Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.
Tisk 2442.
Zpráva
ústavního výboru
o osnově zákona, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé,
usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu.
Samostatné státy, které vznikly po válce na území někdejší monarchie Rakousko-Uherska, pokud se týče, jimž připadly části někdejšího území této říše, dlužno jest podle intencí spojených a sdružených mocností a v duchu jednaní mírového považovati za státy národní; přes to však, že vítězící mocnosti tyto nové státy jako národní vybudovati chtěly, bylo přece nutno, z důvodů historických, zeměpisných, hospodářských, komunikačních a pod., zahrnouti v nové tyto státy i menšiny národů jiných, jež buďsi již dříve státoprávně k nim příslušely nebo z důvodu hospodářského prolínání, promíseného osídlení, kulturní nebo zeměpisné souvislosti přivtěleny k nim býti musily.
Při tom však postavily se spojené a sdružené mocnosti na stanovisko, že i těmto menšinám národním musí býti dána naprostá možnost národní existence a kulturního rozvoje a uložily proto novým národním státům smlouvou mírovou, aby oněm menšinám národním, jež k nim budou náležeti, zabezpečily v zákonodárství svém ony možnosti a aby zejména přiměřeným způsobem také jim umožnily hledati a nalézati právo ve svém jazyku.
Sluší konstatovati, že všechny státy národní, jež vznikly na půdě bývalého Rakousko-Uherska, mají větší či menší zlomky jinonárodní a že více méně převzaly v částech jim připadlých aspoň částečně etnografické a jazykové složení rozpadlého mocnářství; že následkem toho náleží jim všem, na základě smlouvy mírové táž povinnost k národním, jazykovým a kulturním zájmům svých menšin.
Jako všechny ostatní státy převzal i stát Československý tuto povinnost.
Ústavní výbor považuje za jeden z předních úkolů státu našeho, dostáti tomuto závazku, převzatému smlouvou se spojenci a předkládá tudíž Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání osnovu základního zákona, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.
K posouzení dosahu navržených ustanovení, zapotřebí jest především aspoň stručně vylíčití dosavadní právní stav: stručně proto, poněvadž jde tu o věci, jež pokládati možno za všeobecně známé, ježto během posledních desítiletí byly skoro ustavičně v popředí politické diskuse. V té příčině poukazuje ústavní výbor k příslušné stati historické, vyňaté z původní důvodové zprávy vládní a připojené na konci tohoto tisku.
Základní zásady navrhovaného zákona.
Předkládaje osnovu ústavního zákona jazykového, považuje ústavní výbor za svoji povinnost, vyložiti především stěžejní zásady, na nichž osnova jest vybudována.
Není to žádné hledisko národně-politické, nýbrž prostý požadavek účelného uspořádání správy státní, přihlížejícího k potřebám občanstva.
V demokracii a republice, uznávající rovnost všech občanů a tudíž i jazyků před zákonem, běží o spravedlivou a dokonalou správu; praktická potřeba, rychlost v úřadování a láce pro občanstvo jsou hlavním a vedoucím požadavkem.
Celé území republiky jest klasickou půdou staletého útisku národnostního a jazykového bezpráví. Bylo by politickým přehmatem, pokračovati ve starých chybách a zaměňujíc pouze směr útisku podle změněných poměrů mocenských, zachovávati staré nesprávné methody.
Jde tu v podstatě o dvojí věc:
1. O zájem státního občana, aby státní správa slyšela jej a mluvila k němu v jeho jazyku a
2. o zájem státu, aby nebyly jemu ukládány v tom směru povinnosti dále jdoucí, než slušné splnění požadavku onoho nutně vyžaduje, poněvadž jinak by dospělo se k takové složitosti a nákladnosti správy státní, jaká by občanstvu veškerému nebyla ku prospěchu.
Sluší tu hledati správnou střední linii, až po kterou na jedné straně jazykový zájem občanů státních slušným způsobem žádati může plného ohledu a na druhé straně stát povinen jest, zájem tento chrániti, aniž by poškodil zájem celku na spořádané správě státní.
Jistě není možno, aby ve státě u všech úřadů a všude jednalo a vyřizovalo se všemi jazyky, jichž v tomto státě větší nebo menší menšiny užívají. Vyřizování v tom kterém jazyku slušným způsobem žádati možno jen tam, kde lze ho považovati za jazyk obyvatelstva. Ne každý jedinec toho kterého jazyka může žádati, aby kdekoli a u kteréhokoli úřadu v obvodu celého státu jednalo se s ním v jeho jazyku; tím postavena by byla státní správa před úkol sotva splnitelný a v celém světě toho druhu jediný. Takového zařízení není nikde; nebylo samozřejmě v bývalém Rakousku a Uhrách, není však ani ve dvoujazyčném státě, jako jest Belgie, kde k potřebě obou jazyků hleděno jest jen co do autentičnosti obojího textu státních zákonů a nařízení, v řízení trestním a administrativním pak jenom v obcích, resp. ve správních obvodech flámských. Požadavek takový může činiti příslušník toho kterého národa jen v oněch částech státního území, kde usedlo jest obyvatelstvo téhož jazyka v takovém poměru, aby mohlo žádati, by úřady, pro ten který obvod zřízené, přizpůsobily se jazykové potřebě jeho. V té příčině nutno stanoviti jisté měřítko populační, vyjádřené procenty.
Vytknutá již shora praktická potřeba rychlého úřadování ovšem ale nutně také vyžaduje toho, aby jeden z jazyků byl jazykem oficielním, ve kterém dějí se projevy vůle státní všude tam, kde podle zákona není nutno užíti jazyka jiného.
