Odpovídaje na dotaz uvedený svrchu, vylíčím
nejdříve podstatu věci samé: Sąd
wojskovy przy pułku okręgovym v Piotrkowie zaslal státnímu
zastupitelství v Praze spisy o vyšetřování,
zahájeném proti tehdejšímu nadlékaři
při domobraneckém etapním praporu č.
251 Dru Maxu Popperovi. Tehdejší vyšetřování
zavedeno bylo na udání velitele tohoto praporu majora
svobodného pána z Platzgerů, jenž udal
Dra Poppera, že vykonává podvratnou a bolševickou
agitaci mezi vojskem, že znemožnil jakousi oslavu císaře
Karla v Piotrkowie a konečně, že se zabýval
nákupem a prodejem hus, na čemž vydělával
tak nesmírné peníze, že upsal 100.000
K na válečné půjčky, že
vyráběl a prodával likéry, na nichž
také mnoho vydělal, a konečně že
účtoval K 2500 za povozy, ačkoliv užíval
erárních povozů. Obvinění rázu
politického o smýšlení a agitaci, jakož
i podle tehdejších pojmů vojenských
nepatriotickém chování Dra Poppera byla na
základě hlášení velitelství
domobraneckého etapního praporu č. 251 odložena
ad acta, a generální vojenské gouvernement
v Lublíně zahájilo pak vyšetřování
jen pro obvinění z nekalých obchodův
a nabývání peněz jakož i pro
další obvinění, že prý Dr.
Popper za účely zištnými zasílal
po vojínech mnoho potravin do zázemí.
Státní zastupitelství v Praze postoupilo
spisy vojenskému zástupci v Praze, poněvadž
šlo o osobu, která podléhala vojenské
pravomoci. Jelikož pak obvinění se dotýkala
hluboce dobrého jména důstojníka,
který žádal za přijetí do československé
armády, nemohl vojenský zástupce přejíti
beze všeho k dennímu pořádku a nařídil
v této věci nikoli vyšetřování
- nýbrž pouze zatímní pátrání
(ve smyslu § 137 tr. voj. řádu), ježto
bylo pochybno, zda-li se případ hodí k trestnímu
stíhání.
Dr. Max Popper, vyslechnut dne 25. října 1919 u
vojenského zástupce v Praze, popřel vinu,
vysvětlil řadu okolností, v denunciaci obsažených,
a zároveň udal 12 svědků, kteří
jeho tvrzení dosvědčí. Později
zaslal vojenskému zástupci v Praze obšírný
dopis, v němž znovu se hájí proti nařčení
a udává znovu řadu svědků.
Vojenský zástupce dal vyslechnouti pouze tři
z rady svědků, drem Popperem uváděných.
Interpelace proto vytýká, že nebyl slyšen
jako svědek ani jediný z celé řady
českých důstojníků, jejichž
svědectví se obviněný dožadoval,
ale že byl slyšen jediný důstojník
Němec a to právě onen, o němž
vyšetřující soudce měl podle
spisů za to, že je v nepřátelském
poměru k obviněnému.
sVe skutečnosti bylo tomu zcela jinak Dr. Popper uváděl
jména svědků, za jejichž předvolání
k své obhajobě žádal, v tomto pořadí:
1. poručík Nosal, 2. účetní
poručík Richling, 3. účetní
šikovatel Tax, 4. Fráňa Weiner atd., udav zároveň
přesné jejich adresy, kromě u svědka,
jmenovaného na prvém místě. Vojenský
zástupce vyhovuje přání obhajoby,
dal vyslechnouti svědky přesně v tomto pořadí,
vypustiv poručíka Nosala jehož adresa byla
neznáma. Když všichni tři slyšení
svědkové vypovídali ve prospěch Dra
Poppera dne 18. prosince 1919 spisy byly odloženy podle §
138 vojenského trestního řádu, poněvadž
nebylo podkladů pro vojenské stíhání.
O tom byl také dr. Popper dne 20. prosince 1919 písemně
vyrozuměn. Slyšení ostatních svědků,
jím uváděných, bylo by prostě
přebytečné zatěžování
úřední agendy. Tím se stalo, že
vyslechnut byl jediný svědek Němec, poručík
Richling, a to, jak výše řečeno, na
žádost Dra Poppera. Jak se však mohlo státi,
že z jeho výslechu činí dotaz důsledky
svrchu uvedené, nemohu vyložiti jinak, nežli
že páni tazatelé byli drem Popperem mystifikováni.
Není tedy správno, že vojenský nadlékař
Dr. Popper byl vyšetřován pro republikánské
a protidynastické smýšlení a že
v trestním řízení příslušnost
k sociální demokracii byla považována
za přitěžující okolnost, také
není pravda, že by vůbec proti němu
bylo zavedeno trestní vyšetřování,
jak tvrdí interpelace, vedlo se pouze zatímní
pátrání, a to podle zákona zavedeno
býti musilo. Pro své přesvědčení
nebo dokonce stranickou příslušnost nemohl
býti vyšetřován u československého
vojenského zástupce, protože již v předchozích
rakouských spisech se tyto motivy vyskytují jenom
v denunciaci majora z Platzgerů a jeho choti a nebyly ani
tehdejšími úřady brány vážně
a učiněny předmětem jednání.
Byla tedy od počátku jakákoliv politická
tendence vyloučena a svědkové, jejichž
výslech byl samým Drem Popperem vyžádán,
byli dotazováni o těch věcech, jež v
udání byly vzhledem k podezření z
lichvy, event. jiných činů ze ziskuchtivosti.
Bylo jistě v zájmu dra Poppera samého, aby
věc byla vyjasněna, a byla mu odložením
spisů dána plná satisfakce za denunciace,
spáchané proti němu bývalým
jeho velitelem. Už rakouské příslušné
orgány uvěřily obhajobě Dra Poppera
a již ony zastavily řízení pro delikty
politické na základě písemného
materiálu jím poskytnutého.
Z toho, co jsem uvedl jest jistě jasno, že se dru
Popperovi nestala křivda, jestliže se mu poskytla
možnost, aby prokázal, že obvinění
z keťasování a podezřelých obchodů,
vznesená proti němu, jsou nepravdivá. Není
to případ jediný, který v podobném
směru vyšetřujeme, neboť v důstojnickém
sboru potřebujeme lidí veskrze čestných.
Podal jsem přesný důkaz jednak o tom, že
vojenský zástupce musil akt dra Poppera vyříditi
úředně, jednak že vyhledávání
dělo se pouze na základě udání
o nečestných obchodech, nikoli s tendencí
politickou, což dokazují zřejmě i otázky
svědkům položené a konečně
i rozhodnutí vojenského zástupce, jež
zní: »Ze spisů vychází na jevo,
že major svobodný pán Platzger nedělal
dojem člověka úplně příčetného.
Udání jeho, že prý dr. Popper: 1. obchodoval
látkami, 2. vyráběl a prodával kořalku,
3. kupoval a obchodoval husami, 4. započítal si
částku 2500 K za povozy, ač užíval
povozů erárních, 5. posílal vojíny
na dovolenou do Prahy i s 50 kg zavazadel, nezakládají
se podle výpovědí svědkův a
to: Václava Otakara Faxe, Františka Weinera a bývalého
účetního poručíka Emila Richlinga
naprosto na pravdě«.
Jsem nucen vzíti v tomto případě vojenské
zastupitelství v Praze v ochranu, a projeviti přesvědčení,
že páni tazatelé nyní nahlédnou,
že dotaz jejich učiněn byl na pokladě
mystifikace.