Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přihlížeje k námitkám pana presidenta proti znění §u 4tého odstavec třetí, navrženého zákona, usnesl se výbor branný doporučiti, uznávaje důvody námitek, aby odstavec zmíněný ponechán byl v původním znění (č. t. 2151) s tím, že do druhé řádky před slova "služeb" za účelem jasnosti dána byla slova "vojenských".

Dále usnesl se branný výbor doporučiti, aby § 5tý zůstal beze změny tak, jak byl obsažen v původním vládním návrhu, veden jsa motivem, že původní vládní osnova navrhuje přiznání zaopatřovacích požitků nejen osobám vojenským, nýbrž i jejich vdovám, sirotkům a podobné, tudíž všem osobám, které na zaopatřovací požitky nároků mají, kdežto změna ve zprávě č. tisku 2281 tyto zaopatřovací požitky omezuje na bývalé osoby vojenské, jimž byly přiznány bývalým státem rakouským, uherským aneb mocnářstvím rakousko-uherským vojenské zaopatřovací požitky.

Poněvadž branný výbor schválil změny v § 4. a v § 5. podle přání p. presidenta, vráceny byly jmenované osnovy i výboru rozpočtovému. Ten ve schůzi, konané dne 17. března 1920, schválil shora uvedené znění tak, jak bylo branným výborem projednáno a navrhuje rovněž přijetí osnovy připojené. V Praze dne 17. března 1920.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ministerstvu národní obrany přísluší právo přejímati podle vlastního uvážení bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské vojenské gážisty do vojenských služeb Československé republiky jako československé vojenské gážisty.

Nepřevezme-li ministerstvo národní obrany do československé vojenské činné služby jako gážisty takovéto vojenské osoby z povolání, poskytne jim Československá republika potud, pokud nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly v některé obci republiky domovské právo, a pokud jejich skutečná služební doba v bývalé branné moci nepřesahovala dobu 5 let k jejich zvláštní žádosti odbytné, rovnajíc, se jednoročnímu služebnímu příjmu jejich (gáži), tak, jak jim příslušel dne 28. října 1918; pokud sloužili v bývalé branné moci více než 5, ale méně než 10 let, bude jim k jejich žádosti poskytnuto odbytné rovnající se dvojnásobnému ročnímu služebnímu příjmu, jak jim příslušel dne 28. října 1918.

Do naší branné moci nepřevzatým bývalým vojenským lékařům, kterým byly bývalou vojenskou správou jejich studijní výlohy uhrazeny, poskytne republika takovéto odbytné k žádosti jejich pouze v tom případě, jestliže si skutečně nejméně 7letou činnou službu podle převzatého závazku již odsloužili; toto odbytné bude pak činiti dvojnásobný roční služební příjem, který jim patřil dne 28. října.1918.

Sloužily-li takovéto bývalé vojenské aktivní osoby skutečně nejméně 10 roků, budou těm z nich, kteří nebyli do československé branné moci převzati, k jejich žádosti a podle jejich volby poskytnuty buď zaopatřovací požitky podle vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení plativších dne 28. října 1918 v bývalé říši rakouskouherské, avšak nejvýše výměrou požitků zaopatřovacích VI. hodnostní třídy, nebo bude poskytnuto jim odbytné ve výši dvojnásobné roční gáže, požívané dne 28. října 1918; v obojím případě nepotřebují prokázati nezpůsobilost k dalšímu vykonávání činné služby. Podle těchto zásad budou poskytnuty zaopatřovací požitky také pozůstalým po těch vojenských osobách bývalé branné moci, jimž byly zaopatřovací požitky podle tohoto odstavce přiznány.

Nároku na odbytné nemá nikdo, kdo před působností tohoto zákona odbytné jakýmkoli způsobem již obdržel.

