Rozsudkem nejvyššího správního
soudu v Praze ze dne 12. ledna 1920, č. 4292/19, zamítnuta
byla stížnost inž. Jana Jeníka v Praze
do rozhodnutí bývalého c. k. ministerstva
ve Vídni ze dne 14. července 1917, č. 20076/12,
kterým bylo vysloveno, že stěžovatel je
povinen, své dvě děti dáti podle ritu
řím.-katolického pokřtíti.
Nechceme se zabývat s hlediska neodvislosti soudcovské
meritorním obsahem rozsudku, jakkoliv překvapí
ve státě, který uznává zásadu
plné svobody svědomí, i rozhodnutí
samo, tím spíše pak jeho odůvodnění,
že platné zákony ve státě nemají
býti interpretovány podle potřeby přítomné
doby, nýbrž »podle názorů v době
vzniku zákonů těch panovavších«.
Co však i při krajním šetření
zásady soudcovské neodvislosti nemůžeme
pominouti mlčením, jest okolnost, že judikatura
našeho nejvyššího správního
soudu není neodvislou, nýbrž že,
jak důvody citovaného rozsudku svědčí,
sama dobrovolně hlásí se k naprosté
závislosti na předrevoluční judikatuře
c. k. správního soudu ve Vídni, čemuž
svědčí pasus v důvodech téhož
rozsudku, že náš nejvyšší správní
soud, »rozhoduje o této stížnosti, sdílí
právní názor vyslovený již v
nálezu správního soudního dvoru ve
Vídni ze dne. 21. září 1911, č.
9853«.
Zvěděli jsme, že dokonce nejvyšší
správní soud, když vznikla otázka, má-li
se snad uchýliti od dosavadní judikatury vídeňské,
předložil otázku tuto svému plenissimu.
Je-li informace tato správná, jest závislost
našeho správního soudnictví na judikatuře
předrevolučního Rakouska tím povážlivější,
neboť znamená v podstatě popření
naší státní samostatnosti a jest v křiklavém
rozporu s ideovými základy naší revoluce
a celé existence československé republiky.
Nelze připustiti, aby judikatura samostatného státu
byla v takové odvislosti od judikatury kteréhokoli
státu cizího, tím méně však
od judikatury státu nepřátelského,
s nímž stát náš byl v konfliktu
válečném, od judikatury státu poraženého
a zaniklého.
Podepsaní táží se proto pana ministra
spravedlnosti:
1. Je-li mu známa tato povážlivá praxe
nejvyššího soudu správního v Praze
a jaké zaujímá k ní stanovisko?
2. Co hodlá pan ministr zaříditi, aby v soudnictví
československé republiky došla plného
výrazu zásada naší naprosté státní
samostatnosti a neodvislosti, a aby na příště
bylo zamezeno, by soudy československé republiky
rozhodováním svým popíraly stěžejní
zásady naší národní revoluce?