Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ministru národní obrany přísluší právo podle volného uvážení přejímati bývalé rakouské, uherské a rakousko-uherské vojenské gážisty do vojenského svazku jako československé vojenské gážisty.

Nepřevezme-li ministr národní obrany do vojenské činné služby jakožto gážisty vojenských osob z povolání, poskytne jim, jestliže nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci československé republiky, při skutečné služební době až do 5 let na jejich žádost odbytné ve výši jednoroční gáže dne 28 října 1918 požívané; činí-li skutečná služební doba více než 5 let, méně však než 10 let, poskytne se jim na jejich žádost odbytné ve dvojnásobné výši roční gáže dne 28. října 1918 požívané.

Nepřevzatým vojenským lékařům kterým byly studijní výlohy vojenskou správou nahrazeny, poskytne se na jejich žádost odbytné pouze tehdy, odsloužili-li si již 7 let podle převzatého závazku; odbytné činí v tomto případě dvojnásobnou roční gáži dne 28. října 1918 požívanou.

Činí-li konečná skutečná služební doba nejméně 10 let, poskytnou se nepřevzatým vojenským gážistům na jejích žádost a podle jejich volby buď zaopatřovací požitky podle vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení dne 28. října 1918 v bývalé monarchii rakousko - uherské platných, avšak v nejvyšší výměře VI. tř. hodnostní, aneb odbytné ve dvojnásobné výší roční gáže dne 28. října 1918 požívané, aniž by musily prokazovati svoji nezpůsobilost ke službě. Podle těchto zásad budou poskytnuty i zaopatřovací požitky pozůstalým po osobách, jimž byly podle tohoto odstavce zaopatřovací požitky přiznány.

Nároku na odbytné nemá, kdo je již před působností tohoto zákona jakýmkoliv způsobem obdržel.

Nárok v předchozích odstavcích uvedený přísluší vojenským osobám z povolání tam vypočteným, které teprve po 1. lednu 1910 nabyly domovského práva v některé obci československé republiky, jestliže jim československá státní příslušnost byla na jejich žádost, podanou do propadné lhůty vládou nařízené, výslovně přiznána.

Vojenským osobám z povolání, v předchozích odstavcích uvedeným, které se na základě opce ve smyslu mírových smluv vykonané stávají československými státními příslušníky, nároky v tomto paragrafu uvedené nepřísluší.

Nárok na odbytné nebo zaopatření podle § 2. tohoto zákona přísluší za předpokladu příslušnosti tam uvedené též vojenským gážistům do československých vojenských služeb již převzatým, kteří byli ze služebních důvodů do jednoho roku ode dne návratu ruských legií, kterýžto den bude nařízením vlády stanoven, z činné služby propuštěni; pro vyměření odbytného jest v tomto případě rozhodnou posléze požívaná gáže a pro zaopatření jích a jejich pozůstalých vojenský zaopatřovací zákon v době propuštění platný.

Nároku podle § 2. nemají vojenské osoby z povolání, které byly na základě trestního řízení podle ustanovení mírových mluv provedeného, uznány vinnými. že se dopustily činů příčících se zákonům a zvykům válečným.

Rovněž pozbývají nároku toho vojenské osoby z povolání v § 2. uvedené, jimž do jednoho roku po návratu ruských legií do vlasti (§ 3.) bude prokázáno, že buď za války poškodily československý národ nebo jeho příslušníky jednáním, svědčícím o jejich zášti proti československému národu, nebo se snažily pronásledováním československého národa neb jeho příslušníků nabýti nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů.

Byly-li osoby v prvém a druhém odstavci uvedené již do služeb československé republiky přijaty, propustí se bez jakýchkoliv nároků na zaopatření; jen za neobyčejné zásluhy v boji československé republice prokázané jest výjimka přípustna.

Řízení podle odstavce druhého, v němž musí býti poskytnuta obviněnému možnost podati vysvětlivky a případné námitky, jakož i provésti potřebné důkazy, upraveno bude nařízením.

Osobám, kterým byly přiznány vojenské zaopatřovací požitky bývalým státem rakouským, uherským nebo mocnářstvím rakousko-uherským, poskytne československá republika tyto požitky podle vojenských zaopatřovacích zákonův a nařízení bývalé monarchie dne 28. října 1918 platných, nejvýše však ve výši VI. třídy hodnostní, jestliže nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci československé republiky.

