Národní shromáždění československé 1918 – 1920

(1) Právo kutati na živice, vyskytující se v přírodě, zejména na ropu, zemní nebo skalní olej, zemní dehet, ozokerit a asfalt, jakož i právo těžiti je, vyhražuje se státu.

(2) Na živičné uhlí zákon tento se nevztahuje.

(1) Stát smí kutati na živice jen na základě povolení kutacího a těžiti je jen na základě propůjčky podle horního zákona.

(1) Ministr veřejných prací může právo kutati na živice v určitém okresu a právo, těžiti je v propůjčeném poli, přenechati jiným za plat na určitý čas a tak, aby byly náležitě zabezpečeny zájmy domácího průmyslu i spotřebitelů.

(2) Každou takovou smlouvu jest předložiti ministerské radě ke schválení. Smlouva je schválena, nebyla-li do 8 dnů zamítnuta.

(1) Také každé odvozené právo těžební je předmětem zápisu do horní knihy. Bez přivolení ministra veřejných prací nemůže býti toto právo ani zcizeno ani zastaveno.

(2) Nabyvatel jest povinen oznámiti báňskému úřadu do 15 dnů, že mu bylo těžební právo přenecháno, nebo zcizeno, a současně předložiti nabývací listinu.

(1) Kdo při kutání (hlubinném vrtání) nebo při díle v propůjčeném poli nebo při jiné zemní práci najde živice, vyhražené státu, jest povinen zastaviti další pronikání až do opatření báňského úřadu.

(2) O výskytu učiní nálezce oznámení báňskému úřadu, jenž podá bez odkladu zprávu ústřední správě státních báňských podnikův a zároveň rozhodne, zda-li a za jakých podmínek smí nálezce v započatých pracích pokračovati.

(3) Současně stanoví báňský úřad ústřední správě státních báňských podniků přiměřenou dobu, do které jest jí podati žádost za propůjčku. Uplyne-li tato doba bezvýsledně, odpadají omezení, báňským úřadem podle odst. 2. snad nařízená.

(4) Nabude-li stát na základě zmíněného výskytu dolových měr, jest povinen nálezci nahraditi náklad, učiněný na vykonané práce.

(5) Nezažádá-li stát za propůjčení dolových měr, anebo nebudou-li propůjčeny, nahradí stát nálezci škody, spojené se zastavením prací. V tomto případě může báňský úřad nálezce zmocniti, aby těžil nalezené živice, nálezce musí je však, pokud jich nespotřebuje pro sebe, nabídnouti státu náhradu výrobního nákladu. Ostatně platí obdobně ustanovení § 124. obecného horního zákona.

(6) Nestane-li se dohoda, určí výši náhrady v případech, jmenovaných v odst. 4. a 5., báňský úřad.

(1) Jestliže byla kutací práva udělena, nebo dolová pole propůjčena, třetím osobám po tom, co se stal tento zákon účinným, nezahrnují ona oprávnění i právo hledati a těžiti živice. Pole, propůjčená státu na základě nálezu živic, mohou tudíž částečně nebo zcela krýti tato právě zmíněná pole dolová, v těchto smí však stát těžiti a zužitkovati jen živice.

(2) Setká-li se stát, oprávněný těžiti živice, nebo ten, na koho toto právo bylo přeneseno (§ 3. a 4.), s vlastnictvím jiných vyhražených nerostů v témže poli, učiní báňský úřad potřebná opatření, aby se oba účastníci navzájem nerušili. Báňský úřad může zejména jednoho z účastníků pověřiti těžbou nerostů, příslušejících druhému, po případě provoz jednoho nebo druhého závodu omeziti nebo zastaviti. Báňský úřad rozhodne tu podle národohospodářského významu obou závodů a rozhodne podle potřeby též o povinnosti, nahraditi škodu.

(3) Byl-li jeden z obou účastníků pověřen těžbou nerostů, příslušejících druhému, jest povinen tyto nerosty mu vydati za náhradu výrobního nákladu.

(4) Zanikne-li časem cizí výhradní kutiště, nebo propůjčené pole, stane se horní oprávnění, původně omezené jen na živice, úplným ve smyslu § 22. a 123. obecného horního zákona.

