Dovolujeme si na prvém místě sděliti
výsledek šetření, jež bylo nařízeno
hned po uveřejnění článku »Řádění
vojenských hlídek« dne 23. září
1919 v «Právu Lidu», který jednal o obou
případech, uváděných v dotazu.
V prvém sběhla se věc takto:
V noci z 15. na 16. září 1919 des. Svatoš
Josef a pěšák Jonák Václav konali
polní hlídku na pozemcích panství
Aehrenthalova u Doksan.
K této službě byli přikázáni
z rekonvalescentního oddělení v Praze VII.
Jak pěšák Jonák Václav v protokole
přiznává, byli řádně
stran užití zbraně poučeni u svého
oddílu a před nastoupením služby jako
polní hlídky četnictvem.
Asi o 1/2 1 hod. ranní, sedíce v pšeničném
poli v panácích, zpozorovali na vzdálenost
asi 30 kroků tři muže, kteří
do ranců skládali pšeničné snopy.
Pustili se směrem k nim, načež oni tři
muži se dali na útěk. Pěšák
Jonák vypálil při tom ránu do vzduchu,
soudě, že prchající zůstanou
státi. Tito však prchali dále a unikli.
Oba vojíni se vrátili na pšeničné
pole. Jelikož na poli byly přichystány 3 rance
se snopy a ozývalo se v temnu hvízdání,
vojíni soudili, že pachatelé se na pole chtějí
vrátiti. Rozešli se proto různými směry,
aby pátrali po uprchlících.
Pěšák Jonák cestou narazil na dva muže,
kteří trhali švestky. Přistoupil k nim
a pronesl: »Stůjte, nebo střelím, ani
krok dál! Jménem republiky vás zatýkám,
půjdete se mnou!«
Pěšák Jonák tvrdí, že to
byli dva z mužů, vyplašených s pole pšeničného.
Oba zatčení zřejmě se obávali
následků svého pychu a proto se snažili
pohnouti pěšáka Jonáka, by je pustil
na svobodu. Obraceli se na něho a pěšák
Jonáš jejich chováním znepokojen, volal
desátníka Svatoše na pomoc.
Obávaje se násilí se strany zatčených,
když tito se obrátili proti němu, strhl pušku
s ramene a namířil hlaveň směrem k
nim. Při tom vyšla rána, která zasáhla
Josefa Kašpara do levého stehna. Ten po několika
krocích klesl k zemi.
Jelikož nebylo po ruce obvazu, raněnému podvázáno
stehno pytlem, v kterém měl odcizené švestky.
Pěšák Jonák spolu se zatčeným
druhým mužem odebral se do Doksan pro lékaře.
Desátník Svatoš zůstal u raněného.
Oba zatčení různými vytáčkami
snažili se uniknouti zjištění a tím
trestnímu stíhání.
Raněný Kašpar naříkal, že
jednání na četnické stanici v Doksanech,
kam Jonák druhého zatčeného vedl,
bude dlouho trvat, a že by mohl zatím vykrváceti.
Proto na jeho naléhání desátník
Svatoš odešel, aby sám vyhledal povoz a lékaře.
Raněný užil toho a vzdálil se do blízké
osady »Na Skále«. Zřejmě chtěl
tímto způsobem vyhnouti se stíhání.
Jak v protokole Josef Kašpar udává, byli oba
zatčení o polním pychu smluveni předem.
Jejich obava před trestem pro trhání švestek
a jejích usilovná snaha, vyhnouti se zjištění
totožnosti, je velmi nápadná a dá se
z toho souditi, že právě oni se pokusili odcizit
i snopy s pšeničného pole.
Raněný Kašpar byl později četnictvem
vypátrán, lékařem ošetřen
a převezen do okr. nemocnice v Roudnici.
O jednání hlídky dlužno konstatovati:
Pěšák Jonák Václav jednal proti
nařízení, vypáliv na pšeničném
poli ránu do vzduchu.
Rovněž v případě zranění
Kašpara Josefa pěšák Jonák nepočínal
si korektně. Třeba, že oba zatčení
se chovali podezřele a hlídka se mohla odůvodněně
obávati násilí, věc nedospěla
té krajnosti, aby bylo nutno užíti zbraně
bodné, nebo dokonce střelné.
Hlídka z pohodlnosti neměla na pušce nasazený
bodák, kterým by jistě udržela zatčené
v náležité vzdálenosti. Nebylo i tak
potřebí, aby hlídka měla napjatý
kohoutek. Pušku nebylo třeba držeti namířenou
na zatčeného: jelikož byl raněný
střelen do stehna, vidno, že puška byla skloněna,
kdežto podle nařízení hlaveň
za takových okolností má býti namířena
vzhůru z důvodu, aby právě nedošlo
k takové nehodě, jež jest předmětem
dotazu.
Pěšák Jonák Václav se provinil
samovolným přestoupením nařízení,
které dostatečně znal, a pak přečinem
neopatrného zacházení se zbraní.
Bude se proto zodpovídati před vojenským
soudem.
Pro nedostatek jiných zbraní bývají
polní hlídky vyzbrojeny starými puškami
soustavy »werndelovy«, jež má náboje
s projektilem olověným, bez ocelového pláště,
ráže 11 mm.
Tyto střely působí pravidelně velice
zhoubně, zanechávajíce veliké, tržné
rány, tak i tentokráte shledána rána
10-15 cm široká, čímž vznikl nesprávný
dohad, že rána způsobena byla nedovolenou střelou
s úmyslně poškozeným pláštěm
ocelovým (dum-dum).
