Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Oceňujeme důležitost zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům jako součásti potřebných reforem v majetku pozemnostním. Při projednávání osnovy tohoto zákona vloudilo se však do něho několik tvrdých, sociální spravedlnosti a občanské rovnosti, jakož i platným dosud zákonům odporujících ustanovení, která ze zákona, jenž měl odčiniti sociální křivdy, učinila zákon nespravedlivý, výjimečný, protikuIturní a nehumánní.

Projednávání návrhů na novelisaci zákona, podaných dne 26. června 1919 (tisk. č. 1258) a ze dne 11. září 1919 (tisk. č. 1541) bylo ve výboru pro pozemkovou reformu stále odsunováno a návrhy ty - jak se zdá - byly posuzovány jen se stanoviska poměru politických stran k voličům a nikoliv se stanoviska obecného prospěchu, práva a spravedlnosti. Naproti tomu ani návrh na rozšíření působnosti zákona ku všem dlouholetým pachtýřům vůbec, kterýmžto návrhem měla se odstraniti ze zákona aspoň tvrdá, občanské rovnosti odporující výjimečnost, nedošel náležitého ohlasu a to právě tam, kde byla uplatňována domněnka, že se nároky pachtýřů novelisací zákona obmezují.

Podepsaní navrhovatelé nesledují novelisací zákona zájem určitých vrstev občanských, nýbrž žádají jako stoupenci sociálních reforem a zastanci vyrovnání sociálních i hospodářských protiv mezi jednotlivými stavy a třídami, aby zákonodárství státu po stránce formální bylo co možná dokonalé a po stránce věcné odpovídalo zásadám skutečné demokracie, občanské rovnosti a sociální spravedlnosti.

Zákon o dlouhodobých pachtýřích

1. odporuje základním článkům ústavy o rovnosti občanů před zákonem, jakož i ustanovením mírové smlouvy, kteréžto smlouvě odpovídati má i ústava státu, že totiž z příslušnosti náboženské nemá nikomu vzniknouti škoda;

2. není v souhlase s čl. VI. stát. zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867 čís. 142, jenž nepřipouští výjimečná opatření k cíli vyvlastnění církevního jmění a čl. XIV. a XV. téhož zákona, jež zaručují každému občanu jeho práva bez ohledu na vyznání a zabezpečují také každé církvi její účelový majetek;

3. porušuje právo vlastnické a odporuje občanskému zák. čl. 1020, jenž jakožto zákon všeobecný - nemůže pozdějším zákonem speciálním býti zrušen;

4. je v odporu také s články 362, 365 934, 935 obč. zákonníka;

5. poškozuje i finance státu a důsledky jeho velmi neblaze zasáhnou v budoucí osudy jedné z nejdůležitějších složek národního a kulturního života.

Nechceme zbavovat drobné pachtýře půdy, na níž po léta hospodaří, ale nemůžeme také připustiti, aby umělecké a historické naše památky, zbavené svého finančního zajištění, upadly ve zkázu k nenahraditelné škodě celého národa a na velkou újmu naší národní cti, jak před kulturní cizinou tak i před naším vlastním potomstvem.

Proto navrhujeme novelisaci zákona ze dne 27. května 1919, jíž by půda dlouholetým pachtýřům nadále byla zajištěna a současně křiklavá nespravedlnost ze zákona byla odstraněna v tomto znění:

První odstavec § 1. zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. zní:

"Pachtýř (podpachtýř) zemědělského pozemku může žádati, aby mu byl pozemek postoupen do vlastnictví za náhradu, stanovenou podle tohoto zákona anebo ponechán v pachtu (§ 29.), jestli požadovaný pozemek

a) patří státu anebo jest zabrán státem podle zákona o zabrání velkého pozemkového majetku ze dne 16. dubna 1919, č. 215 sb. z. a n. anebo jest zapsán v zemských deskách anebo jest hospodářskou součástí statku zapsaného v zemských deskách, a

b) byl nejméně od 1. října 1901 nepřetržitě až do dne 12. července 1919 v pachtu anebo podpachtu jeho, jeho manželky nebo jejich rodin, nebo jejich právních předchůdců v držbě nemovitostí, s nimiž jest požadovaný pozemek spolu obděláván. Za této podmínky (b) může pachtýř (podpachtýř) zemědělského pozemku, patřícího k církevnímu statku vůbec kterékoliv církve nebo náboženské společnosti (kostelnímu, zádušnímu, farnímu, obročnímu) nebo k nadačnímu statku, pokud nejsou zabrány podle zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 sb. z. a n. žádati, aby mu byl ponechán v pachtu podle § 29. s výhradou v čl. IV. stanovenou; u pozemků patřících k církevnímu statku přísluší toto právo jen, má-li statek více než 8 ha zemědělské půdy."