(5) Najde-li stát, nebo ten, na koho právo kutací bylo přeneseno (§ 3.), při kutacích pracích v cizím poli jiné vyhražené nerosty, jest povinen tyto nabídnouti zdarma majiteli výhradného kutiště (§ 20. obec. hor. zák.) nebo propůjčeného pole. Ostatně platí obdobně ustanovení § 124. ob. hor. zák.

(1) V měrách dolových, propůjčených před účinností tohoto zákona, jest vlastník dolu oprávněn těžiti i živice, musí však tyto, pokud jich nespotřebuje pro sebe, nabídnouti státu za cenu, kterou, nestane-li se dohoda, určí báňský úřad.

(1) U tekutých živic jest dovolena propůjčka i na nález, docílený vrtbou.

(2) Pro výměru dolového pole, kterou lze na nález živic propůjčiti, platí obdobně ustanovení, vztahující se na kamenné a hnědé uhlí (§ 47. obec. horního zákona).

(1) Přenechá-li se právo, kutati na živice a je těžiti, jinému (§ 3. a 4.), odpovídá za zachovávání horních zákonů jedině ten, komu ona práva byla přenechána.

(1) Odejme-li se někomu dolové pole, ve kterém je prokázáno uložení živic, anebo zřekne-li se takového pole dosavadní vlastník, a dojde-li tudíž k dražbě podle § 253. a 264. obecného horního zákona, příslušejí státu i vůči novému nabyvateli práva, vytčená v § 6. a 7. tohoto zákona.

(2) Nepřihlásí-li se však žádný kupec, anebo nebylo-li o dražbu zažádáno, a zanikne-li tedy horní oprávnění zcela, jest dosavadní majitel povinen, příslušenství dolu, zmíněné v § 24. obecného horního zákona, nabídnouti státu. Stát jest oprávněn, do dvou měsícův ode dne knihovního výmazu převzíti příslušenství za soudně stanovenou odhadní cenu.

(1) Je-li uložení živic na některém místě otevřeno, učiní báňský úřad k návrhu státu, neb osob, oprávněných podle § 3. a 4. a s náležitým zřetelem na národohospodářský význam dotčených zájmův opatření potřebná k ochraně ložiska.

(1) Kutání na živice, zejména hlubinné vrtání, jakož i doprava hmot, získaných při tom, musí se prováděti podle provozního plánu, schváleného horním úřadem.

(2) Při zkoumání plánu jest přihlížeti hlavně k tomu, aby kutné dílo a celé zařízení provozu bylo účelné, a zužitkování živic co možná úplné.

(1) O umístění potrubí pro tekuté živice, elektrického vedení a jiných podobných zařízení platí ustanovení § 99. odst. 2. a 3. obecného zákona horního.

(1) Ustanovení trestních zákonův o poškození telegrafů, nebo jejich příslušenství, platí také, když byla poškozena zařízení k těžení živic.

(1) Báňský úřad trestá pokutou od 100 do 1000 K a podle okolností dočasným, anebo trvalým, odnětím práva těžiti živice:

1. nabyvatele, opomene-li splniti povinnost uloženou jemu v § 4., odst. 2.;

2. toho, kdo opomene do 8 dnův učinit oznámení o nálezu živic, nařízené v § 5., anebo pokračuje v práci bez úředního povolení;

3. podnikatele, kteří, vyjímajíc případy naléhavé nutnosti, bez úředního povolení se uchýlí od schváleného plánu provozního (§ 12.);

4. podnikatele, v jejichž závodě živice při otvírce, těžení, nebo vedení, přijdou na zmar hrubou nedbalostí.

(2) V případech, uvedených pod č. 2. a 4. uloží báňský úřad vedle toho povinnost nahraditi škodu.

(1) Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí ustanovení tohoto zákona též o výhradných kutištích, ohlášených dříve, než tento zákon stal se účinným.

Ministr veřejných prací se zmocňuje, by v případě potřeby s ohledem na mimořádné poměry, válkou zaviněné, povolil majitelům těchto kutišť na jejich žádost výhodu dovolenosti propůjčky, v § 17. tohoto zákona stanovenou, pokud jim v době, kdy tento zákon se stane účinným, příslušela, a to nejdéle do tří let od této doby.