Totéž platí o osobách v odstavci prvém uvedených, které teprve po 1. lednu 1910 získaly domovské právo v některé obci československé republiky, jestliže jich československá státní příslušnost byla na jejich žádost, podanou do propadné lhůty vládou nařízené, výslovně uznána.

Nárok na zaopatření proti československé republice nepřísluší osobám v odstavcích předešlých uvedeným, které se na základě opce ve smyslu mírových smluv vykonané stávají československými státními příslušníky.

Nárok na zaopatření nemají osoby v § 5. uvedené, které byly uznány na základě trestního řízení podle mírových smluv provedeného vinnými, že se dopustily činů, příčících se zákonům a zvykům válečným, anebo jimž bude do jednoho roku (§ 3.) po návratu ruských legií prokázáno, že se dopustily jednání v druhém odstavci § 4. naznačeného; zaopatřovací požitky, jež jim byly na účet československé republiky již vyplaceny, musí vrátiti.

Veškeré gáže pro vyměření odbytného neb zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona rozhodující, budou přezkoumány a v případech mimořádného a poměry neodůvodněného postupu za války na výši normálním postupem dosažitelnou sníženy.

Provésti tento zákon přísluší ministru národní obrany v dohodě se súčastněnými ministry.

Vláda předložila svého času Národnímu shromáždění osnovu zákona o přejímání státních úředníkův a zřízenců, jakož i úředníkův a zřízenců státních podniků. (Tisk č. 7.)

V osnově té bylo do § 4. pojato ustanovení:

»Vláda má právo do jednoho roku ode dne vyhlášení tohoto zákona propustiti bez jakýchkoliv nároků, nebo do výslužby dáti úředníky a zřízence státní, třeba slib vykonali. Postižený úředník má na vůli do 14 dnů ode dne doručeného usnesení podati vládě skrze svého bývalého představeného výklad o své dosavadní činnosti a udati důvody, pro které soudí, že se mu propuštěním stala křivda.«

Ústavní výbor, jednaje o této osnově změnil § 4. takto:

»Zvláštním zákonem upraví se právo vlády ve výjimečných případech propustiti ze služby do jednoho roku od platnosti zákona počínajíc, jednotlivé zaměstnance, pokud byli ve službě již před 28. říjnem 1918, i z jiných důvodů. než stanoví služební pragmatika.«

Při tom ústavní výbor podle zprávy ze dne 28. ledna 1919, tisk č. 424, vycházel z názoru, že jest sice nesporným právem nové republiky zbaviti se všech elementů, jež ve sboru státních zaměstnanců za staré vlády namnoze z důvodů osobního prospěchářství vystupovali proti českému národu že však výkon tohoto práva, jež tak hluboce zasahuje do existence zřízenectva, musí býti zevrubně upraven, aby bylo vyloučeno jeho zneužívání na př. z důvodů stranicko-politických a zabráněna každá nespravedlivost. Při tom bylo výslovně podotčeno, že právo toto vládě vyhrazené jest rázu výjimečného a proto i časově, to jest na rok od platnosti recte působnosti zákona o přejímání státních úředníků a zřízenců obmezeno.

Zákon zmíněný byl v textaci ústavním výborem navržené bez námitek jednohlasně přijat.

Na základě toho vypracovalo ministerstvo vnitra osnovu zákona o pensionování a propuštění státních zřízenců, již předložilo dne 15. března 1919 pod č. j. 8728 (1919/3) ministerské radě k projednání. Jak v důvodové zprávě výslovně se podotýká, přiklonilo se ministerstvo vnitra v novém návrhu plně k názorům ústavního výboru.

V § 1. uvedené osnovy stanovilo ministerstvo vnitra, že ústřední úřady jsou oprávněny do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona dávati do výslužby anebo ze služby bez jakýchkoli nároků propouštěti státní úředníky a zřízence, kteří do 28. října 1918 byli ve službách státu rakouského, nebo mocnářství rakousko-uherského, jakož i úředníky a zřízence podnikův a fondů těchto států, jestliže se za války ve své úřední činnosti z vlastního popudu dopustili jednání, jež podle daných poměrů svědčí buď o vysloveně nepřátelském smýšlení proti československému národu, anebo o snaze nabýti z pronásledování československého národa a jeho příslušníků nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů.

