Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přechodné ustanovení §u 28. zák. ze dne 28. prosince 1911, čís. 242 ř. z. prodlužuje se až včetně do roku 1921.

Dále pozměňuje a rozšiřuje se ustanovení toto v tom směru, že se novým stavbám (§ 1. čís. 1. cit. zák.), stavbám domů s malými byty, dále přístavbám (§ 1. č. 2. cit. zák.) a nástavbám (§ 1. č. 3. cit. zák.), které se v létech 1920 a 1921 započnou a stavebně dokončí, poskytuje

1. úplné osvobození od domovní daně třídní i činžovní na dobu 12 let, a

2. trvalé používání sazeb, uvedených v tarifu příloha A, B, C cit. zák., snížených o ¹/₅, předpokládajíc, že stavba má (včetně přístavby neb nástavby) aspoň 4 stavebně uzavřené byty.

Stavby v §u 1. odst. 2. uvedené osvobozují se, pokud jim přísluší osvobození od daně domovní, na tutéž dobu od přirážek zemských, okresních a obecních (včetně školních) k těmto daním.

Snížené sazby berní uvedené v přílohách A, B, C cit. zák. tvoří současně základnu pro vybírání přirážek.

U nových staveb a přístaveb na Slovensku, které se v létech 1920 a 1921 započnou a stavebně dokončí. zůstává stávající osvobození od daně domové nezměněno, za to však osvobozují se tyto stavby, pokud jim přísluší osvobození od daně domové, na tutéž dobu od přirážek obecních, municipálních a komitátních.

Jinak zůstávají ostatní ustanovení zákona ze dne 28. prosince 1911, čís. 242 ř. z. a zák. čl. VI. z r. 1909 (v úpravě zá.k. čl. LIII. z r. 1912) nedotčena.

Provedením tohoto zákona, jenž nabývá účinnosti dnem vyhlášení, ukládá se ministru financí.

Předloha tato tvoří doplněk k osnově zákona o povznesení stavebního ruchu soukromopodnikatelského s hlediska výhod daňových (včetně přirážek).

Myšlenka, podporovati stavební ruch dočasným osvobozením od daně domovní, objevuje se ve vývoji daně této od dlouhých let a dá se ve formě osvobození pro jednotlivá města stopovati až do XVIII. století; historický vývoj postupoval však v tom směru, že doba osvobození se v průběhu let zkracovala, takže sestoupila podle zákona ze dne 25. března 1880 čís. 39 ř. z., až na 12 let s 5%ní daní z čistého výnosu.

Zákon ze dne 28. prosince 1911, čís. 242 ř. z. znamená další etapu ve vývoji tomto a stanoví pro nové stavby, přístavby a nástavby kratší, ale silnější osvobození (místo 12 let 6 let a místo snížení daně na 5% osvobození úplné); aby však trh realitní se poznenáhlu přizpůsobil této změně, byla v §u 28. cit. zákona, který jest prodloužen do r. 1920, stanovena přechodní doba v tom smyslu, že nové stavby (§ 1. č. 1. cit. zák.) a stavby domů s malými byty požívati mají poněkud větší výhody, totiž úplného osvobození od daně třídní na 10 let, po případě 10leté snížení činžovní daně na 5%.

Úprava tato jest kompromisem dvou hlavních názorů; podle prvého účinkuje dočasné osvobození, přepočítáno na celou dobu trvání domů, pouze jako skryté snížení sazby berní; vystupovalo by jasněji a proto také s hlediska berně-politického účinněji, kdyby sazba daňová byla přímo snížena; podle druhého názoru nedá se popírati, že v prvních letech má osvobození přece zcela jinou cenu, nežli snížení sazby berní. že v něm spatřovati dlužno psychologicky velice účinné ulehčení a povzbuzení ruchu stavebního, takže instituce dočasného osvobození se stanoviska bytověpolitického má svoje oprávnění.

Otázku, jaký tedy vliv má osvobození nebo výhoda daňová na povzbuzení ruchu stavebního, možno správně zodpověděti asi v ten smysl, že jest sice důležitým, nikoliv však rozhodujícím faktorem.

Jest známým zjevem hospodářským, že nejen větší osvobození daňová (jako na příkl. 18leté osvobození pro přestavby z ohledů assanačních, dopravních a veřejných). nýbrž i všeobecně obvyklá osvobození (jako na příkl. bývalé 12leté osvobození podle zák. z roku 1880) se kapitalisovalo a přirůstalo k ceně pozemků; jedině v tomto momentu spatřovati třeba očividny neúspěch zmíněných 18letých osvobození. neboť majitelé, přirazivše hodnotu osvobození k ceně pozemků, nestavěli, a nabyli tím neoprávněného privilegia, kdežto veřejný zájem, tím, že se čekalo na kupce zdraženého objektu, jen trpěl.