(1) O výhradných kutištích, v ostatním území státním ohlášených před zmíněnou dobou, platí tento zákon s tou obměnou, že ustanovení § 5. až na povinnost, oznámiti každý nález živic báňskému úřadu, zde neplatí a propůjčka živic osobám třetím jest dovolena, avšak jen na nález, docílený v takových kutištích do tří let od té doby, co tento zákon stane se účinným; stát jest však oprávněn žádat, aby propůjčka byla za náhradu přiznána jemu. Tento nárok musí stát uplatniti při místním šetření v řízení propůjčovacím, k němuž musí být ústřední správa státních báňských podniků pozvána. Pakli nebyla pozvána, je řízení zmatečné, leda že by ústřední správa přes to byla při něm zastoupena.

(2) O výši náhrady rozhoduje báňský úřad.

(3) Ostatně platí o dolových měrách, propůjčených třetím osobám podle tohoto paragrafu, ustanovení § 7. tohoto zákona.

(1) Ustanovení § 5. nevztahují se na výskyty živic v polích dolových, propůjčených před působností tohoto zákona.

(2) Najdou-li se živice v takovém poli, je nálezce povinen, ihned oznámiti to báňskému úřadu, jenž podá bez odkladu zprávu ústřední správě státních báňských podniků. Ostatně platí ustanovení § 7. tohoto zákona.

(1) Pokud podle tohoto zákona báňskému úřadu přísluší stanoviti náhradu nebo výkupné, není do takového rozhodnutí dovolena stížnost; účastníci mohou však, nespokojí-li se vyměřenou náhradou, do čtyř neděl po doručení rozhodnutí žádat u okresního soudu, v jehož obvodu je pozemek s dotyčným dílem, aby určil náhradu usnesením, vyšetře rozhodné skutečnosti v nesporném řízení.

(1) Pokud tento zákon neobsahuje jiných ustanovení, platí obecný zákon horní.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr veřejných prací v dohodě se súčastněnými ministry. Současně se zrušuje uherský zákonný článek VI. z r. 1911 o živicích a zemních plynech.

Obecný horní zákon ze dne 23. května 1854 převzal z horních řádů, plativších před tím, zásadu svobody horního podnikání, která záleží v tom, že komukoli ve státě přísluší právo, jisté z vlastnictví pozemkového vyloučené a volnému nakládání panovníka resp. státu vyhražené nerosty za podmínek, zákonem stanovených, hledat a dobývati.

Obecný horní zákon vycházel při tom z toho hlediska, že veřejnému zájmu se nejlépe vyhoví, ponechá-li se hornickému podnikání pokud možno úplná volnost. V motivech k obecnému hornímu zákonu (str. 71.) se mezi jiným praví:

"Není v zájmu státu, tyto (vyhražené) nerosty výlučně na účet státu dobývat a zužitkovati; státu naopak prospívá daleko více, stane-li se těžba a zužitkování těchto nerostů na základě udělených povolení předmětem zvláštního průmyslu, a omezí-li se stát jen na dozor v tom směru, aby zužitkování těchto národních pokladů bylo úplné a zajišťovalo hornímu podnikání co možná dlouhou dobu životní..."

Státu jako podnikateli byla při tom přiznána jen podřízená úloha, a měla záležeti v tom, aby dosavadní státní doly v zájmu národního a státního hospodaření udržel a převzal vůdčí úlohu jedině tam, kde síly soukromého průmyslu na nákladné podnikání hornické nepostačovaly.

Od té doby se poměry aspoň u některých vyhražených nerostů podstatně změnily. Jsou to v první řadě dva druhy vyhražených nerostů, které pro veřejné hospodářství každého státu vůbec, a bývalého státu rakouského zvláště, nabyly netušeného významu. Jest to především uhlí a dále hlavní representant ve skupině živic - petrolej.

Za vlády svobody horního podnikání dosáhlo hornictví na tyto dva nerosty v bývalém státu rakouském mocného rozvoje, který se dostavil v daleko větší míře v soukromém podnikání, nežli ve státním hospodářství. A tak stát rakouský, který tak důležitou součást národního majetku pod titulem svobody hornictví přenechal soukromému kapitálu bezplatně, musil později největší část uhlí a surového petroleje, kterých potřeboval pro své hospodářství, od soukromých podnikatelů kupovati.