Proti osnově této podalo ministerstvo spravedlnosti jisté námitky, takže konečně byla osnova ve změněné textaci v ministerské radě dne 23. dubna 1919 schválena a předložena Národnímu shromáždění k projednání.

Text této nové vládní osnovy odchyluje se v mnohém od původní vládní předlohy. Tak obsahuje § 1. omezení »nejsouce k tomu vázáni ani služebními předpisy ani zákony neb platnými nařízeními«, dále vylučuje použití nového zákona na soudcovské úředníky, v § 2. stanoví fakultativní možnost vyžádati si vyjádření příslušné disciplinární komise (nikoli obligatorně).

Tato vládní předloha projednávána byla v ústavním výboru, při čemž došel vládní návrh částečné pozměny.

Podle § 2. návrhu ve stylisaci ústavního výboru má ustanovení § 1. odst. 1. platiti obdobně i o osobách vojenských.

Podle toho by byl ústřední úřad, t. j. ministerstvo národní obrany, oprávněno dávati do konce června 1920 do výslužby neb ze služby bez jakýchkoli nároků propouštěti důstojníky (vojenské osoby), kteří do 28. října 1918 byli ve službách státu rakouského, neb mocnářství rakouskouherského, jestliže se zjistí, že tito důstojníci (vojenské osoby) se za války, nejsouce k tomu vázáni ani služebními předpisy, ani zákony nebo platnými nařízeními, dopustili jednání, jež podle daných poměrů svědčí buď o výslovně nepřátelském smýšlení proti československému národu, nebo o snaze nabýti z pronásledování československého národa a jeho příslušníků nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů.

S ustanovením tímto nemohlo by ministerstvo národní obrany projeviti souhlas a to z těchto důvodů:

1. Ustanovení toto jest příliš mírné a nevystihovalo by všech případů, kdy bývalý rakouský (uherský) důstojník jest nehoden státi se československým důstojníkem, rep. kdy by se odporučovalo nepřiznati mu nároky pensijní atd. oproti československému státu. Dá se čekati, že se takový důstojník vždy úspěšně obhájí námitkou, že »byl k tomu vázán služebními předpisy, neb zákony, neb platnými nařízeními«.

2. I v těch případech, jichž skutkovou povahu bylo by lze subsumovati pod jednání v § 1. popsané, nebylo by lze práva ústředního úřadu použíti, přišlo-li by jednání na jevo teprve po měsíci červnu 1920, na př. až po návratu ruských legií. Při tom se poznamenává, že ruští legionáři mají mnohý usvědčující materiál proti jednotlivcům po ruce, jehož by však nebylo lze použíti, kdyby byla možnost omezena časově až po měsíc červenec 1920.

3. Ustanovení zmíněné jest i potud nebezpečno, že by se na základě něho snažili mnozí argumentovati a contrario, že nedopustili-li se žádných jednání, jež podle daných poměrů svědčí buď o výslovně nepřátelském smýšlení proti československému národu, nebo o snaze nabýti z pronásledování československého národa a jeho příslušníků nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů, resp. dopustili-li se jich sice, avšak z toho důvodu, poněvadž byli k tomu vázáni služebními předpisy, zákony a platnými nařízeními, mají nárok na to, aby byli přijati do svazku československé armády, jakožto gážisté. To by odporovalo však naprosto dosavadní praxi, jakož i snaze po očistě armády a bylo by s to působiti nepříznivě v řadách mužstva i ostatního důstojnictva. Ministerstvo národní obrany musí na tom trvati, že přejímání do československé armády býv. rak., uher. neb rak. uher. gážistů spadá do jeho kompetence a že tu musí postupovati podle volného uvažování podle individuelního vyšetření charakteru a mravní způsobilosti uchazečů, jakož i se zvláštním zřetelem k potřebám a organisaci armády. Za účelem individuelního zkoumání způsobilosti zřídilo si ministerstvo národní obrany pomocný orgán, jménem osobní a stížnostní komise, jež na základě sneseného materiálu činí konkrétní návrhy, zda-li uchazeč vyhovuje podmínkám státi se československým gážistou.