Zákon, jehož osnova se tuto předkládá, chce býti také jenom zákonem ústavním, vyslovujícím pouze stěžejné předpisy, jichž další provádení vyhraženo bude vládě. Nemůže býti úkolem zákona takového, aby předem upravoval všechny podrobnosti a odpovídal ku všem detailním otázkám. Zákon takový nesnese příliš obšírnosti a kasuistiky; v podrobnostech musí býti možno stálé přizpůsobování se skutečnému životu a jen zásady možno dáti pod ochranu kvalifikované většiny, jaké zapotřebí jest ku změně zákonů ústavních. Konečně dlužno se zmíniti o tom že, předmětem navrženého zákona není úprava jazykové otázky ve sboru zákonodárném; řešení této jest věcí jednacího řádu.
Vycházeje ze zasad již dříve zmíněných, t.j. hledaje správnou střední cestu mezi potřebami občanů státních a mezi zájmem státu, obmezil se ústavní výbor na to, čeho vyžaduje skutečná nezbytná potřeba státu; výsledk toho pak byl, že státní jazyk nevybavil tak daleko jdoucími a míru skutečné potřeby přesahujícími přednostmi, jakých používal fakticky jazyk německý v Rakousku a právně jazyk maďarský v Uhrách.
K jednotlivým paragrafům předložené osnovy:
K § 1. Ustanovení oficielního (státního) jazyka v republice Československé jest jen požadavkem nezbytné státní potřeby a jest v plném souhlasu se smlouvou uzavřenou mezi republikou Československou a spojenci, kdež v článku 7. odstavec 4. výslovně se praví: "Nonobstant l'etablisement par le Gouvernement tchecoslowaque d'une langue officielle ..........."
Že oficielním (státním) jazykem jest jazyk československý, rozumí se z celé historie a světové situace politické; ovšem i číselný poměr obyvatelstva československého k ostatním obyvatelům státu podpírá ustanovení toto nadmíru silným důvodem praktickým.
Vysvětliti dlužno zvláště označení oficielního jazyka republiky názvem "československý".
Ústavní výbor výslovně prohlašuje, že užitím názvu toho nikterak nechtěl zaujmouti stanovisko ku sporu literárnímu a filologickému, zdali čeština a slovenština jsou samostatnými jazyky, či zdali jsou dvěma různými nářečími jednoho a téhož jazyka. Ústavní výbor prostě přidržuje se skutečnosti, že máme mezinárodně uznaný "Československý" stát, že označení národ "československý" stalo se ve styku mezinárodním běžným pojmem, že všechny státní instituce nazývány jsou "československými" a že dokonce i v kruzích literárních mluví se o literatuře československé; ústavní výbor považoval tudíž za účelné, aby jazyk jímž mluví státotvorný národ naší republiky, označen byl pro obor právní názvem společným, třebaže jsou tu skutečně dvě formy projevu jazyka tohoto, česká a slovenská; označením "československý" chtěl právě ústavní výbor docíliti plné parity pro češtinu a slovenštinu v životě státním tou měrou, že projev vůle státní může se státi se stejným účinkem jednou v češtině, po druhé ve slovenštině a že vždy jest to projev učiněný oficielním jazykem státu. To zvláště posíleno jest ustanovením § 4.
Budiž opakováno: Společným označením oficielního jazyka nechce ústavní výbor stanoviti nějaký nový pojem filologický, nýbrž užívá souborného označení, jež považuje za nutné a důležité ve prospěch státu a myšlenky, která tomu slouží za základ.
Při tom samozřejmě nechce se nikterak způsobiti přesun mezi dosavadní oblastí češtiny i slovenštiny, jak se historicky vyvinula. K tomu hledí též zvláštní ustanovení v § 4.
Další část § 1. obsahuje příkladný (demonstrativní) výpočet jednotlivých důsledků toho, že jazyk československý jest oficielním jazykem státu:
Pod č. 1. stanoven jest první samozřejmý důsledek, že děje se v něm všechno úřadování státních orgánů, pokud zákon nestanoví výjimek (§ 2.).
K č. 2. Že má býti jazykem československým upraven hlavní text státovek a bankovek, jest již dokumentováno nynější úpravou papírových peněz republiky.
K č. 3. Ustanovení odstavce tohoto vychází z dvojího požadavku:
Předně, aby hájen byl služební zájem branné moci, za druhé aby vzhledem ku všeobecné branné povinnosti a k demokratickému založení státu přihlíženo bylo k jazykovým potřebám mužstva. Přitom nechce býti tento ohled na jazykovou potřebu mužstva stěsnáván v úzký pojem jazyka "plukovního" ve smyslu rakouském, kdež dosah jeho ve služebním řádu pro vojsko byl vymezen slovy: "znalost jazyka vojenského oddílu jest podstatným požadavkem pro určování mužstva a pro využitkování národních jeho vlastností"; nikoliv jen tento čistě vojenský zájem, ale i mravní požadavek režimu demokratického určují obsah ustanovení, jež ve směru tom pojato jest do osnovy ústavního výboru.
K § 2. Pokud jde o práva jazyků ostatních národností, zavazuje nás smlouva se spojenci, abychom poskytli občanům republiky jazyka jiného než českého "des facilités "appropriées" pour l'usage de leur langue soit oralement, soit par écrit devant les tribunaux" ("přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak i písemně").
Především sluší si povšimnouti, že státy spojené a sdružené uložily nám smlouvou zmíněnou jen povinnost, postarati se o to, aby příslušníci národních menšin nalezli ve svém jazyku právo před soudy (tribunaux).
V odstavci 1. navržené osnovy poskytuje se jim daleko více. Vláda, věrna jsouc vytčené svrchu zásadě - přihlížeti ke skutečným potřebám občanů státních - navrhuje tu, aby menšinám za předpokladů tuto vyslovených dána byla možnost, dojíti ve svém jazyku sluchu i vyřízení u všech úřadů státních, tedy nejen v oboru spravedlnosti, nýbrž i v ostatních oborech státní správy.