Však kromě této hospodářské anomalie, kterou náš čs. stát převzal jako dědictví od bývalého státu rakouského, jsou tu ještě jiné neméně závažné okolnosti, na které dlužno upozorniti.

Tak především měla zmíněná zásada svobody horního podnikání v zápětí, že horních oprávnění, zejména práv kutacích, nabyla celá řada osob, nikoli za účelem horním zákonem vytčeným, nýbrž jedině z důvodů spekulačních. Takoví majitelé horních oprávnění sledují při neplodné okupaci území jimi zabraného, jedině svoje zištné cíle.

Jiný ze stanoviska veřejného neutěšený zjev na poli horního průmyslu je sklon k soustředění ve veliké podniky. Na jedné straně nelze upříti, že se hornictví svojí povahou pro malé podniky celkem nehodí. Naproti tomu nevede snad nikde tak snadno, jak u hornictví, podnikání ve velkém k soustředění v rukou několika málo velkokapitalistických skupin, kterýžto stav, jak známo, je hospodářským nebezpečím pro spotřebitele, a tím i pro obecné blaho. Žádným způsobem není ve státu vítaným zjevem, když opatření konsumentů jedním z nejdůležitějších předmětů spotřeby závisí od několika málo podnikatelů. (Nesmí se zapomínati, že nynější určování cen státem jest opatření přechodné, odůvodněné mimořádnými, válkou zaviněnými poměry.)

Poměry, vylíčené shora, platí zejména o hospodaření s uhlím a petrolejem a dokazují jasně, že zásada svobody hornického podnikání zde skončila svoji úlohu. Této zásady není již v zájmu národohospodářském potřebí, naopak, státu, jako strážci veřejného blaha, vzchází povinnost, aby u těchto nerostů, při kterých mu přísluší dosud právo regální, zásadu volného hornictví zas omezil a v hospodaření jimi si podle možnosti zajistil rozhodující vliv. To by se mohlo státi zejména vyhrazením vlastnictví ložisk těchto nerostů státu.

K tomuto poznání dospěla bývalá vláda rakouská dosti pozdě a hleděla pak aspoň dosud nepropůjčená ložiska uhelná (jaká jsou zejména v západní Haliči) zajistiti státu; v tom směru bylo vypracováno několik zákonných osnov, z nichž však žádná nedošla, ponejvíce z důvodů politických, ústavního schválení. Mezitím během dlouhého času octla se význačnější ložiska uhelná ve formě horního vlastnictví v rukou třetích osob, tak že za dnešní doby vyhrazení vlastnictví ložisk uhelných státu by bylo buď spojeno s ohromným nákladem na výkup již propůjčených práv vlastnických, anebo by se muselo omeziti na bezvýznamné zbytky, které pozornost soukromého kapitálu na sebe neobrátily.

Co se týče ložisk nafty (ropy, surového petroleje), tedy nedošlo v bývalém Rakousku ani ku sestátňovacím pokusům. Zákonem ze dne 11. května 1884 byla totiž ložiska živic v Haliči a v Bukovině vyhražena vlastníkům půdy, a tím byla možnost nějaké sestátňovací akce podvázána ještě dříve, nežli bohatství haličských ložisk a jejich význam pro veřejné a státní hospodářství mohly býti náležitě oceněny.

Ještě v roce 1887 nedosáhla výroba nafty v Haliči ani půl milionu metr. centů, kdežto v roce 1909 přestoupila již 20 milionů metr. centů. V pozdějších letech předválečných výroba petroleje v Haliči sice trochu poklesla, příčinou toho však nebyla snad ubývající vydatnost naftových ložisk, nýbrž poměry na světovém trhu, a zejména bezohledná tarifní válka všemocných amerických konkurentů. Nicméně haličská nafta stačila nejenom k úhradě potřeby celé monarchie, nýbrž byla i důležitým činitelem v zahraničním vývozu.

V nejnovější době jeví se v Polsku snaha, haličský průmysl petrolejový, při němž súčastněn jest ponejvíce kapitál rakouský, německý, francouzský, anglický a americký, výkupem znárodniti. Dosavadní výsledky nejsou známy, ale tolik je jisto, že by výkup vyžadoval velmi značných finančních obětí.

