Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zákonodárná úprava státního občanství patří do oněch oborů, v nichž nejvíce stýkají se právní řády vnitrostátní s právním řádem mezinárodním. To platí zejména o ustanoveních, jež upravují pozbývání dosavadního a nabývání nového státního občanství, při čemž dostávají se do relace dva svrchované vnitrostátní právní řády (poněvadž nabytí a pozbytí státního občanství se navzájem podmiňují), kterážto relace jest zprostředkována právním řádem mezinárodním.

Až do světové války nemohly o poměru vnitrostátních právních řádů k řádu mezinárodnímu vzniknouti žádné vážné pohybnosti a proto též právní úprava státního občanství aspoň v tomto směru neskýtala zvláštních obtíží a nejasností. Jinak má se věc nyní, kdy utvořením Svazu národů jakožto nadstátní organisace lidstva nastal přirozeně přesun v tomto poměru. Mírové smlouvy žádají pro sebe jako normy právní zcela zjevně primát před právními normami vnitrostátními, zavazujíce jednotlivé státy, že nebudou stanoviti zákonů, jež by obsahově odporovaly ustanovením mezinárodního práva, a stanovíce, že, kdyby podobná vnitrostátní norma byla vydána, nebude míti moci. (Srov. k tomu čl. I. smlouvy mezi četnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Čechoslovenskem ze dne 10. září 1919). Bohužel vývoj tento - tak mnohoslibný pro osudy lidstva - není dosud ani zdaleka dokončen. Neboť na druhé straně platí beze sporu ještě zásada svrchovanosti vnitrostátních právních řádů, což znamená, že pro obor vnitrostátní jest kterýkoliv státní zákon (bez ohledu na jeho obsah) platným právem, jakmile jsou splněny podmínky pro vznik jeho, podle ustanovení vnitrostátního právního řádu. Této zásadě odporuje však očividně opět ustanovení, jako jest uvedený čl. I. smlouvy s naší republikou. Pohříchu nedospěla dosavadní organisace nového mezinárodního práva ke všem důsledkům, ke kterým logicky dospěti musí: K utvoření nadstátního orgánu zákonodárného a tribunálu, jenž by rozhodoval o platnosti vnitrostátních zákonů s hlediska nadřízenosti norem mezinárodních. Podle nynějšího stavu věcí není dále jasno, zda mezinárodní normy, stanovené mírovými smlouvami, platí hned pro obor oněch vnitrostátních právních řádů, či zda je třeba zvláštní vnitrostátní "recepce" jejich tím, že vtělen bude obsah jejich do zákonů vnitrostátních. Pochybnost tato vzniká na př. i ve příčině materie, o níž jedná tato zpráva. Tím, že vláda podala Národnímu shromáždění zvláštní osnovu, do které pojala příslušná ustanovení mírových smluv (s Rakouskem, Německem a Čechoslovenskem), týkající se úpravy státního občanství, přiklonila se patrně k názoru, že zmíněné vnitrostátní recepce třeba jest, a ústavní výbor, podávaje tuto zprávu Nár. shromáždění, přikloňuje se, vzhledem k dosavadnímu nedokonalému stavu zákonodárství mezinárodního, taktéž k tomuto názoru, z čehož pro výklad příslušné materie plyne na př. důsledek, že pro oblast republiky československé nabudou ustanovení mírové smlouvy, týkající se úpravy státního občanství, teprve tím okamžikem platnosti, kdy vejde v účinnost příslušný vnitrostátní zákon československý.

Poněvadž vsak vláda a výbor ústavní, uznávajíce žádoucnost nadřízenosti mezinárodních právních norem, přesně přidržovaly se obsahu a - kde to bylo možno - i dikce mírových smluv, objevují se případné nedostatky, obsažené v těchto smlouvách, i v zákonu, jenž tímto předkládá se Národnímu shromáždění.

Z důvodů právě uvedených neměnil ani ústavní výbor nic podstatného na obsahu vládní osnovy (o výjimkách viz poznámky zvláštní), za to přepracoval ji, pokud se týče systematiky.

Touto zprávou vyřízen jest též návrh Dra. Weyra na úpravu státního občanství (tisk č. 1042) a Sísův, aby byl vydán zákon, kterým se zakazuje členům bývalého rodu Habsbursko-Lotrinského pobývati v obvodu československé republiky a nabývati její státní příslušnosti. (Tisk č. 1517).

