Kinematografie stala se za krátkou dobu dvaceti let činitelem
neobyčejného významu a ohromných možností.
Jest dnes nejen nejrozšířenější
zábavou lidovou a důležitým činitelem
národohospodářským nýbrž
stává se kulturní mocí, s kterou lidovýchova,
pedagogie a umění již nyní počítají
a které v budoucnosti jistě náležitě
využijí.
Pokud tedy státní správa zasahuje v obor
kinematografie svým dozorem a vlivem, jest její
povinností podněcovati dobré stránky
kina a omezovati jeho stránky špatné. Neboť,
i když se dnes mnohdy přeceňuje zhoubný
vliv kina, nejčastěji z pouhého předsudku,
jest nicméně jisto, že nynější
biografy velmi často podporují špatné
pudy obecenstva, šíří nevkus a jsou
velice dosud vzdáleny svého kulturního poslání.
Je tudíž nezbytno, aby stát ze všech sil
se přičinil a svými prostředky působil
k tomu, aby domácí kinematografie dostala se na
pravou cestu a plnila své veliké poslání
ke kulturnímu prospěchu celého národa.
Běží o to, aby kinematografie byla bez překotnosti,
ale metodicky a účinně přivedena k
plnění svého lidovýchovného
a uměleckého poslání, a k tomu nestačí
pouhý policejní dozor, který nutně
dbá jen toho, aby dodržena byla litera zákona,
ale nemá možnosti plánovitě zasáhnouti
ve vývoj kinematografie, nemá vyšších
cílů kulturních. Nemá-li se biograf
zvrhnouti opravdu, státi se národním nebezpečím,
jest nám přestati pohlížet na kino jako
na pouhou živnostenskou provozovárnu a pouhou zábavní
místnost nízkého druhu pro všecky časy,
jest nám uznati jeho skutečný kulturní
vliv dnešní a jeho ohromné lidovýchovné,
pedagogické, umělecké možnosti budoucí,
zkrátka: musíme považovati kinematografii za
činitele především kulturního
a podle toho s ní jednati.
Z těchto důvodů přistoupil kulturní
výbor na stanovisko navrhovatelů, aby kinematografie
podřízena byla výhradně ministerstvu
školství a nár. osvěty, to jest pod
dozor a správu úředníků z kruhů
lidovýchovných, pedagogických a uměleckých,
což jest i přáním majitelů biografů
a všech činitelů odborných. V debatě
bylo a nikoli se strany navrhovatelů správně
poukázáno k tomu, že příslušnost
ministerstva školství a národní osvěty
je tu samozřejmá a že spory o kompetenci v
takových případech připomínají
příliš poměry starorakouské.
Pokud běží o podrobnosti, jde v otázce
této hlavně o dvě věci: Předně
o to, aby licence nebo koncese pro biograf udíleny byly
ministerstvem školství a nár. osvěty
po dohodě s příslušnými ministerstvy
odbornými, tak aby se jich dostávalo osobám
kulturně, mravně i odborně podle možnosti
kvalifikováným, což při dnešním
návalu žádostí o biograf i s hlediska
péče sociální jest požadavek
jistě zcela správný. Podruhé běží
o censuru filmů. Především při
censuře filmů a akcích s ní souvisejících
jest přijíti ke slovu kulturním snahám,
o nichž byla řeč shora, a o něž
jde také ministerstvu školství a nár.
osvěty, které má od počátku
zvláštní oddělení pro kinematografii
s odborným referentem. Censura filmů musí
býti prováděna s hlediska vyššího,
širšího a také účinnějšího
než jest hledisko pouze politické. Musí býti
prováděna úředníky z řad
kulturních pracovníků, zejména lidovýchovných,
kteří jsou jistě také schopni posouditi
mravní hodnotu filmů. To ovšem nevylučuje
dozoru s hlediska na př. vojenského nebo politického,
jejž příslušná ministerstva mohou
zcela dobře při tom uplatniti.
Kulturní výbor rozšířil tudíž
návrh navrhovatelů a předkládá
resoluci, na které jednomyslně se usnesl.
Vláda se vyzývá, aby státní
dozor nad kinematografií a státní činnost
v tomto oboru podřídila ministerstvu školství
a národní osvěty především
v tom směru, aby licence nebo koncese pro biograf udělovány
byly ministerstvem školství a národní
osvěty společně s příslušnými
ministerstvy odbornými a censura filmů byla prováděna
výhradně úředníky tohoto ministerstva,
při čemž eventuelní odvolání
z jejich nálezů dělo by se k censurní
komisi, složené ze zástupců všech
ministerstev a jiných interesentů.