Podle ustanovení čl. 83. mírové smlouvy,
která byla uzavřena mezi mocnostmi spojenými
a přidruženými a mezi říši
Německou ve Versailles dne 28. června 1919 a nabyla
mezinárodní platnosti dne 10. ledna 1920, kdy sepsán
byl první protokol o uložení ratifikačních
listin, rozšiřuje stát československý
svou suverenitu na část Horního Slezska v
mezích, které budou na základě uvedené
mírové smlouvy a podle jejích ustanovení
definitivně určeny mezinárodní komisí.
Dosavadní zákony a nařízení,
platné v inkorporovaném území, zůstávají
v platnosti, pokud je to srovnatelno se změnou suverenity,
a pokud nebudou zrušeny nebo změněny zákony
a nařízeními republiky Československé.
Zákony československé, které vyhlášeny
budou ve Sbírce zákonův a nařízení
státu Československého ode dne 1. května
1920, nabývají platnosti také pro inkorporované
území pokud neustanovují opaku. Zákony,
které byly v republice Československé v platnosti
již před 1. květnem 1920 nebo které
budou do té doby vyhlášeny ve Sbírce
zákonův a nařízení státu
Československého, nabudou, pokud nemají ustanovení
jinakého, v inkorporovaném území platnosti
postupně od doby, kterou určí v jednotlivých
případech vláda republiky Československé
nařízením, vyhlášeným
ve Sbírce zákonův a nařízení.
Vláda se zmocňuje, by splní-li se podmínka,
stanovená čl. 83. mírové smlouvy s
Německem pro inkorporaci kraje Hlubčického,
rozšířila na tento kraj suverenitu státu
československého a uvedla v něm platnost
zákony Československé republiky podle obdoby
ustanovení tohoto zákona.
Vláda se zmocňuje, by provedla v územích
inkorporovaných všechna opatření, potřebná
k zavedení řádné správy a řádného
soudnictví.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.
Provedením zákona tohoto pověřují
se všichni ministři.
Zákon je nezbytně nutný již z toho důvodu,
že mírová smlouva s Německem podle panujícího
mínění nenabyla dosud u nás vnitrostátní
závaznosti, nebyvši dosud publikována.
Nedoporučuje se uvést v zákoně den
(30. ledna t. r.), od něhož platí rozšíření
suverenity, s ohledem na počátek mezinárodní
platnosti příslušných ustanovení
(10. leden), aby totiž nemohl býti shledán
rozpor mezi platností mezinárodněprávní
a státoprávní.
Ustanovení odpovídá mezinárodnímu
právu. Omezení "pokud je to srovnatelno se
změnou suverenity" je nutné, neboť zachování
všech dosavadních právních norem
není možno a také není zamýšleno.
Aby dosud platné zákony československé
republiky nabyly v inkorporovaném území závaznosti,
je třeba příslušného zákonného
imperativu. Ten je obsažen v ustanovení § 3.,
ale není třeba zvláštního projevu
zákonodárcova v každém konkrétním
případě - stačí generální
ustanovení. Stanovení doby, od které má
ten který zákon nabýt účinnosti
také na území nově nabytém,
může býti ponecháno vládě
cestou zmocnění. Opatření toto se
doporučuje s ohledem na praktickou potřebu a je
právnicky naprosto bezvadné. Určení
pozdější lhůty, od které budou
zákony eo ipso zavazovati též obyvatele inkorporovaného
území, vnucuje se proto, že by jinak po vyhlášení
tohoto zákona zavazovaly tam ihned všechny nové
naše zákony, i ty, při jejichž koncepci
nebylo na tuto okolnost vůbec pomýšleno, a
pro něž v inkorporovaném území
snad není půda ještě připravena.
Přechodná doba tří měsíců
(do 1. května) zdá se býti přiměřenou.
Ustanovení o Hlubčicku doporučuje
se proto, by zákon ve stejném téměř
znění nemusel býti opakován. Ale nedoporučovalo
by se, aby zákon v nadpisu byl označen jako zákon
o inkorporaci obou krajů, protože není jisto,
zdali k inkorporaci Hlubčicka vůbec dojde.
Návrh budiž přikázán výrobu
ústavnímu, aby o něm podal zprávu
do 24 hodin.