Zásady uvedené zde užívalo se u nás de facto hned po převratu, ač ovšem platným právem nijak uznána nebyla. Nebylo však možnosti určiti okruh státních občanů nového státu jinak než tím, že státní občanství připialo se na domovské právo v některé obci v zaniklém státě, pokud obec tato leží na území nového státu. Ustanovením § 1., bod 1., které jest podstatou svou přechodné, nemá ovšem do budoucnosti rušena býti zásada, že žádný cizozemec nemůže míti domovské právo v některé obci v oblasti státu ležící, a že každý státní občan musí je míti. (Srovn. §§ 3., 13. osnovy).

Ustanovení tato převzata jsou z mírových smluv. Zejména ustanovením bodu 3., rozšiřuje se velice okruh státních občanů československých. Srovnej k tomu vysvětlivky k původní vládní osnově (§ 13.).

Zde pomýšleno na osoby, které byly dříve státními úředníky rakouskými s úředním sídlem mimo oblast čs. republiky (hlavně úředníci ministerští ve Vídni) a po převratu podle fakticky praktikované zásady § 1., bod. 1. staly se dnem převratu cizozemci, přes to však byly pak převzaty do státní služby českosl. republiky. Vládní osnova, která neobsahovala podobného ustanovení, jaké má bod 4. § 1. této osnovy, vycházela patrně z názoru, že osoby ty, jmenovány byvše státními úředníky, eo ipso nabyly státního občanství československého. Názor tento nelze arci doložiti nějakým výslovným ustanovením platného právního řádu a právě z toho důvodu pokládal ústavní výbor ustanovení bodu 4., § 1. osnovy za žádoucí.

Jde o povšechnou praesumci ve prospěch státního občanství československého.

K tomu a k ostatním ustanovením osnovy dlužno poznamenati, že výbor ústavní byl si vědom, že při praktickém provádění zákona vyskytne se asi velký počet sporných případů (na př. měl-li nebo má-li někdo na území čs. republiky "řádné bydliště", které v zápětí má eo ipso nabytí státního občanství československého a pod.).

Bude věcí vlády (srovn. § 22. osnovy), aby po případě zvláštními normami blíže upravila řízení o těchto sporných případech.

V těchto paragrafech upravuje se jednak právo opce státních občanů československých, pokud se týče cizozemců, jednak případy, ve kterých volno jest jednotlivcům žádati za změnu státního občanství. Zamítnutí žádosti cizím státem má za následek, že osoby ty stanou se československými státními občany (srovn. § 10. a § 11.; k tomu opačný případ § 12.).

V § 12. lit. a) ("nebo není-li otec znám") užito - v souhlase s ustanovením mírové smlouvy - zásady, která jest cizí našemu právnímu řádu.

Ústavní výbor byl si vědom, že podle této osnovy, jakož i jednotlivých mírových smluv nebude snad vyloučeno, že některou osobu po jistou dobu nebude možno považovati za státního příslušníka žádného státu. (Uvažováno na př. o případu, že některý bývalý státní úředník rakouský nebyl převzat do státního svazku nynější republiky rakouské - snad proto, že byl pokládán za osobu národnosti české - že však také nebyl převzat do státní služby čs. republiky, ač se po převratu do jejího území přestěhoval. Nejsou-li dány předpoklady, o nichž jedná tato osnova, není ovšem čs. republika povinna uděliti mu státní občanství československé). Podle názoru ústavního výboru nemůže však býti úkolem vnitrostátního zákona, aby řešil podobné případy, které spadají spíše v obor právních norem mezinárodních. § 20. osnovy ostatně výslovně zmocňuje vládu, aby ku provedení tohoto zákona "dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.".

Poněvadž podle platného právního řádu není možno, aby státní občan neměl v žádné obci státního území práva domovského (srovn. poznámku k § 1., bod 1.), bylo nutno stanoviti zákonem pravidlo, podle něhož se novým státním občanům, kteří by neměli práva domovského, přiděluje obec domovská. Při úpravě této otázky užito povšechně obdoby platných ustanovení ohledně přikazování bezdomovců.

Zde uchyluje se návrh ústavního výboru od původní vládní osnovy, která (viz § 18. této osnovy) přidělovala dotčené úředníky a zřízence domovským právem do Prahy teprve tehdy, kdyby nebylo lze užíti žádného ustanovení předcházejícího paragrafu. Vzhledem ke zjednodušení řízení a dále ku pravděpodobně malému počtu podobných případů přiděluje osnova ústavního výboru zmíněné osoby přímo do Prahy.

