Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předsednictvo min. rady vrátilo zákon usnesený dne 30. ledna 1920 Národním shromážděním předsednictvu Národního shromáždění s těmito připomínkami pana presidenta republiky:

V §u 1. číslo 2. zákona prohlašují se za státní občany Československé republiky bývalí státní občané říše německé, kteří mají své řádné bydliště v hranicích Československé republiky, počítajíc v to též území, která náležela dříve k říši německé a která od ní připadnou k republice Československé.

Toto ustanovení, pokud postihuje i takové státní občany říše německé, již nejsou usazeni na územích, která náležela dříve k říši německé a která od ní připadl k republice Československé, zdá se mi býti povážlivým, ježto - aniž by v nových změnách státoprávních bylo k tomu důvodů - ve svých důsledcích nutí k účasti na státním životě a na státní správě v republice Československé celou řadu dosavadních cizích státních příslušníků, kteří snad po většině na účasti té ani žádného zájmu nemají a snad míti nechtějí, což nezdá se mi vyhovovati pravému duchu smluv mírových.

Vrcholem práv občanských jest právo volební, jímž občan vykonává rozhodující vliv na strukturu a vládu státu, a jež jest výronem jeho nazírání na stát a jeho úkoly. Právo volební možno přiznati proto pouze tomu, u koho jest patrna vůle srůsti se státem a plniti vůči němu povinnosti občanské, a bylo by povážlivým, svěřiti právo to někomu, o kom není vůbec jisto, chce-li se státi občanem státu.

Jest ovšem pravda, že článek 84. mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i přidruženými a Německem ze dne 28. června 1919 ustanovuje zcela všeobecné, že státní občanství československé nabudou ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, příslušníci němečtí, usazení "na některém z území, jenž jsou uznána za součástí Československého státu".

Leč při výkladu tohoto ustanovení nelze s druhé strany přezírati, že podle úvodního (81.) článku téže, kapitoly uvedené smlouvy mírové neměly v této být a také v ní ještě nebyly stanoveny a tedy i uznány celé hranice a všechny části, resp. všechna území státu Československého, a že v čl. 82. a 83. téže mírové smlouvy, tedy v ustanoveních článku 84. bezprostředně předcházejících, jedná se jen o hranicích mezi státem Československým a říši německou, resp. pouze o oněch územích, jež byla Československému státu postoupena od říše německé. Slova čl. 84. řečené mírové smlouvy "na některém z území, jež jsou uznána za součásti Československého státu", mohla by se tudíž vykládati v ten smysl, že jde zde o území, jež právě v téže smlouvě mírové uznána jsou za součást Československého státu, t. j. o území, postoupená Německem republice Československé. Tím právě vzniká nejistota.

Nemohu také nepoukázati na čl. 3. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i přidruženými a Československem ze dne 10. září 1919, podle něhož s výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé státní občany ipso facto a bez dalších formalit státní občany německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy vejde v platnost tato smlouva, mají, a to podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, které je nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, s Rakouskem a s Uherskem, po případě podle jakýchkoliv smluv, uzavřených za účelem uspořádání nynějších poměrů.

Podle těchto smluv však podle vážných hlasů byla a mohla býti - zvláště Německem, Rakouskem neb Uherskem - za část Československa uznána pouze ona území, jež mu připadla od Německa, Rakouska a Uherska, nikoli ale území Čech, Moravy a Slezska.

Vzhledem k obzvláštní důležitosti věci pokládám za žádoucí, aby se zákon tento stal ještě jednou předmětem úvahy a jednání zákonodárného sboru.

Ústavní výbor podotkl již ve své zprávě o vládní osnově (tisk 2284), že bylo jeho snahou dbáti nadřízenosti mezinárodních norem nad zákonodárstvím státním, a ze proto ponechal ustavení mírových smluv beze změn v zákoně, jak to vládní osnova navrhovala, ačkoli si byl vědom k ve zmíněné zprávě uvedl - ze mírové smlouvy obsahují v tom směru nedostatky. Co se zvláště čl. 84. mírové smlouvy versaillské týká, jehož obsah byl převzat do 1. odst. § 1. zmíněné osnovy, a jež stanoví podmínky pro bezprostřední nabytí československého státního občanství dosavadními příslušníky říše německé, vycházel ústavní výbor z domnění, že vláda, podávajíc osnovu, si již opatřila bezpečný výklad smyslu a cíle nejasného článku 84. versaillské smlouvy. Proto neměnil ústavní výbor znění vládní osnovy také v tomto bodě, ačkoli byly vyslovovány námitky proti takovému výkladu čl. 84. versaillské smlouvy, jenž by dával vůbec všem občanům říšskoněmeckým na celém území republiky kdekoli bydlícím bez dalšího (ipso facto) státní občanství československé.

