Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ve 34. schůzi Národního shromáždění dne 27. února r. 1919 bylo rokováno o zprávě školského výboru (tisk 433) týkající se návrhů dra. Mareše, dra. Srdínka, dra. Krejčího a soudr. (tisk 161, 168, 208) na změnu zákona ze dne 28. února 1882 ř. z. č. 24 o universitě Karlově-Ferdinandově v Praze. Zpráva byla usnesením Národního shromáždění vrácena školskému výboru, aby o věci znova uvažoval, hledě zvláště k tomu, aby poměr university německé úplně odpovídal principu restituce, tak že by česká universita byla postavena jakožto universita Karlova, od níž by byla universita německá úplně odloučena, a aby vláda se vynasnažila odpomoci tísni české university administrativním opatřením ohledně budov, které nejsou pod závorou zákona z r. 1882.

Další vodítko bylo dáno resolucemi schválenými Národním shromážděním podle návrhu výboru rozpočtového, spolu s finančním zákonem na rok 1919 (tisk 1218), aby německá universita byla odloučena od university Karlovy, aby Karolinum, universitní archiv, insignie, pečeti, jakož i památky po českých učencích, působivších na pražské universitě před r. 1882, které jsou v držení university německé, byly odevzdány universitě české.

Hlavní důvod, pro který otázka obou pražských universit nebyla již tehdy vyřízena byl, že nemělo být o tom rozhodováno před ukončením mírového jednání. Neboť akademicky senát německé university v Praze protestoval u československé vlády proti tomu aby bylo o německé universitě v Praze, jakožto kulturním statku německého lidu v Čechách, rozhodováno, dokud nebude rozhodnuto o příslušnosti zněmčených krajů Čech k československému státu. Protestoval zvláště též proti tomu, aby německé universitě byly odnímány některé ústavní budovy a přidělovány universitě české ke zmírnění její tísně. Československá vláda snažila se odpomoci tísni české university aspoň výměnou některých budov německé university za budovu university české, avšak bez výsledku, jak svědčí její odpověď na příslušný dotaz v Národním shromáždění (tisk 1345).

Mírová smlouva jest uzavřena a německým obyvatelům našeho státu jest přiznána "československá národnost". Československá vláda prohlásila ve školském, nyní kulturním výboru 27. srpna 1919 ústy ministra školství a národní osvěty, že není překážky, aby universitní zákon z r. 1882 byl změněn v tom smyslu, aby česká universita byla postavena na místo university Karlovy a německá universita aby byla od této odloučena, a aby historické památky, které má v držení universita německá, byly odevzdány české universitě Karlově.

Ústavní budovy a všechna zařízení od r. 1882, které má německá universita, mají býti jí ponechány. Záleží především na tom, aby veliký, ideální, kulturní statek, jakým je stará pražská universita Karlova, byl cele vydán zase do rukou českého národa, jenž již při rozdělování této university r. 1882 raději se vzdal statků hmotných, jen aby zachoval historickou a právní souvislost české university s universitou Karlovou. V tom smyslu má býti zjednána restituce.

Ve zprávě školského výboru (Tisk 433) byly již obšírněji vylíčeny dějiny pražské university Karlovy i jejího rozdělení r. 1882, podle vypsání našich dějepisců Tomka a Golla. Tuto vytkneme jen hlavní fakta a z nich plynoucí důsledky.

Karel IV. založil universitu v Praze jakožto český král, se svolením českých stavů, nákladem českého království, a to, podle slov zakládací listiny, pro věrné obyvatele království, ale ovšem též pro cizí hosti, kteří měli býti zváni k účastenství. Byla to tedy universita českého státu a tudíž i českého národa, jakožto národa státního. "Věrnými obyvateli království" mohli by býti rozuměni také němečtí obyvatelé měst; ale ti tehdy netvořili zvláštního národa, nýbrž byli počítáni k národu českému; kromě toho, jejich účastenství na universitě bylo v poměru k účastenství národa českého velmi skrovné. Za to hrnuli se na pražskou universitu Němci z jiných zemí, tak že ji opanovali převahou množství, ne ducha, a vládli na ní třemi hlasy proti jednomu českému.

