Při říjnovém převratu 1918
zabaven byl Nár. Výborem tak řečený
tajný archiv státní policie pražské,
připravený již v bednách a naložený
již v železničních vagonech za účelem
dopravy do Vídně. Již touto starostlivostí,
by se úřední materiál tajného
archivu nedostal do rukou českých, daly staré
orgány rakouské samy na jevo, ze přikládají
archivu zvláštní význam, a také
svým dopravním opatřením upozornily
na archiv revoluční kruhy české. Zabavení
archivu na nádraží vršovickém bylo
jedním z prvých revolučních počinů
říjnového převratu.
Bylo pochopitelno, že k materiálu zabaveného
archivu upínal se zájem veřejnosti, a bylo
jen přirozeno, že v revolučním období
po 28. říjnu, kdy ještě organisace úřadů
československého státu ve smyslu republikánském
a ryze českém nebyla zcela provedena, vyšel
ze středu Nár. Shromáždění,
nástupce to revolučního Nár. Výboru,
jehož jménem byl archiv zabaven, návrh posl.
E. Špatného, by Nár. Shromáždění
zvolilo zvláštní výbor ku prozkoumání
archivu. S návrhem posl. Špatného souvisel
návrh posl. dr. J. Matouška a soudruhů (tisk
čís. 191), který rozšiřoval návrh
posl. E. Špatného na prozkoumání všech
veřejných archivů.
Navrhovatelé a s nimi zajisté i Nár. Shromáždění
bylo si vědomo, že materiál zabaveného
archivu nemůže přinésti sensačních
odhalení o vzniku a příčinách
války ani o válečných vinnících
a prodlužovatelích světového zápasu.
V tom směru Praha mohla míti význam jen podružný
jako hlavní město země, spravované
z Vídně jako pouhá provincie. V těchto
věcech rozhodovaly rakouskouherské vlády
a její diplomatické orgány a dynastické
i vojenské kruhy samy a proto také mohly být
a - jak skutečnost později potvrdila - pro nadhozené
otázky viny na válce také byly důležitým
pramenem příslušné archivy ve Vídni
a Pešti. Tu objevuje se ovšem otázka,
pokud i československý stát svými
výkonnými a zodpovědnými činiteli
měl neb mohl uplatniti, respektive i uplatnil i své
nároky na materiál státních a dvorních
archivů bývalé monarchie, nebo pokud zajistil
právo a možnost svobodného studia československých
politiků a historiků v archivech těchto.
jež jednak byly společným majetkem bývalé
monarchie a jednak i obsahovaly cenný materiál z
Čech odvezený a tedy právem nyní zpět
námi požadovaný k bezvýhradnému
navrácení. Tu zájem náš musí
se týkat nejen historie války, z níž
vzešlo naše osvobození, ale i starší
politické historie naší, kdy český
stát byl ovládán Habsburky.
Sem by spadaly též archivy, jež asi jsou na zámcích
v Konopišti a na Smečně.
Vlastním zkoumáním archivu pověřil
výbor v únoru 1919 zvláštní komisi,
složenou z důvěrníků šesti
politických stran českých. Komise, jejímiž
členy byli pp. Ant. Bouček, V. Janda, prof. dr.
J. Kazimour, Jaromír Malý, Vendelín Šolle
a Jindř. Trnobranský, podala v květnu podrobnou
zprávu o výsledcích svého zkoumání.
Mimo to provedena prohlídka úředních
spisů na místodržitelství, ovšem
již jen namátková a zběžná,
pokud totiž zdálo se to vhodným ke zjištění
souvislosti s ně kterými spisy archivu policejního.
Od podrobnější prohlídky spisů
na místodržitelství muselo se ovšem upustit
již z důvodu věcných i časových,
neboť taková prohlídka byla by vyžadovala
příliš mnoho času a práce, a
také po výsledku prohlídky namátkové
bylo od ní upuštěno u vědomí,
že spisy místodržitelství nebyly revolučním
Nár. Výborem zabaveny a jsou k disposici příslušným
státním úřadům republiky.
Posléze výbor ku prozkoumání zabav.
polic. archivu vyslechl též některé
osoby a sice vrchního komisaře Slavíčka,
vrch. komisare S. Klímu, okr. hejtmana Boos-Waldeka a pí.
Marii Voldanovou. Učinil tak proto, aby výsledky
listinného zkoumání osvětleny a oživeny
byly celým tím ovzduším, v němž
pracoval ten pověstný aparát státní
policie.
Šestičlenná komise nebyla sice přítomna
výslechu těchto osob, ale stenografické záznamy
o něm byly komisi předloženy. Přes to
komise vzala za základ své zprávy pouze zabavený
archivní - tedy jen listinný materiál - a
to ještě neúplný - poněvadž
nedochoval se materiál všechen: část
byla zničena (Kislinger, Böhm), část
se nenalezla, ztrativši se patrné při převážení.