§ 8. téhož zní:

"Jakou náhradu (přejímací cenu) jest dáti za požadovaný pozemek, vysloví soud, vyslechna znalce, je-li toho třeba (§ 17.); přihlížeje k cenám pozemků v téže krajině r. 1913, určí ji tak, aby odpovídala skutečné obecné ceně podle poměrů válečnými událostmi vyvolaných."

Odstavec 1. §u 26. zní:

"Ze složených peněz (§ 21. odst. 1.) odvede především soud ve prospěch státu 5% celé přejímací ceny. Nevzkáže-li pak majitel do 4 neděl po doručení knihovního usnesení listinou soudně neb notářem ověřenou, že osoby v §u 19. jmenované svolují aby mu byl vydán zbytek přejímací ceny nebo splátky, rozvrhne jej knihovní soud v nesporném řízení podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za vydražené nemovitosti."

Je-li dosavadní pachtovné podle průměrného pachtovného v krajině při pachtech statkův a jednotlivých pozemků nepoměrně nízké, může propachtovatel žádati přiměřené zvýšení. To státi se musí písemným sdělením, dodaným pachtýři do 4 neděl ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti - jinak platí dosavadní pachtovné.

Nedohodnou-li se strany, určí ku pachtýřovu návrhu, vyslechna obě strany, pachtovné rozhodčí soud, skládající se z přednosty okresního soudu, v jehož obvodu leží pozemek, jako předsedy a ze dvou přísedících jmenovaných po jednom každou stranou. Přednosta soudu může ustanoviti jiného soudcovského úředníka téhož soudu svým zástupcem.

Nepojmenuje-li některá strana přísedícího do lhůty předsedou určené, nejdéle 14 denní, jmenuje ho předseda rozhodčího soudu. Z rozhodnutí o pachtovném není opravného prostředku. O útratách řízení platí zásady sporného řízení.

Nepožádá-li pachtýř do 14ti dnův ode dne, kdy mu bylo dodáno písemné sdělení propachtovatelovo, za projednání rozhodčím soudem, má se za to, že souhlasí se zvýšením pachtovného.

Nedotčena zůstávají ustanovení § 3. zákona ze dne 24. července 1919, č. 452 sb. z. a n. a § 2. odstavec 3. zákona ze dne 18. listopadu 1919, č. 617 sb. z. a n.

Výhod zde poskytnutých může se dovolávati propachtovatel i naproti pachtýřům ohlásivším své požadovací právo před vyhlášením tohoto zákona.

Nabyvateli pozemku podle zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. dovoleno jest zciziti jej mezi živými potomky do deseti let jen se svolením pozemkového úřadu. Svolení musí býti v návrhu na vklad vlastnického práva vykázáno.

Obmezení podle tohoto ustanovení poznamená se v knihách a vymaže se na návrh vlastníkův po uplynutí vytčené lhůty.

Ustanovení čl. I. a II. nevztahují se na pozemky, o kterých byla již v den vyhlášení tohoto zákona učiněna a schválena dohoda anebo bylo soudem již pravoplatně rozhodnuto.

Jest-li přihlášky pachtýřů, požadujících pozemky církevních a nadačních statků, uvedených v čl. I. b) do vlastnictví, nebyly v den vyhlášení zákona pravoplatně vyřízeny, považují se za ohlášení nároku na další pacht; leda by pachtýř svůj nárok u propachtovatele výslovně do 8mi dnů odvolal.

Soud rozhodne o nich kromě případu v čl. IV. uvedeného jen, když vlastník neb uživatel pozemku ve svém vyjádření již odporoval nebo ve vyjádření, jež podá do 14 dnů po vyhlášení, tohoto zákona, bude tomu odporovati, aby pozemek byl pachtýři ponechán v pachtu anebo v podpachtu. O námitkách rozhoduje soud podle zásad nesporného řízení, o útratách však podle zásad sporného řízení.

Pro Slovensko stanoví se ku provedení zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. tyto nové lhůty:

1. ku přihlášce pachtýřů podle § 12. do 15. března 1920,

2. k vyjádření vlastníkovu (správy) o přihláškách pod 1. podaných podle § 15. odst. 2 do dne 30. června 1920. Ministr spravedlnosti se zmocňuje, aby dohodnuv se s ministrem zemědělství nařízením určil lhůty podle tohoto zákona pro území, která připadnou podle mírových smluv Československé republice, až jejich hraníce budou určeny.

Tento zákon nabývá účinnosti vyhlášením. Jej provésti náleží veškerým ministrům.

