Páni členové Národního shromáždění
Jan Pelikán, Al. Tučný a společníci
dotázali se, je-li mi známo, že při
tomto hlavním přelíčení prohlásil
obhájce po vynesení rozsudku: »To je ta svoboda.
Čeští soudcové odsuzují čestné
Slováky do arestu«, a vím-li o tom, že
obžalovaní pak v soudní síni křičeli
a vyhrožovali, a že jeden z nich chtěl se na
chodbě dopustiti násilností. K tomuto dotazu
připojili páni tazatelé dotaz další,
hodlám-li pohnati soudce k zodpovědnosti, bude-li
zjištěno, že vůči násilníkům
a jich právnímu zástupci tehdy nezakročil,
a jsem-li ochoten zakročiti na ochranu soudních
úředníků, nemohli-li násilí
čeliti.
Odpovídaje na tyto otázky dovoluji si podle zprávy
státního zastupitelstva v Ružomberku sděliti,
že líčení, o něž jde, bylo
velice pohnuté, a že nastalo také po vyhlášení
rozsudku mezi odsouzenými veliké rozčilení.
Křičelo se se všech stran a, pokud bylo lze
zjistiti, žehral obhájce všeobecně na
to, že se sociálním demokratům vytýká,
že nechtějí trpěti jiných politických
přívrženců vedle sebe v továrně,
oni že však nedělají ničeho jiného,
než činí jiní, a jsou na Slovensku pronásledováni,
to že jest ta svoboda. Výrok tento byl mu přítomným
státním zástupcem jako nevhodný vytknut.
Nebylo však zjištěno, že by obhájce
byl použil také slov, že čeští
soudcové »zatvárajú statočných
Slovákov«, a zejména neslyšel slov těch
ani přítomný soudce ani státní
zástupce. Stejně nebyly zjištěny výroky,
jež podle dotazu prý pronesli dva z obviněných
v soudní síni. O tom, co se dělo na chodbě,
odkud zazníval křik ještě dlouho po
té, co vzdálili se obžalovaní z místnosti
jednací, koná se šetření.