Král Václav IV. uznal za nespravedlivé, ano za velice neslušné, aby národ německý, jenž nemá dosud obyvatelského práva v království Českém, si přiosoboval ve věcech universitních tři hlasy, kdežto národ český, téhož království pravý dědic, aby jen jednoho hlasu užíval. I nařídil dekretem kutnohorským r. 1409, aby ten poměr byl převrácen. Avšak "německý národ" nepodrobil se královskému rozkazu a nepřijal po tom, po delším vyjednávání, ani nabídnutí rovného práva s národem českým na universitě Když neměl universitou vládnouti, vzdal se jí raději docela. O tom máme Husovo svědectví: Nikdo Němců nevyhnal, jejich vlastní snešení je vyhnalo, pokuty čtyři, totiž křivopřísežnictví, zbavení cti, exkomunikace a pokuta 100 kop, než by chtěli českému národu tři hlasy připustiti, že chtí vůbec z Čech vyjíti a nikdy pro učení se nevrátiti.

"Německý národ" vzdal se tedy ze své vůle university Karlovy. Vystěhoval se z Prahy v počtu mnoha tisíc mistrův i studentův. A nikdy potom nečinil žádných nároků na universitu Karlovu - až teprve za našich časů.

Universita Karlova zůstávala potom po dlouhá staletí v rukou českého národa, jakožto zařízení českého státu, jehož osudy sdílela. Bělohorský vítěz zdeptal český národ, porušil český stát a zrušil universitu Karlovu, až na její jméno, vydav její statky a privilegia - nikoli Němcům, nýbrž jesuitům, aby vyplenili české kacířství.

Po málo letech r. 1638, Ferdinand III. obnovil universitu Karlovu ve fakultě právnické a lékařské, ponechav jesuitům zastupovati fakultu theologickou a filosofickou. Po čtvrt století byly tu tedy také university dvě, Karlova a Ferdinandova. Po dlouhých sporech spojil je konečně Ferdinand III. r. 1654 v jednu universitu Karlovu- Ferdinandovu. Jméno Ferdinandovo, není jasno, zda jest míněn Ferdinand I., II. nebo lIl., víže se k jesuitské akademii, založené vlastně proti universitě Karlově. Sluší se tedy, aby universita Karlova byla toho jména zbavena.

Universita pražská byla stále universitou českého národa a českého státu, i když byla v rukách jesuitů a mluvila latinsky: neboť měla sloužiti kultuře českého národa. O německé universitě v Praze tehdy nemůže býti řeči, třebas i byli bývali mezi profesory také Němci. Teprvé r. 1784 byla na universitu zavedena němčina, ne z nějakého práva německého národa, nýbrž vedle mrtvé latiny jakožto jazyk živý. Profesoři byli Čechové a ještě více studenti, jenom že nevyučovali a neučili se již latinsky, nýbrž německy. Tehdy Čechové mluvili učeně německy, jako Němci mluvili francouzsky, z toho nelze odvozovati žádných národních práv ani pro Němce ani pro Francouze. A když r. 1848 se probudil k novému veřejnému životu i jazyk český, prohlášena na pražské universitě svoboda jazykův.

Českému jazyku ovšem brzy zabraňováno užíti této svobody policejně, absolutistická vláda rakouská pronásledovala ty, kteří by byli chtěli přednášeti na universitě jen česky. Po pádu absolutismu počal rozvoj českého školství středního, které vyžadovalo českých přednášek zvláště na filosofické fakultě. Český sněm naléhal důtklivě, aby byla na pražské universitě provedena úplná rovnoprávnost, v zásadě dávno uznaná, a to ne jen pro praktickou potřebu, nýbrž i proto, že národ má právo na duševní vývoj ve svém jazyku.

Tato nová zásada, prohlášená ústy Lva Thuna, platila především pro národ český; neboť německý národ nepotřeboval k duševnímu vývoji svým jazykem právě university.

Tato nová zásada znamenala vlastně uznání university za kulturní statek národa. A od toho času počali též Němci činiti nárok na pražskou universitu jakožto kulturní statek německého národa a počali ji prohlašovati vůbec za první německou universitu, což opakovali všude a stále s takovou jistotou, že i leckteří Čechové tomu uvěřili. Zapomněli Němci na pokuty čtyři, křivopřísežnictví, zbavení cti...