Smlouva se spojenci žádá dále, aby se poskytly příslušníkům ostatních národností "facilités appropriées" ("přiměřená možnost") nalézti právo ve svém jazyku. Slova ta znamenají, že nejedná se o naprostou možnost, tedy všude a za všech okolností, ježto by to vedlo k mnohojazyčnosti všech úřadů v obvodu celé republiky, nýbrž o možnost ve slušných a rozumných mezích. Možnosti takové bývaly v dosavadních jednáních o úpravě otázky jazykové vyjádřeny číselnou formulkou, zpravidla jistým procentem. Tak pracovalo se s 20 a 25 procenty (v ojedinělých případech také 35 %), v době poslední nalezla také závažného zastance formule 50 %, t.j. právo na uplatnění se po stránce jazykové nabývati mají příslušníci národní menšiny ve státě jen v těch okresích, kde jest jich 50 %.
Navržená osnova přidržuje se 20 %, t.j. jedna pětina obyvatelstva. Sluší tu opět poukázati k tomu, že předloha z různých variant, jichž výběr poskytuje dosavadní historie otázky jazykové, přidržela se varianty menšinám nejpříznivější a rozhodla se pro nejnižší procento, jaké kdy v celém průběhu mnohaletých oficielních jednání bylo bráno za základ pro uznání jazykového práva mešin. Vychází se tu z předpokladu, že jedna pětina obyvatelstva v okresu představuje již takový zlomek obyvatelstva, který dodává okresu smíšený ráz a odůvodňuje, aby úřady pro okres zřízené přizpůsobily se po stránce jazykové smíšenému složení obyvatelstva.
Českoslovenština, jakožto oficielní jazyk státní a úřední jazyk všech státních úřadů, bude míti platnost ve všech okresích; v jazycích ostatních bude lze žádati a obdržeti vyřízení tam, kde bude aspoň 20 % státních příslušníků toho kterého jazyka v okresu. Podle toho budou úřady buďto jednojazyčné (české, resp. slovenské) nebo dvoujazyčné (v některých případech i vícejazyčné). Jazyková klasifikace úřadů pro širší obvody zřízených, bude dána pak jazykovou povahou okresů k ní přidělených. I když tedy na příklad jediný okres s předepsanou menšinou náležeti bude k župě, budou i u župního úřadu věci, podané jazykem menšiny, při nichž důvod místní příslušnosti vzešel v tomto okresu, vyřízeny tímto jazykem.
Konečně dlužno upozorniti na to, že podle osnovy navržené vychází se z okresu soudního, jehož obvod nebude se však zpravidla lišiti od obvodu správního okresu dle zřízení župního.
Pokud se týče srovnání toho, co poskytuje se v § 2. národním menšinám, s tím, čeho požívali příslušníci jazyka českého před 28. říjnem 1918, dlužno uvésti, že sice zásadně měli Češi v Čechách a na Moravě možnost hledati a nalézti právo ve svém jazyku u všech soudních a politických úřadů bez ohledu na percentuální poměr obyvatelstva v okresu, že však v okresích německých bylo jim právo toto rozhodnutími soudními a namnoze i u úřadů politických odpíráno; ve Slezsku měli právo toto jen u jistých okresů a tu ještě, pokud jde o nalézání práva, byla věc závislou na jazykové kvalifikaci úřednictva. V jiných zemích korunních práva toho vůbec neměli. Ve Slovensku měli sice Slováci, Němci atd. právo obraceti se ku státní vládě ve svém jazyku; poněvadž ale správa veřejná vykonávána byla autonomními municipiemi a k těmto bylo možno se obraceti jenom v jazyku státním, nebo v jiném protokolovém jazyku toho kterého municipia, závisela možnost užíti svého jazyka ve věcech správy veřejné na tom, zdali tento jazyk byl také protokolárním jazykem toho kterého municipia. Naproti tomu poskytuje předloha naše příslušníkům státních menšin všude, dosahují-li zákonného procenta, možnost tu bez ohledu na tu kterou zemi. Dále neměli Češi práva dovolati se vyřízení úřadů ústředních ve svém jazyku; podle předlohy přiznává se to národům menšinovým bezvýhradně.
§ 3. shrnuje to, co považováno bylo za nutno přijmouti do ústavního zákona ohledně samosprávných úřadů a veřejných korporací na rozdíl od úřadů státních. Ponechati samosprávným úřadům a jiným veřejným korporacím úplné volné sebeurčování co do otázky jazykové po zkušenostech, jichž se nabylo v Rakousku a při nichž pojem sebeurčování zaměňován byl v otázce jazykové často s pouhou zvůlí, ohrožující vážně veřejnou správu, není možno. Jest známo, že zejména při jisté části úřadů samosprávných vykládána byla zákonná ustanovení jazyková tak libovolně, že uveden byl tím do úřadování samosprávného značný nepořádek a časem hrozila z toho vzejíti úplná anarchie na tomto poli.
Ale i nyní ještě vyskytují se zjevy jazykových konfliktů v úřadování samosprávném a musejí orgány správy státní zasahovati, aby usnadnily klidný chod úřadování samosprávného. Jest tudíž nutno pojmouti do zákona ustanovení, jimiž má se zabezpečiti, aby sebeurčovací právo po stránce jazykové nebylo v praksi vykládáno způsobem, jenž není srovnatelným s požadavkem spořádané veřejné správy.
§ 4. vysvětlen tím, co uvedeno v poznámce k § 1.
§ 5. odpovídá čl. 9 smlouvy se spojenci.
§ 6. Rovněž samostatná úprava otázky jazykové v Podkarpatské Rusi byla území tomuto vyhrazena citovanou smlouvou.
