Rozsudek nejvyššího správního soudu
v Praze ze dne 12. ledna 1920 ve věci ing. Jana Jeníka,
kterýmžto rozsudkem vyslovuje se přípustnost
vynucování křtu státními orgány
republiky, působil všeobecné rozhořčení
a stal se pro své důsledky s hlediska státní
samostatnosti předmětem interpelace v tomto Národním
shromáždění.
Jeho kritika ve veřejném tisku jest však znemožňována.
Ve "Volné Myšlence" ze dne 18. ledna 1920
zabavena byla a v celém svém rozsahu i s nadpisem
tato stať:
Jménem československé republiky vyhlásil
dne 12. ledna 1920 nejvyšší správní
soud v Praze rozsudek úplně stejný jako vyhlašoval
k. k. Verwaltungsgerichtshof in Wien "jménem jeho
veličenstva císaře". Zamítl za
předsednictví svého prvního presidenta
dr. Pantůčka stížnost inž. Jana
Jeníka do rozhodnutí bývalého c. k.
ministerstva vnitra ve Vídni ze 14. července 1917,
kterým stěžovateli bylo uloženo, aby dal
své dítky pokřtíti.
Za starého Rakouska bývali jsme zvyklí, že
se katolický křest dětí vynucoval
podle pověstného "Prügelpatentu"
z r. 1854 pokutami a vězením: dle nálezu
pražského soudu má tomu býti také
i v republice.
Náš nejvyšší správní
soud zdá se úplně ignorovati náš
státní převrat z 28. října
1918, neboť v odůvodnění svého
rozsudku výslovně odvolává se na rozsudky
vídeňského c. k. správního
soudu a prohlašuje doslovně, že "sdílí
právní názor vyslovený již v
nálezu správního soudního dvoru ve
Vídni ze dne 21. září 1911 č.
9855", kde právě vynutitelnost pokřtění
dítěte státními úřady
byla vyslovena.
K odůvodnění tohoto svého rozhodnutí
odvolává se náš správní
soud dokonce i na dvorní dekret ze 27. dubna 1812, ba
i na císařský patent z 20. února
1784.
Námitce stěžovatelově, že vynucování
křtu, jako náboženského úkonu
jest v rozporu v čl. XIV. zákl. stát. zák.
o všeobecných právech občanů
z 21. prosince 1867 čís. 142 ř. z. dle něhož
"nikdo nesmí býti nucen k žádnému
církevnímu úkonu" čelí
náš správní soud ryze vídeňským
argumentem, že "křest není nikterak, jak
se stížnost domnívá, jenom pouhým
obřadem náboženským a rituelním,
ku kterému po rozumu zákona nikdo nemůže
býti nucen, nýbrž povinností vyplývající
z příslušenství k římsko-katolické
církvi". Argument tento není věru
třeba ani vyvraceti. Jest jasno každému - s
ne právě čestnou výjimkou našeho
správního soudu - že o nějakých
povinnostech k církvi může býti řeč
jen u jejích členů a že nemůže
míti ani církevních povinností k církvi,
kdo členem jejím dosud se nestal.
Také libovolné omezení ustanovení
článku XIV. zákl. stát. zák.
na "pouhé obřady náboženské
a rituelní" svědčí pouze vídeňské
právnické eskamotáží a neobstojí
před vážnou kritikou. Vždyť většina
církevních úkonů jsou "povinnosti
vyplývající z příslušností
k římsko-katolické církvi" jako
na př. každonedělní účast
na mši, velikonoční zpověď nebo
páteční a jiné posty. Dle logiky našeho
správního soudu měly by se úřady
republiky propůjčovati snad i k vynucování
těchto církevních povinností.
Korunu svým vývodům posadil správní
soud svojí úvahou o výkladu platných
předpisů právních. Stěžovatel
zajisté zcela důvodně žádal o
to, aby republikánský správní soud
platné právo vykládal tak, jak nové
poměry po převratu a potřeba dnešní
doby vyžaduje. Na toto přání odpovídá
správní soud ve svých důvodech doslovně
takto: "Vývody předchozí nemohly dojíti
nového přezkoumání z důvodů
"moderního nazírání na věc",
které zástupce stížnosti ve svých
ústních vývodech uplatňoval, ježto
zmíněné názory společenské
na určité konkretní právní
poměry mohou býti toliko motivem pro novou zákonnou
úpravu poměrů těchto, nemohou však
na váhu padati při výkladu zákonů
starších, jejichž duch a intence (§
7. obč. zák.) musí býti posuzovány
podle názorů v době vzniku zákonů
těch panovavších."
Dle této logiky musil by na př. soud při
každém praktickém použití občanského
zákona, vydaného r. 1811, pátrat pracně
v kulturní historii, jaké názory v určité
otázce vládly před více než 100
lety, a nikoli dnešní potřeba, nýbrž
staré ony názory a poměry byly by směrodatny
při rozhodování živých potřeb
dneška!
Jaké jest právní stanovisko soudců
takto uvažujících k naší národní
revoluci, k státnímu převratu a z něho
zrozené republice, věru hrůza se domysliti.
Běda republice a všem, kdo o ní pracovali,
kdyby o jejich osudech rozhodovati měl, "sdíleje
právní názory" úřadů
vídenských a staletí starých císařských
patentů, nejvyšší správní
soud v Praze!
Stavíme zároveň veřejně na
pranýř jména "republikánských"
soudců, kteří strašlivé toto
rozhodnutí vydali: president správního soudu
Dr. Pantůček, radové nejvyššího
správního soudu Vobr, Dr. Kindl, Dr.
Vlasák a Dr. Tuček.
Podepsaní táži se pana ministra:
1. Pokládá-li za ústavní a zákonnou
konfiskaci časopisu pro sdělení obsahu veřejně
vyhlášeného soudního rozsudku a pro
jeho kritiku, které veřejný tisk vzdáti
se nesmí, nechce-li zanedbati svoji důležitou
povinnost?
2. Co hodlá opatřiti, aby se podobná skandální
konfiskace nemohla v československé republice příště
opakovati?