Výbor pokládá za svou povinnost předložiti
předem všeobecnou část zprávy
šestičlenné komise, v níž praví
se v podstatě toto:
Tajný archiv policejní obsahuje úřední
spisy tajné politické policie při policejním
ředitelství v Praze a to od roku 1904. (U některých
osob sledována byla minulost strunou retrospektivou i od
doby dřívější, na př.
od r. 1892). Tudíž spisy starší, týkající
se předcházejících období politického
vývoje národa, v tomto archivu nejsou a jsou snad
- pokud snad nebyly zničeny, zkartovány a pod. -
uloženy jinde, snad ve sklepích neb na půdách
v budově pražského policejního ředitelství.
Zabavený archiv nechová tedy na příklad
spisy pověstné aféry Sabinovy, neboť
zabírá jen nejposlednější fási
politických dějin českých, přibližné
tedy od roku 1904. Nejvíce spisů zabaveného
archivu pochází ovšem z doby válečné,
tudíž od roku 1914.
Účelem tajné policie pražské
bylo sledovat politické proudy v Čechách,
zejména pak v národě českém,
jenž nikdy se nechtěl smířiti s tak
řečenou myšlenkou rakouskou. Pochopitelno,
že činnost tajné policie byla nejintensivnější
v době nejvypjatějšího národního
úsilí politického, to jest úsilí
o českou státní samostatnost, tedy v době
války. Z té doby také listinný materiál
je poměrně nejhojnější. V cele
tajné policie před válkou i na počátku
války stál okr. hejtman Viktor Chum, urputný
nepřítel českého národa, německý
byrokrat, sledující vyšší cíle
politické a patrné i vyšší cíle
své osobní kariéry, přední
a zvláštní důvěry požívající
exponent Vídně i vyšších kruhů
vídeňských a rozhodný sloup pražského
kasina německého. V srpnu 1915 byl jmenován
vládním radou a povolán k místodržitelství
v Praze, načež později poslán do Švýcar
se zvlášť důležitým úkolem,
aby stíhal tak řečenou špionáž
českou a vůbec českou zahraniční
akci proti habsburské monarchii, jakož i styky zahraničních
Čechů s vlastí. - Po odchodu Chumově
dle aktů pracovali v tajné pražské policii:
vrch. kom. Slavíček, dr. Klíma, Brauner a
dr. Kisslinger.
Za války zřízen byl ve Vídni a v důležitějších
místech monarchie zvláštní úřad
pro sjednocení zmíněné obranné
agendy proti tak řečeným domácím
i zahraničním nepřátelům státu
pod názvem "Hauptstelle für den defensiven Kundschaftsdienst".
Vedením pražské "Hauptstelle" pověřen
byl polic. komisař Ervín Janka, rozhodný
Němec a Rakušák, jehož si po odchodu pres.
Křikavy přivedl z Hor. Ostravy nový správce
polic. ředitelství pražského vládní
rada dr. Kunz. Janka přidělen byl k "Hauptstelle"
služebně 1. května 1916. Dále v "Hauptstelle"
v různých obdobích působili: dr. Adolf
rytíř Wottawa, pol. komisař Rich. Bienerth
(tento od 5. května 1916), konc. prakt. Dr. Benno Settlmacher
(od 8. dubna 1916), konc. prakt. Fr. Brauner (od 13. srpna 1916),
polic. koncipista Dr. Jaroslav Pek (od 1. února 1918) a
polic, komisař Dr. Jos. Kisslinger (od 8. června
1918). Mimo to polic. komisař Fr. Janda jmenován
správcem pohraničního polic komisařství
v Podmoklech a polic. komisař Dr. Robert. Gellner správcem
téhož komisařství v Chebu. Jako policejní
(civilní) agenti pražské "Hauptstelle"
fungovali: Jan Charvát (přidělen od 1. listopadu
1915), Václav Palička (1. listop. 1915), Fr. Tomáš
(1. list. 1915), Ferd. Krůta (29. list. 1915), Rud. Drahota
(29. list. 1915), Václav Malešák (29. list.
1915). Rud. Exner (15. října 1916). Jos. Sisel (3.
list. 1916), Gustav Jedlička (1. leden 1918) a Jos. Skubal
(24. dubna 1918). -
Členové komise pokládali za svůj úkol:
I. poznati, jak, totiž do jaké míry a jakým
směrem vládní orgány staré
monarchie prostřednictvím pražské policie
sledovaly politické hnutí českého
národa doma i za hranicemi, a jak proti tomuto hnutí
a tedy proti českému národu vůbec
pracovaly;
II. současné poznati, pokud a také odkud
pražská policie k těmto účelům
čerpala své informace, pokud používala
zejména českých lidí ke službám
konfidentským, co ji zvláště interesovalo
a pod.