Po lehkém vítězství nad Francií r. 1871 vzrostl německý nárok i na pražskou universitu tak, že prohlašována za čistě německou, a českému národu upírán jakýkoli nárok na ni. Německo-liberální vláda rakouská počala skrze ministra Stremayra soustavně poněmčovati pražskou universitu, dosazujíc na ni německo-nacionální profesory a Čechy téměř úplně vylučujíc. Profesoři byli Němci, namnoze cizozemci; ale studentstvo bylo převážnou většinou české, jsouc nuceno poslouchati jen německé přednášky a skládati jen německé zkoušky. Jak rychle a důkladně bylo prováděno poněmčování pražské university od hora, ukazuje se na dvou pamětních spisech akademického senátu této university: r. 1868 přimlouval se akademický senát za provedení rovného práva jazykův na universitě; r. 1881 však akademický senát téže university, protestuje prudce a urážlivě proti každému nároku českého národa na pražskou universitu, kterou prohlašuje za čistě německou, a odkazuje český národ, potřebuje-li vůbec university, na zřízení zvláštní, nové české university. Podle vůle tohoto akademického senátu bylo též zařízeno provádění rozdělovacího zákona z r. 1882, tak, aby německá universita se jevila jako vlastní pokračování staré university Karlovy, kdežto česká universita měla míti ráz university nově zřízené, kromě jména a formálního uznání historické a právní souvislosti s universitou Karlovou. Tento úmysl vylíčil a skutečnostmi doložil akademický senát německé university ve spise "Die Entstehung und Rechtsstellung der deutschen Universität in Prag 1919." vydaném proti změně universitního zákona z r. 1882, o němž doznává, že sice jeho základní zásadou bylo rovné právo, že však se do něho vplížilo německé ponětí, že německá universita je ta stará, a česká nová. Nemůže býti silnějšího důvodu pro spravedlivost změny onoho zákona, než toto doznání akad. senátu německé university, že základní jeho zásada rovného práva byla v něm porušena vplížením ponětí německého, kterým se německá universita vplížila do materiálního dědictví university Karlovy.

Tohoto materiálního dědictví, ústavů, sbírek, zařízení, vzdal se tehdy český národ, jen aby zachoval dědictví ideální, totiž historickou a právní kontinuitu české university s universitou Karlovou. Český národ nikdy se nevzdal tohoto svého dědictví a nikdy nebylo mu též žádným právním nebo státním aktem odňato. Český národ hájil též vždy jednotnosti a nedílnosti university Karlovy, požaduje jen provedení rovného práva, tak aby stejně sloužila oběma národům obývajícím Českou zemi; proti jeho vůli došlo k jejímu rozdělení.

Naproti tomu "německý národ" nedbal o universitu Karlovu, když na ní nemohl sám vládnouti. Vzdal se jí svévolně r. 1409 zapřisáhnuv se, že se na ni nikdy nevrátí. Není žádného právního nebo státního aktu, kterým by byla bývala Karlova universita znovu vydána německému národu. Němectví vplížilo se na ni "zlým obyčejem," o němž praví Hus: "Němci uvedouce zlý obyčej nechtí nikoliv ustoupiti řkouce: ist unze rech, totiž: to jest naše právo." A když český národ se počal hlásiti o své dědictví a domohl se již aspoň uznání rovného práva na universitě Karlově, upřeli mu je, prohlašujíce tuto universitu za čistě německou od počátku. Nestrpěli pravého dědice vedle sebe, bojíce se právem, aby se sám neujal svého dědictví. I přivodili raději rozdělení staré pražské university Karlovy, zabezpečivše si především její materielní zařízení, a ukázali tak naprostý nedostatek piety k tomuto velikému kulturnímu dědictví.

Nedostatek piety k universitě Karlově v Praze jest u Němců pochopitelný, neboť nebyla po věky jejich jediným kulturním ohniskem, jakým byla národu českému. Ani Němcům v Čechách nezáleží na universitě Karlově v Praze, když nemůže býti celá jejich. Ve schůzi kulturního výboru dne 27. srpna 1919 oznámil ministr školství a národní osvěty, že akademický senát německé university v Praze v souhlase s profesorskými sbory všech fakult podal k československé vládě odůvodněnou žádost za přeložení této university z Prahy do některého města v území osídleném většinou od Němců.

