Po vyšetření věci sděluji:
Firma M. Berana synové v Brně-Zábrdovicích
požádala jakožto podnik sloužící
vojenským úřadům listem, ze dne 30.
května 1919 stížnostní komisi v Brně
za povolení ku propuštění 22 dělníkův
a dělnic, mezi nimiž též oněch
7, uvedených v dotaze. Jako důvod ku propuštění
uváděla firma nedostatek práce a nemožnost
opatřiti si v nejbližší době náležité
zaměstnání.
Stížnostní komise pro průmyslové
závody v Brně, která je ve smyslu §
5. cís. nařízení ze dne 18. března
1917, č. 122 ř. z. povolána, aby rozhodovala,
je-li v daném případě závažný
důvod k rozvázání poměru pracovního,
usnesla se v sezení svém dne 16. července
1919 vysloviti souhlas s propuštěním 22 dělníkův
a dělnic, ježto zjistila, že jmenovaná
firma nemá pro ně již delší dobu
žádného zaměstnání a že
je po tuto dobu toliko podporovala. Při tom však,
vzala komise zřetel na dvě dělnice, které
z propuštění vyjmula, pro jejich rodinné
poměry, a rozhodla dále, že 6 dělnic,
které byly nezaměstnány a podporovány
již před 1. květnem, má býti
propuštěno s výpovědí 14ti denní,
ostatní pak se 4 nedělní, počítajíc
od 19. července 1919.
Sedm propuštěných dělnic podalo pak
stížnostní komisi dne 16. srpna 1919 stížnost
proti zamýšlenému propuštění,
uvádějíce, že vlastním důvodem
ku propuštění z práce byl teror příslušníkův
organisace sociálně-demokratické.
Stížnostní komise zamítla však
tuto stížnost rozhodnutím ze dne 23. srpna
1919 s odůvodněním, že není kompetentní
v takovémto případě rozhodovati.
Ředitelství stížnostních komisí
vyžádavši si pak spisy k nahlédnutí,
zjistilo, že dělnice, o jejichž propuštění
z práce u firmy M. Berana synové se jednalo,
nebyly k jednání před stížnostní
komisí vůbec pozvány, ačkoli §
7. min. nařízení ze dne 19. března
1917, č. 123 ř. z. výslovně stanoví,
že stranám a účastníkům
musí býti dána příležitost
k vyjádření a že mají býti
pozváni k ústnímu jednání před
stížnostní komisí.
Z důvodu toho zrušilo ředitelství stížnostních
komisí výměrem čj. 64051 pol. práv.
u výkonu svého práva dozorčího
z úřední moci citované rozhodnutí
stížnostní komise v Brně a nařídilo
řízení nové.
Pokud se týká případu u firmy Hohstettera
Schickardt v Brně, bylo vy- šetřeno, že
šlo o spor mezi dělnictvem a nikoliv o stížnost
proti zaměstnavateli pro bezdůvodné propuštění
dělníků z práce. Zástupcové
dělnictva požádali totiž stížnostní
komisi v Brně za propuštění tří
dělníků, poněvadž nechtějí
přistoupiti k odborové organisaci. Komise však
tuto žádost odmítla s odůvodněním,
že není ve smyslu § 5. cís. nařízení
ze dne 15. března 1917, čís. 122 ř.
z. k rozhodnutí tohoto případu kompetentní.
Tím bylo jednání formálně skončeno
a nebylo tudíž důvodů, proč by
oni tři dělníci byli vyslechnuti ve věci
samé, neboť komise se přesvědčila,
že není nejmenší naděje na smírné
vyřízení.
Rozhodnutí to bylo přítomným stranám
prohlášeno v přední místností
zástupcem předsedy por. Kramářem
a nikoli na chodbě členem komise p. Bečvařovským.
Ten teprve po skončeném řízení,
tedy soukromě a nikoliv úředně, se
s nimi při odchodu rozhovořil.
Konečně podotýkám, že vydal jsem
cirkulární nařízení (čj.
17391 pol. práv. ze dne 30. října 1919) všem
stížnostním komisím v oblasti československé,
v němž jest kompetence jejich znovu vytčena
a jim důrazně připomenuto, že stranám
musí býti dána možnost k vyjádření
se o sporech proti nim vedených, jakož i že musí
býti k ústním jednáním před
komisí řádně obesílány.
Ředitelství stížnostních komisí,
které bylo od 1. října m. r. nově
ustanoveno a přímo mně podřízeno,
vykonalo pak k mému rozkazu revisi všech stížnostních
komisí, pokud se týká osobního složení
jejich i způsobu úřadování,
a požádalo příslušná odborná
ministerstva, by jmenovala zástupce zaměstnancův
i zaměstnavatelů do těchto komisí.
Zároveň byla tato ministerstva dožádána,
by přihlédla k přání pánů
tazatelů, by za přísedící těchto
komisí, resp. jich náhradníky, povolány
byly osoby, náležející jednotlivým
zúčastněným organisacim dělnickým
a zaměstnavatelským.