Občanstvo shromážděné na veřejné
schůzi v Chrudimi dne 9. října 1919
pořádané republikánskou stranou československého
venkova projevuje svůj plný souhlas s reformními
požadavky českoslov. duchovenstva a žádá,
aby Národní shromáždění
a vláda jejich snahy podporovala. Petice podepsána
jest zástupci všech politických stran,
zástupci Volné Myšlenky a duchovenstva. To
je významné pro poměr české
veřejnosti k hnutí reformnímu v církvi
katolické. Srovnávajíce to s jinými
projevy můžeme souditi, že je to důkazem
sympatie, které se těší hnutí
to ve všech vrstvách našeho národa, a
že také Národní shromážděni
musí jemu věnovati pozornost.
Netřeba se šířiti o významu tohoto
hnutí. Může býti posuzováno s
různých hlediska jsou o něm možná
mínění odchylná, ba i protichůdná.
Má-li se v Nár. shromáždění
učiniti předmětem úvah, rozumí
se samo sebou, že nutno se stavěti na nějaké
neutrální stanovisko a nikoli zaujímati stanovisko
některé se stran, které se v lůně
katolické církve octly při tom hnutí
ve sporu. Nelze také určovati stanovisko etickým
hodnocením. Snad bychom si mohli přáti, aby
v reformním hnutí uplatňovaly se ideje opravdu
pokrokové; aby reformní snaha prýštila
z vnitřní nutnosti ideové skepse, jako tomu
bylo v osvícenském hnutí na počátku
minulého století v době našeho probuzení,
odkud nám kynou světlé postavy Bolzana, biskupa
Hurdálka, Zahradníka atd., aby se tedy týkala
myšlenkové podstaty katolictví, aby byla skutečným
obrodným procesem. Avšak takové hodnocení
není na místě, kde jde o právní
poměr občana jednotlivého nebo společenské
organisace k státu a celku národa. Jsou zajisté
práva, kterých nikdo nepozbude neetickým
počínáním a pro některé
obecné vztahy stačí, není-li v nich
nic protietického.
A to je i v případě tak zv. reformního
hnutí a tvoření se nové církve.
Státu jsou události uvnitř nějaké
církve lhostejné, pokud se při tom neporušuje
mravnost a platný zákon. To nevyplývá
pouze z principu odluky církve od státu, to je vyjádřeno
také dosud platným zákonem z 20. května
1874.
Nám také nepřísluší zkoumat
motivů, když běží o založení
nové církve odtrhnutím se od staré.
To je věc právnická a politická a
právníci a politici nejsou mravokárci.
Ale rozhodně jest bdíti nad tím, aby nikdo
nebyl zkracován žádným způsobem
ve svých právech, když je chce uplatniti při
tvoření nové církve. Podmínky
toho jsou.vytčeny v § 1. zákona výše
uvedeného.
To právo musí býti přiznáno
i členům nějaké církve, když
se chtějí od církve, k níž náležejí,
odloučiti. Pokud jde při tom o prebendy, je věc
složitá právnicky i politicky; ale nesmí
se činiti složitější dovoláváním
se instancí, jichž pravomoc bude zrušena nebo
aspoň obmezena rozlukou církví a státu.
Zde je třeba zasáhnouti a regulovati věc
zákonem, jehož návrh je povinností vlády.
Prozatím však jde o to, aby v důsledku neupravených
poměrů nebyly kladeny neoprávněné
překážky a aby nebyla volnost přesvědčení
a právo koaliční, které jsou zákonem
zaručeny, neoprávněným nátlakem
obmezovány.
V tomto smyslu kulturní výbor navrhuje vyříditi
petici takto:
Národní shromáždění
béře petici občanů chrudimských
č. 1793 pet. na vědomí a vyzývá
vládu, aby ve smyslu platných zákonů
chránila svobodu přesvědčení
a spolčování před každým
nátlakem a připravila osnovu zákonných
předpisů o poměru nové církve
k ostatním církvím.