Tato žádost akademického senátu německé university v Praze znamená především opětné dobrovolné vzdání se university Karlovy, jež přece nemůže býti z Prahy nikam jinam přeložena. Jest dále dostatečným důvodem, aby německá universita byla od university Karlovy úplně odloučena a aby bylo učiněno zákonité opatření, aby cenné památky university Karlovy, archiv, insignie, všechny věci významné pro vývoj university Karlovy i pro kulturní vývoj českého národa, které jsou podle zákona z r. 1882 v držení university německé, byly odevzdány české universitě Karlově v Praze a tato tak úplně zabezpečena. Německá universita v Praze musí býti uvolněna, má-li býti z Prahy přeložena. Možno tedy navrženou změnu universitního zákona z r. 1882 považovati za první krok, kterým se vychází vstříc přání vyslovenému německou universitou samou. Přeložení německé university z Prahy do některého města v území obývaném většinou od Němců jest otázka velkého dosahu kulturního i politického a významu takořka historického. Proto uvažoval o ní kulturní výbor spolu s vládou velmi pečlivě. Nebylo možno ponechati ji stranou, poněvadž souvisí těsně s řešením poměru obou pražských universit k universitě Karlově. Kdyby německá universita mohla býti po své žádosti z Prahy přeložena, byl by poměr ten rozřešen snadno a v obapolném souhlase; bude-li však třeba německou universitu v Praze zadržeti, tu její odloučení od university Karlovy bude s německé strany prohlašováno za bezpráví a útisk, i bude třeba odůvodniti obojí, i ono zadržení i odloučení, zvláště pevnými důvody.

Přeložení z Prahy žádá si německá universita jistě především ve vlastním zájmu, ježto poznává, že není pro ni v Praze náležitého národního prostředí, bez něhož universita jakožto ohnisko národní kultury nemůže prospívati. Tento důvod, kdyby byl čistě jen kulturní, byl by nevývratný a musilo by se státi podle něho, podle zásady, že národ národu nemá překážeti v kultuře. Tuto zásadu měl by zachovávati právě národ český, jenž velmi trpěl tím, že proti němu nebylo této zásady dbáno. Tento důvod, jakožto čistě kulturní, bude trvati, až mu bude vyhověno; a potom mohlo by dojíti k tomu, že by Němci, kromě university, zadržované v Praze, se domáhali druhé university v území od nich obývaném.

Čistě kulturní důvod požadoval by přeložení německé university z Prahy v zájmu obou universit, německé i české. Neboť dvě university národně rozdílné v jednom městě překážejí si navzájem ve svém rozvoji. Obě university trvají v Praze vedle sebe již téměř 40 let; a přes to, že jsou spojeny četnými svazky, neukázala se mezi nimi, nehledíc k jednotlivým výjimkám, žádná pospolitost ani součinnost, spíše naopak, nevraživost. Veliká výhoda pro studentstvo, že mohli současně studovati na dvou universitách, zůstala téměř úplně od studentstva nepovšimnuta: studentstvo obou universit vyhýbalo se obapolnému styku. Česká universita byla od počátku v nevýhodě, ježto podle rozdělovacího zákona z r. 1882 ústavy a všechna jejich zařízení připadly universitě německé, tak že musily býti pro českou universitu nově zřizovány; to dálo se však velmi liknavě, tak že filosofická fakulta české university domohla se svých ústavů teprve po 30 letech. A velmi chudě, ano zcela nedostatečně jest vypravena česká lékařská fakulta, kdežto fakulta německá oplývá ústavními budovami, které pro ni i nově zřizovány na Albertově, vedle ústavů české fakulty filosofické. Německá universita v Praze je v celku lépe vypravena a vybudována než universita česká, měla ve všem přednost, což se jeví symbolicky i v tom, že zaujala přední místa v Karolinum. Bude-li německá universita v Praze zadržána, zůstane česká universita vedle ní chudá na dlouhý čas, poněvadž jejím nedostatkům nelze odpomoci v krátké době, zvláště když se k tomu nečiní žádné přípravy; bude též těžko vypracovati stavební plány tak, aby ústavní budovy tvořily místní celek, což je neodbytný zájem studentstva, poněvadž nejvýhodnější místa zaujímají ústavy university německé a i celek ústavů na Albertově jest porušen vsunutými ústavy německými. Kromě toho, rozvoj české lékařské fakulty jest vůbec obmezen přítomností fakulty německé, s níž se musí děliti o pitevní, klinický i soudní material. Česká lékařská fakulta má jedinou kliniku chirurgickou, oční, porodnickou, psychiatrickou; potřebuje třetí kliniky vnitřní; potřebuje umístění ústavu laryngologického, pro zubní lékařství, potřebuje řádného umístění kliniky ušní atd.: to vše je velmi podstatně stíženo přítomností německé lékařské fakulty. Proto bylo by přeložení německé university z Prahy velmi na prospěch rozvoji university české, jejíž tíseň a nedostatek by byl rázem odstraněn.

