Dne 28. února 1919 uzavřena byla mezi místní
skupinou Ústředního svazu československých
průmyslníků v Plzni, v zastoupení
Škodových závodů a Spojených
strojíren v Plzni na straně jedné a Svazem
českých kovodělníků, Odborovým
sdružením československých kovopracovníků,
Československým svazem kovářů,
Československým svazem vzorkářů
a důvěrníky, v zastoupení dělnictva
na straně druhé, pracovní smlouva, obsahující
obvyklá ustanovení.
Odbor křesťanských kovodělníků
československých v Plzni, neujednal této
smlouvy se zástupci závodů, nevystoupil při
uzavírání jejím jako smluvní
strana a nepodepsal jí též.
Sbor důvěrníků Škodových
závodů měl za to, že ustanovení
smlouvy té vztahují se jen na členy oněch
organisací, které smlouvu sjednaly, ne tedy na členy
"Odboru československého křesťanského
dělnictva". Členové tohoto "Odboru"
- soudili důvěrníci dělnictva - musejí
tedy, mají-li se ustanovení smlouvy na ně
vztahovati, do jedné z organisací na této
smlouvě podepsaných vstoupiti. V tomto smyslu také
začali jednati. Nátlaku jejich podlehla řada
příslušníků jmenovaného
Odboru, kteří se přihlásili k socialistickým
organisacím důvěrníky uznávaným.
U některým bylo úsilí marné.
Jan Vlasák byl členem "Odboru československých
kovodělníků křesťanských
v Plzni" a pracoval 13 let v Škodových závodech.
Začátkem září 1919 byl na něho
učiněn nátlak, aby přestoupil do některé
z odborových organisací důvěrníky
uznávaných a, poněvadž se tak učiniti
zdráhal, byl propuštěn. Když stížnostní
komise k jeho podání rozhodla, že do práce
musí býti zpět přijat, byl druhý
den, jakmile práci nastoupil, vyzván znovu, aby
se přihlásil do některé z těchto
organisací. Vlasák však odepřel a obdržel
na to od ředitelství závodu výpověď,
prý pro nedostatek práce.
Dělník František Pokštefl, rovněž
člen shora zmíněného "Odboru
československých křesťanských
kovodělníků v Plzni", byl důvěrníky
dělníků v září 1919
vyzván, aby vstoupil do některé socialistické
organisace a když se tomu opřel, prohlásili
důvěrníci, že dělnictvo s ním
pracovati nebude, a vyzvali jej, aby si ihned pracovní
knížku vyzvedl. Jelikož Pokštefl tak neučinil,
byla mu závodem pracovní knížka poslána
do bytu. O věci bylo vyrozuměno státní
zastupitelství, aby - shledalo-li by v tomto jednání
skutkovou podstatu trestného činu - zakročilo
z povinnosti úřední.
František Klečka byl od 7. února 1919 ve Škodových
závodech v různých odděleních
jako obchodní příručí a později
jako dělník zaměstnán a byl dne 17.
září 1919 vyzván důvěrníkem
dělnictva Škodových závodů, aby
přistoupil k jedné z organisací na kollektivní
smlouvě podepsaných. Jelikož Klečka
učiniti to odmítl, odňal mu Adamec pracovní
knížku a upozornil ho, že bude propuštěn.
Dne 19. září zmeškal Klečka bez
omluvy práci a to podle jeho mínění
dalo důvěrníkům příčinu,
aby se zasadili ihned o jeho propuštění z práce.
Rovněž v případě Klečkově
byl uvědoměn úřad veřejné
žaloby, aby, stalo-li se porušení zákona,
byl právu zjednán průchod.
Vláda učinila ve všech případech
jí až dosud známých vše, co na
základě platných zákonů učiniti
mohla, aby občanské svobodě, tedy také
svobodě politického přesvědčení
byla plná zákonná ochrana poskytnuta; bohužel
nestačily platné zákony pro všechny
případy učiněného bezpráví.
Tento nedostatek byl vládou odstraněn tím,
že vydala dne 19. prosince 1919 pod čís. 662
sb. z. a n. nařízení o rozhodčích
soudech pro spory o vypuzení z práce, jež budou
rozhodovati o náhradě škody, která byla
způsobena příslušníku některé
odborové organisace podobným nedovoleným
nátlakem.
Nařízením tím bude koaliční
svoboda dělnictvu prozatímně zabezpečena,
definitivní řešení této otázky
přísluší zákonodárnému
sboru, kterému vláda předloží
osnovu zákona.
V Praze dne 10. ledna 1920.