Zákonem ze dne 17. července 1919, č. 421
sb. z. a nař., který nabyl účinnosti
dnem 30. červencem 1919, byly nemovitosti, které
dříve byly obecním statkem podle ustanovení
obecních uřízení, prohlášeny
za kmenové jmění obecní, a práva
podílníkův, užívati nemovitostí
těch, byla prohlášena za zaniklá, pokud
v §§ 3. a 4. cit. zákona jinak se nenařizuje.
V §.4. zákona toho se pak ustanovuje, že podílníkům,
t. j. osobám, které jsou podle ustanovení
obecních oprávněny užívat obecního
statku (§ 8. uved. zákona), náležeti má,
počínajíc dnem 1. ledna 1920, peněžitá
náhrada za jejich nárok na braní stavebního
nebo palivového dříví z pasek lesa
obecního statku.
V zákoně není výslovného ustanovení
o tom, zda-li podílníci mají ještě
v roce 1919 právo brát užitky z lesa, jenž
až do vydání zákona byl obecním
statkem. O užitku z nemovitosti obecního statku, jichž
podílníci užívali posud jako rolí,
luk a nebo rašelinišť, obsahuje § 3. uvedeného
zákona výslovné ustanovení, že
sklizeň z roku 1919 náleží
dosavadním užívatelům.
Ze srovnání § 3. s ustanovením §
4. tohoto zákona, jenž mluví o podílnících,
kteří dosud mají nárok na braní
stavebního nebo palivového dříví
z pasek lesa obecního statku, vyplývá, že
při braní užitku z nemovitostí, jež
byly dřív obecním statkem, nemá býti
činěno rozdílu mezi užitky z rolí,
luk a rašelinišť se strany jedné a mezi
užitky z lesů se strany druhé. Pro tento názor
mluví také to, že §em 4. zákona
toho poskytuje se peněžitá náhrada dosavadním
podílníkům lesův obecního statku
teprve počínajíc dnem 1. ledna 1920.
Z jednání ústavního výboru
Národního shromáždění
plyne, že tento názor byl vtělen v zákon
a že bylo při tom předpokládáno,
že myšlenka, že v roce 1919 jsou podílníci
dosavadního obecního statku oprávněni
bráti v dosavadním rozsahu užitky z nemovitostí,
které dosud byly obecním statkem, je v § 4.
způsobem dostatečně jasným vyjádřena
slovy:
"kteří dosud mají nárok na braní
stavebního nebo palivového dříví
z pasek lesa" a stanovením dne 1. ledna 1920, jako
termínu, od kdy se má poskytovati náhrada
peněžitá.
Také starousedlíci zákonu tomu tak, totiž
že do konce roku 1919 mají právo bráti
dříví z lesů těch, rozuměli,
a proto došly také ministerstvu vnitra četné
stížnosti, když některé politické
úřady zakazovaly dosavadním užívatelům
lesův obecního statku káceti dříví
v těchto lesích, odvolávajíce se na
ustanovení zákona ze dne 17. července 1919,
č. 422 sb. z. a nař. jímž se zakazuje
káceti dříví v obecních lesích
vůbec.
Právě uvedený zákon je v úzké
spojitosti se zákonem ze dne 17. července 1919,
č. 421 sb. z. a nař. Podle zákona ze dne
17. července 1919, č. 422. sb. z. a nař.
mohou politické úřady
výjimečně svoliti k tomu, aby, pokud toho
nezbytně vyžadují zvláštní
poměry v obci, kácelo se dříví
v rozsahu, jejž úřady tyto určí.
Vzhledem k úzké spojitosti obou zmíněných
zákonů nelze pochybovat o tom, že politické
úřady mohou udíleti výjimečně
svolení ke kácení dříví
nejen k žádosti obce, nýbrž také
k žádosti starousedlých, kteří
k tomu po rozumu výše uvedených výkladů
podle § 4. zákona ze dne 17. července 1919,
č. 421.sb. z. a n. mají právo.
Také zemská správa politická v Praze
vykládala tak zákony ze dne 17. července
1919, čís. 421 a 422 sb. z. a n., žádala
však přípisem ze dne 8. listopadu 1919, č.
18 B 271 ai 1919 o autoritativní výklad zákona.
K tomuto podnětu zmocnila ministerská rada usnesením
ze dne 2. prosince 1919 ministerstvo vnitra, by poukázalo
politické úřady, že mohou v roce 1919
udíleti svolení k tomu, aby starousedlíci
směli v roce 1919 káceti dříví
v lesích obecního statku, a to v tom rozsahu, jak
jest odůvodněn hospodářskými
plány pro rok 1919. Ve smyslu toho zmocnění
byly poukázány politické úřady,
aby vzhledem k panující veliké nouzi o topivo
udílely výjimečně ještě
starousedlým povolení káceti dříví
v lesích obecního statku, pokud turnus
1919 ještě nebyl vykácen.
Podle výslovného příkazu mohlo povolení
to býti dáno nejdéle do konce
roku 1919. Pokud vykácené dříví
přesahovalo by spotřebu domácnosti a živnosti
v rozsahu posavadním, bylo politickým úřadům
uloženo, že přebytky musí býti
dány k disposici obecnímu úřadu k
zásobování nemajetného
obyvatelstva topivem za náhradu výloh
spojených s kácením.
Zemské politické správě bylo uloženo,
by hned všem okresním politickým úřadům
výnos ten oznámila, čímž byl
vyřízen její návrh z 8. listopadu
1919, č. 18 B 271 ai 1919. Dodatečně a to
usnesením ze dne 30. prosince 1919 uložila ministerská
rada všem politickým úřadům,
aby spory vzešlé pro kácení dříví
snažily se urovnati smírem mezi stranami a aby tam,
kde dříví bylo již obci prodáno,
bylo kupujícím právo vlastnické zachováno,
a aby se v tomto případě býv. starousedlým
dostalo pouze peněžité náhrady po rozumu
zákona ze dne 17. července 1919, č. 422 sb.
zák. a nař. Jak patrno, snažila se vláda
jedině o to, aby rozpor, který se jeví mezi
§§ 2. a 4. cit. zákona, smírnou cestou
se vyřídil, k čemuž ostatně byla
vláda oprávněna i povinna užíti
cesty nařizovací.
Nařízení toho není třeba odvolávati,
poněvadž mělo účinnost pouze
do 31. prosince 1919.
Dnem 31. prosince 1919 totiž právo starousedlých
na kácení dříví v bývalém
obecním statku i podle ministerského nařízení
zaniklo.