Dlužno ovšem výslovně poznamenati,
že vylíčené zkoumání mohlo
se opírati jediné o listinný materiál
zabaveného archivu.
K vyvarování omylů nutno ještě
připomenouti: Tajný archiv policejní, jenž
byl zabaven 28. října 1918 a členům
komise byl svěřen ku prozkoušení až
od poloviny února 1919, nebyl odevzdán komisi
úplný. Chybějí některé
listiny (byly spáleny některé snad ztraceny)
a mezi nimi snad listiny v určitých bodech právě
nejdůležitější a nejzajímavější.
Zpráva komise mohla býti tudíž podána
jen na základě odevzdaného a to neúplného
materiálu listinného. Nespadaly do kompetence
komise ústní výslechy příslušných
osob (orgánů policejních - úředníků
a zřízenců, ani osob pronásledovaných
nebo z konfidenství podezřelých).
Tajný archiv policejní zabaven byl Nár. Výborem
původně na nádraží ve Vršovicích;
část archivu dostala se vlakem až do Loun.
Komise zahájila svou práci v místnostech
pražského polic. ředitelství, kdež
našla 17. února 1919 zabavený archiv po různých
osudech složený jednak v bednách jednak rozložený
po podlaze.
Komise shledala a prohlédla:
11 beden s polic. škartkami, 4 bedny se spisy desertérů,
2 bedny různých dokumentů (české
časopisy, zahraniční, jich překlady,
rozmnožené obžal. spisy z různých
velezrádných procesů a j.), 1 bednu zadržené
soukromé korespondence, docházející
z ciziny a podezřelé a to i se zadrženými
podobiznami a štočky podobizen podezřelých
osob, dále 1 bedničku fotograf. desk (negativů),
hlavně anarchistů, zahraničních českých
spolků a pod. Celkem tedy 29 beden.
Dále nalezeny a prohlédnuty: Spisy volně
ležící u okna a několik hromad. spisů
u kamen rozházených po podlaze. Obsahovaly agendu
z doby nejposlednější a byly (dle ústního
sdělení) vzaty se stolu vrch. komisaře Janky,
který v den převratu zůstal jako nemocný
doma, načež ujel z Prahy.
Konečně ve skříni a na skříni
bylo 50 obsáhlých svazků spisů tak
řečené Hauptstelle z let 1915 - 1918.
Pokud se při prohlížení tohoto veškerého
materiálu objevily někde odkazy, byly dle jejich
stopy prohlíženy i spisy presidiálních
a kurentní jakožto podpora a doplnění,
takže nahlédnuto i do spisů polic. ředitelství,
do vlastního zabaveného archivu nespadajících.
Namátkou prohlédnuto též 13 svazků
(faciklů) presidiálních. Dodatečné
do místnosti, v níž archiv zkoumán dodána
byla další část materiálu ve
Vršovicích zabaveného a to 12 beden, v nichž
však uloženy vesměs již jen tištěné
knihy obsahující seznam (německý ovšem)
Čechů pracujících za hranicemi proti
monarchii - obsáhlý to a nákladné
vypravený spis, vydaný pražskou "Hauptstelle"
roku 1917 pod názvem "Hochverräterische Umtriebe
von österr. Čechen im Auslande".
Dále též dodatečně bylo ještě
ku prozkoušení předloženo:
1. Korespondence a listiny okr. hejtmana V. Chuma, zabavené
těsně po převratu v jeho bytě. Byly
uloženy v koši, kožené brašně
a krabici.
2. Korespondence opata emauzského P. Albana Schachleitera,
která na dožádání komise byla
doručena presidiem polic. ředitelství (z
pokoje č. 59), členem Nár. Shromáždění
panem prof. Dr. Uhlířem, a posléze (34 dopisy
pí. Thei Červenkové-Dvorské) p. vrch.
polic. komisařem Skvrnou.
3. Obsáhlý balík spisů policejního
ředitelství v Brně; který byl komisi
odevzdán 6. května t. r. při schůzi
výboru ku prozkoušení polic. archivu. Spisy
tyto tykají se agendy při vyznamenávání
německých průmyslníků v Brně
různými řády, anonymních udání
ve věcech vojenské služby, tiskové persekuce
známé z doby válečné, instrukcí
pro návštěvu delegátů sovětové
republiky ruské v zajateckých táborech a
konečně sledování adventistů
a jiných sekt náboženských, jejich pobožností
a pod. Celkem tento balík spisů neobsahuje nic,
co by v této zprávě zasloužilo bližší
pozornosti.
Materiál převzatý a zkoumaný není
ovšem, jak již také zdůrazněno,
úplný.
1. Tak chybějí listiny zničené z opatrnosti
i strachu ještě před převratem z 28.
října. Byl to polic. komisař dr. Kisslinger,
který pálil nějaké listiny, patrně
materiál nejvíce kompromitující.