K § 7. Ustanovení paragrafu tohoto opírá se o zkušenost, že spojováním otázky jazykové s vlastním předmětem věci, kterou jest úřadu vyříditi, způsobovány byly časté zmatky právní a stranám nemalé škody. Mohlť na příklad podle dřívější prakse soudce rozhodující ve věcech nepatrných rozhodnouti zároveň o jazykovém, tedy ústavním právu strany, aniž z toho bylo odvolání; mohlať v jiných případech i vyšší instance, krajský soud rovněž neodvolatelně rozhodnouti o otázce jazykové. To jistě smyslu zákona neodpovídalo a bylo by zjednalo nápravu, kdyby otázka jazyková, odloučena byvši od vlastního předmětu sporu, byla bývala považována za takovou, o níž rozhodovati jest nikoliv soudním instancím, nikoli judikatuře, nýbrž instanci správy soudní, tedy správě. Toho však za starého režimu nebylo lze docíliti a jest právě účelem tohoto článku osnovy, aby na příště, a sice nejen ve správě soudní, nýbrž i ve všech jiných oborech správy otázka jazyková oddělena byla od vlastního předmětu soudního nebo administrativního projednávání a vyřízena samostatně instancemi dohlédacími. Bude to zajisté ku prospěchu nejen správy veřejné, nýbrž i obecenstva a zamezí to případy odpírání práva, jež se tak často z nicotných příčin jazykových vyskytovalo.
K § 8. Jest zřejmo, že tento zákon jazykový jakožto zákon ústavní nemůže do podrobností řešiti všecky otázky práva jazykového; úkolem jeho jest stanoviti jen zásady. Uvésti tyto v život a přizpůsobiti je potřebě skutečné, bude úkolem cesty nařizovací; několik zvláště důležitých úkolů v zájmu občanstva i spořádané správy jest tu cestě nařizovací zvláště vytknuto. Zvláště také jest vládě dána možnost, aby do nařízení svého pojala ustanovení, jimiž má se zabezpečiti úspěšné provádění jeho. V rámci tohoto povšechného ustanovení možno ovšem pojmouti do nařízení mezi jiným také opatření, jimiž má býti zajištěno, aby věc, o kterou jde, vyřídil úřad nebo orgán, jemuž to náleží, nebo aby to místo něho opatřil s týmž právním účinkem a po případě jeho nákladem orgán jiný.
Že zákon ústavní nemůže pojmouti všech detailů, plyne již z toho, že konečné utváření i rozčlenění veškerého organismu správy státní a po léta ještě nebude známo.
V Praze dne 24. února 1920.
Minoritní návrh
dra Kramáře a soudruhů na změnu § 1., 2. a 5. zákona jazykového.
K § 1. navrhujeme, aby první věta zněla:
Jazyk československý jest státním jazykem republiky.
K § 2. Jako odstavec 6. budiž vsunuto následující:
"Zápisy do knih veřejných dějí se v okresích v odstavci druhém uvedených také i v jazyku, v němž jest nebo bylo by straně vydati vyřízení o předmětu tohoto zápisu."
K § 5. Jako odstavec 2. navrhujeme:
Jazyk československý jest však povinným učebním předmětem na všech školách občanských, učilištích středních a jim na roveň postavených (čl. 9 smlouvy St. Germainské).
V Praze 26. února 1920.
Dr. Kramář,
Dr. Jar. Stránský, Dr. Weyr, Dr. Frant. Nosek, Dr. Jar. Brabec.
Zákon
ze dne ..................února 1920,
podle § 129. ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.
§ 1.
Jazyk československý jest oficielním (státním) jazykem republiky (čl. 7. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi Československem podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919).
Jest tedy zejména jazykem,
1. v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2. a 5. a s výjimkou toho, co bude podle § 6. ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení,
2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek,
3. jehož používá branná moc jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem jazyka toho neznalým užíti lze také jazyka mateřského.
§ 2.
O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.
Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost obmezena jest na jediný okres a sice okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku strany.
Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen, trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě jen v tomto jazyku vznésti.
Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude se stranou projednáváno.
Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu ostatní podmínky odst. 1., dodáno podle týchž zásad vyřízení i v jejím, po případě jen v jejím jazyku, pokud jest tento znám, jinak na její žádost.
V okresích s národní menšinou podle odst. 1. použíti jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jich zevních označeních jazyka národní menšiny.
§ 3.
Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny příjímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati.
Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání.
Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.
Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2.
§ 4.
Užívajíce jazyka oficielního (státního), úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.
Slovenské úřadní vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání.
§ 5.
Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské).
§ 6.
Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu Československého (čl. 10. smlouvy St. Germainské).
Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.
§ 7.
Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných, vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly.
§ 8.
Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3.), jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody než jest soudní okres, anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.
V nařízení buďtež obsaženy také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tom kterém soudu, úřadu nebo orgánu po rozumu tohoto zákona se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Nařízením mohou také pro dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon tento nabude účinnosti, připuštěny býti výjimky z jeho ustanovení potřebné v zájmu nerušené správy.
Konečně obsahuj nařízení také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění.
§ 9.
Státní moc výkonná upraví řeč soudů a úřadů pro styk jednotlivých oddělení téhož soudu nebo úřadu mezi sebou a pro dopisování s jinými soudy a úřady.
§ 10.
Zákon tento nabývá na účinosti dnem vyhlášení. Jím zrušují se všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
Výkonem tohoto zákona pověřují se všichni ministři.
Výňatek z motivové zprávy vládní:
Dosavadní právní stav.
V oné části území republiky Československé, jež náležela před 28. říjnem 1918 k t. zv. Rakousku (podle ústavy "Království a země na říšské radě zastoupené"), spočívala veškerá praxe jazyková na čl. XIX. stát. základního zákona o všeobecných právech občanů státních ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., kterýž uznával rovné právo všech jazyků v zemích obvyklých ve škole, v úřadě a v životě veřejném.