4. Osnova nepojímala by ostatně býv. uherských (honvédských) důstojníků (vojenských osob).

5. Osnova neposkytovala by možnosti zbaviti pensí osoby vojenské, již za bývalé vlády do pense dané a těžce se na našem národě provinivší.

6. Osnova tato podle svého důvodu vzniku byla vypracována jedině pro civilní státní zřízence a nehodí se vůbec pro osoby vojenské, o nichž nebyl vydán ještě žádný zákon, analogický zákonu ze dne 7. února 1919, č. 74. sb. zák. a nař.

7. Ustanovení toto nebylo by konečně s to, rozřešiti celý komplex sporných otázek přejímání býv. rak., uher. neb rak. uher. důstojníků se týkajících, ba vypadlo by dokonce z rámce zamýšleného řešení.

Z důvodů těchto nelze osnovu o státních zaměstnancích rozšířiti na osoby vojenské, nýbrž pro osoby vojenské dlužno vydati zákon zvláštní, jenž by upravil současně všechny důležitější otázky, týkající se důstojnictva býv. rakousko-uherské armády.

Předložená osnova má právo tyto otázky řešiti.

Ministerstvo národní obrany nepotřebuje zdůrazňovati, že osnova tato jest velice akutní; její předložení bylo již ohlášeno též v odpovědi ministra národní obrany na dotaz členů N. S. Zeminové, Laubeho, Maxy a soudruhů o přejímání důstojníků do československé armády.

Povšechně možno ještě poznamenati, že podle ustanovení § 216. Saint-Germainské mírové smlouvy »nemohou poživatelé vojenských platů odpočinkových od bývalého mocnářství rakousko-uherského, kteří byli uznáni neb stali se mírovou smlouvou příslušníky jiného státu než Rakouska, pokud se týká jich odpočinkových platů, požadovati nic na vládě rakouské«.

S druhé strany však nesluší přehlédnouti, že československá republika není žádným právním sukcessorem bývalé monarchie; ze základního pojetí smlouvy SaintGermainské a z různých jejich ustanovení vyplývá, že za právní nástupce mocnářství rakousko-uherského pokládají se nynější Rakousko a Uhersko. Nemá tudíž československá republika žádného právního ani mezinárodně uloženého závazku postarati se o všechny býv. rakouské vojenské gážisty, domovským právem do našeho státu příslušející, bez rozdílu a za každou cenu. Jest zajisté nemyslitelno, aby československé republice připadli na obtíž její největší nepřátelé, kteří se těžce za války proti československému národu provinili.

Z této základní myšlenky předložená osnova vychází.

K odůvodnění jednotlivých ustanovení se ještě poznamenává:

Ustanovením tímto má se dostati zákonného podkladu samozřejmě dosavadní praxi, že ministerstvo národní obrany může podle volného uvážení přejímati do činné služby jakožto československé gážisty vojenské osoby aktivního stavu bývalé rakousko-uherské armády. Již ve všeobecném odůvodnění bylo k tomu poukázáno, že ministr národní obrany zřídil si k individuelnímu projednání přihlášek bývalých rakouských, uherských a rakouskouherských gážistů a pensistů vojenských t. zv. osobní a stížnostní komisi, jež o každé přihlášce provádí podrobné šetření a podle jeho výsledku činí konkrétní návrhy stran přijetí žadatele; návrhy této komise bývají přezkoumány ještě komisí revisní. Konečné rozhodnutí vydává ovšem ministr národní obrany sám.

Ustanovením tímto má se dostati jakéhosi materielního zaopatření vojenským gážistům do služeb československé armády nepřevzatým.