2. Přes veškeré pátrání
nebylo možno nalézti tato akta, jež dle záznamů
určitě existovala (pod signaturou H-1-9):
a) kvalifikační tabulky úředníků
při státní policii zaměstnaných;
b) dotace "Hauptstelle";
c) výsledky inspekce "Hauptstelle" pražské
centrálou vídeňskou;
d) fascikl "Konfidentenauskunftschaftsdienst", "Nachrichten
der Munitionsverhältnisse durch Vertrauensmänner";
mimo to
e) chybí vnitřek fasciklů týkajících
se politiků "Choc" a "Kramář".
(Snad byly spisy ty odeslány k jejich procesům do
Vídně.) Snad to jsou právě akta dr.
Kisslingrem spálená, ač není vyloučeno,
že spálena byla neb jinak se ztratila též
akta jiná.
3. Při zabavení a prozatímním uschování
archivu ve Vršovicích, neb i při cestě
jeho části do Loun mohla se nějaká
partie neopatrností neb podobně ztratit.
4. Hned při převratu vnikla revoluční
"Stráž Svobody" do místností
polic. ředitelství, kde byla část
polic. archivu uložena; při pátrání
Stráž také nějaké listiny zabavila.
Aspoň některé listiny občan F. Zahrádka
odevzdal členu N. Shromáždění
p. Jiřímu Skorkovskému, kterýž
je doručil předsedovi výboru p. K. Dědicovi,
takže se dostaly do archivu.
5. Podobně se to má se zmíněnou korespondencí
P. Albana, jež byla různými činiteli
po převratu rozebrána. Komisi, jak již řečeno,
doručena byla z trojího pramene. Dle všeho
korespondence není úplná.
Vlastní činnost tajné policie, sledující
politické proudy v Čechách, vysvítá
již z pramenů, z nichž policie čerpala.
Převážnou část její agendy
tvoří:
Zprávy novin, z nichž pořizovány výtahy
do personálních kont (škartek) a z nichž
založena obsáhlá sbírka novinových
výstřižků, zprávy z povinných
oznámení spolků, relace o schůzích,
zprávy jednotlivých polic. komisařství,
okr. hejtmanství, četnictva, různých
anonymních udavačů, materiál zabavený
při prohlídkách u osob politicky podezřelých,
desertérů a jejich rodin, zajatcův a jejich
příslušníků, zadržená
korespondence ze zahraničí i do ciziny (na př.
veškerá korespondence řízená
na známého Čecha Vopičku, vyslance
Spojených Států a na příbuzné
jeho v Čechách byla soustavně zadržována
i před zasáhnutím Ameriky do války),
ač dopisy obsahují často jen rodinné
pozdravy a pouhé dotazy po příbuzných,
dále zprávy konfidentské (označované
v kartotéce: C N - Confidenten-Nachricht, psané
i tištěné), oznámení a zprávy
civilních i vojenských soudů, zprávy
otištěné v Mitteilungen (různých
to policejních věstnících rakouských
polic. ředitelstev), zprávy a výpovědi
příslušníků monarchie vracejících
se z ciziny domů, jakož i vojínů vracejících
se ze zajetí, zprávy různých policejních
komisařství pohraničních (Grenzpolizei),
zejména od Grenzkommissariátu (pohr. komisařství)
a Zensurstelle ve Feldkirchu, jakož i od uherské komise
zvané "Heimkehrerpersonalstelle". Valnou část
agendy zabíraly ovšem dotazy a příkazy
presidia, respektive státně-politického oddělení
pražského místodržitelství, s nímž
policejní ředitelství bylo ve stálém
úředním styku.
Práce státní policie tajné byla tedy
rozsáhlá, spíše však extensivní
než intensivní, za to ale i se stanoviska účelu
tajné policie a její "Hauptstelle" málo
výsledná, což bude vysvětleno.
Zprávy konfdentské, pokud podepsaná komise
mohla z mrtvého materiálu listinného zjistiti,
byly snad co do ceny nejhorším a nejméně
spolehlivým materiálem, jejž policie pro svou
agendu získala. Konfidenty, pokud ovšem jen z aktů
bylo možno souditi, aniž by se totožnost konfidentů
těch dala (až na výjimky) zjistiti, byly osoby
až na případy, jež zvlášť
budou uvedeny podružného významu, takže
mohly dodávati také jen zprávy podružného
dosahu, ba někdy zprávy i pochybné, ne-li
přímo klepy.
