Ministerstvo pro zásobování lidu již
v březnu 1919 zahájilo kroky pro organisaci sběru
zvěře na Slovensku. Správna komisia pre obchod
s dobytkom, mâsom a zverinou pre Slovensko v Bratislave
žádala podle výnosu min. č. 14.915 III/8
č. 1356 již 19. března zemědělské
župní inspektory a pak veškeré županské
úřady a ještě jednou zemědělské
inspektory 25. dubna o zprávu, kolik jest v župě
honebních revírů, kdo jimi hospodaří
a jaký jest v nich roční úlovek zvěře.
Dotazy opakovány u všech župních úřadů
také 17. a 30. května. Některé župy
však vůbec neodpověděly, jiné
poslaly informace zcela nedostatečné.
Proto bylo vyzváno Slovenské dobytkářské
družstvo v Bratislavě, aby svými kontrolory
opatřilo potřebná data statistická
pro vypracování kontingentů. Ale také
tato akce sklamala, protože prý úřady
na Slovensku neposkytly potřebné zprávy.
Nikoli tedy opožděné vydání nařízení
pozvěři, nýbrž nedostatek veškerého
potřebného materiálu statistického
znemožnil, aby na Slovensku byly jednotlivým revírům
předepsány určité kontingenty zvěře,
jako se to stalo v jiných oblastech republiky československé.
Pověřila proto slovenská sběrna (Slovenské
dobytkářské družstvo) některé
obchodníky se zvěří komisionářstvím,
aby využitkovala jejich místní známosti
pro sběr zvěře. Tito komisionáři
mají za úkol, informovati Družstvo o poměrech
na jednotlivých velkých revírech svého
obvodu, přesvědčiti se o stavu zvěře
a ve spojení s Družstvem zvěř přijímati.
Není také správné tvrzení,
že zásobovací ústav v Bratislavě
vydával zcela byrokratické disposice, při
nichž na Brno zapomínal.
Pro zásobování hlavního města
Prahy bylo posláno ze Slovenska 2190 zajíců,
pro město Bratislavu bylo dodáno 1000 zajíců,
Brnu posláno bylo 450 zajíců a 420 bažantů.
Nebylo tudíž Brno nikterak zkráceno, naopak
dostalo více zvěře, než kolik by odpovídalo
ustanovenému klíči.
Již 30. listopadu 1919 bylo totiž ujednáno podle
protokolu sepsaného v zásobovacím ústavu
v Bratislavě za přítomnosti zástupce
ministerstva pro zásobování lidu, aby nebylo
třeba dopravovati zvěř z dalekých
končin Slovenska a odtud teprve disponovati na místo
určení, že Slovenské dobytkářské
družstvo má posílati zvěř přímo
ze stanice místu honu nejbližší podle
tohoto klíče: z každých, 1000 kusů
nízké zvěře (bažantů,
králíků, zajíců) pro Bratislavu
100 kusů, pro Brno 200 kusů, pro Mor. Ostravu 150,
pro Prahu 500 a 50 kusů pro komisionáře,
pokud vlastním přičiněním zvěř
získal; komisionář musí tuto zvěř
prodávati za maximální cenu a v tom místě,
které mu Družstvo určí. Podobný
klíč stanoven byl také pro zvěř
vysokou. Věc, o níž se v dotaze žádá,
byla již tedy před tím skutečně
provedena.
Klíč nebyl ovšem přesně dodržen
(nikoli však v neprospěch Brna), protože očekávané
další hony se již nezdařily. Kromě
zvěře svrchu zmíněné, jež
pocházela z revírů p. Karolyiho, bylo získáno
ještě menší množství zvěře,
jež bylo ponecháno na Slovensku. Do Prahy poslány
z toho pouze 4 koroptve a 20 zajíců.
Zvěř pro brněnskou aprovisaci byla podle
zprávy Slovenského dobytkářského
družstva posílána Ústřednímu
svazu a zvěřináři p. J. Čechovi;
úředník brněnské aprovisace
kalkuloval sám ceny a dozíral také při
prodeji zvěře v závodě firmy Čechovy.
Osvědčení pro nákup zvěře
na Slovensku, které podle dotazu vydala moravská
správa politická, nemohla míti praktického
významu, protože dopravní osvědčení
na vývoz zvěře ze Slovenska může
vydati pouze Správna komisia pre obchod dobytkom, masom
atd. v Bratislavě. Co se týče otázky
uvolnění obchodu se zvěří,
jest jisto, že volná soutěž by nikterak
nezamezila pokoutní lichvu, nýbrž naopak za
ceny pokoutního obchodu se zvěří prodávala
by se pak zvěr veškerá; plyne to z cen všeho
ostatního masa, jimž by se ceny zvěřiny
přizpůsobily. Tím spíše, když
zvěře jest proti počtu obyvatelstva tak málo,
že sotva by stačila na úhradu potřeby
těch úzkých vrstev, které mohou každou
cenu zaplatit a také by zaplatily, aby si tuto pochoutku
výhradně pro sebe zajistily na úkor všech
ostatních spotřebitelův. Nyní za levné
peníze poskytuje se zvěř státem zabavená
nemocnicím, sirotčincům a j. dobročinným
ústavům, kuchyním lidovým a závodním,
dělnictvu, zřízenectvu a úřednictvu,
tedy takovým konsumentům, kteří by
si za volného obchodu nemohli zvěř opatřit
a platiti vysoké ceny.
Sluší také pamatovati, že honba jest a
byla i v dobách mírových vždy zábavou
a nikoli výdělečnou činností,
která by měla poskytovati zisku.
Nízká cena za zvěř působí
konečně také proti přílišnému
střílení a tedy na ochranu stavu zvěře,
který je takřka všude v naší zemi
velmi snížen proti dobám mírovým
pro nepříznivé počasí, nemožnost
zvěř krmiti a zejména pro pytláctví,
po převratu neobyčejně rozšířené.
V příštím roce bude však asi nutno,
aby kožemi zvěře zabrané z velikých
revírů, stát sám hospodařil.
K tomu donucuje zkušenost získaná z volného
obchodu kožemi těmito v letošním roce,
kdy platilo se na př. za kůže zaječí
i přes 20 K, v posledním čase v Praze dokonce
až 40 K za kus.