Není důvodu, pro který bylo by nutno opustiti obecnou zásadu platného právního řádu, že děti následují ve státním občanství a právu domovském svých rodičův až do zletilosti v případech § 1., bod 4. a § 15. Tak vysvětluje se druhá věta § 16.

Ústavní výbor nepovažoval ustanovení tohoto paragrafu za neslučitelné s čl. 2. smlouvy dohody s Čechoslovenskem, podle něhož Čechoslovensko se zavazuje, že "poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody, bez rozdílu jejich původu, státní příslušnosti, jazyka, rassy nebo náboženství".

Státními občany československými jsou:

1. Ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní československé republice.

2. Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště v hranicích Československé republiky, počítajíc v to též území, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé.

3. Bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území Československé republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště nebo domovského práva v republice Československé.

4. Ode dne 28. října 1918, ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se skutečnými úředníky, nebo zřízenci Československého státu, nebo některého československého státního ústavu, nebo podniku.

O osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.

Jiné státní občanství, než jim podle ustanovení odst. 1. tohoto zákona přísluší, mohou si zvoliti (optovati).

1. Státní občané, uvedení v § 1., odst. 1., pokud měli přímo před tím, než stali se příslušníky některé obce v území, uvedeném v § 1., odst. 1., domovské právo v jiné části někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky.

2. Cizozemci, kteří měli domovské právo na území, uvedeném v § 1., odst. 1., a nabyvše pak bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky a nynějšího státu Rakouského a Uherského, stali se státními občany státu, v jehož hranicích leží nynější obec domovská.

Optovati možno v propadné lhůtě jednoho roku, a to v případě 1. ve prospěch státu, na jehož území leží bývalá obec domovská, a v případě 2. ve prospěch Československé republiky.

3. Státní občané, kteří nejsou jazykem a rasou Čechoslováky.

4. Cizozemci, kteří jsou jazykem a rasou Čechoslováky a nabyli jen proto, že příslušeli domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo území Československé republiky, státního občanství v Italii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinském nebo v Uhersku.

Optovati možno v propadné lhůtě 6 měsícův a to v případě čís. 3. ve prospěch Italie, Polska, Rakouska, Rumunska, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinského neb Uherska, jestliže v dotčeném státě většina obyvatelstva mluví jazykem optujícího, nebo náleží jeho rase, v případě 4. ve prospěch Československé republiky.

Pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto.

5. Státní občané, vyjmenovaní v § 1., odstavec 2.

6. Němečtí státní občané československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště v Německu; mají-li své řádné bydliště mimo říši Německou a mimo Československou republiku, přísluší jim právo opce jen tehdy, jestliže neodporuje to zákonům státu, v němž žijí, a jestliže v něm nenabyli dosud státního občanství.

Optovati možno v propadné lhůtě 2 let a to v případě 5. pro státní občanství německé, v případě 6. ve prospěch Československé republiky.

7. Státní občané uvedení v § 1., odst. 3.

Osoby tyto mohou v propadné lhůtě 2 let prohlásiti před příslušnými úřady československými svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství ve prospěch toho státu, jehož státními občany byli přímo před tím, nebo který vykonává svrchovanost nad územím, v němž dotčená obec leží.

Právo opce (§ 4) vykonávají samostatně osoby starší 18 let. Na ženu provdanou, jejíž manželství nebylo soudně ani rozloučeno, ani prohlášeno za neplatné, vztahuje se opce manželova.

Na manželské děti do 18 let vztahuje se opce otcova, nebo, není-li otce, matčina.

Na nemanželské dítě do 18 let vztahuje se opce neprovdané matky. Není-li rodičů, nebo je-li nemanželská matka provdána za muže, jenž není otcem dítěte, optuje jménem dítěte zákonný zástupce.

Pro posouzení náležitosti opce, uvedených v odstavcích předcházejících, je rozhodný den, kdy se opce koná. Opci vykonanou ať samostatně, ať rodiči, manželem či zákonným zástupcem, nelze odvolati.

Podrobnější ustanovení o výkonu opce vydá vláda nařízením.

Dnem rádně vykonané opce nastává změna ve státním občanství dotčených osob.

Osoby, které po opci pro Československou republiku přenesou na její území v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své řádné bydliště, nebudou podrobeny žádné dovozní dávce ze svého movitého jmění, jež ve lhůtě té na zmíněné území přivezou.