S určitým konfidentem pracoval již zpravidla
určitý policejní úředník
(nejčastěji vyskytují se jména Chum,
Slavíček, dr. Klíma), takže byly již
patrné určité dvojice úředníka
a konfidenta. Komisař pak na základě takové,
zpravidla ústní výpovědi spolupracujícího
konfidenta (na příklad o sjezdu některé
politické strany, o nových podnicích nebo
proudech ve straně, o nějaké akci, poradě
a pod.) vypracoval sám zprávu, která pak
v opise byla zaslána k místodržitelství
tamnímu politickému oddělení. Zpráva
ta obyčejně začínala všeobecným
sdělením o prameni slovy: "laut vertraulicher
Mitteilung" neb "im vertraulichen Wege". Konfident
jmenován nebyl a jen někdy na spisu poznamenáno
začáteční písmeno konfidentova
pseudonymu, na příklad písmeno Č.,
za nímž se skrýval konfident zvaný Černý,
ve skutečnosti pověstný Jan Křtitel
Maštalíř. Zjištění pravě
osoby v takovém případě z aktu samotného
je nemožno neb krajně ztíženo (v našem
případě Maštalíř byl odhalen
jinou cestou než z vlastních úředních
spisů), neboť úředníci policejní,
jak z výše uvedeného patrno, kryli z pochopitelných
důvodů své důvěrníky
a do jisté míry i sebe, zahlazujíce stopy
za sebou. Nějaký seznam konfidentů za vylíčených
okolností a ničení spisů se ovšem
nezachoval, snad bylo by možno jména konfidentů
nalézti v soukromých zápisnících
súčastněných úředníků
- nikoli tedy v úředních spisech. Proto z
úředního materiálu listinného
(a při ztrátě určitých listin,
snad v této věci právě nejdůležitějších)
nebylo možno zjistit jména a totožnost konfidentů.
Důležitým pramenem bylo by zjištění
způsobu, jak byli konfidenti vypláceni. Kvitance
konfidenty podepisované v úředních
aktech nalezeny nebyly (za to se některé našly
v soukromé korrespondenci Chumově). Zajisté
aspoň v určitých případech
byly kvitance pořizovány. Konfidenti podepisovali
se na kvitancích jen zběžně, ne zcela
čitelné (zkratkami) a někdy asi svými
pseudonymy. Zde znovu nutno opakovati zajímavý fakt,
že právě jmenovaný již fascikl
o konfidentech zmizel.
Přes uvedené ztráty některých
listin a při krytí osob, zcela pochopitelném
při důvěrném rázu agendy státní
policie, bylo komisi možno zjistit z písemností
určité případy prováděného
neb nabízeného konfidentství. Zejména
dlužno upozorniti na důležitý akt týkající
se známé aféry Švihovy. Akt, jehož
nález potvrzuje věrohodnost výpovědi
paní Voldánové, svědčí
o policejním konfidentství býv. poslance
dr. Švihy, jenž byl honorován měsíčním
platem a označován konfidentským jménem
Wiener. -
Bylo výše řečeno, že konfidenty
byly většinou osoby podružného významu.
Výjimku činil, pokud ovšem zase z listin bylo
patrno, jmenovaný dr. Šviha a dr. Hasmann. Tento jako
muž akademického vzdělání, znalý
poměrů českých a mající
jisté styky, mohl cenné informace získat
i dávat zejména ve zvláštním
svém postavení jako úředník
srbské státní tiskové kanceláře
v Bělehradě. A této možnosti dr. Hasmann
také využil.
Jinou význačnější osobou nesporně
byl Stanislav Forman, úředník města
Prahy a sekretář Slovanského klubu Nebyla
to osobnost politická, ale jako sekretář
klubu, jen zbýval společenským střediskem
zejména všech významnějších
slovanských hostů z monarchie i zahraničí,
měl značné prameny informační,
neboť býval zpravidla průvodčím
slovanských politiků, žurnalistů, spisovatelů
při návštěvě pražských
osobností a při prohlídkách Prahy.
Komise nenalezla sice proti St. Formanovi přímých
důkazů z listinného materiálu, ale
zmiňuje se o tomto případu Formanové
ze zvláštního důvodu. V archivu jsou
doklady, že policie měla velice důvěrné
zprávy o pobytu výrocích a úmyslech
slovanských hostí v Praze. S velikou pravděpodobností
možno na základě tohoto listinného materiálu
říci, že těžko by byl mohl zprávy
ty policii dodávati někdo jiný než St.
Forman, ale přímý usvědčující
důkaz v listinném materiálu zabaveného
archivu policejního nalezen nebyl. Známo však
jest z novin, že městská rada pražská
provedla po převratu disciplinární řízení
proti Formanovi, podezřelému z konfidentství
a že jej na základě průkazného
písemného materiálu usvědčila
i ze svých služeb propustila. Uvádíme
tento případ s tím úmyslem, aby se
poukázalo, že proti Formanovi v archivu policejním
usvědčující dokumenty nalezeny nebyly,
ale že je měl úřad jiný (městská
rada pražská). Jistě sluší tento
fakt zaznamenati, neboť je příznačný
pro posouzení, jak materiál zabaveného archivu
nemohl v určitých případech podati
definitivního výsledku ať ve smyslu kladném,
ať záporném, ačkoli případ
konfidentství byl na základě jiného
materiálu nesporně prokázán.