S druhé strany však dlužno připomenouti, že by takto byla nejdříve nově a moderně budována universita německá v městě, do kterého by byla přeložena, kdežto česká universita by byla odkázána na starší budovy po universitě německé. Uváží-li se, že by budování německé university v jejím novém sídle vyžadovalo delšího času a velkého nákladu, znamenalo by to přec jen zase odstavení naléhavých potřeb university české.

Všechny tyto věcné výhody a nevýhody, obtíže a pochybnosti neznamenaly by nic před důvodem, že universita má působiti ve vlastním národním prostředí a že národ nemá národu klásti překážky v jeho kulturním vývoji: německá universita musila by býti z Prahy přeložena do území většinou německého. Jest jen otázka, je-li v žádosti za přeložení německé university z Prahy do některého většinou německého města skutečně jen důvod čistě kulturní. Netřeba pochybovati, že universita sama má jen tento důvod; ale věc má též veliký dosah politický. Německá universita neměla vlastního národního prostředí v Praze také již dříve, a přece se tu držela vší silou, rozšiřovala se tu na úkor university české, která tu byla podle onoho čistě kulturního důvodu jedině na svém místě. Německá universita držela se v Praze z důvodů politických, jako výbojná bašta německého postupu. Žádá-li si tedy nyní opustiti Prahu a upevniti se v německém prostředí, je to ústup z důvodů politických, při čemž důvod kulturní jest vedlejší, jako byl vedlejším i dříve. Proto v otázce přeložení německé university z Prahy do některého německého města má rozhodné slovo důvod politický a ne kulturní, při čemž musí ustoupit i zvláštní prospěch university české.

Žádost německé university za přeložení z Prahy do německého města má historický význam: němectví vzdává se tu zase nároků na Prahu. Ale toto němectví chce si zříditi v československém státě vlastní ústředí, které by se vytvořilo kolem university, a to ústředí politické. Právě v době, kdy kulturní výbor uvažoval o těchto otázkách, dostalo se mu důrazného pokynu se strany německé. Političtí vůdcové německého lidu v česko-slovenském státě prohlásili veřejně, že neuznávají mírových podmínek, kterými německé území Čech a Moravy, má zůstati česko-slovenskému státu, že trvají na sebeurčení německého národa v "zemi sudetské" a že požadují téměř úplné jeho státní samostatnosti; a s velkou slávou vítali "zemského hejtmana německých Čech", jakoby dále trvala jejich vlastní vláda. Hledí-li se k těmto skutečnostem, jeví se přeložení německé university z Prahy do německého území státně politicky nemožným, poněvadž by znamenalo první krok k uskutečnění uvedených, slavně prohlašovaných cílů. Přeložení německé university z Prahy do německého území stane se možným teprve tehdy, až německé obyvatelstvo a jeho vůdcové stejně slavnostně prohlásí, že se vzdali oněch cílův a uznávají se za občany česko-slovenského státu.

Kulturní výbor neuznal tedy tuto dobu za vhodnou, aby se jednalo o přeložení německé university z Prahy, ale rozhodl se provésti změnu universitního zákona z r. 1882, beze zřetele k otázce přeložení německé university do německéko území, která tím rozřešena není.

Universitní zákon z r. 1882, provádějící císařské nařízení z r. 1881, ustanovil, že na místě staré pražské university budou tu university dvě stejného jména Karlova-Ferdinandova; a sice universita s německou a universita s českou vyučovací rečí. Na místě dosavadní svobody jazyků v ustanovena tu zákonem vyučovací řeč na universitě, čímž se stala každá z obou universit jaksi vlastnictvím příslušného národa, takže potom i úředně byly nazývány: německá a česká universita. Zákon měl za zásadu úplnou rovnoprávnost obou universit jakožto povstalých ze staré university Karlovy-Ferdinandovy; ale vplížilo se do něho, podle výrazu akademického senátu německé university, ponětí německé, že německá universita je ta stará, ale česká nová. Základní zásada zákona byla tedy již v něm samém porušena a českému národu stala se tím dvojí křivda: předně že rozděleno jeho staré kulturní dědictví podle jména, a za druhé, že se v celé věcné dědictví uvázal národ německý, jenž na ně neměl práva.