Z otázek řešených zákonem ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům stali se podle velmi četných dotazův okresních soudů, podání jednotlivých správ velkostatkův a hromadných petic farních úřadů, zástupců duchovenstva a patronátních úřadů spornými zvláště tyto: co míněno jest v § 1. "pozemkem patřícím k církevnímu nebo nadačnímu statku", zvláště je-li jím jen kostelní či také farní neb obroční, zádušní pozemek; jak dlužno určiti přejímací cenu podle § 8.) "při tom jest se říditi cenami pozemků z r. 1913") zda totiž cena z r. 1913, vyšetřena má býti v té výši placena nynějšími korunami čí má-li přepočtena býti v poměru ke zdražení a jakým poměrem a zda v § 26. stanovená s % srážka se rozumí z celé přejímací ceny či jen z ceny k soudu složené a jím rozvržené.

Vedle toho podán byl přímo návrh (tisk číslo 1541), aby vyloučen byl z působnosti zákona církevní statek. Pouhým výkladem zákona nebylo lze tyto pochybnosti odstraniti. Ani anketa ministerská nezjednala v tom jasno a bylo proto uznáno za nutno, za příčinou přesné interpretace navrhnouti, aby zákon byl novelisován.

Původní vládní návrh (tisk číslo 2376) neobsahoval ustanovení o církevním a nadačním statku; slova ta byla vložena do zákona ve výboru. Pro výklad "církevního statku" není přesného ustanovení; zákon ze 7. května 1874, č. 50 ř. z., rozlišuje jmění církve a církevních ústavův a obročí (§ 38. a násl.), záduší a pod. Ob. zákon občanský v § 1472. mluví o "Güter der Kirchen", jež přeloženo "statky zádušní", znalci práva kanonického pak různě vyložili "církevní statek", dílem zahrnujíce do něj jak kostelní, zádušní a obroční jmění, dílem naopak odlišujíce jmění kostelní a farní, zádušní a obroční od sebe. Poukazováno však bylo dále na ustanovení o statcích zabraných, pro něž stanovena byla výměra nad 150 ha (zákon ze 16. dubna 1919, č. 215 sb. zák. a nař.), vedle kterých položeny pozemky, patřící k církevním nebo nadačním statkům, a vyvozováno z toho, že i tu, mluví-li se o statku, rozuměti dlužno rozsáhlejší, cennější objekt, nikoliv i jednotlivé často pozemky. § 3. poskytuje majitelům do výměry 8 ha výhody tohoto zákona, kdežto se nesrovnávalo se sociální rovností, aby odňaty byly duchovním obročím pozemky i do výměry 8 ha, na jejichž výnos jsou často beneficiáti při svých skrovných příjmech odkázáni. Duchovní jsou jen uživateli, správci obročního jmění a nelze proto stíhati jmění to stejně jako jiné, při němž náleží vlastníku volná disposice. Ubude-li duchovním příjmů, budou nuceni se dovolávati náboženské Matice a příspěvků farních obcí.

S druhé strany jest poměr pachtýřů pozemků, patřících velkostatku, odlišný od pachtýřů takovýchto zádušních pozemků. Leckde jsou to odkazy, pozemky zakoupené osadníky a třeba tedy i dbáti vůle těch, kdo o nich pořídili.

Bylo-li v úmyslu pozemkovou reformou postihnouti hlavně jen velký pozemkový majetek, nevyhovuje tomu ustanovení o církevním majetku vůbec. I tu bylo by vhodno nucený výkup obmeziti podle výměry. Doporučujeme proto v osnově, aby svou výjimečností věru kruté ustanovení článku 1., podle něhož podléhají výkupu i státem nezabrané a záboru nepodléhající církevní a nadační statky, bylo obmezeno v tom směru, že se požadovací právo pachtýřů týká jen toho, ze mohou požadovati další pacht ve smyslu § 29. zákona. Při tom bylo by vyloučiti však statky, mající výměru nad onu stanovenou záborovým zákonem z tohoto obmezení, ale s druhé strany vyloučiti z působnosti zákona i pozemky církevní, nedosahující výměry 8 ha. V tom smyslu navržena změna § 1. zákona ze 27. května 1919, č. 318 sb. zák. a nař.

2. Není pochybno, že skutečná nynější cena pozemků, vyjádřená stejnou číslicí, není rovna s cenou, plativší roku 1913. Slova § 8. "říditi se cenami" připouštěla výklad, že tu pomýšleno bylo jen na směrnici, nikoliv na ustanovení ceny z roku 1913 placené nynějšími korunami jako rozhodné. Tak podle dotazů namnoze vykládáno bylo ustanovení.

Osnova hledí i tu poněkud přísněji dáti pokyn pro určení přejímací ceny, byť těžko dáti myšlence takovou stylisaci, aby nevedla k dalším pochybnostem.