Osnova vychází ze zásady, že teprve po dosažení 10leté efektivní služby lze přiznati nepřevzatým gážistům nárok na trvalé zaopatřovací požitky, jaké by jim podle vojenského zákona zaopatřovacího ze dne 27. prosince 1875, č. 158 ř. z., resp. příslušného uherského zákona v den vzniku československého státu platného příslušely, kdyby byli podle tohoto zákona pro nezpůsobilost do výslužby dáni. Ovšem nepokládá osnova za potřebné nésti pense v celé jejich výšce, nýbrž navrhuje převzíti nejvýše pense VI. třídy hodnostní. Gážistům vyšších tříd hodnostních by se tudíž vyměřily pouze zaopatřovací požitky VI. třídy hodnostní. Nemají-li nepřevzatí gážisté dosud deseti effektivních let služebních, pak nelze jim zajisté poskytnouti žádného trvalého pensijního zaopatření, nýbrž lze jim přiznati pouze nárok na určité odbytné, pro něž se navrhuje podle norem pro státní zaměstnance platných - jednoroční gáže při skutečné služební době do 5 let a dvojnásobná roční gáže při skutečné služební době od 5 do 1 0 let. Pro vojenské lékaře vojenských stipendií požívavší, bylo dlužno stanoviti výjimku, odůvodněnou závazkem k 7leté službě, jejž na sebe převzali.

Nárok na odbytné nemá příslušeti vojenským gážistům, kteří je již před platností tohoto zákona jakýmkoli způsobem od kteréhokoli státu obdrželi.

Ministerstvu národní obrany jest známo, že republika rakouská vyplácela všem vojenským gážistům býv. mocnářství dosti značné odbytné, prohlásili-li se pro německo-rakouskou republiku. Jest zajisté zcela odůvodněno, aby osobám, které takto odbytné přijaly, byl jakýkoli nárok na odbytné oproti našemu státu odepřen.

Pokud se týče státní příslušnosti, byl v osnově vzat zřetel na příslušná ustanovení mírových smluv; vojenským gážistům, kteří na základě opce ve smyslu mírových smluv stanou se příslušníky naší republiky, nárok na odbytné, resp. pensi přiznati nelze.

Podotýká se, že navrhovaným ustanovením bude konečně materielní stránka otázky vojenských gážistů býv. mocnářství rozřešena. Finanční efekt tohoto návrhu přesně uvésti nelze. Lze však tvrditi, že se tím ulehčí státním financím, ježto tím odpadne pro československou republiku placení gáží nepřevzatým, avšak řádně se přihlásivším gážistům neslovanských národností; neboť osobám takovým vyplácí až dosud československá republika čistou gáži, ačkoli žádné služby nekonají. Zredukováním vyšších pensí na maximální výši VI. třídy hodnostní docílí se ročně jistě úspory.

Ustanovení toto jeví se potřebným z toho důvodu, že bude musiti patrně československá vojenská správa ze služebních (organisačních) důvodů přikročiti k přeložení mnohých gážistů do neaktivity, které po převratu do svých služeb již převzala. Toto propuštění z činné služby bude zvláštně nutným, až bude provedena definitivní organisace branné moci v rámci nového branného zákona a až po návratu ruských legií do vlastí bude možno přesně stanoviti, jak velikým počtem důstojníků československá republika disponuje. Aby však poměr důstojnický nabyl jisté stability, a aby nebyl důstojník trvale vysazen možnosti býti kdykoli propuštěn, navrhuje se časové omezení zmíněného propuštění a to na jeden rok ode dne návratu ruských legií, jak bude ministerstvem národní obrany stanoven. Do té doby bude definitivní organisace československé branné moci jistě provedena a důstojnický sbor již doplněn.

Jest přirozeno, že osobám podle tohoto paragrafu z činné služby propuštěným, musí se dostati - podle délky efektivní služby - buď odbytného neb pensijního zaopatření. Pro vyměření odbytného sluší ovšem v tomto případě vzíti za základ posléze požívanou gáži a případnou pensi dlužno vyměřiti podle vojenského zaopatřovacího zákona, který bude v době propuštění z činné služby v platnosti.

Podotýká se, že propuštění v tomto paragrafu normované jest přípustno, ježto přijetí gážistů z povolání do československé armády se dálo až dosud s podmínkou, že to nebude v odporu s budoucí organisací československé branné moci.

Ustanovení prvního odstavce má na mysli článek 173. mírové smlouvy SaintGermainské a článek 228. mírové smlouvy Versaillesské, podle nichž osoby, dopustivší se za války činů příčících se zákonům a zvykům válečným, mohou býti postaveny před vojenské soudy; budou-li uznány vinnými, jest zajisté spravedlivo, aby tím pozbyli i jakýchkoli nároků, které by jim jinak tento zákon poskytoval.