S tím souvisí fakt, že brzo po převratu
některé pražské deníky (Večerník
Práva Lidu, Čes. Slovo, Večer) prozradily
veřejnosti určitá jména některých
konfidentů. Zprávy těchto novin neopíraly
se o listinný materiál zabaveného archivu,
nýbrž patrné o ústní výpovědi
některých policejních úředníků
a zřízenců. Proto komise ve své zprávě
pokládala za svou povinnost prohlásiti, že
jak při uvedených okolnostech ovšem pochopitelno
v listinném materiálu proti obviněným
osobám v novinách jmenovaným, usvědčujících
důkazů nenašla, čímž ovšem
není vyloučeno, že jmenovaní skutečně
kontidenty byli (a třeba i ještě osoby jiné);
to nutno připustit při vylíčené
praksi, s jakou se konfidentské služby přijímaly
a zpracovávaly. Tu zájem pravdy a zájem cti
obviněných odkázán jest na svědectví
redaktorů, kteří údaje o konfidentech
otiskli, ev. i na cestu soudní.
Jak již konstatováno, některé spisy
(a snad právě v této věci nejdůležitější)
byly ztraceny; mimo to bylo v tajné policii pracováno
s pochopitelnou diskrétností. Je tedy z listinného
materiálu, jak se ostatně mohlo čekati těžko
zjišťovat počet konfidentův a jejich jména
i totožnost a ovšem nelze tedy zjistiti, pokud se mezi
důvěrníky policie (nutno to říci
tím spíše dnes po dokázaném důvěrnictví
Švihově pro Konopiště i po novém
důkazu jeho konfidentství pro pražskou policií)
neobjevovaly i osoby význačnější
u nichž důvěrnost byla policií pochopitelné
zvlášť zachovávána. Vůbec
z materiálům komisi předloženého
a - jak doloženo - přece jen kusého, nelze
ovšem ani positivně ani negativné dokazovat,
pokud snad vlády vídeňské při
známém poměru národa porobeného
k vídeňským korupcím utiskovatelům
a při známé politice vídeňských
nejvyšších činitelů (aféra
Nastičova a pod.) nepracovaly též vedle
pražské policie přímo s určitými
důvěrníky z českého tábora
za různou cenu (nejen v penězích, ale též
za kariéru, politické výhody a pod.) a to
bezprostředně z Vídně neb prostřednictvím
místodržitelství.
K charakteristice činnosti pražské policie
budiž dále uvedeno. co zvláště
budilo její pozornost. Byli to ovšem především
anarchisté, pro něž zřízeno zvláštní
oddělení registraturní se zvláštním
seznamem, fotografiemi, otisky a pod., dále byli to ovšem
antimilitaristé, sacharináři, vnitřní
život v polit. stranách jejich sjezdy a konference,
zvláště pak strany nově vznikající,
odborové organisace, Sokolstvo, studentstvo a mládež
vůbec, věci slovanské (cizí hosté
v Praze), Volná Myšlenka, Nár. rada, vynikající
zahraniční osoby příznivě smýšlející
o českém národě a pod. Za války
byly to ovšem především styky zahraničních
Čechů s vlastí, jejich akce politická
a vojenská za hranicemi. Dokladem pozorností policie
pražské je ono zmíněné již
tištěné album velezrádných Čechů
zahraničních. Podrobnější vylíčení,
jak vláda a její orgány české
hnutí osvobozenské sledovaly, vyžadovalo by
ovšem zvláštní obsáhlé i
zajímavé kapitoly. Dodati zde možno jen ještě,
že za hlavní kořist své činnosti
pokládal komisař Janka za války proces Beránkův
(proti Sokolstvu) a Štěpánkův, jenž
uveden ve spojitost se známým procesem proti profesoru
Masarykovi (kontra Cyr. Dušek a soudr.) a Dr. Sychravovi
(contra Kaberle, Marie Sychravová a soudr.).
Bylo již v této zprávě řečeno,
že činnost tajné policie pražské
a její "Hauptstelle" při vší
obsáhlostí nebyla poměrně dosti výsledná.
Tento svůj názor podepsaná komise provází
tímto vysvětlením:
1. Policie sama, pokud zase z materiálu listin. možno
sledovat, neprojevovala valné iniciativy v žádném
směru. (Výjimku činil právě
pověstný Chum). Ostatně v národě
českém v období od r. 1904, od kdy archiv
pracován, nebylo před válkou tak dalece velkých
vyloženě protizákonných projevů
a akcí. Pokud tu bylo na př. hnutí za všeobecné
rovné právo hlasovací a pod, přece
jen v celku šlo zákonitými cestami. Národ
volil parlamentní cestu k uplatňování
svých tužeb, takže nebylo potřebí
tak značné služby policejní po této
stránce.