Osoby, jež optovaly pro cizí státní občanství, jsou povinny převésti v propadné lhůtě 12 měsícův ode dne opce své bydliště do státu, jejž volily. Jest jim však volno podržeti vlastnictví zdejších svých nemovitostí podle ustanovení platných pro občany československé a odvézti s sebou v uvedené propadné lhůtě své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní.

Osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného v § 1., odst. 1., teprve po prvním lednu 1910, a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, mimo území nynější republiky Československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost za přiznání československého státního občanství. Až do rozhodnutí o ní, pokud se týče do uplynutí lhůty hledí se k nim jako ke státním občanům republiky Československé.

Osoby, které teprve po prvním lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež náleží nyní státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinskému, a které přímo před tím měly domovské právo v některé obci, ležící na území, uvedeném v § 1., odst. 1., nabudou státního občanství československého, jestliže se nebudou ucházet o státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské ve lhůtě, stanovené vládou Srbsko-Hrvatsko-Slovinskou, nebo jestliže žádané státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské bude jim odepřeno. Státního občanství československého řečené osoby nabudou dne, kdy uplyne lhůta uvedená v odstavci předcházejícím, nebo dne, kdy jim bylo dodáno zamítavé vyřízení jejich žádosti.

Osoby které

a) příslušejí právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež mírovou smlouvou bylo odstoupeno Italii, avšak narodily se tam; anebo

b) které v některé obci uvedené pod písmenou a) nabyly práva domovského pouze na základě svého úředního postavení anebo až po 24. květnu 1915, stanou se bez dalšího státními občany republiky československé, jestliže náležely právem domovským do některé obce, ležící v území Československé republiky, přímo před tím, než nabyly práva domovského v území uvedeném pod písmenou a), nepodají-li v propadné lhůtě jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, nebo podají-li sice žádost včas, ale bude-li žádost zamítnuta.

Státní občané českoslovenští, kteří

a) příslušeli právem domovským dříve do některé obce, uvedené v § 11., pís. a), nebo jejichž otec, nebo, není-li otec znám, jejichž matka do některé obce tam příslušeli, nebo kteří

b) sloužili za nynější války v armádě italské, nebo jejichž potomci přestanou býti státními občany československými, podají-li do jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, a bude-li žádosti jejich vyhověno.

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají v platnosti.

Pokud osoba, která podle ustanovení tohoto zákona stala, nebo stane se státním občanem československým, nemá na území Československé republiky obce domovské, nabývá domovského práva v té obci, která byla naposledy její obcí domovskou, nebo domovskou obcí jejího manželského otce, nebo nemanželské matky; není-li takové obce, tedy v oné obci, kde měla ona, nebo její právě uvedení předkové, naposledy své řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy v oné obci řečeného území, kde se ona sama, nebo její právě uvedení předkové narodili.

Nelze-li ani tak určiti její obec domovskou, přísluší jí právo domovské v obci, kde se poprvé po svém návratu z ciziny, jako v řádném bydlišti usadí.

Osoby, uvedené v § 1., odst. 4., mají právo domovské v obci, ve které jest jim vykázáno trvalé sídlo úřední či služební. Je-li toto sídlo mimo území republiky Československé, nabývá osoba dotčená domovského práva v Praze.

Manželky sledují své muže a děti do 18 let své rodiče, podle § 5. tohoto zákona ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Toto ustanovení nevztahuje se však na případy § 1., č. 4. a § 15.

Členové rodu Habsbursko-Lotrinského nemohou nabývati státního občanství a práva domovského v území Československé republiky.

Dřívější jejich státní občanství a právo domovské v této republice zaniká.

Ustanovení tohoto zákona, kromě §§ 1. č. 4., 13. a 14., mohou býti změněna jen za podmínek, stanovených pro změnu zákonův ústavních.

Vláda se zmocňuje, by pro území, které podle mírové smlouvy s Německem připadlo k Československé republice, upravila nařízením poměry státního občanství a domovského práva pro dobu, nežli dojde ke všeobecné nové úpravě zákonem.

Vláda se zmocňuje, aby ku provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.

Zákon tento nabude účinnosti, pokud jde o poměr ke státům, utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germainu en Laye, pokud pak jde o poměr k říši Německé, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s říší německou ve Versaillích dne 28. června 1919.

Oněmi dny počnou se zejména lhůty, pro které zákon tento nestanoví jiného počátečního dne.

Dny, právě uvedené budou oznámeny vládní vyhláškou, uveřejněnou ve sbírce zákonův a nařízení.

Provésti tento zákon ukládá se ministru vnitra.