Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Branný i rozpočtový výbor Národního shromáždění pojednaly o vládní osnově zákona podle tisku č. 2151 a přisvědčujíce k důvodům, které důvodová zpráva, k tomuto vládnímu návrhu připojená, uvádí pro vydání dotčeného zákona, navrhují, aby se Národní shromáždění usneslo na znění tohoto zákona takto:

Ministerstvu národní obrany přísluší právo přejímati podle vlastního uvážení bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské vojenské gážisty do vojenských služeb československé republiky jako československé vojenské gážisty.

Nepřevezme-li ministerstvo národní obrany do československé vojenské činné služby jako gážisty takovéto vojenské osoby z povolání, poskytne jim československá republika potud, pokud nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly v některé obci republiky domovské právo, a pokud jejich skutečná služební doba v bývalé branné moci nepřesahovala dobu 5 let, k jejich zvláštní žádosti odbytné, rovnající se jednoročnímu služebnímu příjmu jejich (gáži), tak, jak jim příslušel dne 28. října 1918; pokud sloužili v bývalé branné moci více než 5, ale méně než 10 let, bude jim k jejich žádosti poskytnuto odbytné rovnající se dvojnásobnému ročnímu služebnímu příjmu, jak jim příslušel dne 28. října 1918.

Do naší branné moci nepřevzatým bývalým vojenským lékařům, kterým byly bývalou vojenskou správou jejich studijní výlohy uhrazeny, poskytne republika takovéto odbytné k žádosti jejich pouze v tom případě, jestliže si skutečně nejméně 7letou činnou službu podle převzatého závazku již odsloužili; toto odbytné bude pak činiti dvojnásobný roční služební příjem, který jim patřil dne 28. října 1918.

Sloužily-li takovéto bývalé vojenské aktivní osoby skutečně nejméně 10 roků, budou těm z nich, kteří nebyli do československé branné moci převzati, k jejich žádosti a podle jejich volby poskytnuty buď zaopatřovací požitky podle vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení plativších dne 28. října 1918 v bývalé říši rakousko-uherské, avšak nejvýše výměrou požitků zaopatřovacích VI. hodnostní třídy, nebo bude poskytnuto jim odbytné ve výši dvojnásobné roční gáže, požívané dne 28. října 1918; v obojím případě nepotřebují prokázati nezpůsobilost k dalšímu vykonávání činné služby. Podle těchto zásad budou poskytnuty zaopatřovací požitky také pozůstalým po těch vojenských osobách bývalé branné moci, jimž byly zaopatřovací požitky podle tohoto odstavce přiznány.

Nároku na odbytné nemá nikdo, kdo před působností tohoto zákona odbytné jakýmkoli způsobem již obdržel.

Bývalým vojenským gážistům z povolání, kteří teprve po 1. lednu 1910 získali domovské právo v některé obci československé republiky, příslušejí nároky, uvedené v předešlých odstavcích tohoto zákona, pouze potud, pokud jim by a k jejich žádosti, do propadné lhůty, vládou nařízené, výslovně přiznána československá státní příslušnost. Bývalým vojenským gážistům, uvedeným v předešlých odstavcích, kteří se stávají československými státními příslušníky teprv opcí podle ustanovení mírových smluv s Německem, Rakouskem, Maďarskem a jinými státy, nároky uvedené v tomto paragrafu nepříslušejí.

Nárok na odbytné, nebo zaopatření podle § 2. tohoto zákona přísluší za předpokladu státní příslušnosti československé, tam uvedené, též bývalým vojenským gážistům do československých služeb již převzatým, kteří byli ze služebních důvodů do jednoho roku ode dne návratu ruských legií, podle nařízení vlády ustanoveného, z činné služby československé propuštěni; pro vyměření odbytného bude vzata v tomto případě za základ služební gáže posléze požívaná, a pro zaopatření těchto osob a jejich pozůstalých rozhodný bude vojenský zaopatřovací zákon, platný v době propuštění z činné služby jejich.

Nároku podle § 2. nemají bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské vojenské osoby z povolání, které byly trestním řízením, provedeným podle ustanovení mírových smluv, uznány vinnými činy, které se příčí zákonům a zvyklostem válečným.

Rovněž pozbývají tohoto nároku vojenské osoby z povolání, uvedené v § 2., jimž bude do jednoho roku po návratu ruských legií do vlasti (viz § 3.) po provedeném šetření prokázáno, že za války buď československý národ nebo jeho příslušníky poškodily jednáním, svědčícím o jejich záští proti československému národu, nebo že se snažili pronásledováním československého národa, nebo jeho příslušníků, nabýti zvláštních osobních výhod a prospěchů.