Za tohoto předpokladu, že takový výklad čl. 84 jest správný, byl zákon Národním shromážděním přijat. Tím teprve byly upozorněny některé úřady naší vlády, zabývající se výkladem mírových smluv, a členové mírové delegace naší na to, že se tu do zákona dostalo z mírové smlouvy ustanovení, jehož výklad může býti po případě sporný, a že skutečně ve věci té mělo ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí jiný názor. Podepsaný zpravodaj ústavního výboru, nemaje vědomosti o jednání na mírové poradě, musel se přirozeně vzhledem k jasnému slovnému znění dotčeného ustanovení mírové smlouvy přidati k názoru ministerstva vnitra a to tím spíše, poněvadž restrinktivní výklad, jejž zastává ministerstvo zahraničních věcí, dává dotčenému ustanovení takový smysl, že stává se vlastně vzhledem k obecně uznaným zásadám mezinárodního práva, týkajícím se státního občanství obyvatelův odstoupených území, zbytečným. Měl-li proto ústavní výbor změniti svůj původní názor, bylo nutno získati authentické zprávy o vlastním úmyslu autorů dotčeného ustanovení. Ústavní výbor vyžádal si proto od meziministerské komise pro provádění mírových smluv výklad čl. 84. smlouvy versaillské a obdržel od ní toto dobré zdání a vysvětlení:

"Mírová konference se nikdy nezabývala a také nemohla zabývati otázkou změny státního občanství příslušníků centrálních mocností, kromě těch, kteří mají k některému z území oddělených od centrálních státův a přičleněným ke státům jiným. Naopak konference souhlasně s vůdčí myšlenkou mírové smlouvy, aby pokud možno všichni příslušníci centrálních mocností nesli zodpovědnost za válku, byla vedena snahou, aby všichni příslušníci centrálních států, pokud nejsou usedlí na území, jež se od těchto státu podle mírových smluv odděluje, zůstali i na dále občany svých států. Protože bylo dále úmyslem konference stvořiti státy národnostně pokud možno jednolité, učiněna byla jediná výjimka z této zásady, ohledně oněch občanů, kteří se národností svou líší od národností centrálních mocností; těm vyhrazeno bylo právo opce pro státy odpovídající jejich národnosti.

Jinak byla přijata pro všechny mírové smlouvy zásada, že se státní příslušnost upravuje nově jen ohledně oněch území, která podle dotyčné mírové smlouvy přecházejí pod jinou svrchovanost.

Co se zvláště občanů říšsko-německých týká upravuje se jejich státní příslušnost nově jen tehdy, jsou-li usedlí na některém z území, jez Německo postupuje sousedním státům, tedy na území Moresnetském a Malmedském (čl. 36. a násl.). Alsasko-Lotrinském (čl. 53. a násl.), Hlučínském a Hlubčinském (čl. 84.a násl.), Poznaňském a Hornoslezském (čl. 91. a násl.), Gdánském (čl. 105. a násl.), a Šlesvickém (čl. 112. a násl.). Jiných ustanovení o změně státní příslušnosti německých občanů ve smlouvě versaillské není a bylo by absurdním předpokládati, že čl. 84., týkající se nabytí státní příslušnosti československé, má jiný smysl, význam, rozsah a cíl, než ustanovení ostatních analogických článků. Z toho plyne, že je versaillskou smlouvou ustanoveno, že ipso facto nabývají státního příslušenství československého z dosavadních státních občanů říšsko-německých jen ti, kdož jsou usedlí na části Hlučínska, jež připadla československé republice, nebo na části Hlubčicka, jež snad (podle toho, jak budou určeny konečné hranice mezi Polskem a Německem) republice Československé připadne.

Pro tento jedině možný a správný výklad čl. 84. lze uvésti ještě mnoho jiných důvodů. Budiž zde pouze zjištěno, že mírová konference níže vylíčeným aktem tento výklad potvrdila.