2. Těsně před válkou nejen zájem
veřejnosti české byl vyčerpávám
do značné míry aférou Švihovou,
ale aféra ta pochopitelně zasáhla i do pražské
policie, kde vyvolala značné znepokojení
a nejistotu. Čekaly se osobní změny, odhalení
dalších důvěrníků policie
a pod. Proto těsně před válkou ušly
policii některé zjevy jako na př. sjezd strany
státoprávněpokrokové, pořádaný
na Smíchově v květnu 1914, z něhož
vyšel v samý předvečer války
apel k cizině o české svobodě a mezinárodním
významu české otázky.
3. Příslušné orgány policejní
nevyvíjely iniciativy omezujíce se většinou
na rozkazy a dotazy shora zasílané (od místodržitelství,
z Vídně a pod.) jsouce snad znechuceny aférou
Švihovou a snad i předvídajíce za války
její konce a definitivní výsledek tohoto
světového zápasu. Tolik snad možno říci
o úřednících českého
původu, kteří měli spíše
možnost lépe se orientovat.
4. Další příčinou mohla být
i rozmrzelost a nechuť pro to, že za války v
celo postaven byl ciz. poměrů neznalý mladý
komisař Janka, jehož za sebou povolal dr. Kunz z Mor.
Ostravy.
5. Rozhodně nepříznivě na činnost
policie působila naprostá neznalost poměrů
a malý rozhled tohoto Janky.
6. Činnost a pronásledování stěžovala
zajisté opatrnost zahraničních Čechů,
při všech akcích úzkostlivě sledovaná,
a vůbec vysoká celková duševní
úroveň českého lidu. Pres to ovšem
obětí persekuce a pod. bylo více než
dosti.
7. Do jisté míry mohl být závadou
i nedostatečný paušál a šetření
na paušálu tom; o vedení jeho ovšem není
podrobných dokladů. Konečně při
obsáhlosti agendy mohl práci stěžovat
i nedostatek času i sil.
V celku možno říci, že policie sama v
době, o kterou jde (od r. 1904). nepracovala, pokud opět
svědčí listinný materiál, zprávami
a relacemi vyloženě vymyšlenými, nepřátelsky
protičeskými, aspoň ne z vlastní iniciativy
snad dle způsobu provokatérského, jejž
známe ze staré policie ruské.
Jisto však je, že okr. hejtman Chum měl své
zvláštní postavení i své zvláštní
důvěrníky. Jistě měl nejbližší
i nejužší styky s osobnostmi vyššími
jako s místodržitelstvím a s Vídní.
Proto zprávy novinářské, že na
př. provokovat chtěl aranžováním
atentátu na bývalého císaře
a pod., musely by být zvlášť zkoumány
a zajisté na základě jiných pramenů
než na základě listinného materiálu.
Ovšem jak vedla si policie a zejména její president
za války, potlačujíce vše české,
svobodu tisku svobodu shromažďovací a pod., je
veřejně známo a pokud by se dalo listinným
materiálem v podrobnostech doložiti, vedlo by líčení
to příliš daleko.
Jednu věc však nutno dle názoru podepsaných
vždy zvláště na pranýř přibíjeti:
jest to korupce českých lidí získáváním
jejich za konfidenty, při čemž využíváno
bylo začasté mravní i hmotné jich
bídy. Snad dle předpisů konal tu úředník
svou úřední povinnost k režimu, jemuž
sloužil, ale mravní hledisko české bude
a musí tyto zjevy vždy co nejostřeji odsuzovat.
V dalším podává zpráva šestičlenné
komise přehled o zjištěných konfidentech,
o osobách, které se ke konfidentství nabízeli,
dále o udavačích a donašečích
a konečně o některých zjevech, které
nelze zařadit mezi předchozí; je to výčet
institucí a lidí, na něž příliš
působila válka.
Tuto zvláštní část šestičlenné
komise nepodáváme doslovně ve zprávě,
ukládajíce je ke všem ostatním výsledkům
zkoumání archivního. Všeobecné
budiž řečeno o této části
toto:
Konfidentů, t. j. lidí, kteří byli
v trvalejším svazku s policií a brali za své
zprávy buď stálý plat nebo plat od kusu,
uvádí zpráva 16. Těch, kteří
se k policejním službám nabízeli, uvádí
zpráva 18. Udavačů a donašečů
je 59.