Byly-li osoby takové, uvedené právě v předešlých odstavcích tohoto paragrafu, již přijaty do vojenských služeb anebo do jiných veřejných služeb československé republiky, budou propuštěny bez jakýchkoli nároků na zaopatření; výjimkou mohou jim býti zaopatřovací požitky neb odbytné poskytnuty jenom potud, pokud svoji vinu smyly neobyčejnými zásluhami, v boji československé republice prokázanými.

V odstavci druhém zmíněné šetření a řízení, v němž musí býti obviněnému poskytnuta možnost vysvětlení a námitek, jakož i provedení potřebných důkazů, upraveno bude zvláštním nařízením.

Bývalým osobám vojenským, jimž byly přiznány bývalým státem rakouským, uherským nebo mocnářstvím rakousko-uherským vojenské zaopatřovací požitky, poskytne československá republika tyto požitky podle příslušných vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení bývalých států, plativších dne 28. října 1918, nejvýše však požitky VI. hodnostní třídy a to potud, pokud nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci československé republiky.

To platí též o osobách právě uvedených, které však teprve po 1. lednu 1910 právo domovské v některé obci československé republiky získaly, potud, pokud jim byl k jejich žádosti do propadné lhůty, vládou ustanovené, československá státní příslušnost výslovně propůjčena nebo přiznána.

Nárok na zaopatření od československé republiky nepřísluší osobám, uvedeným v předešlých odstavcích, také potud, pokud se staly československými státními příslušníky teprv opcí, vykonanou podle ustanovení mírových smluv.

Nároku na toto zaopatření, právě v § 5. uvedené, nemají osoby uvedené v témže paragrafu, pokud byly uznány trestním řízením, provedeným podle ustanovení mírových smluv, vinnými činy, které se příčí zákonům a zvykům válečným, anebo na kolik jim bude do 1 roku (viz § 3.) po návratu ruských legií prokázáno, že se dopustily jednání v 2. odstavci § 4. označeného; zaopatřovací požitky, které jim byly československou republikou, nebo na její účet již vyplaceny, musí jimi býti republice navráceny.

Veškeré gáže rozhodné pro vyměření odbytného nebo zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona, budou ministerstvem N. O. co do oprávněnosti přezkoumány a při mimořádném, poměry neodůvodněném postupu za války na výši, normálním postupem dosažitelnou sníženy.

Ministrům N. O., vnitra a financí se ukládá, aby zákon tento provedli.

Současně navrhuje branný i rozpočtový výbor N. S., aby byly přijaty tyto resoluce k zákonu právě navrhovanému:

I. Ministerstvu N. O. se ukládá, aby pro šetření o okolnostech, rozhodných podle tohoto zákona pro jeho uplatnění, sestavilo si zvláštní poradní komisi asi pětičlennou v níž by mohli býti: zástupce ministra N. O., osobní a stížnostní komise M. N. O., legionářské kanceláře M. N. O., jakož i po jednom zástupci ministerstva financí a vnitra, a podle návrhu této komise tento zákon ministerstvem N. O. s výhradou volného uvážení podávaných návrhů byl prováděn.

II. Vládě se ukládá, aby ještě v tomto zasedání N. S. podala vládní návrh zákona o obdobné úpravě zaopatřovacích nárokův a přejímání do služeb republiky bývalých gážistů rakouského a uherského četnictva.

Navrhovaný zákon má postaviti na právní základ sociální nároky bývalých gážistů rakousko-uherské, rakouské i uherské branné moci co do pensijního zaopatření jejich a vyhověti současně požadavku vyšší spravedlnosti, která si žádá, aby takovým bývalým vojenským osobám, které ve své služební funkci mimo svoji povinnost a nad ní z důvodů nízce osobních a zištných snažili se uspíšiti svoji kariéru persekucí československých lidí, nebylo poskytováno hmotné zaopatření od státu, jehož vzniku svévolně chtěly zabrániti. Připomínáme, že republika československá není vlastně nucena poskytovati zaopatřovací požitky bývalým gážistům zaniklých států vůbec, a že tak činí jenom z důvodů sociálních.

Navrhovaný zákon jest úplně ve shodě s ustanoveními článku 92. a 216. mírové smlouvy s Rakouskem a nemůže tudíž proti němu být užito poukazů na mezinárodní závazky republiky.

První navrhovanou resolucí má býti ministerstvu N. O. poskytnuta možnost rychlého a rekriminace vylučujícího provedení zákona, jakož i rozšíření zodpovědnosti za jeho provádění.

Druhou resolucí chceme vyplniti mezeru, která by jinak jistě vznikla, kdyby také pensijní poměry bývalých gážistů četnictva analogickým zákonem co do zaopatřovacích požitků jejich nebyly upraveny zákonným způsobem.