Vzhledem k tomu, že v západních státech je náš právní pojem domovské příslušnosti jako podmínky státního občanství neznám, vypracoval sekretariát mírové konference osnovy článkův o státním občanství zprvu jen s užitím pojmu "bydliště" a teprve na upozornění jednotlivých delegací, zejména československé, byla stylisace změněna. Tak upozornila také delegace čsl. v srpnu 1919 mírovou konferenci při osnově čl. 3. zvláštní smlouvy s velmocemi (kde zprvu bylo rovněž užito termínu, "bydliště") na to, že nutno činiti rozdíl mezi občany německými, usedlými na území Německem postoupeném, a občany býv. Rakouska, resp. Uher. Pro první, že má býti předpokladem nabýti čsl. příslušnosti bydliště na postoupeném území, pro druhé pak domovské právo na býv. Rakouskouherském území, které je nebo bude uznáno za součást Československa; jinak, že by .se toto usnesení mohlo vykládati tak, že československého státního občanství nabývají ipso facto i příslušníci němečtí, usedlí jinde v republice Československé, než na území, Německem postoupeném. Na toto upozornění mírová konference stylisaci čl. 3. ve smlouvě s velmocemi změnila, ačkoli by jinak, kdyby byla chtěla, aby všichni u nás kdekoliv usedlí Němci nabyli československého státního občanství, byla ponechala původní znění. Z toho je patrno, že ve čl. 3. smlouvy s velmocemi se vztahují slova "les ressortissants allemands . . . . ayant . . . . leur domicile . . . . . . sur le territoire reconnu comme faisant partie de la T. S. en vertu des Traités avec l´Allemagne" výhradně jen na území, Německem postoupené (na Hlučínsko).

Dále dlužno uvésti, že se v mírových smlouvách zachovává zpravidla při ustanoveních o změnách teritoriálních ten postup, že se v jednom článku určují hranice postoupeného území a v článku bezprostředně následujícím se upravuje státní příslušnost občanstva tohoto území. Tak možno vykládat i článek 84. jen v souvislosti s článkem předcházejícím, v němž se určují hranice území, jež Německo postupuje republice československé.

Konečně dlužno uvésti, že francouzského rčení "reconnu comme faisant partie" se užívá ve smyslu rozborném, mají-li se naznačiti jednotlivé určité součásti a nikoli ve smyslu souborném, má-li se naznačiti daný, hotový celek. Kdyby bylo bývalo intencí mírové konference vztahovati se v čl. 84. na všechny říšské Němce v republice bydlící, bylo by se užilo prosté vazby ,,sur le territoire tchécoslovaque." Proto měl by český překlad čl. 84. zníti v daném případě správně takto:

"Státního občanství československého nabudou ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, příslušníci němečtí usazení na některém z území, o nichž bylo uznáno, že jsou přičleněna k státu československému."

Při tom pak možno toto ustanovení vztahovati samozřejmě pouze na území, která byla ke státu československému přičleněna smlouvou versaillskou od Německa, tedy na teritorium popsané v článku 83."

V důsledku tohoto vysvětlení meziministerské komise pro provádění mírových smluv, jež nezanechává pochybnosti, že podle čl. 84. nabývají bez dalšího československé státní příslušnosti jen dosavadní občané říše Německé, usedlí na území, odděleném od Německa a připojeném k republice Československé, změnil ústavní výbor text odst. 2. paragrafu 1., převzatý z původní vládní osnovy, takto:

2. "Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště na území, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé."

Dále usnesl se ústavní výbor vzhledem k tomu, že zatím vstoupila v platnost ústavní listina a vzhledem k čl. 1. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem ze dne 10. září 1919, aby navrhovaný zákon výslovně byl označen jako ústavní.

Paragraf 13 osnovy doplněn byl na podnět ministra pro sjednocené zákonodárství a organisace správy větou, která má hlavně za účel pro bývalé území uherské, pokud náleží nyní k naší republice, znemožniti, aby zejména cizinci nabývali právního nároku na přijetí do svazku obecního ve smyslu §§ 11 a 15 uh. zák. čl. XXII. z roku 1886, zároveň tím učiněn první krok k jednotné úpravě práva domovského.

Zároveň vyslovil ústavní výbor názor - vzhledem k ustanovením platného právního řádu československého ostatně samozřejmý - že změnou navrhovanou v té zprávě přirozeně v žádném jiném odboru nic se nemění na právním postavení ostatních říšskoněmeckých příslušníků, usedlých na území naší republiky. Dále vyslovil ústavní výbor ve příčině pochybností, které vznikly o tom, zda mohou se osoby, jimž přísluší podle tohoto zákona do určité lhůty právo opce, onoho práva před uplynutím této lhůty závazně a právoplatně vzdáti, názor, ze vzdání takové je beze všeho přípustné. Poněvadž, pokládá tento názor za samozřejmý, nepojal zásadu tu do ustanovení zákona.