Rovné právo obou jazyků v Čechách a na Moravě bylo arciť také zaručeno i jinými státními zákony.
Prerogativa jazyka českého, které požíval jazyk tento ve státě českém před porážkou na Bílé Hoře jakožto jazyk státní (viz Vladislavské zřízení zemské z roku 1500, zřízení zemská z roku 1530, 1549, 1565, artikule usnesené českými stavy z roku 1556, usnesení generálního sněmu z roku 1615, práva městská z roku 1579 - ale také zvláště pro dnešní poměry i v jiném směru zajímavé zemské zřízení pro knížectví Těšínské z roku 1573 o výhradné platnosti čestiny při soudech v Těšínsku) nepřežila převratu Pobělohorského.
Oktrojovaným obnoveným zřízením zemským císaře Ferdinanda II. pro království České, daným ve Vídni dne 10. května 1627, a pro markrabství Moravské, daným v Praze dne 10. května 1628, zjednáno bylo vedle dosud privilegovaného jazyka českého rovné právo jazyku německému. Obou zákonů těchto, bylo se však v praxi posledních 70 let velice zřídka dovoláváno. I když v politických rozpravách byly se strany české někdy citovány na posílení argumentace, že článek XIX. z roku 1867 má skutečně ten smysl, jaký byl s českého stanoviska jemu přikládán, v řízení před úřady bylo zpravidla užíváno jen článku XIX. asi proto, že považován byl pro život právní a správní za bezprostředně účinnější. Arciť také celý vznik nečinil obě obnovená zřízení zemská české mysli příliš sympatickými. Tím méně bývalo se jich dovolávalo se strany německé, poněvadž jejich princip neodpovídal německému pojímaní otázky jazykové. Stejně málo bývalo se také v praxi právní a správní dovoláváno kabinetních listů císaře Ferdinanda ze dne 23. března 1848 a ze dne 8. dubna 1848, ačkoliv také těmito rovné právo jazyka českého s jazykem německým ve všech odvětvích státní správy a veřejného života zásadně bylo stanoveno.
Stavu právnímu, jak vytvořen byl článkem XIX. stát. základního zákona č. 142 z r. 1867, neodpovídal však nikterak stav skutečný. Se strany odpůrců plného provedení rovnoprávnosti jazykové bylo totiž tvrzeno - ačkoliv nemělo tvrzení to ve státních základních zákonech žádné opory -, že norma článku XIX. není bezprostředně účinnou, nýbrž že ku provedení jejímu zapotřebí jest vydání norem bližších. Bývalý správní soud připouští pouze přímý účinek negativní, totiž potud, že nemá býti úředními opatřeními podnikáno ničeho, co by se příčilo zásadě v článku XIX. vyslovené; po stránce positivní však neuznává, že by na základě pouhého článku XIX. mohly býti činěny positivní nároky na správu státní za účelem docílení určitých zařízení. Spočívala tudíž celá úprava jazykové otázky na zákoně, jemuž velká část byrokracie a politické strany německé upíraly platnost bezprostřední. Dále byl se strany německé slovům "v zemích obvyklý", v německém znění "landesüblich", dáván výklad užší, podle nehož nemělo rozhodovati, je-li jazyk obvyklý v zemi korunní, nýbrž je-li obvyklý v obvodě toho kterého úřadu, tedy vlastní "bezirksüblich" nebo "ortsüblich" a jenom tam měl požívati rovného práva.
Skutečné provedení rovnoprávnosti jazykové v Čechách a na Moravě zakládalo se pouze na nařízeních a sice bylo v poslední době v platnosti nařízení Stremayerovo ze dne 19. dubna 1880 (č. 14 zemského zákonníka pro Čechy a č. 17 zemského zákonníka pro Moravu), jež týkalo se užívání jazyků ve styku politických a soudních úřadů, jakož i státních zastupitelstev se stranami a samosprávnými úřady a provádělo zásadu rovného práva jazykového jenom pokud jde o t. zv. vnější řeč úřední, kdežto faktické výhradní panství jazyka německého ve vnitřním úřadování zůstalo jimi nedotčeno. Jen zcela kratičkou episodu představovalo trvání jazykových nařízení Badeniho z roku 1897 a Gautschova z roku 1898, vydaných pro úřady podřízené ministerstvům vnitra, financí, obchodu a orby a pro úřady soudní a státní zastupkelstva v Čechách a na Moravě, jimiž zásada rovného práva pronikla také do oblasti vnitřní úřední řeči, avšak pro elementární odpor stran německých měla nařízení tato jen krátké trvání a nařízením Claryho z roku 1899 restituován byl zase stav dřívější, t. j. platnost nařízení Stremayerova z roku 1880 (po př. nařízení vydaných pro jiné obory státní správy, jež však nikdy nebyla publikována). Avšak take skutečné provádění Stremayerova nařízení nebylo v Čechách a na Moravě všeobecné. Některé soudy v německém území, užívajíce práva náležejícího soudcům, aby zkoumaly platnost nařízení, stavěly se na stanovisko, že nařízení toto jest neplatné, poněvadž příčí se ustanovení § 13. Josefinského řádu soudního z roku 1781, kterýžto ustanovuje, že strany i jich právní zástupci mají užívati v řízení soudním jazyků v zemí obvyklých; vykládajíce potom ustanovení toto v souvislosti s ustanovením § 14. západohaličského řádu soudního z roku 1796, ve kterémžto žádáno bylo, aby strany užívaly jazyků v zemi u soudů obvyklých, tvrdily soudy tyto, že čeština není u toho kterého soudu obvyklou a že soud tento není tudíž povinen o českých žalobách a pod. jednati. Praxi tuto nebylo možno zlomiti přes to, že jest očividně nesprávným užívati k výkladu zákona pro jistou část státního území platného zákona, jenž platí pro území jiné. Ostatně bylo i s vážné strany právnické (prof. dr. Václav Hora) dokázáno, že dokonce ani tento nesprávně dovolávaný § 14. západohaličského řádu soudního nemá onoho významu, jaký mu byl těmi kterými soudy v německém území přikládán.