Bývalým vojenským gážistům z povolání, kteří teprve po 1. lednu 1910 získali domovské právo v některé obci Československé republiky, příslušejí nároky, uvedené v předešlých odstavcích tohoto zákona, pouze potud, pokud jim byla k jejich žádosti, do propadné lhůty, vládou nařízené, výslovně přiznána československá státní příslušnost. Bývalým vojenským gážistům, uvedeným v předešlých odstavcích, kteří se stávají československými státními příslušníky teprv opcí podle ustanovení mírových smluv s Německem, Rakouskem, Maďarskem a jinými státy, nároky uvedené v tomto paragrafu nepříslušejí.

Nárok na odbytné, nebo zaopatření podle § 2 tohoto zákona přísluší za předpokladu státní příslušnosti československé, tam uvedené, též bývalým vojenským gážistům do československých služeb již převzatým, kteří byli ze služebních důvodů do jednoho roku ode dne návratu ruských legií, podle nařízení vlády ustanoveného, z činné služby československé propuštěni; pro vyměření odbytného bude vzata v tomto případě za základ služební gáže posléze požívaná, a pro zaopatření těchto osob a jejich pozůstalých rozhodný bude vojenský zaopatřovací zákon, platný v době propuštění z činné služby jejich.

Nároku podle § 2 nemají bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské vojenské osoby z povolání, které byly trestním řízením, provedeným podle ustanovení mírových smluv, uznány vinnými činy, které se příčí zákonům a zvyklostem válečným.

Rovněž pozbývají tohoto nároku vojenské osoby z povolání, uvedené v § 2, jímž bude do jednoho roku po návratu ruských legií do vlasti (viz § 3) po provedeném šetření prokázáno, že za války buď československý národ nebo jeho příslušníky poškodily jednáním, svědčícím o jejich záští proti československému národu, nebo že se snažily pronásledováním československého národa, nebo jeho příslušníků, nabýti zvláštních osobních výhod a prospěchů.

Byly-li osoby takové, uvedené právě v předešlých odstavcích tohoto paragrafu, již přijaty do vojenských služeb Československé republiky, budou propuštěny bez jakýchkoli nároků na zaopatření; výjimkou mohou jim býti zaopatřovací požitky neb odbytné poskytnuty jenom potud, pokud svoji vinu smyly neobyčejnými zásluhami, v boji Československé republice prokázanými.

V odstavci druhém zmíněné šetření a řízení, v němž musí býti obviněnému poskytnuta možnost vysvětlení a námitek, jakož i provedení potřebných důkazů, upraveno bude zvláštním nařízením.

Osobám, kterým byly přiznány vojenské zaopatřovací požitky bývalým státem rakouským, uherským nebo mocnářstvím rakouskouherským, poskytne Československá republika tyto požitky podle vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení bývalé monarchie dne 28. října 1918 platných, nejvýše však ve výši VI. třídy hodnostní, jestliže nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci Československé republiky.

Totéž platí o osobách v odstavci prvém uvedených, které teprve po 1. lednu 1910 získaly domovské právo v některé obci Československé republiky, jestliže jich československá státní příslušnost byla na jejich žádost, podanou do propadné lhůty vládou nařízené, výslovně uznána.

Nárok na zaopatření proti Československé republice nepřísluší osobám v odstavcích předešlých uvedeným, které se na základě opce ve smyslu mírových smluv vykonané stávají československými státními příslušníky.

Nároku na toto zaopatření, právě v § 5 uvedené, nemají osoby uvedené v témže paragrafu, pokud byly uznány trestním řízením, provedeným podle ustanovení mírových smluv, vinnými činy, které se příčí zákonům a zvykům válečným, anebo na kolik jim bude do 1 roku (viz § 3) po návratu ruských legií prokázáno, že se dopustily jednání v 2. odstavci § 4 označeného; zaopatřovací požitky, které jim byly Československou republikou, nebo na její účet již vyplaceny, musí jimi býti republice navráceny.

Veškeré gáže, rozhodné pro vyměření odbytného nebo zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona, budou ministerstvem národní obrany co do oprávněnosti přezkoumány a při mimořádném, poměry neodůvodněném postupu za války na výši, normálním postupem dosažitelnou, sníženy.

Ministrům národní obrany, vnitra a financí se ukládá, aby zákon tento provedli.