Český národ má nyní vůli i moc, napraviti křivdu, která se mu stala. Ale jistě bude se tázati také po právu: jaké právo má na starou universitu Karlovu národ český a jaké národ německý? To třeba přesně vyšetřiti, aby zase tento národ nebyl po stižen útiskem a křivdou. Podle usnesení Národního shromáždění má poměr obou universit být upraven podle zásady restituce, totiž že má býti zaveden původní stav, který byl bezprávně porušen. A to tak, že česká universita má býti postavena na místo staré university Karlovy, německá však že má být od ní odloučena.

Subkomitét zřízený k tomu cíli od kulturního výboru radil se o těchto otázkách se znalci dějin i práva, kteří učinili různé námitky, jež i tuto třeba uvážiti. První námitka zněla: odloučiti německou universitu od university Karlovy; má-li tím býti řečeno, že německá universita má býti prohlášena za ústav nový, vzniklý teprvé při rozdělení a nemající souvislosti s bývalou universitou jednotnou, jest sice možno takové nařízení učiniti, ale historie se oddekretovati nedá. Ze německá universita s původní Karlovou před rozdělením opravdu souvisela, nebude tím z historie odstraněno a nařízení takové, nedocilujíc svého účelu, zbytečně poskytne záminky a do jisté míry i dokladů k žalobám na útisky.

Jest dobře uvážiti tuto námitku, kladoucí takovou váhu na historická fakta. Žádným nařízením ani zákonem nelze zajisté oddekretovati historie; a to také nemůže býti účelem našeho zákona. Nejde o to, zrušiti minulé skutečnosti, nýbrž o to, zaraziti jejich další působení. Dekretem kutnohorským nebyla oddekretována historická skutečnost, že se Němci cizozemci zmocnili vlády na Karlově universitě; poněvadž však tato vláda se nezakládala na žádném zákoně, nýbrž na obyčeji, bylo další působení tohoto obyčeje zastaveno královským dekretem, jenž je označil za nespravedlivé, ano neslušné. Též nyní nejde o otázku faktu, nýbrž o otázku práva a slušnosti. Nynější německá universita souvisí fakticky s universitou Karlovou, ano jest v jejím skutečném držení; otázka jest však, zda s ní souvisí opravdu, t j. podle práva a má-li také nadále býti ponechána v jejím držení. Pražská universita Karlova byla sice také založena pro Němce, jako také pro jiné cizí národy, ale Němci vzdali se jí svévolně a pod přísahou r. 1409. Potom nikdy nebyla tato universita ani podle skutečnosti ani podle práva německá; nebyla německá ve smyslu pravoplatného vlastnictví německého národa, ani když na ni byla zavedena němčina, ani když na ni byla prohlášena svoboda jazykův. Nebyla německá podle práva, ani když byla osazena německo-nacionálními profesory. Podle práva byla pražská universita Karlova stále vlastnictvím českého státu a českého národa. Sdílela osud českého státu; i ten trval stále podle práva, neboť nebyl nikdy žádným zákonem zrušen; byl však umlčován, jakoby ho nebylo a jakoby trvalo Rakousko aspoň již od r. 1526, ne-li od času Rudolfa z Habsburku. Právo přetrvalo skutečné poměry, a tak přetrvalo též právo českého národa na universitu Karlovu skutečné poměry, které ji vydaly do rukou německých. Německá universita v Praze objevila se skutečně teprve na základě zákona z r. 1882; to zdůraznil sám akademický senát její v pamětním spise podaném česko-slovenské vládě dne 23. prosince 1918, jímž protestoval proti změně onoho zákona. Tomuto právu německé university v Praze vyhovíme tím, že ji tu ponecháme nedotčenou, až na to, že ji odloučíme od university Karlovy. Tím odčiní se ono vplížení německého ponětí do zákona z r. 1882 a vyhoví se principu restituce, upraví-li se poměr university Karlovy, porušený cestou faktu, podle práva, nemůže v tom býti dokladu k žalobě na útisk, zvláště když německá universita zůstane v plném držení všech svých dosavadních ústavů. Náš znalec poznamenal dále, že by snad bylo výhodnější setrvati na znění zákona o rozdělení university z r. 1882, jímž česká i německá universita byly prohlášeny za stejně staré a zdůrazniti leda, že ve smyslu zakládací listiny Karlovy a na odčinění bezpráví, které se při rozdělení české universitě bezesporně stalo, jak bezděky přiznal akademický senát německé university ve svém posledním spise, musí platiti za vlastní pokračování university Karlovy universita česká se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