3. Z jednání výboru a prohlášení zástupce ministerstva financí při § 26. a násl. zákona bylo patrno, že bylo v úmyslu sraziti pro stát 5% z přejímací ceny vůbec jako náhradu za ušlé poplatky (§ 30.) bez rozdílu, byla-li přejímací cena k soudu složena či po složení prvních dvou splátek (§§ 4. a 21.) přímo vlastníku vyplacena. Není zcela správným a vhodným poukaz na slova: "Nevykáže-li..... přikročí soud po srážce 5% ve prospěch státu k rozdělení přejímací ceny" a vyvozovati z toho, že zamýšleno bylo nahraditi jen výlohy rozvrhového jednání. Vyšetření, je-li výkup přípustný, jednání se stranami, slyšení znalců atd. vyžaduje zajisté větší námahy, než rozvrhnouti cenu, zvláště je-li snad zatížení pozemku nepatrné. V tom smyslu navržena nová stylisace § 26., který byl doplněn i tím, že průkaz o svolení oprávněných musí býti podán ověřenou listinou.

4. Zde provedena jest zásada, uplatněná již v zákoně z 30. října 1919, č. 593 sb. z. a n. Kdežto zde nuceně obnoven byl pacht již skončený pouze na rok, může podle § 29. zák. ze 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. požadováno býti prodloužení pachtu až na 6 rokův a proto zdá se tím spravedlivějším, aby i tu bylo umožněno výjimečně příliš nízké pachtovně zvýšiti na přiměřené, odpovídající průměrným pachtovným. Obmeziti to jen na pachty pozemků, patřících k "církevním statkům", se nedoporučuje proto, že třeba zachovati rovnost a rovnoprávnost u všech nejen ze zásady, že všichni státní občané jsou si rovni, nýbrž i proto, že sluší udržovati pachtovné z hospodářských a finančních důvodů na stejné výši. Ostatně od velkostatků bylo požadováno skoro výhradně vlastnictví a kde stala se dohoda o vyšším pachtovném, než bylo dosavadní, jest požadavek je zvýšiti již vyloučen.

5. Některé okresní soudy upozornily, že objevují se nabídky, že bude prodána půda reformou nabytá. Doporučeno bylo učiniti opatření, aby zabráněno bylo spekulačnímu nabývání a zcizování pozemků. Třebas možno připustiti, že ten, kdo srostl téměř s půdou, zpravidla ji nebude chtít hned zciziti a že není také radno, zcela obmeziti obchod pozemkový, přece by nevyhovovalo intenci pozemkové reformy a myšlénce, aby bezzemkům se dostalo půdy, kdyby jednotlivci prováděli spekulační obchody. Proto navrhujeme obmezení článkem V.

6. Článek tento vychází především ze zásady, že třeba chrániti již nabytých práv (iura quaesita) a že nelze zrušiti soukromé dohody nebo pravoplatné usnesení soudní proto, že v zákoně by se provedla změna. Zachovává se zásada, že zákony nepůsobí zpětně (§ 5. ob. z. obč.). Bude-li však přijata změna o církevním a nadačním jmění, pak třeba považovati podané již přihlášky za platné jako ohlášení nároku na další pacht. Ale vlastník nebo uživatel mohl by míti i vážné námitky proti dalšímu trvání pachtu (zvláště že tu není podmínek § 1. nebo 3. a pod.) a jest třeba upraviti pro takové námitky řízení obdobně s ustanovením § 11. zák. z 30. října 1919, č. 593 sb. z. a n.

7. Podle došlých zpráv, dosavadních zkušeností, návrhů členů Národního shromáždění i výkazův o podaných přihláškách, jest patrno, že zákon za poměrů na Slovensku panujících nebyl dostatečně uveden ve známost, takže u mnohých soudů nebyla podána vůbec žádná přihláška nebo nápadně malý počet, ač ministerstvo spravedlnosti dalo soudům příkaz, aby vyhláškami naň upozornily. Navrhujeme, aby pro Slovensko byly stanoveny nové lhůty určené v §§ 12. a 15., neboť lze podle § 14. požadovati pozemek i do dvou let za podmínek tam uvedených.

Hranice území připadlých republice mírovými smlouvami není dosud přesně všude stanovena a nejsou tato území ještě do správy převzata. Až se to stane, bude třeba ku provedení toho zákona, stejně jako některých jiných, stanoviti nové lhůty a proto navrhuje se, aby vláda byla zmocněna v přiměřené době je určiti.

Osnova budiž jako pilná dodána výboru pro pozemkovou reformu, aby o ní neprodleně podal zprávu.