K dotazu členů Národního shromáždění
Frant. Zeminové a spol. kladu si za čest odpověděti
takto:
Již dne 23. listopadu 1918 usnesla se ministerská
rada, aby se provedla repatriace všech válečných
uprchlíků z Bukoviny, Haliče a Polska. Poté
ihned byla učiněna všechna tou dobou možná
opatření přechodná a ministerská
rada v důsledku toho usnesla se v sezení dne 11.
prosince 1918 na tom, že se výplata uprchlických
podpor zastavuje.
Uprchlíci byli však vedeni v patrnosti a na prvé
zprávy o tom, že dopravují podloudně
do území republiky nekolkované peníze
a jiné předměty, vydáno bylo v dohodě
s ministerstvem financí dne 16. června 1919 pod
čís. 25.374 nařízení, aby uprchlíci
usazení na pomezí republiky bez odkladu byli vyzváni,
by bydliště svoje opustili a přesídlili
nejméně na 30 km od hranic.
Při tom byl dán pokyn okresním správám
politickým, že není jich povinností,
opatřovati těmto uprchlíkům nová
bydliště, poněvadž veškerá
státní péče o válečné
uprchlíky koncem prosince 1918 již přestala,
a že tudíž oněm uprchlíkům,
kteří sami si nových bydlišť neopatří,
nezbývá, než odebrati se ihned do své
domoviny v Bukovině, Haliči neb Polsku.
Když pak přes veškeré vládní
opatření množily se stesky na nedostatek bytů,
jenž jmenovitě v Praze a Brně stal se téměř
nesnesitelným, nařídilo ministerstvo vnitra
výnosem ze dne 19. července 1919, čís.
33.321, aby veškeří uprchlíci, kteří
usazeni jsou v Praze, v Brně a v Čes. Budějovicích
a jichž bydliště v Haliči leží
západně od Lvova, tedy v oné části
Haliče, kdež zatím nastaly zcela normální
poměry, nejdéle do konce srpna 1919 byli posláni
do svých domovin.
Výjimky z tohoto nařízení povolovaly
se jen v ojedinělých případech hodných
zvláštního zřetele.
Současně prováděla se repatriace uprchlíků
z jednotlivých venkovských měst a okresů
a připravovala se všeobecná repatriace uprchlíků
haličských a bukovinských.
Po provedení těchto příprav vydalo
pak ministerstvo vnitra po zmocnění ministerskou
radou výnosem ze dne 23. října 1919, čís.
49.402 nařízení o všeobecné repatriaci
uprchlíků.
Repatriace ta provádí se se vším možným
úsilím a úbytek uprchlíků lze
posouditi z těchto cifer:
Dne 1. prosince 1918 bylo uprchlíků (požívajících
státní podpory) v Čechách 4854, na
Moravě 6414, dne 1. listopadu 1919 pak v Čechách
již jen 2208 (z toho v Praze 1185), na Moravě 2161
(z toho v Brně 717) a ve Slezsku 85, dne 1. prosince 1919
v Čechách 1818, (z toho v Praze 660), na Moravě
2112 (z toho v Brně 590) a ve Slezsku 85, kteří
ovšem nepožívali již podpory uprchlické.
Z počtu toho bylo uprchlíků israelitů
v Čechách 1428 (v Praze 515), na Moravě 1566
(v Brně 588) a ve Slezsku 65. Počet uprchlíků
mezi tím dále se zmenšuje.
Bezvýminečnému a bezodkladnému provedení
repatriace vadí nyní jednak nynější
doba zimní, jež nedopouští, by osoby nemocné
byly nuceny k cestě mnoho dnů trvající,
jednak ohledy na nedospělé sirotky, studující
a posluchače vysokých škol a dále živnostníky,
jimž povolena býti nemohla krátká lhůta
ke zlikvidování jich živností. O žádostech
za povolení k dalšímu pobytu, jež doporučeny
byly zástupci cizích států, nutno
konati přesná šetření, jež
větším dílem již byla skončena,
a bude o žádostech těchto, pokud se tak již
nestalo, neprodleně rozhodnuto, načež bude
zbylý počet uprchlíků se vším
možným urychlením domů dopraven. Povolení
na dobu neomezenou ministerstvo vnitra zásadně neudílí.
Značná část uprchlíků
posud zde usazených živí se buď jako dělníci
v podnicích továrních a živnostenských
neb jako úředníci v podnicích bankovních
a obchodních, nebo konečně též
jsou v poměru čeledním.
Uprchlíci, kteří žili zde z podpor svých
souvěrců a nebo nemohli vykázati žádného
pramene příjmů, byli v prvé řadě
posláni do svých domovů.
K dotazu, zda uprchlíci platí daně našemu
státu a zda se jim seberou válečné
zisky před odchodem, dovoluji si sděliti, že
pro předpis daní podle zákona o osobních
daních přímých i podle zákona
o dani válečné jest státní
příslušnost poplatníka lhostejna a že
se tedy předpisují daně uprchlíkům
podle stejných zásad jako domácímu
obyvatelstvu, při čemž se jmenovitě
upozorňuje na ustanovení § 153 č. 3
zákona o osobních daních, podle něhož
osoby, zdržující se za příčinou
výdělku v tuzemsku po dobu kratší jednoho
roku, ohledně příjmu, jehož za dobu
tu v tuzemsku nabyly, podléhají dani z příjmu
a v důsledku toho i dani válečné.
Také vymáhání daní děje
se podle stejných zásad pro všechny poplatníky
bez rozdílu státní příslušnosti
a stejně se také zajišťuje podle §
35. zák. ze dne 16. února 1918, čís.
66 ř. z. po případě zákona
ze dne 17. dubna 1918, č. 160 ř. z. daň válečná,
je-li její zaplacení ohroženo.
Rovněž jednotlivé součástky majetkové
(hotovosti, vklady, podíly, pojistky) uprchlíků
jsou podle soupisových předpisů vázány
a podléhají ustanovení nařízení
ze dne 6. března 1919, čís. 113 a z 10. června
1919, čís. 311 sb. zák. a nař. o zákazu
vývozu cenných papírů, valut, zlata
a stříbra jakož i omezení vývozu
kolkovaných bankovek, šeků, směnek,
poukázek a vkladních knížek splatných
na území československého státu.
Každý uprchlík musí tudíž
před odjezdem opatřiti si vývozní
povolení ministerstva financí k vývozu zmíněných
hodnot, při čemž se též zkoumá,
zda zaplatil již předepsané mu daně
a dávky.