Do této kategorie patří ti, kteří
za války udávali výroky různých
osob o válce, o poměru českého národa
k Rakousku, ke čtyřdohodě atd. Všechna
tato udání byla zajisté velmi nebezpečná
pro postižené, ale nejnebezpečnější
byli ti udavači, kteří žijíce
za hranicemi, udávali velezrádnou činnost
našich českých zahraničních vlastenců,
čímž jednak mohli mařit naše zahraniční
revoluční hnutí, jednak způsobili
přísné stíhání všech
těch rodin zde žijících, které
byly spřízněny s osobami, které nebezpečný
udavač pro zahraniční revoluční
činnost jejich udal. Sem spadají také vojíni,
kteří vrátili se ze zahraničí
a při výslechu udávali adresy těch,
kteří za hranicemi vstoupili do legií. Mezi
těmi sluší lišiti ty, kdo úředně
byli k výpovědem nuceni (udání těchto
udavačů nejsou tak mravně zlá, zvlášť
když z výslechu patrno, že udávají
jen osoby, o nichž už dávno zpráva rakouská
věděla) a pak ty, kteří iniciativně,
nejsouce úředně předvoláni,
sami oznamovali a udávali dobrovolně československé
legionáře. Tito nebezpeční udavači
způsobili mnohé a kruté stíhání
legionářských rodin. Těchto udavačů,
vojáků udává zpráva 35, ostatních
nevojáků je uvedeno ve zprávě 24.
Osob a institucí, na které příliš
působila válka, uvádí zpráva
10. Jsou to případy. kde sice dotčené
osoby neb instituce přímo neudávaly, přímo
nestavěly se do služeb nepřátelského
Rakouska proti snahám českého národa,
ale příliš vyhovovaly tendencím tehdejší
vládní politiky, podřizujíce se přáním
vládních orgánů víc, než
bylo k zachování beztrestnosti třeba. Je
přirozeno, že tato část nijak nevyčerpává
všechny ty zjevy, kde válka paušalovala občanskou
statečnost a národní neohroženost jak
osob tak i spolků a jiných veřejných
korporací. Zjevy ty jsou ostatně tak částečně
známé, že od zkoumání archivního
v tomto směru nečekaly se žádné
nové výsledky.
Je tedy všech osob, které vypátrány
byly v zabaveném archivu, celkem 93 a z těch osob
politicky neb žurnalisticky známějších
pouze 6. Sluší tudíž přiznat, že
pátrání v policejním archivu nemělo
těch výsledků, jak snad veřejnost
očekávala. I když připustíme,
že tento skrovný výtěžek pátrání
v policejním archivu zavinilo jednak to, že archiv
nebyl dochován úplný, jednak to, že
agenda o konfidentech nevedla se písemně v aktech,
nemůžeme se ubránit uspokojení, které
v nás vzbuzuje ta okolnost, že nebylo těch
zrádců české věci nalezeno
tolik, kolik jsme s obavou očekávali. Když
připočteme k tomu tu okolnost, že policie státní
- jak z výslechu policejních úředníků
vysvítá - využívala často té
nejhorší chudoby těch, kteří
vešli do styku s policií státní a že
nabízenými peněžitými příspěvky
hleděla svést české lidi z pravé
cesty, můžeme s radostí konstatovat, že
policejní archiv neusvědčuje českého
člověka z toho, že by staletý útisk
předválečný a policejní násilnický
a znemravňující vliv orgánů
státní policie za války, porušil jeho
povahu tak, že by se ve svém jádře zpronevěřil
těm ideálům, které si národ
vždycky kladl za cíl.
Jména všech osob, které vyneslo na povrch zkoumání
policejního archivu, jsou uschována ve zvláštní
části zprávy 6členné komise
a budou se vším materiálem, který byl
ze zkoumání archivu vytěžen, přístupna
k nahlédnutí všem těm, kteří
prokáží řádný odůvodněný
věcný zájem. Mimo to bude tato zvláštní
část v opise odevzdána ministerstvu vnitra,
aby toto při rozhodování o personáliích
mělo potřebný materiál k ruce, neb
aby potřebné vyšetřování
další svěřilo řádným
republikánským úřadům. Výsledky
archivního zkoumání doplňují
vhodně stenografické záznamy výslechu
polic. úředníků: vrch. pol. komisaře
Dr. Klímy, Slavíčka a okr. hejtmana Boos-Waldeka.
I tyto stenografické protokoly připojují
se k aktům vyšetřovacím.
Výbor pro zkoumání policejního archivu
pokládal se ke své práci příslušným
jen výminečně a dočasně pro
dobu revoluční, maje za to, ze jako součást
zákonodárného sboru má jenom nahradit
pro dobu revoluční ty řádné
republikánské úřady, které
v pravidelných dobách musí se vyšetřováním
těchto věcí zabývat. V tom směru
tak činí výbor příslušný
návrh.
Na základě předložené zprávy
navrhuje výbor, aby sl. Národní shromáždění:
1. vzalo tuto správu na vědomí,
2. usneslo se na tom, aby prozkoumaný policejní
archiv a všecky výtěžky zkoumání
policejního archivu odevzdány byly k dalšímu
řízení ministerstvu vnitra,
3. ministerstvo vnitra vyzvalo, aby policejní archiv s
výtěžky vyšetřování
náležitě rozdělilo podle obsahu a historického
významu jednotlivých částí
a části historického významu, aby
přikázalo archivu zemskému do oddělení
národního obrození.