Ale netoliko se strany soudců, ale i se strany úředníků správy politické nebylo ustanovení nařízení Stremayerova často šetřeno a jest obecně známo, že v oboru úřadování samosprávného zásada rovného práva, vysloveného článkem XIX. státního základního zákona, byla tak často zneuznávána, že hrozilo z toho až částečné ochromení funkcí celé soustavy samosprávné. Pokud pak, jde o Slezsko, nebyla zásada rovného práva, vysloveného v článku XIX., vůbec ani co do styku se stranami plně provedena, nýbrž jen částečně u některých soudů nařízením Pražákovým ze dne 12. října 1882, jež ani v zákonníku uveřejněno nebylo. Poněkud rozšiřující výklad dán byl potom výnosem Ruberovým ze dne 3. ledna 1899, ovšem jen potud, pokud nevadí tomu jazyková znalost úředníků. Také tento výnos nebyl uveřejněn v zákonníku.
Pokud jde o obor služby železniční, bylo v § 20. organisačního statutu pro státní železniční správu (vyhláška ministerstva obchodu a železnic ze dne 19. dubna 1896, č. 16 říš. zákonníka) ustanoveno, že služebním jazykem správy státních drah jest jazyk německý a že podání stran a přípisy samosprávných úřadů, docházející k ředitelství státních drah, jež sepsána jsou jedním z jazyků v zemi obvyklých, jehož užívá se v částech země, ve kterých leží tratě těmto ředitelstvím přikázané, mají býti vyřízena tímto jazykem.
Tedy i zde provedení rovného práva obou jazyků obmezeno jest na styk se stranami, a to ještě měrou obmezenější, to jest jen potud, pokud jazyka v zemi obvyklého užívá se též v oblasti toho kterého ředitelství.
Podle služebního řádu pro vojsko byl služebním jazykem vojska jazyk německý, vedle toho stanoven i pojem tak zvaného plukovního jazyka, jakožto důležitého pro poučování vojska a pro zužitkování národních vlastností téhož. To ovšem nebyl ani stín rovného práva jazykového, stanoveného článkem 19.
Můžeme tedy stav oné části republiky Československé, která náležela k rakouské polovici říše, formulovati stručně asi v ten smysl, že byly tu sice zákony, jež stanovily rovné právo jazyků v zemi obvyklých, že však rovné právo toto bylo nařízeními vládními provedeno jenom částečně co do styku se stranami. Z nařízení těchto jen nařízení Stremayerovo uveřejněno bylo v zemském zákonníku, kdežto pro ony úřady, na něž se nařízení tato nevztahovala, platila jen nařízení interní. Nařízení zmíněných však namnoze soudy, ba ani také úřady správními posloucháno nebylo. Stav faktický byl pak ten, že kromě zemské samosprávy v Čechách a na Moravě, ve kterých byla provedena důsledně rovnoprávnost jazyková v úřadování vnitřním i se stranami a kromě toho, že v Čechách a na Moravě byly oba jazyky rovnoprávným jazykem jednání sněmovního a v Čechách původním textem zemských zákonů, vztahovalo se skutečně rovné právo jazykové jen na úřadování zevnější při úřadech státních a že ani tohoto nebylo všude šetřeno. Jinak platila tu skoro výlučně řeč německá, jež byla autentickým textem říšských zákonů a nařízení, jednací řečí ústředního parlamentu, jazykem bankovek a státovek, služebním jazykem vojska a zemské obrany, výhradným úředním jazykem všech státních úřadů ústředních a nejvyšších soudů, kromě nepatrné výjimky při nejvyšším a říšském soudu, výhradným téměř jazykem všech státních úřadů, jazykem dynastie a úřadů dvorských.
V oné části státu Československého, která před 28. říjnem 1918 patřila ku státu uherskému, platil podle článku LIV. zákona z r. 1868 státní jazyk maďarský, vedle něhož sice přiznána byla ostatním t. zv. národním jazykům jistá práva v úřadování autonomních jurisdikcí; stav skutečný zůstal však daleko za stavem právním. Stranám dovolováno bylo užívati u své obce jazyka mateřského, u jiných obcí nebo jurisdikcí jen jazyka státního anebo jazyka, ve kterém u těchto jiných obcí nebo jurisdikcí psaly se protokoly. Užití jazyka jiného než státního bylo v podáních k soudu však jen tehdy možno, nebyly-li strany zastoupeny advokáty. Stav skutečný pokulhával však za stavem právním, pokud šlo o práva t. zv. jazyků národních.
Právní stav až dosud vylíčený doznal následkem převratu z 28. října 1918 částečné změny následkem fakta, že ve smyslu zákona ze dne 28. října 1918, č. 11 sbírky zákonů a nařízení považovati bylo dlužno národ československý za státotvorný element nového státu a stala se následkem toho řeč česká (slovesnká) jazykem, v němž stát orgány svými vůli projevuje, čili jinými slovy, že řeč česká (slovenská) nabyla v novém státě onoho významu, kterého ve starém Rakousku fakticky a v Uhrách podle zákona požívaly jazyk německý, pokud se týče maďarský. Důsledek ten vyjádřen byl též v § 1. zákona z 2. listopadu 1918, č. 1 sbírky zákonů a nařízení, v § 3. zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 64 sbírky zákonů a nařízení, v § 3. nařízení ministerstva spravedlnosti z 30. ledna 1919, č. 56 a v zákoně, 13. března 1919, č. 139 sbírky zákonů a nařízení a ze dne 18. prosince 1919, č. 1 sb. z. a n. r. 1920.
Kritika dosvadního stavu.