To právě chceme učiniti; ale právě proto nemůžeme setrvati při znění zákona z r. 188 2, nýbrž musíme novým zákonem prohlásiti českou universitu za vlastní pokračování university Karlovy a německou universitu odloučiti. Důsledky, které z toho vyplývají, jsou, že vše, co náleželo universitě Karlově do r. 1882 a co známým vplížením se dostalo v držení university německé, má být odevzdáno universitě české. To jest předně Karolinum jakožto symbol university Karlovy. Náš znalec vyslovil pochybnost, aby celé Karolinum bylo dáno universitě české, že by stačilo, aby lepší, representační část jeho, jež dosud náležela universitě německé, byla vyměněna za nynější část českou. Tuto radu možno přijmouti, ježto Karolinum jest soubor budov různé hodnoty. Ale hlavní jeho část s hlavním vchodem ze Železné ulice, hlavním schodištěm a aulou, a první nádvoří, kteráž budova musí býti povždy zachována jako historická památka českého národa, má být odevzdána universitě české.

Další důsledek jest, aby universitní archiv, insignie a všechny jiné historické památky university Karlovy byly odevzdány do vlastnictví universitě české. Znalec namítl, že nelze tomu úplně přisvědčiti, zejména pokud jde o archiv; podle jeho zdání není z vědeckých důvodů možno upírati německé universitě, jejíž souvislost s nerozdělenou universitou žádným nařízením ani zákonem se nedá se světa sprovoditi, jistou spoluúčast na majetnictví archivu.

Jest zajisté míti zřetel též k faktické souvislosti německé university s universitou starou, zvláště v otázce archivu. Ale to se může stát administrativní zárukou spoluužívání archívu, nikoli však zákonitou zárukou spoluvlastnictví. Universitní archiv chová vzácné dokumenty pro kulturní dějiny českého národa; i nelze jeho spoluvlastnictví přiznávat universitě německé, zvláště se zřetelem k její snaze o přeložení z Prahy.

Další důsledek jest, že zařízení universitních ústavů, jako jsou sbírky, přístroje, výkresy, obrazy, nářadí, jakož i zápisy a knihy, které mají význam jako doklad vývoje university do r. 1882 a které jsou v držení university německé, mají být odevzdány universitě české. Dlužno však se při tom obmeziti na věci, které mají skutečně význam pro historii university, nebo které pocházejí od profesorů, významných pro kulturní vývoj českého národa.

Velkostatek Michelský, který jest vlastnictvím právnických a lékařských fakult obou universit, jenž však tvoří část nadání Rečkova z r. 1438 určeného pro studenty artistické fakulty české národnosti a vyznání pod obojí způsobou, tak že jeho vlastnické poměry by bylo těžko spořádati, může býti sestátněn. Vláda však byla by povinna zaříditi na pozemcích a budovách tohoto statku, buď v Michli nebo Malešicích universitní stanice pro chov zvířat a pro pěstování rostlin k účelům badatelským a lékařským. Statek ten byl od r. 1781 ve správě c. k. místodržitelství. Ježto obec Michelská opětovaně vedla stížnosti, že části statku byly hluboko pod cenou odprodávány bez vědomí university jakožto vlastníka, vláda nechť věci vyšetří a učiní nápravu.

Ostatní jmění obou universit, jako jsou budovy, fondy, nadání, budiž mezi ne rozděleno podle práv historických a práv vyplývajících z nadačních listin.

Na základě těchto důvodů a úvah kulturní výbor navrhuje:

Národní shromáždění račiž se usnésti na přiloženém zákoně a schváliti připojené čtyři resoluce.

Česká universita jest vypravena nedostatečně, zvláště budovami, ústavy a vnitřním zařízením. Vedle německé university, která má býti v Praze zachována, jeví se česká universita chudě. Proto jest naléhavě nutno přikročiti k řádnému vybudování university Karlovy, která nesmí být zanedbávána pro nově zařizované vysoké školy československé. Na prvním místě třeba sestaviti stavební plán ve velkých rysech, k čemuž vláda nechť zřídí zvláštní komisi, k níž by byli přibráni zástupci university a stavební odborníci.

Na prvním místě třeba uvésti stavbu kolejních budov pro fakultu právnickou a filosofickou, ke kterým byly již před 12 lety položeny základní kameny na vyhražených stavebních místech, a pro které byly pracovány též podrobné stavební plány. Vláda vyšetřiž stav těchto projektů a rozhodniž o jejich provedení.

Stejného rozhodnutí třeba o stavbě pro universitní knihovnu, pro kterouž jest určeno stavební místo vedle Klementina.