Na konec opravil ústavní výbor tiskovou chybu, která vloudila se do osnovy a při prvním projednávání byla přehlédnuta: V §u 11 lit. a) má státi místo "narodily se" "nenarodily se".

Podotýkaje, že osnova ve formě, jak ji nyní předkládá, hoví intencím, vysloveným panem presidentem republiky v jeho shora citovaných Připomínkách, doporučuje ji ústavní výbor Národnímu shromáždění ke schválení.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Státními občany československými jsou:

1. Ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní Československé republice.

2. Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště na území, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé.

3. Bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území Československé republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště nebo domovského práva v republice Československé.

4. Ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci Československého státu, nebo některého československého státního ústavu nebo podniku.

O osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.

Jiné státní občanství, než jim podle ustanovení odst. I. tohoto zákona přísluší, mohou si zvoliti (optovati):

1. Státní občané, uvedení v § 1, odst. 1., pokud měli přímo před tím, než stali se příslušníky některé obce v území, uvedeném v § 1, odst. 1., domovské právo v jiné části někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky.

2. Cizozemci, kteří měli domovské právo na území, uvedeném v § 1, odst. I., a nabyvše pak bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky a nynějšího státu Rakouského a Uherského, stali se státními občany státu, v jehož hranicích leží nynější obec domovská.

Optovati možno v propadné lhůtě jednoho roku, a to v případě 1. ve prospěch státu, na jehož území leží bývalá obec domovská, a v případě 2. ve prospěch Československé republiky.

3. Státní občané, kteří nejsou jazykem a racou Čechoslováky.

4. Cizozemci, kteří jsou jazykem a racou Čechoslováky a nabyli jen proto, že příslušeli domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo území Československé republiky, státního občanství v Italii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinském nebo v Uhersku.

Optovati možno v propadné lhůtě 6 měsícův, a to v případě čís. 3. ve prospěch Italie, Polska, Rakouska, Rumunska, státu Srbsko-Hrvatsko Slovinského neb Uherska, jestliže v dotčeném státě většina obyvatelstva mluví jazykem optujícího, nebo náleží jeho race, v případě 4. ve pro spěch Československé republiky.

Pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto.

5. Státní občané, vyjmenovaní v § 1, odstavec 2.

6. Němečtí státní občané československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště v Německu mají-li své řádné bydliště mimo říši Německou a mimo Československou republiku, přísluší jim právo opce jen tehdy, jestliže neodporuje to zákonům státu, v němž žijí, a jestliže v něm nenabyli dosud státního občanství.

Optovati možno v propadné lhůtě 2 let a to v případě 5. pro státní občanství německé, v příspadě 6. ve prospěch Československé republiky.

7. Státní občané uvedení v § 1, odst. 3.

Osoby tyto mohou v propadné lhůtě 2 let prohlásiti před příslušnými úřady československými svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství ve prospěch toho státu, jehož státními občany byli přímo před tím, nebo který vykonává svrchovanost nad územím, v němž dotčená obec leží.

Právo opce (§ 4) vykonávají samostatně osoby starší 18 let. Na ženu provdanou, jejíž manželství nebylo soudně ani rozloučeno, ani prohlášeno za neplatné, vztahuje se opce manželova.

Na manželské děti do 18 let vztahuje se opce otcova, nebo, není-li otce, matčina.

Na nemanželské dítě do 18 let vztahuje se opce neprovdané matky. Není-li rodičů, nebo je-li nemanželská matka provdána za muže, jenž není otcem dítěte, optuje jménem dítěte zákonný zástupce.

Pro posouzení náležitosti opce, uvedených v odstavcích předcházejících, je rozhodný den, kdy se opce koná. Opci vykonanou ať samostatně, ať rodiči, manželem či zákonným zástupcem, nelze odvolati.

Podrobnější ustanovení o výkonu opce vydá vláda nařízením.

Dnem řádně vykonané opce nastává změna ve státním občanství dotčených osob.

Osoby, které po opci pro Československou republiku přenesou na její území v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své řádné bydliště, nebudou podrobeny žádné dovozní dávce ze svého movitého jmění, jež ve lhůtě té na zmíněné území přivezou.