Poučení, jež z tohoto zjevu plyne, vede k poznání, že dani nelze přisuzovati úkolů, s nichž není, čili jinak řečeno, osvobození může sice nápomoci jako jedna z vedlejších úlev, nemůže však sama o sobě k oživení ruchu stavebního přispěti.

Těžiště otázky této neleží dnes v dani, nýbrž ve snížení nákladů stavebních a mezd dělnických, zde by bylo nutno nasaditi energicky veškeré páky.

Každékoliv zvýšení mezd dělnických, anebo cen stavebních materiálií, proti výši, se kterou při rozpočtu bylo kalkulováno, znamená okamžité paralysování výhody, které osvobození poskytuje; stavebníku se tím nepomůže, ale státu se přímo uškodí nebezpečným praejudicem delšího osvobození, kteréž se známou setrvačností každé větší výhody se udrží déle, než by bylo spravedlivo a odůvodněno.

S tendencí, kterou čistě bytově-politický ráz cit. zák. z roku 1911 (zkrácení doby osvobození za současného snížení sazeb) vyjadřuje, nesrovnává se - přísně vzato - rozšíření tohoto osvobození na delší dobu; jestliže vláda nicméně podává tuto osnovu zákona, činí tak jedině za předpokladu, že energickými opatřeními bude zabezpečeno, aby výhoda daňová stavebníku skutečně bezpečně zůstala a v úvaze, že na druhé straně krise bytová skutečně zasluhuje, aby jí všemi možnými prostředky bylo čeleno.

Při výměře navrhovaného osvobození přichází v úvahu nejen okolnost, že každá daň, správně pojímaná, má svoji politiku a svůj pevný směr vývojový, nýbrž i ohled na přirážky svazků autonomních.

Jest známou skutečností, že činžovní daň stala se tíživou hlavně labilním momentem přirážek; třeba že nebezpečí toto jest zákonem ze dne 26. března 1919, čís. 170 Sb. z. a n. značně zmírněno, přece jest při dnešní.m kritickém stavu financí autonomních prostě vyloučeno bráti v úvahu úlevy na delší dobu, zejména u přirážek obecních, neboť čím více stlačuje se těmto svazkům možnost vlastní silou výdaje svého hospodářství krýti, tím více narůstají nároky na pomoc státní.

Na druhé straně nebylo by spravedlivé a ekonomické, aby útraty povzbuzení ruchu stavebního nesla pouze (nižší) daň státní, jeť oživení jeho v zájmu všeobecném, tedy i svazků autonomních; z těchto důvodů třeba pro daň státní a přirážky vzíti v úvahu úlevy v každém směru stejného druhu (na příkl. osvobození stejně dlouhé, ale kratší; snížení tarifů by snižovalo i základnu přirážkovou).

Je-li bytová krise nejpalčivější, pak by doporučovaly taktické ohledy soustřediti veškeré možné úlevy pouze na kategorii domů s malými byty (§ 11. cit. zák.), které nejlépe potřebám širokých mass vyhovují.

Vzdor tomu přichází vláda vstříc i přáním, které žádají umožnění staveb s větším počtem bytů a větších bytů, než cit. zákon pro domy s malými byty stanoví; výhoda daňová by tudíž platila pro veškeré stavby v cit. §u 28. uvedené.

Vláda jde však ještě dále, a navrhuje pro případ jistě velmi častý, že se vezme útočiště ku přístavbám (§. 1. č. 2. cit. zák.) a k nástavbám (§ 1. č. 3. cit. zák.), aby tytéž výhody přisouzeny byly i těmto stavbám.

Co se týče délky osvobození navrhuje vláda, s ohledem na zcela mimořádné poměry osvobození dvakrát tak dlouhé, jako stanoví § 3. č. 1. cit. zákona, t. j. úplné 12leté osvobození od státní daně a všech přirážek, dále trvalé snížení tarifů A, B, C cit. zák. o ¹/₅; jistá analogie v prvém směru jest v daných ustanoveních potud dána, že pro Prahu, Král. Hradec a Olomouc - ovšem vzhledem k specielním poměrům těchto měst - osvobození v tomto rozsahu jest platným právem.

Toto širší osvobození, aniž by zde byly specielní poměry uvedených 3 měst, odporuje sice vůdčí myšlence zákona z roku 191 1, avšak úchylka tato dá se v těchto rozměrech vždy ještě odůvodniti čistě abnormálními poměry.

