Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Do ustanovení čl. 1. odst. 3, čís. 3, zákona ze dne 27. května 1919, čís. 292 sb. z. a n., vsouvá se před slovo "Podniky" slovo "Oněmi" a za slovo "směnek" tato věta: "anebo se nepřipisují k dobru jinému takovému podnikateli, který sám jest povinen ke srážce daně.".

Zákon tento, jehož provedení se ukládá ministru financí, nabývá účinnosti ode dne vyhlášení zákona, ve čl. 1. citovaného.

Zákonem ze dne 27. května 1919, čís 292 sb. z. a n., podrobeny byly srážce daně z důchodů také úroky ze vkladů peněžních ústavův, uložených u jiného peněžního ústavu v běžném účtě. To zavdalo podnět k rekriminacím všech ústavů peněžních, a jmenovitě malé ústavy poukazovaly k tomu, že toto zatížení mělo by ve velmi četných případech za následek přímo ohrožení jejich existence. Tak na příklad Kampeličky uváděly, že k 1. březnu 1919 měly 453 miliony korun vkladů na knížky a 13 milionů koruny vkladů na běžný účet; naproti tonu měly jinde uloženo v běžných účtech 400 milionů korun svých vlastních přebytků. Z těchto 400 milionů korun nemohly by samy platiti 6% daň rentovou, když už je tíží 3% rentová daň ze vkladů na vkladní knížky, totiž z oněch 453 milionů korun, a nemohou přesunouti jí na své vkladatele ve formě nějakého režijního příspěvku. Ony neprovozují obchodů spekulačních a jsou nuceně obmezeny na úvěrní obchody. Rozpětí úrokové jest u nich nepatrné (1/4%) a z toho se uhražuje režie. Drobné ústavy nemohou svoje přebytky ukládati v realitách, cenných papírech nebo na knížky, nýbrž ukládají je v běžném účtě u svých svazů nebo bank. Tím ohrožena jest existence celé řady drobných ústavů lidového peněžnictví.

Jest dále nepopíratelno, že za dnešního právního stavu dochází k tak zvanému řetězovému zdanění, které záleží v tom, že týž objekt (úroky z kontokorrentních pohledávek) jest u různých ústavů několikráte zdaňován.

Všem těmto zásadám se zabrání, bude-li do zákona ze dne 27. května 1919, čís. 292 sb. z. a n., pojato ustanovení, že od srážky daně z důchodů jsou osvobozeny také úroky, které se vyplácejí, nebo k dobru připisují podnikateli, jenž sám podle zákona jest povinen srážkou daně z důchodů. Podobné ustanovení jest obsaženo také v zákoně republiky Rakouské ze dne 5. února 1919, čís. 150 st. z.

Aby pak předešlo se nesprávnému výkladu, jako by podniky veřejně účtující a společnosti s obmezeným ručením byly povinny srážkou daně z důchodů bez rozdílu, vsouvá se dále na počátku bodu 3., odst. 3., čl. j. zákona, shora citovaného, slovo "Oněmi", čímž má býti vyjádřeno, že i podniky a společnosti stíhá povinnost srážky jedině tenkráte, provozují-li po živnostensku obchody bankovní.

Návrh budiž ku projednání přikázán rozpočtovému výboru.