Ještě za války byla organisována dobrovolná
péče o válečné poškozence,
která hlavní zřetel obracela k vybudování
nových existencí invalidův a navrácení
těchto práci a životu. Umísťování
invalidů v soukromých podnicích bylo však
poměrně daleko snadnější, než
jest tomu dnes. Nedostatek pracovních sil nutil zaměstnavatele
aby přijímali do svých služeb i méněcenné
síly pracovní, na druhé straně zaměstnávání
invalidů bylo příkazem tak zv. "válečného
patriotismu". K vážnému řešení
této jistě důležité otázky
však nedošlo, takže po ukončení války
desetitisíce invalidů marně se o práci
a trvalejší zaměstnání uchází.
Poměry na trhu pracovním jsou denně horší,
invalida stává se nebezpečným konkurentem
zdravých pracovníků, kteří
neradi vidí, když invalida vzdor své menší
výkonnosti béře tentýž plat a
má ještě svou invalidní rentu. Palčivost
tohoto problému bude tím větší,
čím déle bude otáleno s pronikavou
úpravou a vymezením určitých povinností
všech zaměstnavatelův oproti válkou
poškozeným občanům.
Státní správa vyhovuje jen z nepatrné
části žádostem invalidův o místa.
U poštovních a železničních úřadů
leží sta nevyřizovaných žádostí
invalidů, rovněž i jiné státní
úřady, obce a t. d. mají možnost určitý
počet invalidů zaměstnati. Při umístňování
invalidů není ovšem myslitelno, aby invalidé
byli do veřejných služeb přijímáni
za každou cenu, poněvadž určitá
kvalifikace musí vždy býti předpokladem
pro přijetí do služeb veřejných,
jest však nesporno, že nejméně 20-30%
míst podúřednických možno se
zdarem účelně obsaditi válečnými
poškozenci. Také pro místa úřednická
při zdravé organisaci sprostředkování
práce - možno v řadách válečných
poškozenců nalézti dostatečný
počet kvalifikovaných sil.
Poněvadž však nebylo by národohospodářským
pokrokem zvyšovati počet úřednického
a kancelářského proletariátu, bude
třeba, aby při konečné úpravě
této otázky bylo hlavně přihlíženo
ke skutečným možnostem válečných
poškozencův a tu máme za to, že návrat
k původnímu zaměstnání před
válkou jest zpravidla nejlepším východiskem
při tvoření nové existence.
Zde bude nutno, aby také soukromí zaměstnavatelé
byli přinuceni ku konání svých povinností.
Máme především na mysli takové
závody, které zaměstnávají
více jak padesát dělníků. Tyto
závody mohou velmi dobře a bez jakékoliv
újmy zaměstnati 10 až 15% válečných
poškozenců, kterýžto počet může
býti individuálně stanoven podle fysické
zdatnosti a odborné znalosti uchazečů. Účelné
přeškolování válečných
invalidů za účelem výcviku k novému
povolání, tak jak jest organisováno zemskými
úřady pro péči o válečné
poškozence, znamenitě přispívá
k výhodnému a oboustranně prospěšnému
zaměstnávání poškozenců
v soukromých závodech.
Aby umísťování válečných
poškozenců (invalidů a vdov po padlých
a zemřelých vojínech) mohlo býti trvale
zabezpečeno, bude dále nutno zdokonaliti dosavádní
organisace sprostředkování práce a
provésti její účelnou decentralisaci.
Okresní úřady pro péči o válečné
poškozence jsou zajisté předurčeny,
aby otázce sprostředkování práce
plnou pozornost věnovaly.
Předpokladem k úpravě této otázky
jest ovšem vydání zákona, kterým
by stanoveny byly zásady sprostředkování
práce pro válečné poškozence
a povinné přijímání těchto
do služeb soukromých i veřejných.
Poněvadž od řádné úpravy
této otázky závisí existence desetitisíců
válkou poškozených občanů navrhují
podepsaní:
Vláda se vyzývá, aby předložila
Národnímu shromáždění
osnovu zákona, kterým se upravuje otázka
sprostředkováni práce pro válečné
poškozence a povinné umístňování
těchto v soukromých i veřejných podnicích.
V ohledu formálním budiž tento návrh
přikázán sociálně-politickému
výboru.