Osvobození takové se také potud osvědčilo, že zejména v Král. Hradci vznikl již minulého roku na základě tohoto osvobození čilý ruch stavební.

Trvalé snížení tarifů u daně činžovní po celou dobu trvání stavení znamená další značnou výhodu, jež působí, že přechod z plného osvobození ku plné dani nebude tak náhlý; u daně třídní nějakých výhod vzhledem k její nepatrné výši není potřebí.

Jak značnou jest oběť, kterou stát tímto osvobozením přináší, vidno z toho, že vezme-li se v úvahu zajisté nejčastější typ budov, t. j. domů s malými byty, činil by úbytek na příjmech státních ve schematickém příkladě (za rok se vystaví 400 domů a 10 bytech a 1500 korun činže resp. při 400 domech a 5 bytech a 1000 korun činže) za 80 let při tarifu B 36 mil. K a při tarifu C 31 mil. K a to pouze u domů vystavěných v jednom roce.

Ztráta bude však pro blok budov jednoho roku ve skutečnosti mnohem vyšší (více domů, více bytů, ne jenom malých bytů (tarif A), vyšší činže a pod.); úbytek na přirážkách svazků autonomních při jejich značné výši bude ještě mnohem větší.

Úlevy poskytnouti jest pouze pro stavby počaté a dokončené v nejbližších dvou letech, t. j.1920 a 1921, dále všeobecně, nikoliv pro jednotlivá místa, neboť bytová nouze jest zjevem nikoliv pouze hlavních měst a třeba vyvarovati se těžkopádného aparátu, jež by s sebou přinášela nutnost pro řady měst, vydávati zákony téhož obsahu, konečně pro stavby, které mají aspoň 4 byty vzhledem k té okolnosti, že stavba domů s menším počtem bytů není s hlediska ekonomického dnes hospodárnou a tudíž nezasluhuje zvláštní podpory.

Je-li účelem této akce, aby v letech 1920 a 1921 ruch stavební přišel do proudu, není důvodu proto, aby stavbám, které byly již započaty neb dokončeny v r. 1919, tytéž výhody dodatečně byly přisouzeny, neboť jako impuls k těmto stavbám stačily úplně výhody všeobecné, bylo by třeba reassumovati ustanovení daňová, pokud byly provedeny, a úbytek na příjmech státních zvýšil by se o stavby 1 roku.

Na Slovensku jest právní stav tento:

Podle zákona o dani domové (VI. čl. z. z r. 1909; nepatrně pozměněn LIII. čl. zák. z r. 1912) požívají nové stavby a přístavby (včetně nástaveb § 29.) v městech s řádným magistrátem a v municipálních městech s obyvatelstvem přes 15.000 duší 15leté (činžovní daň 14% z hrubé činže § 13. a 14.), s obyvatelstvem 1000-15.000 duší 12leté (činžovní daň 11%) a s obyvatelstvem do 1000 duší 10leté (činžovní daň 9%), úplné osvobození od daně státní (§ 31.), které se však pravidelně vztahuje pouze na státní daň (§ 38.), nikoliv přirážky pro svazky autonomní.

Vzhledem ku podstatně různému zákonnému podkladu, jest možno snažiti se pouze o docílení jakési přibližné parity v zatížení daní státní a přirážkami ve prospěch veřejnoprávních svazků autonomních u nás a na Slovensku.

Nehledí-li se k malým místům do 1000 obyvatel, kde stavební činnost nebude padati na váhu, lze srovnávati pouze osvobození 15- a 12leté, kteréž co do délky proti stavu v historických zemích vykazuje značně plus 3 let; nedoporučuje-li se aspoň při této příležitosti, kdy jedná se pouze o úlevy čistě přechodného rázu nějaká změna in peius, nedoporučuje se na druhé straně úleva, kteráž by se rovnala zmíněné ¹/₅, a to tím méně, že i průměr státních sazeb daňových podle cit. zák. z r. 1911 u nás platných jest vyšší, tudíž zatížení státní daní, silnější nežli na Slovensku.

Za to vyžaduje parita, aby domové dani s hlediska přirážek dostalo se téže vydatné úlevy, jako u nás; vláda tudíž navrhuje, aby osvobození od přirážek šlo stejně daleko, jako v zemích historických, aby totiž osvobození se vztahovalo na veškeré přirážky svazků autonomních, stojících na roveň naším přirážkám zemským, okresním a obecním.

V ohledu formálním se navrhuje, aby osnova přikázána byla výboru rozpočtovému (finančnímu) s tím, aby o ní zprávu podal ve lhůtě 3 dnů.