Druhý odstavec normuje další případ, kdy se nárok na odbytné, resp. zaopatření pozbývá, totiž případ kvalifikovaného nepřátelství oproti československému národu. Jest potřebí, aby skutková povaha byla co nejpřesněji stanovena, by nemohlo býti ustanovení tohoto zneužíváno. Osnova navrhuje ustanovení odlišná od osnovy o propuštění státních zaměstnanců na československém národě se provinivším; podle přiložené osnovy jsou možny dva případy:

a) Poškození československého národa neb jeho příslušníků za války, jež se stalo jednáním, svědčícím o zášti, t. j. o zvláštní nenávisti k československému národu;

b) snaha - byť i bezvýsledná - z pronásledování československého národa neb jeho příslušníků za války nabýti nějakých zvláštních výhod a prospěchů pro sebe neb svoje příslušníky.

Jest přirozeno, že výjimečný ráz tohoto opatření, jakož i dalekosáhlost jeho následků vyžaduje, aby v řízení, které se zavede, byla obviněnému poskytnuta možnost podati vysvětlivky a případné námitky a provésti potřebné důkazy, ostatně může býti přenechána detailní úprava tohoto řízení cestě nařizovací.

Ježto se mohlo státi, že do služeb československé republiky byli již převzati gážisté, již dopustili se některých z jednání v tomto paragrafu popsaných, jest dlužno v zájmu očisty stanoviti, že takoví gážisté budou bez jakýchkoli nároků na zaopatření propuštěni, leda že by byli československé republice v boji (na Slovensku) prokázali neocenitelné služby a tím se sebe smyli skvrnu na nich lpící. Poznamenává se, že důstojníky justiční jako soudce možno v těchto případech propustiti jen pokud nejsou nesesaditelni, platíť pro důstojníky pro justiční službu jako soudce podle novelovaného § 26. vojenského trestního řádu, pokud jde o sesazení z úřadu, prozatímního sproštění služby a dání na odpočinek táž ustanovení jako pro soudce civilní. S ohledem na třetí odstavec § 6. zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 144 říš. zák. o moci soudcovské, jímž možnost přesazení a dání na odpočinek u soudů uznána jest po dobu změny organisace soudní, jakož i na zákon se dne 2. listopadu 1918, č. 6 sbírky zákonů a nařízení, podle něhož oba 2 let po vyhlášení tohoto zákona platí pro řádné soudy I. a lI. instance za dobu jich organisace, mohou do 4. listopadu 1920 býti přesazeni neb dáni na odpočinek soudci civilní. Proto lze propustiti z důvodů v tomto §u uvedených důstojníky justiční jako soudce rovněž pouze do 4. listopadu 1920. Ovšem u posléz jmenovaných jest možnou na rozdíl od civilních soudců vždycky přesaditelnost a tudíž po případě i přesazení z funkce soudcovské, čímž by ovšem zanikla i svrchu uvedená nesesaditelnost.

Ustanovením tímto přejímá náš stát na sebe zaopatřovací požitky, jež jeho příslušníkům příslušely oproti bývalé monarchii, ovšem opět pouze v maximální výměře požitků VI. třídy hodnostní.

Závazek tento náš stát de facto již převzal a jej též plní, ustanovením tímto nastane navrhovanou redukcí pensí jistá finanční úleva.

Lze poukázati na poznámky k odstavci 4.

Ježto se stalo, že za války bylo mnoho »mimořádných postupů a povýšení«, jichž se dostalo jednotlivcům, obzvláště se v bývalé monarchii a namnoze též v boji proti československému národu osvědčivším, jeví se potřebným, aby všechny tyto mimořádné postupy a povýšení byly přezkoumány a aby za základ pro vyměření odbytného a pensi podle navrhovaného zákona byly vzaty jen ty gáže, jež bylo lze normálním postupem dosáhnouti.

Ve formálním ohledu se navrhuje, aby předloha tato byla přikázána výboru brannému a rozpočtovému s tím, aby o ní do 8 dnů zprávu podaly.