Zákon ze dne 27. května 1919, č. 318. sb.
z. a n., ustanovil v § 17, že soud jedná podle
zásad nesporného řízení, a
že do usnesení okresního soudu lze podati do
14 dnů po doručení stížnost.
Poněvadž pak v nesporném řízení
každé usnesení se vydává písemně,
pokud se toho strany nezřekly, a podle uvedeného
zákona běží lhůta ke stížnosti
od doručení písemného usnesení,
rozumí se samo sebou, že každý soudce
rozhoduje podle § 17. zák., vydá stranám
písemné usnesení. Přes to byl čl.
Xl. výnosu ze 30. června 1919, čís.
12314 (věstník ministerstva spravedlnosti 1919,
č. 19. str. 68. a násl.) stanoveno: "Nevyhoví-li
soud přihlášce některého pachtýře,
buď o tom vyhotoveno usneseni zvláště
a odůvodněno. Toto usnesení dodá se
pouze oběma stranám."
Není proto třeba opětně nařizovati
něco v té věci soudům. Usnesení
ono může soud ovšem vydat a doručiti stranám
teprve, když byl vykonal šetření podle
§ 17. zák., a zdá se, že jest tu nedorozumění
v tom, že asi soudce byv tázán některým
pachtýřem, má-li nárok na pachtovaný
pozemek, jemu oznámil svůj úsudek, aniž
rozhodoval o přihlášce podle § 17. uvedeného
zákona.
Vyzval jsem několikráte soudy, aby provedení
zákona urychlily. Výnosy o tom vydané byly
také sděleny některým pánům
členům Národního shromáždění
podávajícím dotaz. Tak praví výnos
z 10. listopadu 1919 č. 27734 (věstník str.
136): "Zákon ponechal to uvážení
soudu (prodloužiti lhůtu podle § 15...). Jako
má býti prodloužení lhůty účelným,
tak opět jest žádoucím, aby pozemková
reforma byla prováděna pokud možno rychle beze
zbytečných průtahů.... Prodloužiti
lhůtu snad jen z důvodu, že se vyčkává
úprava poměrů na pozemkovém trhu neb
úprava valuty a pod., není přípustno;
žadatel musí osvědčiti závažné
důvody. Urychlené řízení nesmí
ovšem býti na úkor věcnému vyřízení,
ale bude toho dbáti, aby byly alespoň co nejdříve
vyřízeny přihlášky, které
jsou samy sebou nespornými a bude možno, když
se lhůta povoluje, určiti, aby vlastník se
vyjádřil v krátké lhůtě
o přihláškách, ve kterých neshledal
sporných otázek, a v postupných kratších
lhůtách vždy po částech o ostatních,
aby tím i řízení u soudu bylo urychleno
a usnadněno."
Výnos ten byl připomenut jednotlivým soudům,
když došly stížnosti, ale ukázalo
se, že stížnosti byly skoro vždy neodůvodněny;
soudy ukazují na to, že velmi četné
přihlášky jsou tak neúplné a
neurčité, že teprve po doplnění
jejich mohlo býti zahájeno jednání.
Jeden soud vrátiti musil téměř všechny
přihlášky k doplnění. V některých
případech zdráhají se pachtýři
při dílcových pachtech dáti vyměřiti
dílce na svůj náklad (§ 20. zák.)
a poněvadž výměra jest rozhodnou pro
určení přejímací ceny, nemůže
soud vydati konečného usnesení.
Výnosem ze dne 24. ledna 1920 č. j. 2706 byly soudy
opět poukázány, aby pokud možno rychle
a bez zbytečných průtahů vyřídily
došlé přihlášky a do 10. břez.
na t. r. podaly zprávu, jak postoupilo řízení.
Přes to, že soudy jsou přetíženy,
nemajíce často úplného počtu
referentů, nebyly shledány nápadné
průtahy, které by nebyly věcně odůvodněny.
Ministerstvo dohlíží stále na provádění
těchto prací.
Stíhati jednání uvedené pod čl.
4. dotazu jest možno jen, pokud zakládá trestný
čin; tu však třeba, aby byly jednotlivé
případy udány povolaným činitelům.