Přihlížíme-li k době vzniku a k poměrům, pro které vydán byl, nemůžeme tvrditi, že materielní obsah článku XIX. nebyl dobrý; sluší právě uvážiti, že to byla norma, která platiti měla pro státní útvar, jenž skládal se z několika dříve samostatných států, jež i v ústavě z roku 1867 zachovaly si prvky někdejší suverenity (t. zv. státní fragmenty) a že nově utvořené státní těleso t. zv. království a zemí v říšské radě zastoupených co do národnostního a jazykového složení bylo útvarem mnohonárodním a mnohojazyčným. Žádný z národů neměl absolutní většiny a národ německý měl jen poměrně skrovnou relativní většinu. (Dle posledního sčítáníl lidu mezi 29,000.000 necelých 10 milionů.)
V státě takovém uzákonění německého státního jazyka jistě by bylo bývalo nesprávným; na druhé straně však nebylo možno celý aparát státní zaříditi tak, aby všude a na všech místech státu přisluhoval příslušníkům všech svých národností v jich jazyku a volena tudíž cesta střední, přidržeti se jednotlivých zemí a v těchto stanoviti rovné právo jazyků tam obvyklých, což ostatně mělo i jistou oporu ve vývoji historickém, ovšem jen potud, pokud se vycházelo z historie posledních tří století.
Vada byla spíše v tom, že státní správa nedovedla se nikdy na dlouho oprostiti od onoho výkladu sofistického, který tvrdě, že čl. XIX. potřebuje ku svému provedení bližších zákonů, vedl k tomu paradoxnímu závěru, že zákon platný není. (Při tom však nebyla nikdy činěna námitka mnohem závažnější, že přišel zákon tento k místu způsobem ústavně nesprávným.) Vláda jsouc dále ve vleku myšlenky, že možná jest úprava celé otázky jen taková, na níž se Češi i Němci dohodli, nemohla se odhodlati k přijetí důsledků zásady parlamentní většiny a nepředkládala k sankci zákonů usnesených proti menšině německé; nedovedla však také zjednati pořádek cestou nařizovací.
A tak bylo možno, že ačkoliv zákon sám o sobě nebyl špatný, přivoděn byl nerozhodností vlád a neochotou, ba i odporem jedné části byrokracie stav právní nejistoty a přímého dpírání práva. Okolnost, že někdo dovolal některého soudu v Čechách jazykem zemským, který ten který soudce nechtěl uznati za jazyk u soudu obvyklý, mohla míti za následek odmítnutí, a to po případě odmítnutí právoplatné i u druhé instance, přes to, že i článek XIX. i § 13. všeobecného řádu soudního daleko snáze a spíše vyložiti bylo možno ve smyslu přijetí a vyřízení zmíněného podání. Na místo, aby ty které soudy, hovějíce požadavku moderního soudnictví a zásadě nového řízení soudního, hledaly cestu, jak by nejrychleji straně dopomohly k jejímu právu, zabředly v tvrdý formalismus.
Chyba systému záležela v tom, že dohlédací orgány správy soudní odpíraly v takovém případě užíti práva dohlédacího, tvdíce, že jde tu o neodvislé rozhodování soudcovské, ačkoliv slušelo spíše míti za to, že otázka užívání jazyků při soudech jest otázkou správy justiční a nikoliv otázkou jurisdikce.
U případů správy politické nevyskytovaly se sice případy odmítání českých podání, ale vyřizování jich proti předpisům Stremayerova nařízení dálo se často jazykem německým.
Nejhůře tomu bylo však u úřadů samosprávných, při nichž postup v otázce jazykové často zvrhl se v čirou libovůli, která nehledíc ku škodě, jaká způsobena byla stranám i úřadům odmítáním jich podání v druhém jazyku zemském, vyvolávala odvetu u samosprávných úřadů jazyka druhého a sice odvetu, která nestíhala jenom případ, jež ji vyvolal, nýbrž celou řadu případů jiných a přivodila často spletité a takřka nerozřešitelné poruchy v celém úřadování samosprávném, jež při nedostatku vhodných donucovacích prostřdků, jakých poskytoval zákon úřadům dohlédacím, vedly často k tomu, že nadřízené úřady musily kapitulovati před vzdorem úřadů nižších a chtějíce pomoci stranám, musily pod různými planými záminkami opouštěti cestu legální. Byly doby, kdy nepořádek ten hrozil přejíti v planou anarchii.
Že zejména i tyto konflikty jazykové značnou měrou přispěly k poklesu vážnosti veřejné správy státní i autonomní, jest nepochybno, a není nesnadno hledati tu počátek oněch otřesů autority úřadů, jež pak učinily takové pokroky za války.
Arciť kritika stavu dosavadního má pro úkol zákonodárce v republice Československé cenu jenom relativní; zkoumati to, co v Rakousku bylo v tomto směru dobré čili nic, má malý význam vzhledem ku změněným nyní poměrům.
Na místo státu na mnoze jen formálně konstitučního, skutečně však k absolutní formě vládní silně se sklánějícího, nastoupila demokratická republika; na místě národnostního konglomerátu, v němž i národ nejčetnější měl jen malou většinu relativní, nastoupilo seskupení národů, v němž národ státotvorný má značnou většinu absolutní; co hodilo či nehodilo se pro stát starý, nemůže býti stejně hodnoceno pro stát nový.
Jediné positivní naučení lze z kritiky hořejší vyčerpati: že příliš abstraktní znění a stručnost článku XIX. ponechávaly příliš velkou možnost sporů a pochybností ať již důvodných, či jen k politickým účelům vyhledávaných. Zákon ústavní, upravující otázku jazykovou, musí zníti konkrétněji. Možnost svrchu zmíněných neblahých zjevů bývalého režimu jest pak poučením, že úprava otázky jazykové jest jedním z předních úkolů našich.