Trochu jinak utvářeny jsou poměry naftových ložisk v území čs. republiky. Zde především neplatí svrchu zmíněný zákon haličský, kterým ložiska živic jsou vyhrazena majiteli půdy. Dále sluší podotknouti, že jakkoliv uložení nafty na četných místech v oblasti Karpat hlubinnými vrty bylo zjištěno, přece k hornickému těžení jejímu, nehledíc k výjimkám, doposud nedošlo, ježto dosud objevené výskyty nebyly dosti vydatné. Nicméně vládne v odborných kruzích přesvědčení, že i zde bude lze dopátrati se vydatných ložisk, zejména, když k soustavnému provádění vrteb při roztříštěnosti soukromého podnikání dosud nedošlo, a bohaté haličské výskyty zásobovaly domácí trh více než dostatečně.

Uherský stát však už záhy ocenil význam, jaký by takový šťastný nález většího uložení nafty měl pro celé státní a veřejné hospodářství, a proto jednak hornické hledání nafty, které při své nákladnosti je spojeno se značným risikem, štědře podporoval, jednak hleděl si zajistit výhradné vlastnictví všech, v přírodě se vyskytujících živic, ještě dříve, než se soukromá spekulace nadějných polí zmocní a sestátnění ložisk těchto nerostů znemožní. K dosažení tohoto posledního cíle byl vydán v Uhrách zákonný čl. VI. z r. 1881, kterým se právo kutání a těžení ohledně živic, v přírodě se vyskytujících, vyhražuje státu.

Ježto zákon tento zůstal i po státním převratu r. 1918 v oné části území státu čs., která před tím patřila ke koruně svatoštěpánské, v platnosti, jest tím v onom území vlastnictví živic našemu státu již zajištěno.

Jedná se tedy v podstatě o to, aby byla platnost zmíněného zákona uherského rozšířena na celé území republiky čs., ježto i na Moravě zjištěny byly poblíže Karpat slibné výskyty nafty. To by bylo za dnešní doby, kdy vydatných ložisk na Moravě dosud není, možno bez velikých obtíží. Jediný šťastný nález mohl by však poměry podstatně změniti. Tomuto úkolu má vyhověti nynější zákonná osnova, kterou na místo právě zmíněného zákona uherského s partikulární platností má vstoupiti zákon jednotný, platný pro celé státní území. K tomu dlužno poznamenati, že z uherského zákona byly v osnově podrženy hlavní zásady; ostatně bylo nutno znění zákona na několika místech přepracovati, hlavně z toho důvodu, že mnohé podrobnosti, uvedené v uherském zákoně, se do rámce zákona nehodí, nebo se vztahují na poměry, panující v jiných částech bývalé koruny svatoštěpánské, nebo konečně nynějším změněným poměrům neodpovídají.

Co se týče jednotlivých ustanovení osnovy, jest poznamenati toto:

K § 2.: Podle osnovy mají živice sice podržeti právní vlastnost vyhražených nerostů, hledání jejich a těžba má však příslušeti výhradné státu. Stát má však být oprávněn, pokud by se to doporučovalo z národně-hospodářského, anebo státně finančních důvodů, výkon tohoto práva, dočasně a za plat přenésti na jiné. Je samozřejmo, že v tomto případě bude nutno právo těžby přenésti na takovou dobu, která by oprávněnému umožnila, by dostal vynaložený kapitál s přiměřeným ziskem nazpět a nebyl sváděn k tomu, náleziště, ne zcela vyčerpané opustiti proto, že těžení není již tak snadné, jako na začátku a vyžaduje většího nákladu.

K § 2. a 4.: Aby se vyhovělo požadavku moderního provozu ve velkém, je potřebí, by oprávněnému byla poskytnuta možnost, opatřiti si reální úvěr. K tomu je nutno, by právo, přenesené na soukromého podnikatele, mělo povahu práva věcného, čehož dalším důsledkem jest, že i prvotní, státní právo těžební musí býti právem věcným. Již z toho důvodu plyne, že stát pro případ výkonu tohoto práva, jakkoli mu bylo právo to zásadně vyhrazeno, musí si opatřiti horní vlastnictví propůjčkou. Tento požadavek odpovídá ostatně také právní povaze živic, jako nerostů vyhrazených, a vyhovuje i jinak praktické potřebě, ať již provoz vede stát sám, anebo jiný podnikatel. Tak zejména objeví se potřeba, by zmíněná oprávnění měla povahu prostorně omezeného nemovitého majetku horního, zvláště tam, kde se bude jednat o věcné právní poměry, jako o služebnosti.

