových i starých nemocnic, zvláště kde jde o nemocnice v uzlu železniční sítě, věnovalo veškerou podporu a zajistilo si v příštích rozpočtech k tomu cíli potřebné částky.

Rovněž poukazuje se na další resoluci z téhož dne, jíž se ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy vybízí, aby organisovalo účelné administrativní vedení státních nemocnic slovenských, hledíc při tom upraviti jednotně právní základ k tomu vzhledem k různostem na Slovensku a v ostatních částech republiky.

Účelu, jež mají jak návrh posl. Johanise tak obě resoluce na mysli, dá se vyhověti toliko tím, že ústavnictví v republice Československé musí býti upraveno účelně s hledisek celostátních, a že musí býti paralysovány různé lokální zájmy a sféry, které často některé autonomní korporace při správě ústavní mají na mysli, a kteréžto lokální zájmy nejvíce pak staví se v cestu, když jde o radikální a cílevědomé potírání epidemií.

Pokud jde o ustanovení §u 4, může se jednati jenom o svrchovaně důležité zájmy státní, kdy musí stát zakročiti, aby tyto zájmy neutrpěly nedozírných škod.

V té příčině s poukazuje na návrh členů Národního shromáždění Jaromíra Špačka a soudruhů (tisk 1266), aby byla zřízena veliká státní veřejná nemocnice pro Velkou Ostravu a okolí, při čemž se zdůrazňuje, že zvláště v nynější epidemii neštovicové na Těšínsku byly živě pociťovány nedostatky nynějšího právního uspořádání nemocnic na Ostravsku, kteréžto nedostatky jen s největším úsilím byly zmírněny a dosud nejsou odstraněny.

Podobně jest tomu ohledně nemocnic Velké Prahy, resp. nemocnic některých na Slovensku a Karpatské Rusi, zvláště Lučenci a Munkáči, kdež svrchovaně důležité. zájmy státní nutně vyžadují zákroku státního.

Ostatně se podotýká, ze pro letošní rok jest již ba podobné zákroky státní pamatováno, neboť v rozpočtu ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v kap. XXIII. tit. 1, § 4, pol. 10. vloženo jest na »podpory na výstavbu nemocnic a převzetí pražské všeob. nemocnice státem 4,000.000 Kč a v rozpočtu ministerstva veřejných prací na rok 1920 kap. XX. tit. 13, § 14, pro Slovensko na stavbu nemocnic atd. (pro účely zdravotnictví a tělesné výchovy) 6,000.000 Kč.

Jest tudíž rozpočtově na úkoly, jež má § 4 zákona na mysli, prozatím plně pamatováno.

Ke konci se opětně podotýká, že povaha zákona, o nějž jde, je provisorní, že vláda přijde svého času se zákonem definitivním, jemuž bude vyhovovati struktuře nové ústavy a bude založen na principu úkolů nového moderního státu ve veřejném zdravotnictví.

Provisorní zákon, jenž se předkládá, v zásadě nemění ničeho na sféře právní moci dosavadních činitelů, dává však přes to státní správě možnost, aby ingerenčně a autoritativně vystoupila jakožto faktor vedoucí a jakožto činitel, jenž na mysli má vždy jen zájmy celostátní.

Po stránce formální se navrhuje, aby osnova přikázána byla výboru sociálně-politickému a výboru ústavnímu ku podání zprávy ve lhůtě 5 denní.