Druhý případ dotazu se jeví po vyšetření
takto:
Dne 8. srpna t. r. asi o 5. hod. odpol. desátník
Lev Jaroslav, pověřený konáním
polní hlídky na pozemcích správy velkostatku
Josefa Herbersteina, spraven klíčníkem, že
na »panském« poli trhá nějaká
žena vojtěšku, běžel tam, aby pachatelku
zjistil. Cestou, patrně, aby neutekla, vystřelil
z revolveru, který, jak udává, si sám
koupil, asi 5 ran do vzduchu. Střelbou nikdo nebyl ohrožen.
Pachatelku pak odvedli do kanceláře k šafáři.
Po zjištění byla propuštěna.
Desátník Lev Jaroslav nepočínal si
při tom správně.
Není dovoleno vojínům nositi jiných
zbraní, nežli ty, které jim voj. velitelstvím
byly přikázány.
Situace naprosto nevyžadovala, aby střílel
poplašné rány do vzduchu. Počínání
to je dětinské a škodlivé, neboť
tím se zbytečně obyvatelstvo znepokojuje.
Rovněž jemu bude se zodpovídati pro porušení
ustanovení vojenského trestního zákona
i služebního řádu.
Povšechně nutno k dotazu uvésti:
Uznávajíc důležitost, kterou má
žeň v roce 1919 pro celý stát, a jsouc
si vědoma obtíží spojených s
hlídáním úrody, učinila vláda
opatření, aby bylo k tomu účelu kromě
polních hlídek, o které se má ve smyslu
§ 28., bodu 3. českého obecního zřízení
a zákona o polním pychu z 12. října
1875, č. 76. z. z. pro Čechy postarat obec, užíváno
také hlídek vojenských. Hlídky ty
dostoupily letos v Čechách počtu 1500 mužů,
a budou odvolány, jakmile jich nebude nezbytně třeba
k jejich úkolu.
Rozkazy, jak a za jakých okolností smějí
vojíni na polní hlídce upotřebiti
střelné zbraně, byly vydány výnosem
min. N. O. odd. III.. doplň. č. j. 22050 ze dne
20. července 1919 a znějí:
Mužstvo assistencí určených pro ochranu
polí smí užíti zbraně jen v těchto
případech:
1. Jde-li o nutnou obranu proti nespravedlivému útoku
na jejich osobu.
2. Má-li se zabrániti účinnému
odporu, směřujícímu ke znemožnění
hlídkové služby.
Vojenské hlídky polní jsou osobně
odpovědny za to, by užitím zbraně nebyly
ohroženy osoby nezúčastněné.
Instrukce tato byla několikráte reprodukována,
posledně rozkazem zemského velitelství pro
Čechy z 23. září t. r. pres. č..
24348 zprav., kde zejména bylo zdůrazněno:
»Ve všech těchto případech smí
se užíti střelné zbraně jen tehdy,
když bodná zbraň nedostačuje, a v případě,
že by nebezpečný zločinec stráži
svěřený se pokusil o útěk,
vůbec jen tenkráte, když výstřelem
nejsou na životě ohroženi nezúčastnění,
a není naděje, že by prchající
mohl býti jinak dostižen a dopaden.«
Nařízení končí významnými
slovy:
»Jelikož vojín v konkretních případech
odkázán je sám na sebe, na své vlastní
rozhodnutí a svědomí, jest opětovným
poučením všech vojínů v tomto
směru věnovati náležitou pozornost.
Nebudiž zapomenuto, že válka minula, a že
se vždy v podobných případech jedná
o životy lidské a že užití zbraně
má býti posledním prostředkem, jehož
vojín užije.«
Poučení se skutečně vojsku v strážní
službě dostává v každém
případě velmi zevrubně a důtklivě,
nehledíc k tomu, že k hlídkám bývá
užíváno mužstva zkušeného,
hlavně z rekonvalescentního oddělení
v Praze-Letné, jehož mužstvo je tak přiměřeně
zaměstnáno.
Přes to pohříchu nelze se uvarovati, že
takové isolované hlídky tu a tam přes
opětná poučení se dopustí přehmatu.
Je to též následkem válečných
poměrů; vojíni na frontě naučili
se nevážiti si svého a cizího života
a je přirozeno, že přechod do normálních
mírových poměrů je těžký
a pozvolný.
Spolehlivého a vyškoleného mužstva je
nutno užívati k důležitější
a namáhavější službě hraniční.
Na tomto poli vojenská správa přes omezenost
prostředkův a materiálu dodělala se
skvělých výsledků, ač požadavky,
jež všeobecná situace kladla na vojenskou správu
a čs. vojsko, byly enormní.
Že při tak ohromné a různorodé
činnosti vojska dojde někdy k událostem politování
hodným, je pochopitelno, a vojenská správa
nese těžce podobné přehmaty, neboť
ojedinělých případů se tendenčně
zneužívá k neodůvodněným
útokům proti čs. vojsku vůbec; při
tom se nebéře nikterak zřetel na záslužnou
práci, kterou čs. vojsko v zájmu republiky
vykonalo.
K poslednímu odstavci dotazu budiž uvedeno, že
osoby, postřelené vojenskou hlídkou, mají
nárok na odškodnění - pokud jsou zde
zákonné podmínky - podle zákona z
18. srpna 1918, č. 317 ř. z. i podle ustanovení
práva občanského (30. hlava občanského
zákonníka).