Osoby jež optovaly pro cizí státní občanství, jsou povinny převésti v propadné lhůtě 12 měsícův ode dne opce své bydliště do státu, jejž volily. Jest jim však volno podržeti vlastnictví zdejších svých nemovitostí podle ustanovení platných pro občany československé a odvézti s sebou v uvedené propadné lhůtě své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní.

Osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného § 1, odst. 1., teprve po prvním lednu 1910, a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, mimo území nynější republiky Československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost za přiznání československého státního občanství. Až do rozhodnutí o ní, pokud se týče do uplynutí lhůty hledí se k ním jako ke státním občanům republiky Československé.

Osoby, které teprve po prvním lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež náleží nyní státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinskému, a které přímo před tím měla domovské právo v některé obci, ležící na území, uvedeném v § 1, odst. 1., nabudou státního občanství československého, jestliže se nebudou ucházet o státní občanství Srbsko Hrvatsko-Slovinské ve lhůtě, stanovené vládou Srbsko-Hrvatsko-Slovinskou, nebo jestliže, žádané státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské bude jim odepřeno. Státního občanství československého řečené osoby nabudou dne, kdy uplyne lhůta uvedená v odstavci předcházejícím, nebo dne, kdy jim bylo dodáno zamítavé vyřízení jejich žádosti.

Osoby, které

a) příslušejí právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko- Uherské, jež mírovou smlouvou bylo odstoupeno Italii, avšak nenarodily se tam; anebo

b) které v některé obci uvedené pod písmenou a) nabyly práva domovského pouze na základě svého úředního postavení anebo až po 24. květnu 1915, stanou se bez dalšího státními občany republiky Československé, jestliže náležely právem domovským do některé obce, ležící v území Československé republiky, přímo před tím, než nabyly práva domovského v území uvedeném pod písmenou a), nepodají-li v propadné lhůtě jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, nebo podají-li sice žádost včas, ale bude-li žádost zamítnuta.

Státní občané českoslovenští, kteří

a) příslušeli právem domovským dříve do některé obce, uvedené v § 11. pís. a), nebo jejichž otec, nebo, není-li otec znám, jejichž matka do některé obce tam příslušeli, nebo kteří

b) sloužili za nynější války v armádě italské, nebo jejich potomci přestanou ti státními občany československými, podají-li do jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, a bude-li žádosti jejich vyhověno.

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají v platnosti.

Pro povinnost obce přijímati do svazku obecního platí však na bývalém území uherském ustanovení zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z.

Pokud osoba, která podle ustanovení tohoto zákona stala, nebo stane se státním občanem československým, nemá na území Československé republiky obce domovské, nabývá domovského práva v té obci, která byla naposledy její obcí domovskou, nebo domovskou obcí jejího manželského otce, nebo nemanželské matky; není-li takové obce, tedy v oné obci, kde měla ona, nebo její právě uvedení předkové, naposledy své řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy v oné obci řečeného území, kde se ona sama, nebo její právě uvedení předkové narodili.

Nelze-li ani tak určiti její obec domovskou, přísluší jí právo domovské v obci, kde se po prvé po svém návratu z ciziny, jako v řádném bydlišti usadí.

Osoby, uvedené v § 1, odst. 4., mají právo domovské v obci, ve které jest jim vykázáno trvale sídlo úřední či služební. Je-li toto sídlo mimo území republiky Československé, nabývá osoba dotčená domovského práva v Praze.

Manželky sledují své muže a děti do 18 let své rodiče, podle § 5 tohoto zákona ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Toto ustanovení nevztahuje se však na případy § 1, č. 4. a § 15.

Členové rodu Habsbursko-Lotrinského nemohou nabývati státního občanství a práva domovského v území Československé republiky. Dřívější jejich státní občanství a právo domovské v této republice zaniká.

Vláda se zmocňuje, by pro území, které podle mírové smlouvy s Německem připadlo k Československé republice, upravila nařízením poměry státního občanství a domovského práva pro dobu, nežli dojde ke všeobecné nové úpravě zákonem.

Vláda se zmocňuje, aby ku provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.

Zákon tento nabude účinnosti, pokud jde o poměr ke státům, utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germainu en Laye, pokud pak jde o poměr k říši Německé, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená se říší německou ve Versaillích dne 28. června 1919.

Oněmi dny počnou se zejména lhůty, pro které zákon tento nestanoví jiného počátečního dne.

Dny právě uvedené budou oznámeny vládní vyhláškou, uveřejněnou ve Sbírce zákonův a nařízení.

Provésti tento zákon ukládá se ministru vnitra.