K § 8.: Zde se stanoví, že propůjčka u tekutých živic je dovolena i na nález, dosažený vrtbou. Obecný horní zákon žádá v § 44. jako podmínku propůjčky, aby byl výskyt nerostu otevřen. Tento požadavek se vykládá v praxi v tom smyslu, že nalezené ložisko musí být hornickou prací odkryto a dále sledováno, tak že nález docílený pouhou vrtbou nemůže tvořiti podklad propůjčky. U tekutých živic jsou naproti tomu podmínky uložení podstatně jiné, než u ostatních nerostů. Zde lze již z výsledků vrtby správně posouditi vydatnost ložiska. Navrtaný nerost vyvěrá dokonce nezřídka eruptivní silou z vrtné díry, takže na nějaké další odkrytí nalezeného ložiska bez vážného ohrožení téhož nelze pomýšleti. Proto jest odůvodněno, uzná-li se nález dosažený vrtbou za dostatečný.

Co se týče nejvyšší výměry dolového pole, která je na nález živic propůjčitelna, přiznána byla v souhlase a ustanovením uherského zákon. článku VI. z r. 1911 živicím stejná výhoda, jako je v § 47. ob. hor. zák. vyhražena nálezu uhlí, totiž dvojnásobná výměra u srovnání s ostatními nerosty. Příčinou toho jest okolnost, že ložisko živic, zejména nafty, nelze co do rozměrů srovnávati s ponejvíce omezeným výskytem ostatních těchto nerostů (jako na př. s rudnou žilou), nýbrž rozprostírá se podobně jako uhlí přes větší plochy.

K § 16.: Jak již bylo řečeno, platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi o živicích a zemních plynech doposud uherský zákonný článek VI. z r. 1911. Tento článek ustanovil v § 24. pro výhradná kutiska, ohlášená před platností jeho preklusivní dvouletou lhůtu, do které bylo lze soukromému majiteli na nález živice dosíci propůjčky. Tato lhůta mohla býti ještě 3kráte vždy na jeden další rok prodloužena a uplynula tudíž neodvolatelně r. 1916. Poněvadž zásady zmíněného uherského článku zákonného byly přítomnou osnovou převzaty, není potřebí, by se pro kutiska, ohlášená na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, před vstoupením nového zákona v účinnost ustanovila nová nějaká přechodná lhůta.

Následkem mimořádných válkou zaviněných poměrů, které při nedostatku pracovních sil a potřebných strojů provádění vrtacích prací velmi stížily a namnoze znemožnily, byla však uherská vláda nucena prodlužovati zmíněnou lhůtu vždy o jeden další rok bez ohledu na ustanovení zákona z r. 1911, a tak se stalo, že v uherské části našeho státu jest ještě mnoho kutišť, kterým dosud přísluší možnost propůjčky na nález živic. Poněvadž by majitelé těchto kutišť byli těžce dotčeni, kdyby se jim veškerá možnost propůjčky živic náhle odňala, bylo jim v § 16., odstavec 2. přiznáno stejné právo, jako majitelům kutisk v ostatním území státním, arciť jen na zvláštní žádost a s povolením ministra veřejných prací.

K § 17.: Lhůta 3 let, stanovená v § 17. pro dosažení nálezu živic, byla volena tak, aby jednak vážnému podnikateli poskytnuta byla možnost své kutné pole při náležitém napětí sil prozkoumat, jednak aby zamezena byla neplodná okupace terénu se strany spekulantů.

Konečně dlužno podotknouti, že uherský zákonný článek pojednává vedle živic též o zemních plynech, pro které stanoví některá odchylná pravidla. Z přítomné osnovy byly zemní plyny vyloučeny, ježto samostatné výskyty zemních plynů, na které se zmíněná ustanovení uherského zákonného článku jediné vztahují, v dobyvatelném množství v oblasti našeho státu dosud nebyly zjištěny.

Formální návrh:

Osnova se přikazuje výboru rozpočtovému k podání zprávy do 5 dnů.