Kritiku stavu uherského shrnouti lze v závěr, že právní stav tamní spočívá na fikci vytvořené zákonem, že národ uherský ve smyslu politickém (příslušníci státu uherského) jest totožný s národem maďarským ve smyslu etnografickém a jazykovém (t. j. příslušníci národa maďarského), kterážto fikce podporována byla tím, že v jazyku maďarském "magyar" má smysl obojí; zavedení podobného stavu zákonem znamená takové politické a kulturní hodnocení národa jednoho nad jinými a udržování jeho obsahuje tolik útisku pro národy jiné, že pro legislativu státu ovládanou myšlenkou skutečně demokratickou jest nepřijatelný.
Pokusy o úpravu.
Pokusy o úpravu otázky jazykové v Rakousku opět se vyskytovaly, avšak s výsledkem skrovným. Ačkoliv všechny tyto pokusy mají pro dnešní poměry jen malou cenu praktickou, sluší nicméně povšimnouti si aspoň povšechně, jakými cestami braly se snahy reformní.
Jednak cestou zákonodárnou, jednak cestou nařizovací.
Cesta zákonodárná neměla výsledků žádných. Návrhy směřující k uzákonění státní němčiny nedošly v říšské radě uskutečnění, poněvadž se nenašla pro ně většina. Zákony pak, o nichž usnesl se zemský sněm český bez součinnosti menšiny německé, vláda nepředložila k sankci. (Tak zvaný národnostní zákon fundamentálek z roku 1871 a zákony o užívání jazyků při úřadech samosprávných usnesené roku 1889 a 1899.)
Z pokusů upraviti jazykovou otázku nařízením mělo je nčástečný úspěch a delší trvání nařízení Stremayerovo z roku 1880. Nařízení Badeniho z roku 1897 za těžkých politických bojů ztroskotalo a také nařízení Gautschovo z roku 1898 nepřežilo roku nejbližšího. Vláda čím dále, tím více ulpívala na stanovisku, že otázku jazykovou urovnati lze jen dohodou mezi oběma národními stranami (Čechy a Němci). Ale i tato cesta dohodovací byla klopotná. Jen k částečným a to jednostranným výsledkům po stránce národně-politické vedlo jednání z roku 1890 (tak zv. punktace); výsledkem jednání tohoto bylo národnostní sankcionování rady zemědělské a zemské školní rady a národnostní dělení senátů při vrchním zemském soudu v Praze; jednostranné byly výsledky proto, že uskutečnění došly jen postuláty německé; problém jazykový zůstal však naprosto nerozřešen, poněvadž základním principem zákonů a nařízení, jež na základě jednání těchto byla vydána, byla národnostní a jazyková rozluka; to však není řešení problému jazykového, jenž přece spočívá v uspořádání spolužití a styků mezi příslušníky dvou národností a nikoli v jich oddělování byrokratickou přehradou. Dále pak zaznamenati sluší pakt moravský z roku 1905, jenž vedl mezi jiným k vydání zemského zákona o užívání jazyků při úřadech samosprávných a o národnostním sekcionování zemské školní rady. Také zde nemůže býti řeči o skutečném rozřešení problému jazykového. Zásada mechanického aparátu předkládacího - což jest hlavní pomůckou zmíněného zákona jazykového - není arciť také nějakým rozřešením problému jazykového, nýbrž jen pomůckou a to dosti těžkopádnou, která má umožniti úřadům, aby překonaly skutečné nebo jen předstírané obtíže jazykové, aniž by tím sáhnuto bylo k vlastnímu jádru věci.
Ale vedle těchto již zmíněných pokusů o upravení věci cestou dohody mezi Čechy a Němci, jichž zevním byť i skrovným výsledkem bylo vydání jistých zákonů a nařízení, opakovala se řada pokusů jiných vesměs bezúčelných. Vedle podnětů čistě soukromých, z nichž některé ve veřejnou známost ani nepřišly, jiné pak publicisticky projednávány byly, a vedle různých k diskusi daných návrhů vládních, nesoucích jméno těch kterých vedoucích státníků (Thun, Körber, Bienert), sluší zvláště zmíniti se o národně-politickém a jazykovém jednání v lůně zvláštní komise zřízené sněmem českým, nejdříve roku 1910 a potom roku 1912.
Ačkoliv toto posléze zmíněné jednání vedlo se za součinnosti mužů představujících výběr politické inteligence obou národů a za největší podpory správního aparátu státního i autonomního, nevedlo k naprosto žádnému výsledku a také vésti nemohlo, poněvadž zásadní nazírání obou vyjednávajících stran na otázku jazykovou bylo tak sobě odporující, že nebylo možno nalézti formuli, jež by je sloučila.
Řada těchto bezvýsledných pokusů podala nepochybný a jasný důkaz, že otázka jazyková dohodnutím mezi oběma národy prostě rozřešiti se nedá a že všechny kroky k tomuto cíli podniknuté musely býti bezvýslednými.
Povšimnouti sluší sobě také, že toto vyjednávání vždy mělo jenom za předmět úpravu otázky jazykové v Čechách, po případě na Moravě (nikoli ve Slezsku), nikdy však při ústředních orgánech státních a při zevní representaci státu; rovněž nedotkla se tato jednání výhradného panství německého jazyka ve správě vojenské. A nicméně i při tomto místním a věcném obmezení látky vždycky ztroskotala. Ostatně na konec i sama vláda rakouská pochopila, že jakékoliv dohodování k cíli vésti nemůže a pokusila se v září roku 1918 cestou autoritativní rozřešiti kus sporné otázky národnostním a jazykovým dělením zemské správní komise, tedy aktem rozluky, o němž již svrchu jsme se zmínili, že není řešením vlastní otázky; provedení patentu zářijového překazil však již na štěstí převrat z 28. října 1918.