Převrat na podzim r. 1918 přinesl vál. zajatcům
cizích států dlícím v mezích
Čsl. republiky osvobození z nekulturní a
zásadám práva mezinárodního
se příčící poroby, kterou podmiňovala
nedostatečná organisace věcí zajateckých
v Rakousku-Uhersku.
Po většině byli zajatci dopraveni hned domů.
Když však ke konci roku 1918 pro obtíže
dopravy zahraniční repatriace býv. zajatců
ruských ustala, zbyl jich zde jistý počet,
který během doby rozmnožen byl příchozími
z Německa a odjinud. Československé republice
nastala se stanoviska mezinárodního povinnost, aby
se o ně postarala.
Podle zkušeností možno rozlišovat u nás
ještě pobývající bývalé
ruské zajatce s hlediska ruské politiky přibližně
na tyto skupiny: především na důstojnictvo
a mužstvo, orientované proti sovětskému
Rusku, dále na mužstvo sympatisující
s vládou centrálního sovětového
Ruska, pak na osoby indiferentní, vyčkávající
pouze uklidnění a vyjasnění poměrů
na Rusi, nebo nepřející si vůbec na
Rus se vrátiti, ale trvale v republice Československé
se usaditi, a posléze na býv. válečné
zajatce ruské příslušníky národních
států, které vznikly na troskách říše
ruské; mezi ně patří hlavně
Ukrajinci,
Pokud běží o agitaci pro obnovu carského
režimu na Rusku, mohlo by snad jíti jen o skupinu
první, t. j. důstojníky a mužstvo smýšlením
proti sovětovému Rusku; tu však nutno zdůrazniti
předem, že v tom směru s této strany
nic zjevného podniknuto nebylo.
Když možnost návratu do Ruska byla vyloučena,
utvořili zde zbylí ruští důstojníci
»Komitét sdružení ruských důstojníků
v Praze«, jenž měl pečovati jak o vlastní
zájmy, tak i o zájmy všech ostatních
býv. válečných zajatců ruských.
Kromě toho fungoval zde ještě »Zástupce
ruské dobrovolnické armády v Československé
republice«, by umožňoval vstup do jižní
armády důstojnictvu a mužstvu, které
dobrovolně usilovalo o návrat do jižního
Ruska za vojenskou povinností. Později sloučeny
obě instituce a utvořen »Úřad
pro vojenské a zajatecké záležitosti
ruské v republice Československé«. Činnost
tohoto úřadu přestala, když ustanoven
byl protirevoluční vládou v Rusku pro oblast
Československé republiky »Vojenský ruský
attaché v Československu« v Praze.
Ježto politické poměry v Rusku měly
vliv i na zajatce meškající u nás a
vyvolávaly mezi nimi třenice a rozbroje svolilo
ministerstvo národní obrany z důvodů
kázně a pořádku k separování
oné části býv. ruských zajatců,
kteří sympatisovali s vládou protisovětskou
a zdůrazňovali svoji příslušnost
vojenskou. Odloučení projevilo se v organisaci cvičné
roty v Terezíně. Jak známo, nabídla
tato za války s Maďary na Slovensku součinnost
s vojsky československými a vypravila formaci o
150 mužích na Slovensko, která tam jest dosud.
Připomínám však, že v nejbližších
dnech repatriována bude do jižního Ruska cvičná
rota v Terezíně i s formací na Slovensku,
čímž přestává další
její trvání. Současně odjedou
všichni ruští důstojníci až
na několik, které ponechává si ruský
vojenský attaché v Praze ke své podpoře.
K podrobnostem dotazu dodávám ještě,
že byla - jak ministerstvo národní obrany zjistilo
- při příjezdu delegace království
S. H. S. dne 26. října m. r. zpívána
v průvodu srbskými, studenty hymna srbská
»Bože, pravde ty što spase«. Táž
hymna byla zapěna i v den našeho národního
svátku spolky srbských studentů před
hotelem »U zlaté husy«. Že by zpívána
byla carská hymna ruská, nebylo zjištěno
ani vojenskými ani bezpečnostními orgány.
Rovněž ruský vojenský zástupce
v našem státě podpluk. Akintijev dementuje
rozhodně tuto pověst. Pravděpodobně
vznikla pověst o zpěvu carské hymny z neznalosti
rozdílu mezi oběmi písněmi, snad i
zaměňováním stejnokroje srbského
s ruským.
Večer dne 29. října 1919 přednášel
E. Efimovský v Obecním domě v Praze na thema
»obrozující se Rusko a jeho nepřátelé«.
Přednáška jeho dala podnět k živé
novinářské diskussi o správnosti různých
politických názorů v řeči pronesených.
V přednášce však není možno
a priori spatřovati agitační projev ve prospěch
obnovy carského režimu na Rusi.
Ministerstvo národní obrany nenabylo až dosud
při styku s býv. válečnými
zajatci ruskými jak s mužstvem, tak i s důstojníky
přesvědčení o nějaké
zjevné agitaci v Praze pro obnovu carského
režimu na Rusku. Zda neděje se tak jednotlivci
i z řad býv. váleč. zajatců
ruských v soukromí a tajně, nelze
ovšem zjistiti konkrétní případy
však známy nejsou.
U ruské cvičné roty v Terezíně
jest touto dobou 70, u formace na Slovensku 16 důstojníků,
vojenskému ruskému attaché v Praze přiděleno
jest pak 10 důstojníků.
Ruská cvičná rota v Terezíně
vykazuje stav 250 mužů, formace na Slovensku 150 mužů.
Mimo to jest na území Československé
republiky přibližně 7000 býv. vál.
zajatců ruských a to v táboře v Josefově
1500 mužů, ostatek jest na pracovních místech
různě rozdělen.
V táboře v Německém Jablonném
umístěna ukrajinská brigáda o stavu
320 důstojníků a 4765 mužů, kromě
menšího počtu ukrajinských příslušníků
mimo svaz brigádní.
Záruka, že budou naší vládě
výlohy na vydržování ruských
zajatců ruskou vládou nahrazeny, dána je
podle názoru ministerstva národní obrany
ustanoveními práva mezinárodního.
O repatriaci býv. ruských zajatců bylo od
převratu všemožně usilováno. Poměry
zahraniční však a chaotické poměry
v Rusku byly tomu v nejvyšší míře
nepříznivy. I repatriace jednotlivců, kteří
na vlastní pěst pokusili se o návrat do vlasti,
provázena byla nezdarem.
Ministerstvo národní obrany zřídilo
pro repatriaci cizích příslušníků
zvláštní oddělení - 38a - s repatriačním
komisařem v čele, aby v intencích vlády
a ministerstva národní obrany organisovalo a provádělo
celou akci, směřující k uskutečnění
rychlého návratu cizích příslušníků
do jejich domoviny. Byť i úkol tento stížen
byl obtížemi a překážkami dopravy
zahraniční, setkalo se přece toto úsilí
s výsledkem, takže bude možno zahájiti
dopravu býv. ruských zajatců do vlasti v
době co možná nejkratší.