Na druhé místě jest neodkladně naléhavé vybudování ústavův a klinik pro fakultu lékařskou. Od roku 1905 naléhal profesorský sbor této fakulty na rakouskou vládu téměř každý rok opětovaným odůvodněným podáním, že v nynější společné budově v Kateřinské ulici a na Bojišti není možné další umístění všech ústavův a že nutno vystavěti nové budovy pro ústav pathologicko-anatomický, pro ústav fysiologický a hygienický.

Z toho došlo jedině ke stavbě ústavu pathologicko anatomického, která stála po celou válku a nyní teprve se dokončuje.

Nyní třeba hned rozhodnout o stavbě ústavu fysiologického a hygienického určiti pro ně stavební místo a přikročiti k vypracování stavebních plánů.

Hned potom třeba jednat o stavbě ústavu histologického a farmakologického, načež by došlo na ostatní ústavy.

Dosavadní společná budova všech lékařských ústavů není vhodná k jejich účelům, poněvadž byla budována jako provisorium s provisorními přístavky. Mohlo by jí být užito k jiným účelům.

Lékařská fakulta potřebuje dále vybudování klinik. Třeba předně provésti přístavbu k pavilonu kliniky chirurgické. Dále třeba hned zříditi druhou kliniku chirurgickou. Naléhavá je též stavba pro kliniku psychiatrickou. Nutno rychle dokončit a jejímu účelu odevzdat novostavbu kliniky gynaekologické. Nutno řádně umístit kliniku ušní, ústav laryngologický, neurologický, zubní ambulatorium.

Konečně bude nezbytno zříditi druhou kliniku porodnickou a oční.

Jiná naléhavá potřeba je zdokonaliti vnitřní zařízení všech universitních ústavů, jejichž prostředky jsou po válečné době vyčerpány. Po celý čas války byly dotace ústavů sníženy o třetinu a všechny mimořádné dotace byly zastaveny. Při tom stoupla cena všech potřeb, knih, přístrojů, lučebnin, ano i smetáků a hadrů, nesmírně vysoko. Nestačí, že byly dotace zase zvýšeny na předválečnou míru; třeba dotace vůbec zvětšit a povolovati dotace mimořádné, kde toho zvláště potřebí. Za dobu války nedocházely do ústavů časopisy a archivy z dohodových zemí, takže schází 5 a více ročníků. Jejich opatření vyžadovalo by nákladu, s který žádný ústav i při zvýšené dotaci nebude. Proto třeba povoliti k tomu účelu zvláštní úvěr.

Kulturní výbor navrhuje tedy, aby Národní shromáždění se usneslo na těchto 4 resol cích:

Vláda se vyzývá:

1. aby rozhodla o stavbách kolejních budov pro fakultu právnickou a filosofickou university Karlovy a o stavbě pro universitní knihovnu;

2. aby přistoupila k budování ústavův a klinik české lékařské fakulty v Praze podle velkorysého plánu;

3. aby zvýšila dotace universitních ústavů;

4. aby poskytla zvláštní úvěr na doplnění ústavních knihoven.

Touto zprávou vyřízeny jsou petice č. 97. a 98.

Česká universita v Praze jest pokračování staré university Pražské a vrací se jí jméno "universita Karlova".

Německá universita v Praze odděluje se od staré university Pražské jakožto "Německá universita česko-slovenské republiky".

Karolinum, universitní archiv, staré insignie, pečetidla, knihy, obrazy a jiné památky staré university Pražské jsou ve vlastnictví university Karlovy.

Dále buďtež universitě Karlově odevzdány věci cenné pro historický vývoj Pražské university, které se dostaly v držení různých ústavů university německé provedením zákona ze dne 28. února 1882 ř. z. č. 24.

Společenství jmění obou universit, stanovené zákonem ze dne 28. února 1882 ř. z. č. 24 se zrušuje. Ministerstvo školství a národní osvěty se zmocňuje, aby toto jmění i nadání, vyslechnouc obě university, znova rozdělilo, šetříc při tom práv historických a práv plynoucích z nadačních listin.

Statek Michelský budiž převeden v majetek československého státu, jenž přejme povinnost plnit účel tohoto nadání.

Ministerstvo školství a národní osvěty upraví znova přidělování nemocných klinikám a těl anatomickým ústavům.

Tento zákon nabývá působnosti dnem vyhlášení a provede jej ministerstvo školství a národní osvěty v dohodě s ostatními nejvyššími úřady správními.